OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 10. část

25.08.2014 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 872×

Holky, moc vám děkuju za krásné komenty, které jste mi zanechaly pod minulou kapčou, moc mě potěšily! :3

Tak mám pocit, že povídku ještě stačím dokončit o prázdninách, jak jsem měla původně v plánu. :D Doufám, že se vám bude kapitola líbit a dnes se dozvíme jednu velmi důležitou informaci... 

Přeju vám příjemné a ničím nerušené čtení.

Máme první kulatiny a taky poslední a tuhle kapču bych vám všem chtěla věnovat! Věnuji ji všem mým čtenářkám!;)

M.

Další den už se ve škole šířily zprávy o mně a Tobiasovi jako o páru. Když jsem procházela chodbou po jeho boku, měla jsem pocit, jako bych nad Suzi jednoznačně vyhrála. Některý holky mě vraždily pohledama a jiný nad náma vzdychaly. Nebylo mi to vyloženě nepříjemný, protože tohle jsem už jednou zažila, ale necítila jsem se při tom svá.

První hodinu jsem měla opět děják, což znamenalo, že se budu zase mačkat v jedný lavici s Tobem. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale jde o to, že jsem zvyklá sedět tam sama.

„Slečno Blacková,“ začal profesor Kahal po zvonění. „Máte ten referát o Kamelotu, který jsem vám zadával minulé úterý?“

Oh, do prkýnka!

Já na něj zapomněla! Na co se mam vymluvit?

„No, víte, pane profesore, já... nezhubl jste?“ To by mi snad trochu mohlo pomoct k získání času.

Celá třída se zasmála a on se zamračil. Nezíská.

„Máte ho, nebo nemáte?!“ řekl, nebo spíš skoro zakřičel. Vždycky jsem si myslela, že se ničeho nebojim, ale jak se ukázalo, bojim se Kahala, protože oproti němu si připadám hrozně maličká a nerozumná.

„Nemam,“ špitla jsem a snažila se co nejvíc skrčit. Tob mě chytnul pod stolem za ruku, bylo to krásný gesto.

„Dobře, Blacková,“ rozhodl. „Dnes vám to ještě prominu, ale příště si zas uděláte procházku do ředitelny, je vám to jasné?“

Přikývla jsem, jelikož jsem si nedovolila nic říct. Takže to vypadá, že dnešní odpoledne strávim hledáním informací o Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu. Fakt skvělý...

***

Týdny utíkaly, pocit vítězství nad Suzi rostl, můj vztah s Tobem byl lepší a lepší. Všechno bylo perfektní, nebo se mi to alespoň tak zdálo. Ash jezdil domů každej víkend, aby mohl vidět Ray, a Bri nám vyprávěl o jeho přítelkyni, o které nebylo známo, jestli je vůbec lidskou bytostí. Car s tátou plánovali svatbu a byli šťastni, tak jako Lorelai s Brattem. Po Willovi nebylo ani památky a mně to vůbec nevadilo, ani netrápilo.

Byla jsem šťastná a tentokrát mi k tomu nic nechybělo.

Byl zrovna pátek a náš ročník trénoval na příští tejden, protože jsme měli mít absolventskou slavnost. Ray pronášela proslov, kterej jsem jí pomáhala v tejdnu sepsat. Táta k týhle příležitosti svolal celou naši rodinu, která byla ještě naživu. Taky chtěl při týhle příležitosti oficiálně oznámit datum jeho svatby s Caroline, což jsem mu vůbec nezazlívala, protože jindy se celá rodina nesejde.

„Pojď se mnou,“ vytrhl mě Carter z myšlenek a za ruku mě táhnul za sebou.

„O tomhle jsme už mluvili, Cárte,“ řekla jsem naoko naštvaně. „Nemůžeš ke mně jen tak přijít a odtáhnout mě pryč!“

„Jo, jasně, promiň,“ odbyl mě. „Chtěl jsem se ti říct, že dneska večer jedu s tátou slaňovat na skály za městem. Máme v plánu si večer prohlídnout terén, pak se ubytovat v hotelu a ráno za-“

„A co s tim mám společnýho já?“ přerušila jsem ho.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla ject s náma,“ upřesnil rychle. „Vždycky jsi to toužila vyzkoušet, ne?“

„Jo, toužila,“ povzdechla jsem si. „Jenže na tenhle víkend už mam plány.“

„Co je důležitějšího než splnit si svůj sen?“ zeptal se nevrle, protože už odpověď předem znal.

„Tob si pro mě nachystal překvápko,“ odpověděla jsem. „A on je přednější než nějaký skály!“

„Poslední dobou to je jenom: Tobias tohle, Tobias tamto! Ale co naše přátelství? To pro tebe nic neznamená?“ zavrčel a jeho veselá nálada byla pryč. „To už pro tebe opravdu nic neznamenám? Ani ten blbej kamarád už nejsem? Od tý doby, cos s nim začala chodit, nemáš čas na nic jinýho než na Tobiase! Pochlubil se ti, že se rozhodl jít na universitu do New Yorku? Ty budeš v Tennesse a on na druhý straně Států! Nevydrží vám to, chápeš?“

„Ty žárlíš!“ vykřikla jsem udiveně, ale přesto mě to nijak moc nepřekvapilo. „Cartere, ty nemáš vůbec proč na Toba žárlit. On je můj přítel a ty bejvalej přítel. To že jsem se s tebou chtěla alespoň kamarádit, neznamená, že s tebou musim bejt každej den! Já mam svůj vlastní život a ty taky! Jestli sis ještě nevšiml; Já chodim s někým jiným a někoho jiného miluju!“

„Takže ty ho miluješ?!“ vyjeknul. „Proboha, Cameron, uvědomuješ si, že ještě před pár tejdnama chodil se Suzi, že s ní spal a dělal s ní všechno, co teď dělá s tebou?“

„To není vůbec tvoje starost, Cartere,“ obořila jsem se na něj. Věděla jsem, že má pravdu, ale nemohla jsem to nechat na sobě znát. Nechci, aby měl pravdu! „Starej se radši o sebe a ne o mě a můj vztah! Ani vlastně nevim, proč se s tebou o tomhle bavim!“

„Cam, vážně tobě nevadí, že máš něco, co před tebou opotřebovala tvoje nepřítelkyně?“ zeptal se s vážnou tváří. „Nevadí ti, že ona to měla dřív a pak, když to nechtěla, odkopla to?!“

„Sám moc dobře víš, že se s ní rozešel Tobias!“ odpověděla jsem. „To on ji odkopnul, on ji jenom využíval, aby dostal mě!“

„To ti vážně řekl?!“ drsně se zasmál. „A tys byla tak hloupá, abys mu to věřila?!“

***

Seděla jsem u sebe v pokoji na posteli a čekala, až mě vyzvedne Tob. Pořád jsem musela myslet na to, co řekl Carter. Opravdu si se mnou Tobias jen hrál? Využíval mě a za mýma zádama se mi smál? Byl by toho schopnej? Dokázal by mi lhát do očí? A co když Cárt jenom kecal? Co když mi chtěl jen ublížit?

Byla jsem na vážkách, jestli bych si o tom měla, nebo neměla promluvit s Car. Za těch pár týdnů se z nás staly kamarádky a já jsem se jí vždycky svěřovala s pocitama kolem Tobiho, vždycky mi dobře poradila, ale teď jsem podvědomě cítila, že tohle rozhodnutí, jestli se o tom zmínim na našem dnešním rande, bylo jen na mně. Měla bych ho udělat sama bez něčí pomoci a rady.

Zavibroval mi mobil, kterej jsem měla položenej na nočním stolku, a to znamenalo, že už je moje rande před našim domem. Tohle bylo už neskutečně všední.

Koukala jsem se na sebe ještě jednou do velkýho zrcadla, který bylo pověšený naproti posteli. Měla jsem na sobě džínový šortky, černý tílko a conversky. Bylo to ležérní, ale přesto by se to dalo díky barvám považovat za společenský. Nevěděla jsem, co si pro mě připravil, takže jsem volbu oblečení nechala na rozumu a ne na kreativitě. Rty jsem si ještě jednou přetřela světlým leskem a vyrazila z domu.

Ten pohled, kterej se mi naskytl, mi málem vyrazil dech, ale to se mi stávalo skoro vždycky, když jsem ho uviděla.

Tob se opíral o blatník na straně spolujezdce. Vypadal naprosto dokonale. Černý tílko mu perfektně odepínalo hrudník, džínový kraťasy mu neskutečně dokonale zvýrazňovaly zadek a na nohách měl žabky, a musim říct, že i jeho prsty na nohách překypovaly sex-appealem, ale to on přece překypoval celej. Blonďatý vlasy mu padaly do očí, a kdybych nechtěla dělat naštvanou, tak bych mu je s chutí a láskou prohrábla prsty. Na očích měl černý sluneční brejle, jeho auto bylo drahej BMW kabriolet a to z něj dělalo stoprocentního Kaliforňana, i když se vlastně narodil jako polo eskymák.

„Ahoj, zlato,“ řekl, když si sundal brejle z očí, aby si mě mohl líp prohlídnout. Šla jsem k němu blíž, i když jsem to nejprve neměla vůbec v plánu, ale jemu prostě nešlo odolat!

„Ahoj,“ pípla jsem.

Natáhl se, chytil mě za boky, aby si mě mohl přitáhnout blíž a políbit mě, ale to jsem mu nedovolila. Ucukla jsem hlavou dozadu.

„Zrovna jsem si natřela lesk,“ vymluvila jsem se, když jsem viděla jeho tázavej pohled.

„Mně nevadí, že nebude mít moje dívka lesk na jejích sladkých rtech,“ poznamenal a znovu se přibližoval.

„Ale mně jo!“ odsekla jsem.

Zvedl ruce v gestu, že se vzdává a řekl: „Tak dobře, pojedeme.“

Otevřel mi dveře a čekal, až nastoupim, aby je mohl zase zavřít. Pak obešel auto, sedl si a nastartoval. Chvilku jsme jeli v tichosti, ale nebylo to to příjemné ticho, nýbrž to napjaté.

„Je to pravda?“ zeptala jsem se, když jsme vjížděli na dálnici vedoucí ven z města.

„Co jestli je pravda?“ odtrhl oči ze silnice a zmateně se podíval na mě. Buď to opravdu neví, nebo jen dělá, že to neví.

„To, co říkal Carter,“ odpověděla jsem.

„Zlato, já vážně nevim, co Carter říkal,“ řekl. Jasně, že to nevěděl, když jsem mu to ještě neřekla.

„Že si se mnou jenom hraješ, že mi lžeš... Řekl spoustu věcí a já nevim, jestli mám věřit tobě nebo jemu. Já vážně nevim!“ vybuchla jsem. Jeho pohled byl znovu na silnici. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Nic neříkal, asi přemýšlel, jak odpoví.

Jeho ruka uchopila mou a s propletenými prsty mi je položil na stehno. Koukal se na mě a v jeho očích bylo vidět, že bojuje sám se sebou. Zajel ke krajnici a otočil se ke mně.

„Myslel jsem, že mi věříš,“ řekl tiše. „Cam, já tě miluju! Nikdy bych ti nedokázal ublížit, myslel jsem si, že to víš... ale mýlil jsem se, ale teď už to víš.“

„T - ty mě miluješ?“ zeptala jsem se celá vykulená.

„Kdybych nemohl nemilovat tebe, nemiloval bych radši nikoho!“ řekl rozhodně. Možná by teď bylo hezký říct to samý, ale já si počkám na vhodnější okamžik, romantičtější!

Po půl hodině cesty jsme se konečně dostali na místo, dojeli jsme k malýmu přístavu.

Došli jsme až na konec mola, kde byla zakotvená už na pohled luxusní a přepychová jachta. Tázavě jsem se podívala na Toba, ale ten se jen lišácky usmíval a pokynul mi, ať jdu nahoru. Čekalo mě tam to nejúžasnější překvapení, jaký jsem kdy dostala.

Všude v podpalubí na zemi se válely červené okvětní lístky, které mi naznačovaly cestu, kudy jsem měla jít, z repráků hrála Edith Piaf a uprostřed paluby byl prostřený stůl, na kterém byla váza s rudýma růžema.

Nevědomě jsem si okusovala spodní ret, a když mě Tobi chytil zezadu za boky, úplně jsem se lekla. Obklopila mě jeho vůně. Byla to nádhera. To, co si pro mě připravil, bylo nádherný. Bylo to něco, co Carter nikdy neudělal na našem rande, nikdy si s přípravou takhle nevyhrál... Všechno, co mi dneska řekl, bylo zapomenuto. Teď už jsem nedokázala mu věřit, protože kdyby říkal pravdu, tohle by se nedělo.

„Líbí se ti to?“ zašeptal mi do ucha.

„Je to perfektní,“ přikývla jsem se slzama v očích.

***

Po úžasný večeři jsme šli k zábradlí a společně se koukali na západ slunce. Drželi jsme se v těsném objetí a já takhle chtěla zůstat navždy. S ním jsem se cítila v bezpečí. Nadávala jsem si za to, že jsem Cártovi věřila. Byla jsem tak blbá a navíc jsem ranila Tobiasovy city, to mě mrzelo ještě víc.

„Je mi líto, že jsem Carterovi uvěřila,“ řekla jsem zkroušeně. Jeho paže se kolem mě utáhly ještě víc.

„Chtěl bych ti něco říct,“ začal opatrně. „Rozhodl jsem se, že půjdu na universitu do Tennesse jako ty!“

Cože?

„Ale vždyť Carter říkal, že chceš jít do NY?“ zeptala jsem se.

„Opravdu to dnes bude o Carterovi?“ řekl frustrovaně. „Nejdřív jsem tam chtěl jít, chtěl jsem daleko od západního pobřeží, ale když jsme spolu začali chodit, začal jsem uvažovat i o UOT (University of Tennesse) i oni mají vynikající přípravku medicíny a navíc mají tebe!“

Nemám slov.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem neschopná lepší odpovědi. Vypadal mírně překvapeně, ale rychle to skryl. Políbil mě tvrdě, ale přesto smyslně.

„Taky tě miluju, Cameron!“ 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 10. část: