OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 2. část

03.07.2014 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 864×

Nejprve bych Vám moc chtěla poděkovat za ty krásné komentáře, které jste mi zanechali u minulé části! Moc mě potěšily! A teď Vám přeji krásné počteníčko!

Jako každý ráno jsem vstala v pět hodin, oblékla se do běhacího a šla běhat. Vždycky běhám k útesům pod městem, ale dnes jsem se rozhodla, v rámci změny mého života, změnit i běhací trasu.

Běžela jsem směrem ke Golden Gate. Celé San Francisco bylo zahaleno v temné husté mlze, takže nebylo vidět ani na metr před sebe.

Moje myšlenky se zase toulají kolem Cartera a Suzi. Jak mi to mohli udělat? Suzi už ani neřešim, ale co Cárt? Jemu by snad nevadilo, kdybych ho podvedla s jeho nejlepším kamarádem?

Když dobíhám k červenému mostu z řetězů, vztek mě pomalu opouští a střídá se s ním lítost.

Vzpomínám si, jak jsme spolu začali randit. Oba jsme v té době byli dost nezkušení. On byl jen obránce a já jen podřadná roztleskávačka, nebo jak se u nás doma říká - byla jsem hloupá a mladá husička, která se chtěla zviditelnit tím, že bude nosit kostým roztleskávaček.

Ale abych neodbočila od tématu. Když jsem byla v prváku, začala jsem hodně hubnout, protože jako dítě jsem trpěla depresemi a to byl důvod k tomu, abych se přejídala. Taky mi začaly růst křivky a kluci se přede mnou začali předvádět a všímat si mě. Jak už jsem se zmínila, mám dva starší bráchy, kteří ty mladý ucha většinou odstrašili jejich řečma, že jestli mi ublíží, uškrtí je a podobně. Pak se ale objevil jeden, kterej se nedal zastrašit a bojoval o mě. Byl to Carter, můj první opravdický kluk a myslím, že i poslední. Ze začátku byl sice nesmělej, ale časem se změnil a byl v pohodě. Táta i kluci si s ním rozuměli a často jsme se všichni společně koukali na fotbal, hokej a olympiádu, teda pokud zrovna byla. Jeho rodiče nebyli moc doma. Pracují totiž jako chirurgové a často slouží v nemocnici, před pár měsíci se ale rozvedli.

Trávil s mojí rodinou mnoho času. Když teď tak nad tím přemýšlím, bude mi to tolik chybět.

Jednou mě vzal na pláž. Byli jsme tam až do noci a koukali se na hvězdy. Pamatuju si, jak ukázal na Velkej vůz a řekl: „Vidíš to souhvězdí? Od teď to bude naše souhvězdí, a dokud bude na nebi, tak tě budu milovat a budu ti věrnej. A to znamená navždycky!“

Lhal!

Podvedl mě!

Když ale zavřu oči, před očima se mi objeví jeho ublížené oči, když jsem řekla, že nemá sexy zadek, protože on ho sexy má. Nejvíc na celý škole. Ale zradil mě, podvedl! To se neodpouští, nikdy!

Z myšlenek mě vytrhne zatroubení auta. Zjistím, že sedim uprostřed silnice. Co to, do prkna, dělám? To se chci snad zabít?

Vzhlédnu a uvidím toho nejvíc blonďatějšího kluka, kterýho jsem kdy viděla. Vypadá jako kluk, co pochází z východní Evropy. Nejlépe odněkud z Finska, nebo Norska.

„Seš v pohodě?“ zakřičí na mě nepříjemně ten kluk z kabrioletu.

„Jo, jsem v pohodě!“ odseknu a pomalu se zvedám. To musí bejt hned naštvanej? Vždyť se toho tolik nestalo!

„A omluva by nebyla?“ řekne dost nevrle. Otočím k němu hlavu. Mračí se. „Kvůli tobě přijedu pozdě!“

„Ne, nebyla!“ odbudu ho a dávám se znovu do běhu.

Ještě slyším, jak za mnou křičí: „Ty krávo blbá, co si o sobě myslíš? Mohl sem tě přeject!“

Co jsem to, proboha, prováděla?

No, možná to bude tim, že jsem ještě neměla kafe, ale dost pochybuju. Nejspíš to bude tím, že jsem nevyspalá a moje tělo si žádá nějakej odpočinek...

***

Cestou domů přemýšlím nad tím, co bych na sobě mohla změnit. Myslím jako na zevnějšku. Možná si nechám ostříhat vlasy, nebo si je rovnou obarvím.

Kousek od naší čtvrti potkám tátu, kterej se taky zrovna vrací. Vyměníme si zdvořilosti a každej pak běžíme vlastní rychlostí domů.

Doma si rovnou zalezu do sprchy, jsem totiž celá zpocená a nehorázně mi smrdí nohy. Miluju ten pocit vody. Je to očisťující a nádherný pocit. Ano, je na mně poznat, že jsem se narodila jako vodnář!

Když konečně vylezu ze sprchovýho koutu, kterej stojí přímo naproti velkýmu zrcadlu, které je přes celou stěnu, spatřím svůj obraz. Mé světle zrzavé vlasy jsou teď, když jsou mokré, téměř hnědé. Moje pokožka na dlouhých nohách je krásně opálená, ale na rukách už to je zas jiný příběh. Kůži na rukách mám jen trošičku opálenou, protože většinou nosím triko s dlouhým rukávem a kratičkou sukni (kostým roztleskávaček).

Ze skříňky pod umyvadlem si vyndám fén a kulmu, když zavírám dvířka, všimnu si krabičky od černé barvy na vlasy. Pamatuji, jak jsem tady Suzi barvila jeden pramínek a sobě taky. Když budu mít štěstí, nebude ještě prošlá a já si budu moct obarvit vlasy na černo!

***

Pomalu se táhnu zeleně vykachličkovanou chodbou školy k mé skříňce. Věřte tomu nebo ne, ale mám havraní vlasy! Barva chytla perfektně, takže teď vypadám fakt coolově!

Snažím se vyhýbat očnímu kontaktu s kýmkoliv. Tiše snáším zvídavé pohledy ostatních studentů. Buď neví, kdo jsem, nebo si říkají, jestli jsem se nezbláznila. Anebo je tady poslední možnost, který bych věřila nejvíc, Suzi to určitě všechno napsala na Twitter, oni mě teď litují a pomlouvají.

Když si vezmu věci na hodinu, šourám se pomalu do třídy dějepisu. Tuhle hodinu mám společnou se Suzi i s Carterem. Bude to bezva, samozřejmě ironicky.

Ve třídě si jako vždycky sedám úplně dozadu, kam profesor Kahal nemůže vidět. Děják mě totiž děsně nudí. Jsem tady úplně první.

„Ahoj, Cam,“ řekne můj, teď již, ex přítel, když vejde do třídy, která už je skoro plná. Jeho mechové oči jsou červený, což je důkaz, že toho taky moc nenaspal.

„Cartere,“ pozdravím ho, protože mám tolik slušnosti a nechci vypadat, jako jedna z těch holek, která po rozchodu s klukem začne dělat, že ten kluk neexistuje. Já nechci Cárta z mého života úplně odstranit, chci, aby v mém životě byl alespoň jako můj kamarád, nebo známej.

Pomalu se znovu ztrácím v jeho očích, který mě tak strašně prosí, abych to nedělala. V těch očích je tolik bolesti, starostí a lítosti, která určitě patří jeho podrazáckýmu činu. Rychle sklopím svoje kukadla k zemi, neunesu ten pohled plný omluv, lítosti a toho všeho...

„Obarvila sis vlasy,“ konstatuje po chvilce trapnýho ticha. Kývnu. „Moc ti to takhle sluší!“

Jelikož neodpovím, beze slova odejde.

Do třídy vejde Kahal a s bouchnutím za sebou zavře dveře. Z druhé strany těch dveří se ozve vyjeknutí. Profesor tedy ihned ty několikrát zmíněné dveře otevře a odhalí mou ex nejlepší kamarádku. Ta vejde dovnitř, omluví se učiteli za pozdní příchod a cestou k její lavici najdou její oči ty mé. Když mě spatří, na tváři se jí objeví vítězoslavný úšklebek. Si myslí, že vyhrála. To těžko, protože naše bitva/válka teprve začala!

Kahal začal povídat něco o králi Artušovi a jeho družině, když jsem si položila hlavu na lavici, zavřela oči a zapřemýšlela se. Pamatuju si, že moje poslední myšlenka patřila všem chlapům na planetě Zemi. Vím, že jsem se zapřísáhla, že jestli si ještě někdy nějakýho kluka pustim k tělu, vstoupím do kláštera. A pak byla jen černota. Nevyspalost si vybrala svou daň...

„Slečno Blacková!“ proniklo skrz mlhu do mého mozku.

No, do prdele! Já zase usnula!

Okamžitě jsem se probrala a zamžourala na profesora. Pořádně jsem si sedla a začala se omlouvat: „Omlouvám se, pane profesore, ale víte, včera jsem měla těžkou noc a vím, že vám nemá cenu lhát, takže no prostě jsem usnula vyčerpáním...“

„Slečno Blacková, tohle není poprvé, co jste usnula na mé hodině. Myslím, že jsem vám už minule dal poslední varování! Dneska se už ředitelně nevyhnete. Tak si sbalte věci a můžete jít. Pan ředitel už o vás ví od minule! Tak šup šup, nemáme na to celý týden!“

„Opravdu byste mi to nemohl ještě jednou prominout?“ zeptala jsem se se sladkým úsměvem, kterej na něj stejnak neplatil.

„Slečno Blacková, jděte!“ rozkázal a čekal, až opustím třídu.

***

Když dojdu k ředitelně, sednu si na jednu z dřevených židlí. Nesedím tam sama, protože je tam ještě nějakej kluk, kterýho neznám.

Blbej Kahal! Kvůli němu budu mít určitě zase spousty hodin po škole. Grrr...

Náhle se otevřou dveře a v nich se objeví ředitelova sekretářka s klu-

Počkat! Já toho kluka znám! On na mě dneska ráno troubil na tý silnici! To je fakt on! Jeho vlasy bych poznala kdykoliv. Poznal on mě? Určitě ne!

„Cameron Blacková! Vy už jste tady zase?!“ podiví se postarší žena. Já jen pokrčím rameny a snažím se přežít tu ostudu. „Vy jste nepoučitelná!“

Znovu se kouknu na toho kluka, jenže on se na mě dívá taky, takže se naše pohledy střetnou. Má nádherné jantarové oči a krásně plné červené rty. Bože, ten kluk je k zulíbání!

„Pane Christoffersene, pojďte! Musím vás dovést do vaší třídy!“ řekne přísně opět sekretářka a odchází.

Koukám se za nima a obdivuju jeho zadek. Kdybych měla porovnat jeho a Cárterův, vyhrál by samozřejmě Christoffersonův! Musím zjistit jeho jméno, ne, to je blbej nápad! Dala jsem přece klukům stopku, takže žádní kluci!

„Blacková, dovnitř!“ zakřičí ředitel.

Už zase...

***

Z ředitelny jsem nakonec odešla jen s varováním, že jestli se ještě jednou za tenhle rok objevim u ředitele s tím, že jsem při nějaké hodině usnula, budu na tejden vyloučená. No, nebylo by to tak špatný, ale táta by mě asi přizabil.

Hodiny se pomalu táhly a pak byl konečně čas na oběd, díkybohu!

***

Vzala jsem si tác s jídlem, který se asi ani nedalo za jídlo považovat, ale budiž. Všechny stoly v jídelně byly obsazený, a tak jsem se rozhodla, že půjdu ven, kde svítí květnové sluníčko.

Když se to stalo, procházela jsem zrovna kolem Suzi a ostatních holek z roztleskávačského týmu.

„Cam, ty si k nám dneska nesedneš?“ zavolala na mě menší blondýnka, která byla fakt dobrá v přemetech.

„Klidně bych si sedla, ale nebudu u stolu sedět s děvkou, která vojela mýho kluka, že jo, Suzi?!“ Podle mě jsem to řekla dost nahlas a hrozně rychle.

Moje ex nejlepší kámoška se na mě podívala s vraždným pohledem a ledovým tónem řekla: „On sám za mnou přišel! Takže si to vyřiď s nim!“

„Jo, jasně! A v druháku si čekala dítě s učitelem, kterej tě prej znásilnil!“ odsekla jsem. „Probuď se, Suzi, dokud je míč na tvý straně hřiště! Zejtra už bude pozdě, měla bys něco udělat! Hned!“ A s těmi slovy jsem odešla. Vím, že jsem lhala, protože míč je na mojí straně, ale falešnej pocit toho, že nade mnou má, pro ni bude velká nevýhoda. Bod pro mě!

Moje oči hledaly ty Carterovi, chtěla jsem mu ukázat, že nejsem proti němu. Pak se naše oči střetly a já na něj s úsměvem kývla. On mi můj úsměv oplatil tím jeho oslnivým.

***

Když zvonek oznámil konec poslední hodiny, vystřelila jsem ze třídy jako první. Spěchala jsem rychle na parkoviště, protože jsem ještě chtěla zastihnout kluky doma. Vím, že se chystají Cárta někdy v tomhle týdnu zmlátit za to, co mi udělal, ale on je osel, takže jemu vinu už nekladu.

Už z dálky jsem viděla, že s mým náklaďáčkem není něco v pohodě. Už z dálky dvou metrů jsem viděla, co se stalo.

Někdo mi vypustil všechny pneumatiky! Sakra!

Určitě to byla ta svině Suzi! Jestli jsem si předtím myslela, že je mezi náma válka, tak jsem se pletla!

Mezi náma je totiž od teď mega válka! 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 2. část: