OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 3. část

06.07.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 601×

Potom, co mě před školou vyzvedl můj starší brácha Ash a zavolal odtahovku, jsme jeli hned domů. V autě byla hustá atmosféra a já se bála cokoliv říct. Víte, když je Asher naštvanej, je lepší na něj nemluvit a čekat, až začne povídat jako první.

Zapnula jsem si rádio. Nevím, na jakou stanici bylo naladěný, ale začala hrát písnička Mad World od Garyho Julese. Zrovna jsem se chytla rytmu a začala si pobroukávat refrén, když se můj bratr rozhodl, že je čas na to, abychom si promluvili.

„Víš, Poppy, nikdy jsem si nemyslel, že bys mohla být až tak naivní!“ vyprskl naštvaně a podrážděně.

Poppy je moje přezdívka, kterou jsem získala díky tomu, že jsem dřív opravdu vypadala jako mák. Byla jsem malá a kulatá.

„Opravdu jsem se v tobě spletl! Myslel jsem si, že jsi rozumná mladá dáma, ale ty seš ... normální flink!“ pokračoval. „Nevím, jestli to je tím, že jsi vyrůstala se třema chlapama, ale nelíbí se mi ta osoba, kterou jsi dnes! Chováš se jako namyšlená kravka. Chováš se jako Regina Gorgeová v Protivných sprostých holkách! Když jsi byla malá, smála ses jí a teď ses změnila na Reginu Gorgeovou, ale ty se od ní trochu lišíš. Ona měla kluka, který ji určitě nikdy nepodvedl, a nebyla roztleskávačkou! Nevím, kde jsme s tátou udělali ve tvé výchově chybu...“

„Omlouvám se, Ashi,“ řekla jsem vážně, když jsme zabočili do naší ulice. „Nikde jste chybu neudělali... Za to, jaká jsem, si můžu jen já samotná! Nechci bejt Reginou Gorgeovou, chci být zase tou malou holkou, která neměla žádný starosti, akorát bych mohla bejt hubenější a mít terapeutku, jako teď.“

„Nebyla jsi tlustá, jen trochu víc baculatá,“ zastane se mě trochu jemněji. „Dnes večer odjíždíme s Brianem na kolej. Nejdřív jsme měli v plánu Cartera zmlátit, ale táta nám řekl o jeho rodičích a o tom, že si jeho máma bere novýho chlapa. Má to teďko doma těžký a myslím, že rozbitá huba by mu moc nepomohla...“

Jo, oba moji bráchové chodí na stejnou vejšku, chodí na The University of Tennessee. Jednou bych tam chtěla chodit taky, protože tam vystudoval náš táta, strejda i děda. Je to už taková rodinná tradice. Dokonce mě tam už i přijali!

„Jeho máma se znovu vdává?“ zeptala jsem se zaskočeně. Ani se mi o tom nezmínil, ale byl poslední dobou vystresovanej a já jsem si myslela, že je to tím, že půjdeme za pár měsíců každej na jinou vejšku.

„Jo, on je prý z Evropy a má syna, který je stejně starý jako Carter.“

Když zaparkuje na příjezdovce u našeho domu, hned vyskočím z jeho auta.

„Omlouvám se, Poppy, ale dusil jsem to v sobě dost dlouho... Měl jsem ti to říct šetrněji!“ řekl s povzdechem ještě předtím, než jsem stačila zabouchnout dveře.

***

Naše rodinná večeře proběhla jinak, než jak jsme si asi všichni představovali.

Atmosféra byla napjatá, až téměř hmatatelná. Táta se občas s někým z nás snažil navázat rozhovor, ale nedařilo se mu to. Naše odpovědi byly vyhýbavý a jednoslovný. Každej jsme byli zabranej do svých myšlenek. Brian se občas Ashe na něco zeptal, ale on nejevil moc zájmu.

Jedli jsme jako vždycky pizzu a kebab. Táta ani kluci vařit neumí a já vařím jen o víkendech, kdy nemám školu a mám volný dopoledne.

Většinu večeře jsem strávila přemýšlením nad tím rozhovorem, kterej jsme s bráchou vedli. Opravdu mě trápí, že je mnou zklamanej... Nejhorší na tom všem bylo, že jsem věděla, že má ve všem pravdu. Fakticky se chovám jako Regina, i když se mi to přirovnání vůbec nelíbí. Chovám se jako flink, protože neumím ani vynadat klukovi, kterej mi zahejbal. Vždyť jsem mu nedala ani facku, to musím napravit.

„To se už nedá vydržet!“ zavrčí táta a jde odnést svůj prázdnej talíř k myčce. „To musíte i při poslední společný večeři bejt naštvaní a dělat tady dusno?“

Pár chvil je hrobový ticho.

„Tohle není poslední společná večeře, táto,“ ujme se slova Brian, kterej dá se říct je tátův mazánek, nejvíc si s ním rozumí.

„Ale je! Až příště přijedete domů, budete mít sebou svoje budoucí nevěsty, který mezi tím zbouchnete, a ony se budou kolíbat jako kačeny. Já se stanu dědkem a z Poppy bude teta, vy přerušíte studium, abyste mohli vydělávat na byt, za kterej budete platit nájem, protože se budete stydět přijít ke mně a poprosit mě o střechu nad hlavou a -“

„Tati, to stačí!“ skočí mu do řeči Ash. „Zbytečně sejčkuješ! Já ani Bri se nechystáme být otci, já vlastně ani nemám holku.“

On nemá přítelkyni? Vždyť vypadá docela dobře, ale to říkám jako jeho ségra. Má světle hnědý vlasy a jeho oči vypadají jako hořká čokoláda, ale takovýhle oči máme všichni tři, prej po mámě. Holky od roztleskávaček o něm vždycky mluvily jako o sexy bohovi, ale mně to přišlo nechutný. Proboha, je to můj bratr!

„Má pravdu, táto,“ přitaká Brian. „Celá ta holky - věc je pro nás ještě tabu. Nejdřív si musíme dodělat vejšku a pak si najít pořádnou práci, abychom pak mohli zabezpečit rodinu. Pak si najdeme manželky a všichni budeme šťastní!“

Miluju svou rodinu nade vše, ale někdy si říkám, že bláznivější už nemůže bejt...

„Kluci moji, vy jste tak rozumní a přemýšlíte tak dospěle,“ řekne táta a pýcha mu kouká z očí. „Ještě před nedávnem jsem vás učil jezdit na kole bez postranních koleček a teď jsou z vás mladí chlapci, kteří ví, co mají od života čekat... “

To už všichni stojí a objímají se. Někdy si připadám jako páté kolo u vozu, ale za tuhle podívanou ten nepříjemnej pocit fakt stojí!

Moji tři nejmilovanější kluci v jednom velikánským objetí...

***

Loučení nebylo zas tak hrozný. Táta jim dal spoustu poučení a nakonec jim řekl, ať už jedou, nebo že se rozpláče. Já jsem je jen objala a popřála šťastnou cestu, samozřejmě jsem nezapomněla dodat, jak moc je miluju!

Nikdy jsem nepochopila, proč z takovýho loučení dělá táta takovou vědu. Takhle se loučíme jednou měsíčně, když bráchové přijedou domů. Jezdí vždycky na poslední víkend v měsíci.

V noci na mě zase všechno doléhá. Místo toho, abych spala, brečím a přemýšlím.

Ať si to chci připustit, nebo ne, během dne potlačuju tolik pocitů a emocí, že ani nevím, jak to dokážu.

Teď, když ležím v posteli, uvědomuju si, že ke Carterovi cítím silnou nenávist, ale pořád i lásku. Jsem z toho zmatená. Buď někoho miluju, nebo nenávidím. Chtěla bych mu dělat něco hodně ošklivýho a přitom bych mu to pak chtěla ošetřit...

Nevím, co chci, to je můj problém. Nevím, jestli udělat čárku tam, kde život udělal tečku, nebo začít úplně od znova. Ale v jednom mam jasno - Suzi bude litovat toho, že mě podrazila! Bude litovat toho, že zklamala mou důvěru! Bude litovat toho, že se se mnou začala kamarádit!

Zaslouží si pomstu, přece si od ní nenechám srát na hlavu, ne?

Koutky mých rtů se roztáhnou do úsměvu, mám zavřené oči a pomaloučku se, s klidem v srdci, odebírám do říše snů...

***

Ráno se probudím s přívalem pozitivní energie. Provedu každodenní rutinu a připravim se do školy. Je to nezvyk, vidět se v zrcadle s černými vlasy, ale musím uznat, že takhle vypadám dospěle.

Dneska všem ukážu, že nejsem Regina Gorgeová. Dnes všem ukážu, že jsem lepší než Suzi Argentová! Dnes všem ukážu, že mám srdce a že každý podraz musí být potrestán nehledě na to, kdo je ten, kdo vás podrazí! Dnes Suzi ukážu, jak má vypadat důstojnej odchod a ke všemu s potleskem. Má se na co těšit, holčička.

Ještě chvilku si samu sebe prohlížím v zrcadle a pak se konečně doženu k tomu vyžehlit si vlasy, který se mi vždy po ranní sprše kudrnatí. Později se oblíkám do upnutých jeansů, tílka a conversek. Nakonec si nanesu lehkej make-up, kterej se skládá z tužky na oči, řasenky a lesku na rty. V pokoji si ze země vezmu černou kabelku a hodím si ji na rameno, pak se přesouvám do kuchyně.

K snídani si udělám čokoládovou ovesnou kaši a pořádně silný kafe, jen to mě dostatečně probere.

Na ostrůvku, kterej je umístěnej naproti kuchyňský lince, leží klíče od náklaďáčku, což znamená, že mi ho táta ještě před jeho prací vyzvedl. Pracuje v jedný firmě a je tam hodně nepostradatelnej. Často jezdí na služebky, ale zdá se, že tátu tahle práce naplňuje a že mu vyhovuje. Je to workoholik.

***

Škola mě už přestala bavit první hodinu, měla jsem zase děják. No, dneska jsem sice neusnula, ale stejnak jsem Kahala neposlouchala, on si toho všimnul a za trest musim udělat referát na téma Kamelot. Carter se hned přihlásil, že mi s tím pomůže, ale jelikož je profesor natolik rozumnej, tak řekl, že by mě jen zblbnul, což je docela pravda. Cárt nepatří mezi ty nejchytřejší, ale řadí se spíš k hloupým, ale talentovaným sportovcům. A Suzi? Ta naštěstí na první hodině chyběla, díkybohu!

Den se téměř nelišil od včerejška, až na jednu drobnost. Všichni si o mně šeptali a ukazovali si na mě.

Škola se neskutečně táhla a pak byl konečně čas oběda. Snad vám nemusim říkat, jak jsem se na něj těšila. Stála jsem řadu s tácem v ruce a rozhlížela se po jídelně. Suzi už seděla se svýma kumpánkama u stolu a drbaly, vsadím se, že jsem byla hlavní téma dne. Jak ironické, protože za chvilku bude spíš ona...

K jídlu byly makaróny se sýrovou omáčkou a k tomu byl buď zeleninový salát, nebo hořčičná omáčka. Vzala jsem si omáčku, i když už jen z pomyšlení, že bych ji měla jíst, se mi zvedal žaludek.

Sedla jsem si hned k prvnímu volnému stolu, na kterej jsem narazila. Omáčku jsem pořádně vmíchala do makarónů a už jsem zase byla na nohou a šla jsem směrem k mojí bejvalce (myslím samozřejmě Suzi).

Jen, co jsem byla kousek od jejich stolu, zavolala na mě jedna holka z týmu, ať si jdu sednout k nim, dnes jsem neodmítla. Sedla jsem si k nim a seděla asi pět minut. Pak jsem se omluvila, že už budu muset jít. Viděla jsem, jak mi Suzi chtěla podrazit nohy, a tak jsem jí tu radost udělala. Vždyť jsem s tím v podstatě počítala. Vyndala jsem svůj mobil a dělala, že mi přišla esemeska a přitom jsem si její nohu fotila. Nechci zase skončit v ředitelně... Tác trochu zvedla, takže jsem ho měla hned pod prsa a přímo proti Suzininýmu obličeji... Udělala jsem krok vpřed...

Můj plný talíř jídla skončil na její hlavě. Svět jako by zamrzl. Všichni v jídelně přestali mluvit a pohybovat se, hlavy všech se otočily naším směrem. Jediný zvuk, kterej přerušil hrobový ticho, byl rachot talíře, kterej se zrovna odlepil od její tváře. Makaróny měla všude ve vlasech, omáčka jí stékala po obličeji, až k jejímu kostýmku od Dolceho. Nikdy jsem nechápala, co na těch nepohodlných kostýmcích viděla, jen lidi utvrzovaly v její namyšlenosti a pyšnosti.

A pak to bylo tady. Začala ječet, až jsem se začínala bát, že popraskají všechny skleničky a okna v místnosti. To už se ale v jídelně začal ozývat smích, nebo spíš výsměch. Dostala to, co si zasloužila.

Věděla jsem, že už mě tady není potřeba, a tak jsem se rozhodla, že už půjdu.

„První kolo je u konce,“ zašeptala jsem Suzi do ucha, když jsem kolem ní procházela. Dala mi nenávistný pohled a já jí ho velice ráda vracela.

Když jsem opouštěla jídelnu, někdo začal tleskat a výskat, ostatní se k němu přidali. Tohle byl pravej důstojnej odchod! Nabudilo mě to tak, že jsem si dokázala představit, že jsem opravdu vyhrála tuhle malou a hlavně první bitvu.

Zrovna jsem zavírala velké dřevěné dveře, když jsem narazila do něčeho velmi tvrdého a dá se říct, že i svalnatýho. Ze shora se ozvalo tiché „oh“, a tak jsem se podívala nahoru.

Byl to on.

Zase bych vám moc chtěla poděkovat za úžasné komentáře, které jste mi zanechaly u minulé část. Moc mě potěšily! Doufám, že se vám dnešní část líbila a že si přečtete i tu další, protože i v té nás čeká pořádné vzrůšo, jelikož den Caminin den ještě není ani zdaleka u konce... ;) 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 3. část: