OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 4. část

12.07.2014 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 588×

Další kapča! Je trochu kratší, než jsem si ji představovala, ale alespoň něco. :) Teď budu týden mimo internet, takže další bude až někdy za týden, možná až za dva týdny. Nevím, jak to budu stíhat! 

Přeji klidné a nerušené čtení!

M. :)

Koukala jsem se do těch nejkrásnějších jantarových očí, které jsem kdy viděla. Vzbuzovaly ve mně touhu a chtíč a ke všemu vypadaly jako dvě sklenky světlého ležáku. Hm, pivo... Mňam!

Seveřánek je cítit typickou klučičí vůní pižma, ale není to jen samotné pižmo, ale i... máta! Nikdy bych neřekla, že zrovna tyhle dvě věci jdou k sobě, ale voní přímo nadpozemsky.

„Dovolíš?“ zeptá se a tím mě vytrhne z transu. Jeho hlas je tichý, ale přesto výrazný, hrubý, ale stejně jemný jako dětská prdýlka. V duchu se tomu přirovnání musim zasmát.

A ke všemu má silnej přízvuk. Bože, asi jsem se zamilovala. Ne, to je prvotřídní blbost! Prostě kravina.

„Jo, jasně,“ vysoukám ze sebe po chvilce, ale nepohnu se ani o píď. Pořád mám tendenci koukat se do těch jeho očí, jsou jako dva magnety, který mě přitahujou. Pomalu ale jistě se v nich ztrácím a vidím v nich pobavení a výsměch, což mě naštve.

„Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptá se značně pobaven mým zíráním. Takže to mně patřil ten výsměch a to pobavení?

Bastard jeden!

„Kdybych něco takovýho viděla, slintala bych, ale to se nestalo, takže bohužel...“ opáčim, zkřížím si ruce na prsou a konečně ustoupim stranou, aby mohl kolem mě projít. Věřím svým slovům i já, nebo ne? To je zajímavá otázka, nad kterou budu určitě pozdějc dumat, protože teď se musim soustředit na to, abych našla Cartera a ukázala mu, že za chyby se platí.

Tenhle kluk není moc příjemnej, ale jeho vzhled jako by patřil Bohu.

Co to, sakra, kecám za nesmysly? Jeho zevnějšek by měl bejt nelegální!

Ach jo. Proc ten kluk musí bejt ztělesněná dokonalost?

***

Svýho ex jsem nikde nemohla najít, a tak jsem se rozhodla, že si svoje představení nechám na potom, ono mi to nikam neuteče.

Dneska mám ještě jednu hodinu a pak už jen trénink roztleskávaček, na kterej se mimořádně těšim. Uvědomila jsem si, že nemá cenu dělat něco, co mě nebaví, nenaplňuje. Vždycky jsem to dělala, protože jsem si myslela, že se to ode mě čeká, ale mám pocit, že je čas vzít věci do svých rukou.

Šla jsem pomalu k učebně výtvarného umění, když jsem uslyšela, jak něco volá moje jméno. Otočila jsem se a uviděla, jak ke mně jde rychlou chůzí Ray Harrisová. Chytrá, tichá, asijská dívka z vyšší společnosti, jejíž rodiče patří mezi městskou smetánku a já nikdy neměla příležitost se s ní pořádně poznat. V prváku jsme spolu seděly na hodině angličtiny, ale moc jsme spolu nemluvily. Suzi ji vždycky před všema shazovala a ponižovala, neměla ji nikdy v lásce a já nad tím kroutila jen hlavou. Byla jako malá.

„To, cos udělala v jídelně, bylo úžasný!“ vychrlí ze sebe, když ke mně dojde. Usměju se.

„Teď nevim, jestli se mám stydět, nebo ti poděkovat,“ zasměju se a ona se mnou. Její smích je melodickej, až zvonivej. Sedí k ní.

„Už musím na hodinu, ale myslím, že bychom spolu mohly někdy vyrazit na nákupy, protože nás teď spojuje nenávist k Argentový!“ Všechno řekne tak rychle, že nemám ani čas odpovědět, protože ona už zase odchází.

„Popřemýšlim o tom, ale zní to fajn!“ volám za ní, ale nejsem si vůbec jistá tim, jestli mě slyšela ona.

Znamenal tenhle náš malej rozhovor, že jsme na začátku společnýho kamarádství? Je možný, že by zrovna malá asijatka Ray mohla bejt mojí nejlepší kamarádkou? Necham se překvapit a doufám, že to bude stát za to, protože jinak budu muset karmě nakopat zadek. Nikdy jsem neudělala nic zlýho, až na to, že jsem v pátý třídě vyhodila spolužákovi penál a učebnici matiky z okna. A až na to, že občas usnu při hodině dějáku, ale copak můžu za to, že to Kahal neumí pořádně a zajímavě vysvětlovat a že dějiny musí bejt tak nezáživný?

***

Když jsem vešla do třídy, zamířila jsem rovnou do zadní části k poslednímu malířskýmu stojanu. Byl to sice dvojstojan, ale vždycky jsem tu seděla sama. Je to taky jediný volný místo v celý třídě.

Na výtvarku máme, bohužel, zase toho prašivýho dědka Kahala. Nikdy výtvarku neučil, ale když mu ředitel řekl, že mu zvýší plat, okamžitě s tím souhlasil. Bodejť by ne, když má těsně před důchodem a chce si nahrabat co nejvíc peněz. Tenhle předmět byl dost oblíbenej. No, ale on ho všem zprotivil tím, že řekl, že si celej rok můžeme malovat, co chceme a že nám všem dá áčko na vysvědčení. Celý hodiny teď sedíme, a buď si s někým povídáme, nebo prostě čmáráme na plátno různý nesmysly.

Dovnitř vejde profesor a za ním se táhne moje noční můra a sen dohromady. Bože, proč musí vypadat tak sexy? A ty jeho svalnatý ruce, aww! Chtěla bych zjistit, jestli jsou jeho bicepsy stejně tvrdý jako ty Cárterovy.

„Děcka, žádám vás o chvilku vaší pozornosti, pak zase budete mít volno!“ řekne Kahal autoritativně a přísně. „Takže, třído, tohle je váš nový spolužák Tobias Christofferson. Už je skoro konec roku, takže tady s náma bude jen krátce, ale chci, aby se tady cítil dobře, rozumíte?“ řekne směrem k nám, ale nikdo ho stejně nevnímá až na mě.

„Ták, Tobiasi, kampak tě posadíme?“ řekne téměř neslyšně a rozhlíží se po třídě, až se dostane k místu vedle mě. „Běž si sednout ke slečně Blackové a doufej, že neuslyšíš její chrápání,“ zasměje se svýmu vtipu, kterej mě teda připadal spíš jako rejpnutí.

Mohla bych se ozvat, ale nechci si ho víc znepřátelit, takže bohužel...

Tobias je několika dlouhými kroky u mojí, teda pardon, naší lavice a sedá si na židli vedle mě.

„Už zase ty, hráčko?“ zeptá se nezaujatě. A hned mě naštve, nesnášim tyhle arogantní týpky!

„Hráčko?“ vyletim na něj. „Proč zrovna hráčko? To zní, jako bych byla nějaká gamblerka!“

Kouká se na mě a na tváři se mu objeví malej sexy úšklebek, kterej mi říká, že se mu líbí, když jsem rozčílená.

„Chceš vědět, proč zrovna hráčko?“ ptá se a na tváři se mu udělají dolíčky. Miluju kluky, kteří mají dolíčky. Dolíčky jsou roztomilá záležitost! „Protože vím, že hraješ tvrdě, bez pravidel a nevzdáváš se lehce.“

„A to víš jak?“ Je tady druhej den a už zná moji pověst? Co to je, proboha, za kluka?

„Určitě víš, že jsem nevlastní brácha Cártera Richarde a já zase vím, že ti nedávno zahnul s tou číčou Suzi Argentovou, ne, že bych se mu divil, protože ona je fakt kus. Doufám, že víš, co to pro tebe znamená,“ odpoví, pak si mě už nevšímá a já k tomu nemám co říct.

Takže to znamená, že je na tý druhý straně.

Další důvod tě nenávidět, Tobiasi Christoffersone!

***

Ten parchant mě rozčílil natolik, že se hned po zvonění řítim na parkoviště najít mýho ex a jednu mu vlepit. Ach, já se na to tak těšim!

Cárt stojí u svýho Camara a u něho je pár kluků z týmu. Jedinej se nesměje. Pod očima má tmavé kruhy a bělmo okolo zorniček má načervenalý. Vypadá sklesle a vypadá, jako by toho opravdu litoval.

On je z nich nejkrásnější, ale to už není moje starost. Pořád na něm vidim to, co mě přitahovalo před pár lety a přitahuje mě to i dnes, ale jak se říká: Podvedl jednou, podvede znovu. A navíc si nejsem jistá, jestli bych ho mohla ještě někdy milovat. Mám ho ráda, to jo, ale taky to je asi všechno.

„Můžeme si promluvit?“ zeptám se ho odměřeně a snažím se nedat najevo žádný city, emoce. Zamračí se, ale přikývne. Naznačí mi, ať jdu za ním. Vede mě k fotbalovýmu hřišti na tribunu. Tady jsme spolu poprvé mluvili. On měl zrovna trénink a musel běhat pořád nahoru a dolů po tý tribuně, protože přišel pozdě. Já jsem tady seděla a četla si, když ke mně přišel nějakej kluk a obtěžoval mě, nechtěl mi dát pokoj a tehdy Cárt přišel a zachránil mě. V tu chvíli jsem věděla, že on je můj princ na bílým koni, kterej mě ochrání. No, ale asi jsem se mýlila.

„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ vytrhne mě ze vzpomínání. Otočím se jeho směrem a bez rozmyslu mu dám facku, až mu hlava odletí na druhou stranu. Než stačí něco říct, přiletí mu další, ale tentokrát z druhý strany.

„Au!“ zaskučí bolestí, nebo možná jen šokem, jelikož to určitě nečekal. „Za co?“ Podívá se na mě přes jeho dlouhý hustý řasy. Koukam se do těch mechových očí a kroutim hlavou.

„Ještě se ptáš ,za co´?“ odseknu. „Ta první byla za to, žes mě podved! A ta druhá za to, že děláš, jako by se mezi náma nic nestalo. Klidně si ke mně přijdeš a chceš si se mnou povídat! Sakra, Cártere, já tě nechci pryč ze svýho života, ale musíš si uvědomit, že to, cos mi udělal, ti nikdy nebudu moct odpustit!“

„Zasloužil jsem si to,“ řekne poraženecky. „I já bych chtěl zůstat v tvým životě. Třeba jen jako kamarád, nebo jako sousedovic kluk, i když nejsme sousedi.“

„To by bylo fajn,“ odkejvu. „Takže teď jsme kamarádi?“

„Vypadá to tak!“ odvětí s velikým zářivým úsměvem, kterej jsem na něm už dlouho neviděla. Myslim, že jsme oba spokojeni. Nejdřív, když jsem je spolu nachytala, jsem si myslela, že už s nim nikdy nebudu moct promluvit, ale zdá se, že on ví, jak si udělat cestičku do mýho srdce.

***

Abych řekla pravdu, necítim se na to vyřídit dneska ještě roztleskávačky, ale musim to udělat. Už to chci mít za sebou.

Když si zpětně přehrávám dnešek, nemůžu uvěřit, co všechno jsem už dokázala. Pomstila jsem se Suzi, měla rozhovor s malou asijatkou Ray a sexoušem Tobiasem, s Cárterem jsme se stali přáteli a právě se chystám odejít z oddílu, kterej díky mně vyhrál první místo na státním kole soutěže o nejlepší a nejoriginálnější sestavu roku. Mám bujnou fantazii, takže bylo hned všem jasný, že máme docela velkou šanci uspět.

Jdu rovnou do tělocvičny, neobtěžuju se ani tím, abych se převlíkla, protože vím, že hned zase půjdu. Jen to tady musim vyřídit a začít žít podle sebe.

Naší vedoucí a trenérku dělá slečna Douglasová. No, slečna, spíš paní, ale jelikož není vdaná, tak si ode všech nechá říkat slečna. Je jí něco kolem čtyřiceti pěti, a proto asi na ni každej kouká jako na blázna, když ho opraví, že není paní.

Vejdu do rozlehlý haly, kde jsou připraveny kladiny, žíněnky a duchny. Postarší žena sedí na jedné z kladin a čeká na ostatní holky.

„Trenérko?“ upozorním na sebe. Otočí se na mě a nadzvedne obočí.

„Ano, Cameron? Proč nejsi připravená? Dneska jsme se domlouvaly na provazech a na rozštěpech,“ řekne přísným hlasem, až mám chuť říct, že se nic neděje a odejít se převlíct.

„Chtěla bych tady v týmu skončit!“ vyhrknu ze sebe pevným hlasem, ale uvnitř se celá třesu. Nakloní hlavu na stranu a úplně vidim, jak se jí v hlavě otáčejí kolečka, jak usilovně přemýšlí, jestli jsem se náhodou neuhodila do hlavy.

„Můžu vědět proč?“ zeptá se po chvíli, když se tělocvična plní ostatníma členkama.

„Roztleskávání mě už nenaplňuje,“ začnu. „Už tady budu jen měsíc a kousek, takže bych chtěla být volná a ne si pořád hlídat čas, jestli nejdu náhodou pozdě. A navíc, nelíbí se mi náš kolektiv. Půlka holek mě nesnáší a pomlouvá. Neříkam, že mi to nějak vadí, ale i já tady mám jednu holku, kterou nemůžu opravdu vystát, takže prostě končim!“

„Tak fajn!“ uzavře to celé slečna Douglasová. „Nebudu tě tady přece držet násilím. Ale jednu věc musím udělat, ještě než odejdeš,“ Zvedne se z kladiny a jde ke svý kanceláři, která je kousek od dveří. Ostatní holky po mně hází hnusný a zvídavý pohledy, dokonce i Suzi.

Trenérka se po chvilce vrátí a nese nějaký papíry. Začne se v nich přehrabovat.

„Dobrá, chci, abys mi řekla někoho, koho navrhuješ, aby zastoupil tvé místo!“ vyzve mě. O tom nemusim dlouho přemýšlet.

„Argentová!“ 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 4. část: