OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 6. část

01.08.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 506×

Holky, chtěla bych vám moc poděkovat za komentáře u minulé kapči! Jste úžasné! Doufám, že se vám kapitola bude líbit!

Přeji příjemné a ničím nerušené čtení!

M.

Po škole jsem ještě zajela domů pro kreditku, abych nemusela utrácet hotovost, se kterou většinou platim obědy. Když jsem už byla doma, tak jsem se rovnou převlíkla do něčeho neopocenýho. Zvolila jsem přiléhavej topík s džínovýma kraťasama a na nohy jsem si obula páskový sandálky. Nevypadalo to tak, že bych se chtěla vychloubat nebo předvádět, vypadalo to ležérně a pohodlně, přesně tak, jak jsem chtěla.

S holkama jsme se domluvily, že se sejdeme ve tři čtvrtě na čtyři u fontány, která je uprostřed nákupního centra. Kluci s náma nejdřív měli jít taky, jenže pak Willovi zavolala jeho holka, která chodí na školu na druhým konci Frisca, a Brettovi se samotnýmu nechtělo, což jsem naprosto chápala. Taky bych nešla s bandou kluků sama někam na pivko, i když pivo by znělo až moc lákavě...

Na smluvený místo jsem dorazila pár minut napřed, a tak jsem si sedla na jednu z volných laviček. Zničehonic mi začne zvonit mobil, rychle ho vytáhnu z boční kapsy kabelky a vidim, že se mi na displeji objevuje Suzanino jméno. Proč mi, proboha, volá? Chvilku na ten mobil nechápavě koukam a čekam, kdy přestane hrát ta stupidní písnička od P!nk, ale ona nepřestává.

„Co, sakra, chceš?“ štěknu na ni, když už na to nemám nervy a vezmu to.

„Přes esemesku by to bylo neosobní, tak jsem se rozhodla ti zavolat,“ začala. „Možná čekáš, že se ti začnu omlouvat, ale to máš smůlu, protože to se nestane! Chci ti jen říct, že tohle kolo ještě neskončilo, to, že máš ředitele na svojí straně, neznamená, že nemám šanci vyhrát! Budu lepší než ty! Ty půjdeš ke dnu! Slyšíš? Ke dnu!“

„A co to má jako bejt? Poslední varování?“ vysmívam se jí. Bože, ona si snad myslí, že jsem úplně tupá. Nevím, jestli je to k smíchu, nebo k pláči.

„Říkej si, co chceš, ty mršino! Jsem přebornice ve vyhrávání, tudíž vyhraju i nad teb-“

V půlce slova jí to típnu. Věřte tomu, nebo ne, ale ona mi fakt zvedla náladu! Bože, ten hovor byl fakt dost úsměvavej.

„Čemu se tak řehtáš?“ zeptá se mě Lór, když ke mně dojdou. Není důvod jim to neříct, jen ať to ví celá škola, mně to neublíží, a tak jsem jim to řekla. Obě se smály a dělaly jsme si z ní legrácky. Byla to ta nejlepší zábava, jakou jsem za posledních pár měsíců zažila.

***

Byly jsme v New Yorkeru, když Ray vytáhla téma kluci. Ani jedna se mě na nic neptala, čekaly, až začnu povídat sama.

„Včera jsem byla venku s Jackem, ale už s nim nikam nejdu! Bylo to otřesný!“ stěžuje si malá asijská dívka, kterou fakt žeru. „Vzal mě do jednoho pajzlu a nejdřív to vypadalo slibně, jenže pak se ožral jak prase a já ho musela odvést domů.“

„Já nevim, jak mám zabodovat u Bretta,“ začala po chvilce Lór. „Ani nevim, jestli má nějakou přítelkyni, nikdy se o ničem osobním nezmiňuje... Fakt se mi líbí a stačilo by mi i jedno rande, hlavně, že bych s ním strávila nějakej ten časík sama.“

Takže Lorelai pálí za Brettem? No páni!

„Když on se k tomu nemá, aby tě někam pozval, tak ho pozvi ty,“ navrhnu a holky na mě koukaj jako na vejra. „Já to myslim vážně!“

Tohle téma nám vydrželo ještě dvě hodiny. Nakonec jsme se dohodly, že by bylo nejlepší, kdyby ho pozvala na bowling nebo na pizzu.

Pak začala Ray mluvit o mých bratrech. Nejdřív mluvila o Brianovi, ale když jsem jí řekla, že on má holku, začala mluvit o Ashovi a nedala si vymluvit, že až přijede zpátky do Kalifornie, bude u nás pečená vařená, jednoduše ho chce sbalit. No, nevim, jestli je brácha na mladší a na asiatky, ale Ray je fakt hezká a štíhlá. Co vám budu povídat, vypadá rozkošně a inteligentně.

„Ty fakt chceš mýho bráchu? Jak dlouho?“ zeptám se žertem, i když vim, že bych o tom neměla vtipkovat, protože ona je moje nová kamardáka a on můj starší brácha, kterej pro mě vždycky chtěl jen to nejlepší.

„To není k smíchu, opravdu!“ říká se smíchem. „A od kdy ho chci? Od tý doby, co jsem byla v prváku a on byl školní Bůh a postrach všech holek! Jeho času do něj byla zamilovaná minimálně půlka holek na celý škole... Už jsem ho neviděla věky věků, ale myslím, že bude vypadat pořád jako ten sexy fotbalista...“

„Panebože, to stačí! Je to muj brácha!“

O hodinu později jsme se loučily v podzemní garáži, kde jsme měly zaparkovaná auta. Z nákupáku jsem odcházela bohatší o jedny letní šatičky, upnutý tmavý džíny a kašmírovej svetr v perleťový barvě. Ještě jsem si chtěla koupit jedny fakt moc hezký herénový kalhoty, který vypadaly moc příjemě a pohodlně, ale vypadala jsem v nich tlustě, takže jsem je nakonec zavrhla. Říkala jsem si, že jsem ušetřila nějaký peníze a můžu se zastavit třeba v McDonaldu, nebo v Burger Kingu. Miluju nezdravý jídla, možná to bude tím, že máme doma většinou k večeři pizzu.

***

Na příjezdovce u našeho domu jsem zaparkovala vedle tátova auta. Byla jsem docela zmatená, protože před poštovní schránkou stál červenej sedan, jednoduše holčičí auto. Žádná z mých kamarádek takový fáro nemá, takže to znamenalo, že si táta pozval společnost, ženskou společnost.

Odemkla jsem si vchodový dveře, a hned jak jsem vešla dovnitř, uslyšela jsem smích, kterej přicházel z obejváku. Na věšátku bylo béžový sáčko, takže nějaká dámička, hm?

„Cameron, jsi to ty?“ zavolal na mě táta. Protočila jsem oči.

„Čekáš snad někoho jinýho?“ zeptám se ho. „Jo, jsem to já. Kdo jinej by to byl, že?“

„Nebuď drzá a radši sem pojď, chci ti někoho představit!“ odpoví, což už samo o sobě něco vypovídá. Vždycky, když mu něco takovýho řeknu, zarytě mlčí a dělá uraženýho a naštvanýho.

Tašky jsem hodila na schody a vydala se za nima. Vešla jsem do místnosti, seděli vedle sebe a drželi se za ruce. Tý ženský mohlo bejt kolem třiceti pěti. Měla dlouhý tmavě hnědý vlasy, štíhlý tělo a malej obličejík, kterej se chlapům musel zdát roztomilej a sexy.

Táta vypadal šťastnej, nikdy jsem ho takhle neviděla usmívat se. Kdyby tady byli kluci, řekli by mu, že vypadá jako zpropadenej malej puberťák, kterej se zamiloval do svojí učitelky na matiku. Koukal se na ni, jako by byla jediná žena na světě, jako by našel novej důvod, proč každý ráno vstát z postele a normálně žít. Vypadali spolu překrásně.

„Než cokoliv řekneš, tati,“ začala jsem. „Chci, abys věděl, že tě budu podporovat v čemkoliv, co tě bude dělat šťastným!“ Vypadal ohromeně, protože tohle nečekal. Buďme upřímní, ani já jsem nevěděla, že něco takovýho řeknu...

„Ach, Danieli, máš tak hodnou dceru!“ usmála se. „Tvůj otec je překvapený z toho, co jsi řekla, bál se, že mě nepřijmeš. Jsem Caroline a brzy budu i tvoje macecha.“

Opravdu to řekla? On ji požádal o ruku? Teď jsem překvapená zase já. Ne, já nejsem překvapená! Já jsem v šoku.

Nevim, jak dlouho jsem tam stála s otevřenou pusou. Nakonec mě z toho transu probral táta.

„Jsi s tím v pohodě, zlatíčko?“ zeptal se starostlivě. „Ash i Bri byli nadšeni, když se s Car potkali. Jsou rádi, že jsem si vybral zrovna ji.“

On už ji představil i bráchům? Dřív než mně? To jako vážně?! Takže já se to dovídam jako poslední, ale to ostatně jako vždycky, když se děje něco důležitýho... Teď mě mrzely ty slova, který jsem řekla před necelýma deseti minutama. Jo, budu ho podporovat, ale nechápu, proč se mi to bál říct?

„Kluci tady byli a ani se za mnou nezastavili?“ zeptala jsem se se zamračením, i když jsem odpověď už předem znala. Jasně, že oni to věděli, když odjížděli, a možná že i dřív.

„Ne, Poppy. Seznámili se s Car pár týdnů po vánočních prázdninách!“ řekne zvesela a pak si uvědomí, co vlastně řekl. Cítila jsem se ublíženě. Takže oni už to ví něco kolem čtyř měsíců a mně to říká teprve teď? No, jeho láska ke mně je asi drobet jiná, než jaká bejt má...

„No, tak to vám moc přeju. Doufam, že jste spolu šťastní, protože půl roku je dlouhá doba...“ kuňkala jsem tiše a pomalu šla ke dveřím. Oni jsou spolu tak dlouho a on mi to říká teprve teď? Je to smutný, je to hodně smutný, když si představim, že klukům to řekl už mnohem dřív.

„Abych nezapomněl, volal mi Roger, teda ředitel od vás ze školy. Prej máš být zítra po škole v tělocvičně a učit nějakýho kluka nějaký salta, nebo co...“ zavolá za mnou. Neodpovím, není co. Byl to fakt úžasnej rozhovor, samozřejmě ironicky.

„Myslíš, že jsem se jí líbila?“ slyšim se ptát Caroline. Vypadá jako fajn ženská, ale nemyslím si, že bych s ní chtěla navázat nějakej bližší kontakt, po prázdninach vypadnu na vysokou a sem budu jezdit jen, když to bude hodně nutný. Sbalim si svých pět švestek a juchů do Tennessee.

Vezmu si ze schodů svoje tašky a jdu do svýho pokoje, do svýho vlastního světa, kde není nikdo kromě mě, mých pravidel a myšlenek. Svalim se na postel, ani se neobtěžuju sundat si boty. Prostě si lehnu a čekám na nevyhnutelný; slzy.

Nebyly to slzy smutky, frustrace, nebo vzteku, ale opuštěnosti. Možná tomu nebudete věřit, ale já se vážně cítila tolik sama, jako ještě nikdy.

Co je tohle za hroznej sen? Kdy se konečně probudim a všechno bude jako dřív? Proč se tohle musí dít zrovna mně?

***

Den po tom dni ráno vypadam jako zombie a to doslova. I přes moje opálení, je moje pokožka bledá a velký černý kruhy pod očima jsou důkazem toho, že jsem toho v noci moc nenaspala. Celkově jsem se necítila moc dobře.

Běhání pro mě bylo utrpením, a tak jsem musela několikrát zastavit a pořádně se nadechnout. Uběhla jsem dva kilometry a věděla jsem, že víc jak čtyři dneska nedam, vrátila jsem se.

První čtyři hodiny jsem v pohodě přežila. Druhou jsme psali písemku z matiky, ze který jsem dostala céčko plus, což není zas tak špatný na to, že jsem se vůbec neučila. Na obědě jsem si sedla k Lór a Brettovi, kterej pořád nervózně těkal očima všude možně, jen aby se nemusel koukat na nás dvě. Ray s Willem se někde zdrželi a přidali se k nam až později.

„Slyšeli jste to?“ zeptala se nadšeně naše malá asijská kamarádka. Vypadala opravdu potěšeně.

„Co jsme měli slyšet?“ odpověděl jí otázkou Brett. Vypadal, že je rád, že tady nesedí jen se mnou a Lorelai.

„Argentová to včera dala dohromady s tim novým, sakra, jak se jmenuje? No, však vy víte, koho myslim!“ zněla tak ohromně nadšeně, že jsem se jí na to musela zeptat. Dostalo se mi strohé odpovědi; Až doopravdy pozná, jaká je, ona bude trpět. Jo, to se mi líbilo, jenže do tý doby budu trpět já, protože ona dostala toho nejžhavějšího kluka na škole a já jsem skončila se zlomeným srdcem, za který mohla jedině ona.

„A proč s ní jako chodí? Vždyť na ní nic není... Skoro,“ poslední slovíčko dodal s šibalským úsměvem a Brett ho majznul do zátylku. Will zasyčel bolestí a ublíženě se na něj podíval.

„Je krásná, chytrá, roztleskávačka, tudíž ohebná a bohatá. Co víc si přát?“ poznamenala jsem. „Oh, a ještě mu dá, kdekoliv bude chtít...“ Všichni jsme se zasmáli a pustili se do oběda.

Snažila jsem se na sobě nedat znát, že se mi nelíbí, o čem teď mluvíme. Bylo mi to nepříjemný a z mýho ubohýho popraskanýho srdce to dělalo trosky. Rozpadala jsem se. Už mi zbývali jen tihle lidi a moji dva bráchové, kteří mě neinformovali o tom, že si otec našel přítelkyni a že ji požádal o ruku. Vim, že jim na mně záleží a že mi to určitě nějak šetrně chtěli říct, přeci jen jsem nikdy neměla mámu, jen babičku, která zemřela, když mi bylo osm. Vše o ženským těle mi řekla Suzanina máma, která mě jeden čas brala jako vlastní dceru, jenže pak přišla o nenarozené dítě a změnila se. Od tý doby mě spíš brala jako kamarádku, který se mohla svěřit a která nikomu nic neřekla, dělala jsem jí vrbu a ona mně. Říkala jsem jí zkrátka všechno, jako opravdový mámě.

„Nechtěla bys k nám přijít v neděli na večeři?“ zeptala se mě Ray, když jsme vycházely z jídelny. Ostatní se rozprchli jiným směrem než my dvě.

„Jo, přijdu moc ráda!“ řekla jsem s úsměvem. Ještě nikdo mě takhle nepozval, teda pokud nepočítam Cartera, ale to bylo spíš tim, že jsem u nich jeden čas byla pečená vařená.

***

Po škole jsem hned vyrazila k tělocvičně, kde na mě samozřejmě čekalo překvapení v podobě Tobiasova obličeje, kterej byl přisátej na tom Suzaniným. Ta se zádama opírala o zeď a ruce měla omotaný kolem jeho krku, jeho ruce byly po stranách její hlavy. No, co vám můžu říct; vypadalo to nechutně. Teda kdybych já byla na jejím místě, bylo by to určitě mnohem lepší, správnější. Jeho zadek byl vyšpulenej tak, že jsem měla ten nejúžasnější výhled. Mohla bych se na něj koukat třeba i roky a nikdy by mě ten pohled neomrzel.

„Ták, hrdličky,“ přerušila jsem jejich milostný hrátky. „Je mi líto, že vám musim přerušit to vaše vrkání, ale myslim, že já a tady Christofferson máme nějakou práci, kterou musíme udělat!“

Suzi zasténala v protest a něco mu pošeptala do ucha. On se jen zasmál, odešel od ní, než ale prošel dveřma, který jsem mimochodem držela otevřený, otočil se a s mrknutím řekl: „Já a Hráčka nemáme moc dobrej vztah, takže se nemáš vůbec čeho bát, lásko.“

On se šel převlíknout do něčeho pohodlnýho a jsem zatim šla vytáhnout trampolínu a duchnu. Když přišel, koukal se, jak se s tim dřu a nešel mi pomoct. Stál opřenej o rám dveří do velikánský haly, měl na sobě tričko, který obepínalo všechny jeho svaly na rukach, i ty břišní, a elasťáky, který končily pod kolenama a krásně vykreslovaly to jeho sexy pozadí, který mělo bejt trestný...

Jak tohle mam přežít?

„Budeš tam ještě dlouho stát jak solnej sloup, nebo mi přijdeš pomoct?“ zavrčela jsem na něj.

„Byl to pěknej pohled, tak jsem ho nechtěl kazit,“ zasmál se a konečně se dal do pohybu. Chytl duchnu na druhým konci a společně jsme ji nesli ke zdi. Společně, to zní tak krásně...

A pak jsme začali. On ke mně většinou stál zády, takže já měl úžasnej výhled, však víte, co myslím! Sice mu vadilo, že ho buzeruju, ale nechal si poradit. Furt jsme na sebe štěkali a křičeli.

„Musíš dát nohy víc k tělu a nedělat tak prudký pohyby!“ vyštěkla jsem už asi po padesátý. Možná vypadá jako Bůh, ale mozek má vypatlanej, jak ten největší negramot!

„No, tak když seš tak chytrá, tak mi to ukaž!“ zavrčel nazpátek. A věřte tomu, nebo ne, ale já mu to fakt ukázala.

„Víš co? Dneska to už zabalíme, budeme pokračovat zejtra,“ navrhla jsem a hned jsem zalitovala. Jeho jantarový oči potemněly a on vybuchl.

„Ty vole, seš tak vymaštěná, nebo co?“ křičel. „To nechápeš, že prostě nechci, abys tohle dělala? Moje holka je teď aktuální kapitánkou roztleskávaček a je mi jedno, jestli tys jí byla taky, ale ona mě dokáže blbý salta naučit taky a ještě líp! Nebudu se alespoň muset koukat na namyšlenou, tlustou, tupou krávu, která mi v jednom kuse něco poroučí! Chápeš? Žádný příště už nebude!“

„Aha,“ zamumlala jsem. „Je fajn vědět, jak to bereš ty...“

Sebrala jsem se a odešla.

Kluk, o kterým jsem si myslela, že jsem se do něj zamilovala, byl největší kretén na světě. Proboha, vždyť jsem se zamilovala jen do jeho vzhledu! On je ten, kdo je z nás dvou tupej, namyšlenej vůl, ale tlustej to není, to ne, ale jak vidim, teda slyšela jsem; já tlustá jsem.

Tenhle tejden je víc než podivnej...

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 6. část: