OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 7. část

09.08.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 448×

Nejsem ten typ holky, která se zhroutí, když zjistí, že ten člověk, kterýho považovala za někoho, koho by mohla jednoho dne milovat, je úplně jinej, než si představovala. Myselal jsem si, že třeba bude jinej než ostatní kluci, ale je stejnej, a možná i horší! Jeho slova mě bodala jako nůž do srdce, byla to palčivá a neodeznívající bolest, která roztříštila moje srdce na milióny malinkatejch kousků, který už nikdo nemůže dát nikdy dohromady.

Ten kluk vážně neví, jak má jednat s holkou.

Nesnáším, že jeho slova na mě měly takovej dopad. Nesnášim, že viděl, jak mě to sebralo.

„Cam!“ zavolá na mě někdo, když jdu po školním parkovišti z tělocvičny ubrečená ke svýmu náklaďáčku. Neotočim se, protože předpokládm, že to nebude někdo, kdo by mě měl takle vidět. „No ták, Cam! Počkej!“ volá hlas dál, a tak se zastavim a otočím se. Vidím, jak ke mně běží udejchanej Carter, kterej je ještě oblečenej ve svým dresu, což znamená, že zase přišel pozdě na hřiště.

„Co je?“ zeptam se, když je kousek ode mě. Vlasy mu padají do mechových očí, vypadá to sexy. Jak ráda bych do těch hustých hnědých vlasů znova zabořila svoje prsty.

„Ve škole se spolu moc nebavíme a chtěl bych to napravit,“ začne. „Víš, mamka si bere v neděli Tobiasova tátu a já bych tě chtěl pozvat, abys mi dělala doprovod!“

On mě právě pozval na rande? Je ten kluk normální, nebo nějak chorej?

„Cartere, říkala jsem ti, že už s tebou chodit nebudu!“ vyletím na něj podrážděně. „Rozešla jsem se s tebou minulej tejden a ty už to na mě zase zkoušíš?“

„Já myslel, že bychom tam šli jako kamarádi,“ hned vysvětluje. „Myslel jsem, že by to byl hezkej začátek našeho společnýho kamarádství. Nesnažim se tě dostat zpátky, i když, kdybys chtěla, nebyl bych proti... Víš, pořád tě miluju!“

„Jak jsem řekla; je konec!“ poznamenala jsem. „Ale na tu svatbu s tebou půjdu, ale jen jako kamarádka. Tvou mamku mam ráda, takže s potěšením budu součástí jejího svatebního dne.“

„Já vim, byl jsem vůl, když jsem tě... podvedl,“ říká tišeji. „Nezasloužil jsem si tě. Myslím, že máš na někoho lepšího, někoho, kdo tě bude milovat, uctívat zem, po který budeš chodit.“

Tak teď to řekl nádherně. Je hezký vědět, že pro mě chce to nejlepší.

„Děkuju,“ odpovídam. „V kolik mě vyzvedneš, nebo se tam k vám dostat sama?“

„Vyzvednu tě,“ ušklíbne se. „Obřad v kostele začíná ve dvanáct, ale my máme ještě práci u nás. Takže tě vyzvednu v deset?“

„To bude fajn,“ přitakám a moje naštvanost vůči Tobiasovi se vytrácí. „Jak s nim vycházíš?“

„Tobias je kretén, ale za tou svou namyšlenou maskou skrývá někoho, koho stojí za to poznat... A jeho táta je v cajku.“

Ještě chvilku jsme si povídali a já zjišťovala spoustu zajímavých věcí. Například: Suzi se opravdu do Christoffersona zamilovala, ale on s ní chodí jen proto, aby prej vyhecoval nějakou holku. Musim teda říct - chudák dívčina, která se mu líbí!

Potom jsme se rozloučili a já s radostným úsměvem odkráčela ke svýmu autu. Proč s radostným úsměvem? Protože mám pocit, že brzo Suzi převálcuju a ona shnije v pekle. To je moc pěkná představa...

Cestou domů si pustím rádio, kde zrovna hraje Come As You Are od Nirvany. Miluju tu skupinu, jejich texty totiž dokážou vystihnout úplně ukázkově život. Podle mě jsou nejlepší!

Když přijíždim k domu, vidím, že před garáží pro dvě auta stojí Asherův teréňák. Co ten tady dělá? Ale pak si všimnu i Carolinina sedanu, a je mi to hned jasný. Včera jsme se seznámili my dvě a dneska už je celorodinné shledání?

Vejdu dovnitř a první, co uslyším, je smích, šťastný smích. Dveře se za mnou s bouchnutím zavřou a oni ztichnou. Jdu rovnou do obejváku, abych je pozdravila a ujistila tátu, že jsem s jeho zasnoubením v pohodě, i když si tím nejsem vůbec jistá. Chci, aby byl šťastnej!

„Ahoj, rodinko,“ řeknu zvesela. Oči všech se zaměří na mě. „Co tady děláte, kluci?“

„Uvařila jsem večeři,“ odpoví Car s velikým zářivým úsměvem. „A váš táta a já bychom vám něco chtěli oznámit!“

„Takže první rodiná večeře, hm?“ zeptala jsem se škádlivě a ona zrudla jako rajče, ale přikývla. „Co máme dobrýho?“

„No ták, Poppy,“ napomene mě Brian ze srandy. „Nemusíš všechno vědět!“

Nemusim všechno vědět? To je důvod, proč mi nikdo neřekl o Caroline? To je důvod, proč se všechno dozvídam jako poslední?

***

K večeři jsme měli nakonec krémovou brokolicovou polívku, což Car prezentovala jako zdravou výživu. Na pohled se mi to moc nelíbilo, ale chutnalo to báječně, to vam teda povím. Další chod byly steaky s pečenýma bramborama. Řeknu vám, v životě jsem si víc nepochutnala. Ta ženská věděla, co má v kuchyni dělat!

A pak přišel dezert. Dostali jsme domácí, to domácí zdůrazňuju, jablečnej koláč. Dokonalost sama!

„Tak, děti,“ začal táta. „Už jsme vás napínali dost dlouho!“

„Řekni jim to už!“ řekla nedočkavě jeho snoubenka. „Danieli, honem!“

„Já a Caroline se budeme brát prvního července,“ oznámil po chvilce ticha nadšeně.

„To je skvělý, tati!“ ozvala jsem se jako první z nás tří. „Caroline, moc vam to přeju.“

Vstala jsem a šla ji obejmout, poprvé v životě jsem měla v náručí ženu, která každej večer usínala v tom tátově.

„A mám pro vás ještě jednu novinu, děcka.“ Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „Nabídl jsem Car, aby se k nám nastěhovala, a ona to přijala.“

Takže o prázdninach budeme jedna velká a šťastná rodina.

„To je skvělý!“ poznamenal Asher, i on se už usmíval. „Už jsi u nás měla bydlet dávno!“

Všem v místnosti to pak došlo a já cítila, jak začínam rudnout. Ne, dneska nemůžu vybouchnout. Dneska budu hrát poslušnou dcerušku, který je jedno, že je černá ovce rodiny. Možná by nebylo na škodu říct nějakou poznámku o tom, že mi to nevadí.

„Ash má pravdu, Car,“ ulehčim situaci. „Měla jsi u nás bydlet už dávno a mně jsi měla bejt ta už dávno představená, protože se k tátovi krásně hodíš. Když jsem vás spolu včera viděla, věděla jsem, že si jste souzeni, protože spolu opravdu vypadáte šťastně a zamilovaně...“

„Oh, Cameron, jsem tak ráda, že se na Daniela nezlobíš,“ spustila moje budoucí macecha. „Říkala jsem mu, že by ses se mnou měla seznámit stejně jako kluci, ale on si nebyl jistý, jestli bys mě přijala. Nikdy jsi neměla opravdovou mámu.“

„Ne, to neměla, ale měla jsem více méně hezké dětství a máma mi nechyběla,“ řekla jsem popravdě. Nemůžu se pořád tváři, že nevím o tom, že mi vyčítá máminu smrt a že ke mně cítí určitej odpor. Ale přece to nemůžu říct před ní, chci, aby byl šťastnej, nehledě na to, že já budu tiše trpět tak, jak jsem to dělala minulých pár let... 

Holky, kapitola je krátká, ale jen z jednoho důvodu; přepisovala jsem ji snad desetkrát a pořád s ní nejsem úplně spokojená. Kdybych měla napsat delší, asi bych ji ještě několik týdnů nepřidala, takže jsem se rozhodla ji zkrátit. Moc bych vám chtěla, holky, poděkovat za všechny ty krásné komentáře, které mi necháváte pod kapitolama. Jste vážně úžasné! :)

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 7. část: