OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Třeba bude jinej! - 8. část

14.08.2014 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 461×

Holky, znovu vám moc děkuju za ty krásné komenty, které mi necháváte pod mou tvorbou! Vždy mě opravdově potěší a povzbudí v psaní! Moc vám ještě jednou děkuju!

Příjemné a ničím nerušené čtení!

M.

Kluci se rozhodli, že doma zůstanou celej víkend, a já hned po týhle informaci volala Ray, že je Ash ve městě, a taky že na tu večeři v pátek nepřijdu kvůli Carterovy mámině svatbě. Řekla mi, že je u nás zejtra ráno jako na koni a že to vůbec nevadí, prej ji můžeme přesunout už na zejtřek. Byla jsem ráda, že tady nebudu muset bejt s nima sama, i když dřív mi to vůbec nevadilo, co se teď změnilo? To zní jako vážná otázka, na kterou bych se měla později hluboce zamyslet.

Ten večer ještě neskončil, jak jsem si naivně myslela. Caroline se rozhodla, že se k nám chce nastěhovat co nejdřív, takže jsme jeli k ní a museli jí pomáhat s balením. Krabice už měla připravený, takže jsme se nezdržovali sháněním jich. Bylo to sice otravný, ale si to užívala. Poprvé za celé roky jsem si připadala, jako že mám opravdovou rodinu, která se skládá z mámy, táty a dětí. Byli jsme tak dokonale sehraní, každej dělal něco jinýho, a tak jsme už v půl druhý ráno měli celej její mini byteček naštosovanej v autech a jeli konečně domů, ani si nedokážete představit, jak jsem to slovo slyšela ráda. Když si představíte, co všechno jsem dneska prožila a přežila, uznáte, že si tu postel opravdu zasloužím.

V pět mi začal zvonit budík, kterej nakonec skončil na druhý straně pokoje. Bohužel to nepřežil... Byla jsem tak unavená, že jsem hned zase usnula, ale o čtyři hodiny pozdějš mě probudil zvonek. Myslela jsem, že zabiju toho, kdo bude stát na druhý straně těch dveří. Nejdřív jsem čekala, jestli se nevzbudí někdo jinej, ale když jsem neslyšela žádný vrzání podlahy, šla jsem. Venku nervózně přešlapovala Ray, na kterou jsem úplně zapomněla.

„Asi jsem tě vzbudila, co?“ zeptala se a koukala si na nohy. Ona se za to styděla?

„To je v pohodě,“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl sarkasticky. „Pojď dál.“

Prošla dveřma, který jsem držela otevřený, a rozhlížela se po naší ne moc velký vstupní hale. Náš dům není nijak extra velkej, třeba jako ten Carterův. Nemá ani velký místnosti, ale zato jich má fakt hodně, když počítám i koupelny v našich ložnicích.

„Máte to tu útulný,“ řekla energicky. Po studu už nebylo ani památky. „Líbí se mi tu, a to jsme zatím jen tady. Těším se na zbytek domu!“

„Až budou všichni vzhůru, udělám ti okružní výšlap s výkladem, chceš?“ zeptala jsem se žertem, na což to ona až moc vážně. Hned přikývla.

„Ash ještě spí?“ zeptala se, když jsme si sedaly na pultík v kuchyni. Já jsem zatím čekala, až se mi ohřeje voda na ovesnou kaši.

„Jo, Ash ještě spí, jako zbytek domu,“ poznamenala jsem a přiblbě se usmívala, protože mě zrovna napadl vážně dobrej nápad.

O půl hodiny později jsem donesla na stůl v jídelně poslední talíř. Na stole už bylo spoustu jídla, jako třeba: lívance s javorovým sirupem, míchaný vajíčka, mozzarela s rajčatama, bazalkou a olivovým olejem, a nezapomněla jsem ani na kafe, domácí čerstvej pomerančovej džus a konvici čaje. Ray mi s vařením samozřejmě pomohla, jinak bych to všechno nestihla. Vím, že si to mnozí z nich nezaslouží, ale pro Car to je pěkné uvítání do rodiny, anebo to tak alespoň nazvala Ray, který jsem to všechno vyprávěla při našem kuchtění.

„To je krásná vůně,“ řekl táta, když si o deset minut později sedal ke stolu vedle Caroline, která se teprve pořádně probírala. „Čím jsme si zasloužili takovou nádhernou snídani?“

„To je moje malé přivítání pro Car do naší rodiny,“ usmála jsem se. Ray se poflakovala v kuchyni, říkala, že nám nebude rušit naší rodinnou chvilku. Přemlouvala jsem ji, jenže ona si postavila hlavu.

Sklízela jsem zrovna nádobí, když se macecha ozvala, že by si přála mít venkovní sprchu. Panebože, k čemu jí asi tak bude? Pláž blízko baráku nemáme a do bazénu se namáčet nemusí. Asher se hned ozval, že zná jednoho kluka, kterej tyhle blbosti prodává, a tak že tam zajede, a to se zase do debaty přidala Ray, že tam pojede s nim, protože ještě nikdy v takovýmhle obchodě nebyla. Ta teda nepromarní žádnou příležitost bejt s nim o samotě. Brácha byl samozřejmě pro, protože na něm bylo vidět, že mu přijde moje kamarádka sympatická, což hrálo v můj prospěch a každopádně i v Raiin.

***

Po tom nejlepším obědě, jakej jsem za poslední dobu jedla, jsme každej dělal něco jinýho. Car se rozhodla, že si vybalí a zvelebí náš dům ještě víc, táta musel do práce, Asher s Ray šli zprovoznit tu venkovní sprchu, Brian se jel podívat za svým kámošem ze střední a já jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Moc se mi nechtělo, ale říkala jsem si, že musím shodit to, co jsem teď snědla. Kdybych přestala běhat, asi by ze mě byla zase koule.

Směřovala jsem na západ, teda k Golden Gate. Měla jsem to tam moc ráda a líbil se mi ten výhled na záliv. Bylo v tom něco uklidňujícího a nutilo mě to vzpomínat na babičku, která byla vždycky mým vzorem i po tom, co zemřela.

„Je tu krásně, co?“ zeptal se klučičí hlas za mnou. Otočila jsem se a viděla jeho.

„Jo, to je,“ řekla jsem stroze a dál se soustředila na ten dokonalej přírodní úkaz. Azurově modrá voda, která se pomalu mění v temně modrou. Opírala jsem se o červený zábradlí a užívala si jeho přítomnost, ze který bych měla bejt nervózní, ale nejsem.

„Omlouvám se, Cameron,“ řekl natolik tiše, že jsem ho skoro neslyšela. „V tý tělocvičně mi prostě ruply nervy. Není lehký nechat se dirigovat holkou, která ke všemu vypadá jako ty... tak žhavě. Opravdu se omlouvám!“

Nemam poruchu sluchu? Tobias Christofferson mi právě řekl, že se mi omlouvá? Ne, já asi špatně slyšela!

„Můžeš to, prosím, zopakovat?!“ řekla jsem trochu neurvale, ale snažila jsem se, aby to znělo alespoň trochu normálně.

„Řekl jsem, že se ti omlouvám!“ zopakoval. „A už ti nebudu říkat Hráčko, opravdu to zní, jako bys byla gamblerka.“

Já fakt slyšela dobře, no to mě p...

On se mi omluvit. Co mu na to mam říct?

„Možná bych se měla omluvit i já,“ poznamenala jsem po chvilce ticha, který nebylo trapný, ale docela příjemný. Ale proboha, za co se mu tady omlouvám? 

„Měla jsi pravdu.“ Usmál se tím nejkrásnějším úsměvem, kterej jsem od něj zatím viděla. „Číča nemá čas, protože je každej den po škole kvůli tomu, že odešla ze školy bez dovolení, a pak ještě ty zatracený roztleskávačky. Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mě prosím neučila znova ty salta, a slibuju, že další výbuchy vzteku nejsou v plánu...“

Ajaj! On chce, abych ho to znova učila? Tak proč ne, že jo? Ale mam jednu podmínku.

„Fajn, ale chci, abys před těma tréninkama koupila dvě kafe,“ řekla jsem mu a záhadně se usmála.

„To nebude žádnej problém,“ hned přikývnul. „Začneme už v pondělí?“

„Pokud to nebude vadit tvojí holce, nejsem vůbec proti...“

To ještě chlapeček netuší, že se zejtra potkáme na svatbě. Vítězoslavně jsem se usmála, otočila se a běžela zpátky domů. Můžu s jistotou říct, že mi zvedl náladu. Nevím proč, ale mam pocit, jako bych nad Suzi začala nabírat pořádnej náskok, kterej jen tak nedožene. Dnešek je pro mě něco jako nový začátek. Začalo to tím, že se k nám nastěhovala tátova snoubenka, a pak přišel Tobias, kterej se omluvil a prosil mě, ať ho znova trénuju. Sice to neřekl nahlas, ale vím, že to myslel tak, že spolu začneme od začátku znova. To mi hrálo do karet, možná teď budu mít možnost ho nějak přesvědčit, že nejsem zas tak špatná, ale nebudu, předbíhat zkrátka uvidíme, jak se situace vyvrbí.

***

Když jsem se vrátila domů, byla jsem hrozně překvapená. Ray seděla v obejváku na Ashově klíně a něco mu zrovna šeptala do ucha, on se zasmál a líbnul ji na tvář. Nebyla jsem tady asi dvě hodiny a oni se už... dali dohromady?

Odkašlala jsem si, abych na sebe upozornila, ale zdálo se, že to vůbec nezaregistrovali. Páni, oni jsou opravdu zamilovaní, ale vždyť se neznají ani čtyřiadvacet hodin!

„Haló,“ řekla jsem, teda skoro zakřičela. „Už jsem zpátky!“

Oba nadskočili, jak se mi lekli. Přiblble se usmívali a moje malá asiatská kamarádka vyskočila z bráchova klína, až se málem přerazila o konferenční stolek, kterej byl kousek od pohovky.

„O-ono to není tak, jak to vypadá,“ žvanila. „Já jsem šla náhodou kolem a...“

„A spadla jsi na něj a tvoje rty se jenom náhodou a nehodou dotkly těch jeho?“ nadzvedla jsem obočí a ona se začervenala, možná čekala, že se Asher začne taky nějak vymlouvat, ale on věděl, že je u mě už tak na dost nejistý půdě, takže to rovnou vzdal. 

„No dobře,“ řekla nakonec po několika minutách trapnýho ticha. „Tvůj brácha mě pozval na rande a já jeho na naší dnešní večeři, stejnak tam bude jen táta, protože máma odjela na nějakou konferenci z města.“

To jsem vážně nečekala. On ji pozval ven? A co když jim to nebudu klapat? Na kterou stranu se přikloním pak? Buď nebudu mluvit se svojí teď už nejlepší kámoškou, nebo s mým vlastním pokrevním bratrem. No skvělý. Ale co? Přece na tom hned nebudu hledat to nejhorší, nebo je to tím, že žárlím? Je to tím, že ona má téměř kluka, a já nic? Proboha, vždyť jsem se před pár dny rozešla s Carterem! Už to mám! Je to určitě tím, že ona ho získala snad, a já o Christoffersona bojuju s mojí ex.

„To je paráda,“ ozvala jsem se a oba se na mě trochu zaměřili. „Ne, já to fakt myslím vážně! Pokud vám to bude klapat, proč ne, ale až si navzájem zlomíte vaše srdíčka, prosím, nechoďte za mnou...“

„Víš, Poppy,“ začal. „Já cítím, že je to pravá láska. Ona jako jediná holka na světě splňuje moje požadavky a očekávání od mojí budoucí partnerky. Je chytrá, milá, pracovitá, snaživá, společenská a hlavně nádherná! A to všechno jsem poznal za dnešek. Vím, že určitě má nějaký svoje nedostatky, ale ty nejsou teď důležité. “

Ray šla zpátky k němu, sedla si mu znova na klín a políbila ho, a já jsem začala přemýšlet, proč se můj život zrovna teď zvedá ode dna. Proč se vlastně na to dno dostal? Proč jsem se tam dostala já? Jak dlouho mi bude trvat cesta zpátky nahoru?

***

Byla jsem na cestě k Harrisovým, když mi volal Will, abych pro něj přijela, že mu jeho rodiče zabavili auto a potřebuje se nějak dostat na tu večeři. Nechala jsem si nadiktovat adresu a jela.

„Seš zlatá,“ řekl hned, jak vlezl do mýho náklaďáčku. „Díky, žes pro mě přijela.“

„V pohodě,“ odpověděla jsem. „Proč ti vlastně vaši zabavili ty klíčky?“

„Včera jsem přišel pozdě domů,“ odpověděl. „Byl jsem s Brattem na Red Sox a pak jsme se ještě zastavili na jedný párty. Trošku jsme se oba opili a já tam usnul ve vaně, i když nevím, proč zrovna ve vaně, ale ráno jsem se tam jednoduše probudil s děsnou vopicí a asi tak tisícem esemesek od rodičů...“

„U koho byla ta párty?“ nechápala jsem. Vždycky jsem na všechny večírky byla pozvaná.

„Argentová,“ zašklebí se.

Tak proto!

Ta pizda!

Takže ona můj náskok snižuje? Fajn, je načase udělat další úder. Zítra na svatbě, kde určitě bude, začneme.

***

U stolu jsem seděla vedle Willa, hned naproti Ray, která seděla po boku mýho bráchy a pořád si vyměňovali zamilovaný pohledy. Občas jsem se zamračila, protože jsem vážně nechápala, jak se mohli do sebe zamilovat během jednoho dopoledne. Chápu, že malá Asiatka do něj byla zamilovaná už pár let, ale nechápala jsem, proč se s ním neseznámila už dřív, možná čekala, až bude nějaká vhodná příležitost...

Lorelai s Brattem se omluvili, že nemůžou přijít, protože musí společně dělat nějakej projekt na zdravovědu. Bylo mi to docela líto, jelikož jsem chtěla dneska Lór potkat a probrat s ní vztah mýho bráchy s naší kamarádkou.

Zničehonic se moje ruka ocitla ve vzduchu a byla pohlcena větší rukou, která patřila mému sousedovi. Propletl si svoje prsty s mýma a položil si je na stehno. Podívala jsem se na ně a představovala jsem si, že tahle ruka patří někomu jinýmu. Koukla jsem na Willa, kterej se usmíval na celý kolo a zrovna řešil s panem Harrisem ten včerejší baseball. Nějak vycítil můj pohled a otočil se ke mně. Naše oči se střetly a on mi povzbudivě stiskl ruku.

Služebná měnila prázdné talíře za plné a já ani nevnímala, co jíme, byla jsem natolik vykolejená tím, co se přihodilo.

Když jsme se všichni rozloučili, Asher prohlásil, že ještě chvíli zůstane s Ray a že možná půjdou do kina, načeš Will řekl, že bychom mohli jít s nima taky. Oni dva se jeho nápadu hned chytli a já neměla jinou možnost, než souhlasit.

V kině dávali jen nějakej dokument o Abrahamovi Lincolnovi, ale přesto jsme tam šli. Bylo mi jasný, že naše dvě hrdličky se koukat nebudou, ale co já a můj doprovod? Nakonec jsme si začali povídat, a protože v sálu nikdo nebyl, mohli jsme se i nahlas smát. Bylo mi s nim fajn, teda do tý doby, než začal bejt až moc dotěrnej.

„Na tohle jsem čekal takovou dobu,“ zašeptal a položil si svoje ruce na moje tváře.

A pak mě začal líbat.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třeba bude jinej! - 8. část: