OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » True West - 1. kapitola

12.10.2010 (19:00) • Boxxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 666×

Když jsem byla malá, byla jsem svědkem vraždy mých rodičů. Kvůli tomu jsem taky strávila

většinu času na psychiatrii. A to jen proto, že nikdo nechtěl uvěřit versi mého příběhu o jejich konci. A jak šel čas dál, dostala jsem se na tuhle internátní školu." Blossom

Kapitola 1.

Kdo by řekl, že celý můj dosavadní život se dá shrnou do pár vět, pomyslela jsem si. Zavřela jsem deník, položila ho na noční stolek a natáhla se na posteli. Když jsem se zahleděla na tu světle modrou semišovou knížečku, vzpomněla si na rodiče. Byl to dárek od mámy a táty, sice jsem ho dostala až teď, ale podle dopisu v něm jsem se dozvěděla, že mi ho chtěli dát už dávno.

Ten deník se ke mě dostal přes mé příbuzné, když probírali krabice z mého bývalého domu. Ale divím se, že si na mě vzpomněli, beztak se šli poohlédnout po věcech, které by se hodili jim a zbytek mi poslali. Vskutku taková je realita. Drsná a nepřející.

Koukla jsem se na hodiny visící nade dveřmi. Byl čas večeře, na který jsem se nemohla dočkat, protože jsem zmeškala oběd. Zvedla jsem se z postele a vzala si z ramínka ve skříni bundu. Byl to teprve měsíc od prazdnin, ale venku už byla docela zima a ke všemu se stmívalo. Vklouzla jsem do tenisek, ležících vedle postele a vyšla na chodbu před pokojem. Opřela jsem se o zeď a čekala až půjde někdo, s kým bych mohla jít do jídelny.

Mezitím, co jsem čekala a pohrávala si se zipem, kolem prošlo pár lidí, ale až mezi posledními prošla Sydney. Světlé vlasy houpající se jí po zádech, krásně kontrastovaly s její opálenou pletí a její hnědé oči si mě zdálky měřily.

„Už jsem začínala být netrpělivá, " zavolala jsem na ni.

„Ale dočkala ses," ironicky se na mě usmála. Chytila mě za zápěstí, čímž mě odtáhla od zdi.

„Ale dočkala jsem se," zamumlala jsem téměř neslyšně.

„Blossom," když vyslovila moje jméno, na chvíli se odmlčela. Sice se známe už dlouho, ale i tak jí to občas zaráželo. Blossom, tohle jméno pro mě vymyslela máma. Vždy měla bujnou fantazii. Když mi byly čtyři, napsala pro mě knížku, kterou mám do teď. „Ty tvoje nálady mě deprimujou!"

„Hmm... ," zahučela jsem nepřítomě.

„Haló, Blossom, posloucháš mě?" zavolala na mě s dlaněmi u úst.

„Jo, jasně, promiň," zamumlala jsem, pohled sklopený ke svým botám. „Mám nějaký blbý den." Rozrazila jsem dveře a vyšla ven.

„Čau Bloss," zavolal někdo z vedlejší budovy. Otočila jsem a uviděla, jak za námi běží Jason. Jeho dětský a snaživý výraz ve tváři, mě vždycky uklidňoval. Jason je stejně starý jako já, dokonce stejně bláznivý i když to tak někdy nevypadá.

Jen co nás doběhl dodal: „Čau, Sydney." Řekl to takovým tónem, až mě zamrazilo. Nikdy jsem nechápala, proč se tak nesnášejí.

„Ahoj, " odpověděla jsem podrážděně a kopla do kamene na chodníku. Nechápavě se na mě podíval a objal mě kolem ramen: „Co se děje, puso?" Hodila jsem po něm přísný pohled a setřásla jeho ruku z mých ramen. Jason moc dobře věděl, že nesnáším, když mi tak říká.

„Promiň, " řekl s gestem, který jeho omluvu potvrzoval. Vydechla jsem a usmála se.

„Nic."

„Nemáš už snad žádné kamarády?" zavrčela nerudně Sydney. Jason se začal usmívat a mě to nutilo usmívat se taky.

I když jsem svůj úsměv skrývala za svými hustými vlasy. Jason si toho všiml a mrkl na mě.

„To víš, před spaním jsem musel vidět tvůj krásný úsměv," zasmál se a já s úsměvem protočila oči v sloup.

Když jsme došli do jídelny, Jason se od nás oddělil, protože na něj volala parta kluků sedících poblíž. „To je blb!" řekla Sydney a věnovala mi dlouhý pohled.

„Vždyť je milý," zastala jsem se ho, když jsem si brala večeři. Věnovala mi nevrlý pohled, ale já se jen usmála.

****

Ležela jsem v posteli, ale nemohla za nic usnout. Zírala jsem do tmy a pokoušela se přemýšlet. Moje myšlenky neměly nic společného s morální nebo globální situací našeho státu. I když nad tím bych se taky někdy mohla zamyslet. Spletla jsem si prsty na prsou a zadívala se z okna. Měsíc byl větší než obvykle, nějspíš byl úplněk. I obloha byla jiná. Obvykle na ní byly mraky, ale teď byla neobvykle jasná. Myslím, že to bude to, kvůli čemu nemůžu usnout.

Posadila jsem se na okraj postele a začala si nazouvat boty, které ležely vedle. Vzala jsem bundu a oblékla si ji. Vyšla jsem směrem k jídelně, bylo už sice po večerce, ale doufala jsem, že tam budou mít ještě otevřeno. Ani nevím, co mě to tak napadlo, jít se v tuto hodinu najíst.

Potichu jsem přeběhla přes školní dvůr, aby mě nikdo neslyšel. Nikde jsem sice neviděla ani nohu, ale opatrnosti není nikdy dost. Jen co jsem doběhla k budově, zacloumala jsem dveřmi. A jak mi mohlo dojít, bylo zamčeno.

„Sakra!" zaklela jsem a praštila do prosklených dveří. Tabule skla se zachvěla, až jsem měla strach, že se rozbije. Vyšla jsem na dvůr, ale na něm se zastavila. Když už jsem tady, proč se neprojít, pomyslela jsem si a vyrazila směrem k zalesněnému areálu školy.

Čím blíže jsem lesu byla, tím méně lamp jsem míjela. Poté světlo lamp vystřídal svit měsíce a ticho školního nádvoří vysřídaly tiché zvuky zvířat žijících v lese. Šla jsem po pěšině vyšlapané jinými studenty. I když si učitele nepřejou, abychom zde chodili a ještě k tomu v noci, nemohla jsem tomu odolat a musela se projít. Kdybych odešla zpátky na kolej, lehla bych si do postele a dvě hodiny zírala z okna. Takže mi moje volba přidapala lepší.

Snažila jsem se našlapovat tak potichu, jak to jen to šlo, i když se mi pod nohy pletly spadlé větve. Pokaždé, když jsem na nějakou šlápla, jsem sebou leknutím cukla. Sice o tom pochybuju, ale nějaká osoba která hlídkuje u školy, se může najít i tady. A o další malér jsem rozhodně nestála. Pomalu jsem kličkovala mezi stromy a snažila se stále držet na vyšlapané pěšině. Moc často jsem tady nechodila, takže jsem nevěděla jistě, kudy cesta vede. Navíc byla tma, což mi to rozhodně neusnadňovalo. I když mám dobrý zrak, musela jsem se hodně přemáhat.

Ale z mých zkušenosti vím, že se mi příliš velká soustředěnost nevyplácí. Byla jsem si sebou tak jistá, že jsem přidala na kroku a nevšimla si zarostlého pařezu. Než jsem se nadala, ležela jsem na zemi. Naneštěstí jsem dopadla do bahna.

„Zatraceně!“ sykla jsem a pokoušela se sezbírat. Postavila jsem se a začala se prohlížet. Bohužel jsem se bahně vyválela celá, takže obtížnější bylo hledat místa, která se uchovala v původním stavu. Smetla jsem ze sebe větší kusy bláta a prsty si prohrábla vlasy, ale u čela jsem se zastavila. Prsty jsem nahmatala vlhké, na dotek rozseklé místo. Dvěma prsty jsem si čelo otřela a podívala se na ně. „To ne!“ zamumlala jsem a utřela jsem si prsty do tepláků. Při pádu jsem se do něčeho musela praštit, protože jsem měla čelo od krve. Vytáhla jsem z kapsy kapesník a přiložila ho na ránu. Posadila jsem se na nejbližší pařez a rozhlédla se po okolí. Zaslechla jsem nějaké zvuky. Rychle se za nimi otočila. Srdcemi bušilo jako o závod. Nic. Asi začínám být paranoidní, pomyslela jsem si a otočila se zpátky.

Po chvíli jsem zaslechla zase něco. Ale ignorovala jsem to a nadále jsem se věnovala svému zranění. Kapesník, který jsem používala už byl celý nasáklý od krve, tak jsem ho položila vedle sebe a vytáhla nový. Jak mě vůbec mohlo napadnout, jít v tuhle hodinu do lesa. Nejspíš bych měla jít zpátky na kolej a tam si obstarat lékarničku. Tohle byl vážně hloupý nápad.

Postavila jsem se a zadívala se na měsíc, když jsem zničeho nic opět něco zaslechla. Ale tohle už rozhodně nebylo žádné šustění listů nebo zvířat v lese. Tohle byl smích. Ale tohle není možné. Kdo by co pohledával tak pozdě v lese. Otočila jsem se za hlasem. Nikdo. Buď to jsem blázen nebo si se mnou někdo pohrává. Rozhodla jsem se jít. Snažila jsem se mezi stromy najít světla školních lamp, ale černota kolem mě převládala. Teda, vystižnější bylo: zvítězila na plné čáře.

Za zády jsem slyšela blížící se kroky. To bylo špatné. Rozběhla jsem se. Snažila jsem se překonat všechnu bolest a rozběhla se ze všech sil. Smysly jsem měla napnuté k prasknutí. Každému stromu, pařezu nebo čemukoli co mě mohla zpomalit, jsem se musela vyhýbat. Ale kroky za mnou byly rychlejší než já. Ohlédla jsem se za sebe. Nikdo. Začala jsem zpomalovat, ale nezastavila jsem. Najednou se objevila přede mnou tmavá silueta člověka. Stál na místě, nepokoušel se ke mně dostat. Prudce jsem se otočila a rozběhla se snad ještě rychleji než před chvílí. Běh bylo to jediné, na co jsem v tuhle chvíli mohla myslet. I když mi docházel dech i síly, snažila jsem se nezpomalovat. Byla to ta nejhorší bolest, svaly mi pomalu vypovídaly službu. Ale já jsem se pořád nutila běžet. Běžet do bezpečí. Někam, kde mi nic nehrozí. I když jsem věděla, že takové místo už pro mě dávno neexistuje. Po smrti rodičů už pro mě nikde nebylo místo, ale tohle už je všem úplně ukradené. Zastavila jsem u stromu, opřela se o něj a začala z hluboka oddychovat. Zárověň jsem ucítila, jak mi po tváři stéká slza. Rukávem jsem ji otřela a obratila se ke stromu zády.

„No, tak kde jsi?“ zavolala jsem do prázdna, ale byla si jistá, že mě slyší. Popošla jsem o pár kroků dopředu a zaslechla smích. To se mi ten člověk ještě musí vysmívat?

„Slyšíš mě?!“ zakřičela jsem ještě nalehávěji než před tím. Skřížila jsem ruce na prsou a začala netrpělivě podupávat.

„Trpělivost se vyplácí, zlato,“ zaznělo odněkud. Pomalu jsem se otočila za hlasem a poprvé ho spatřila. Byl to muž asi o pár let starší než já. A i když to teď asi vyzní po tom všem bláznivě, byl docela pohledný.

„Co ode mě chceš?“ vyhrkla jsem. On se však otočil na patě a zmizel. Málem jsem nevěřila svým očím. Došla jsem na místo, kde před chvíli stál a rozhlédla se po něm.

„Hledáš mě, zlato?“ Na krku jsem ucítila jeho chladný dech. Při každém jeho výdechu jsem se zachvěla. Jeho tichý smích bylo to jediné, co jsme v tu chvíli slyšela. Všechno mé soustředění se teď zaměřilo pouze na něj.

„Přestaň mi říkat zlato!“ zavrčela jsem stále zady k němu. Jeho arogantní smích se linul po lese jako mlha. Náhle se zjevil přede mnou. Tiše jsem vyjekla a srdce mi bilo jako o závod. Jeho obličej byl asi deset centimetrů od mého.

„Jak chceš,“ řekl lhostejně. Pohledem byl zažraný do mých očí a já mu to oplácela.

„Co seš vůbec zač?“ zeptala jsem se zaujatě.

„To je vedlejší. Tebe nezajímá, co tady dělám?“ Odtrhl ode mě zrak čímž ukončil mou „hypnózu“.

„Tak, co tady děláš?“ vydechla jsem netrpělivě. Přešel ke stromu o pak opět ke mně.

„Přišel jsem kvůli tobě,“ řekl. Zasmála jsem se a zadívila jsem se mu do očí.

„Aha a kdo vůbec jsi?“ nasadila jsem arogantní výraz a dala ruce v bok. Zatvářil se ublíženě.

„Teď jsi mě ranila,“ dramaticky si položil dlaně na srdce, „ty si vážně nepamatuješ kdo jsem?“ S tázavým výrazem přešel ještě blíže ke mně...

Autor: Boxxy, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek True West - 1. kapitola: