OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Trýznitel - 2. kapitola

16.12.2012 (14:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1330×

Celý týden se mi o něm nezdálo. Bylo to opravdu k vzteku. Moc mi chyběl. Co bych dala za jeho smaragdově palčivý pohled nebo jedno kratičké pohlazení. Život byl bez něj tak smutný. Neměla jsem chuť ráno vstávat do práce a v ní jsem sotva přežívala. Proč se celý týden neozval? Kde je? Co se změnilo?

Seděla jsem v práci a nedělala nic, i když jsem ještě neměla všechno dodělané. Nemohla jsem se na práci soustředit. Musela jsme pořád myslet na něj a na to, proč už týden nepřišel do mých snů. Z ničeho nic zazvonil telefon. Musím přiznat, že jsem leknutím pěkně nadskočila.

„Slečno Evansová, tady Brown. Potřebuji, abyste přišla do mé kanceláře. Mám pro vás speciální úkol,“ oznámil mi šéf a já jen odvětila, že už jdu. Někdy byl Brown tak líný, že svým podřízeným volal, aby za ním přišli. Taky by ho těch pár kroků nezabilo, potřeboval by trochu pohybu, aby mu zmizelo jeho přerostlé panděro.

Zvedla jsem se ze židle a zamířila si to do jeho kanceláře. Seděla za svým stolem, na kterém ležela hromada papírů, dokumentů a fotografií. Řekněme, že si na pořádek moc nepotrpěl. V jeho kanceláři šly cítit doutníky, které si nikdy neodpustil. Zrovna teď jeden držel ve své baculaté ruce. Byl opravdu nechutný. Jak někdo tak odporný může vůbec dělat šéfa reklamní agentury, to jsem opravdu nikdy nedokázala pochopit. Brown byl rozvalený na své obrovské kožené béžové židli a měřil si mě oplzlým pohledem. Opravdu mi z něho bylo nemálo na zvracení.

„Tak co přesně pro mě máte, pane Browne?“ zeptala jsem se dost rázným tónem. Chtěla jsem tuto rozmluvu mít co nejrychleji za sebou. Vůbec mi nebylo příjemné, že jsem musela trávit čas v jedné místnosti s tímto nechutně přitloustlým čunětem.

„Přijímáme nového pracovníka a vy ho budete zaučovat. Řeknete mu vše podstatné o chodu agentury a tak dále,“ odvětil Brown s úsměvem na tváři a já byla udivená. Proč zrovna já mám zaučovat nové zaměstnance? Tohle nemám v popisu práce.

„Proč zrovna já mám zaučovat nové lidi? Za tohle nejsem placená,“ odfrkla jsem drze. Opravdu mi bylo jedno, že mě vyhodí. Lezl mi na nervy a ještě mě svlékal pohledem. Byla jsem podrážděná a moc dobře jsem věděla důvod.

„Nový zaměstnanec si vyžádal právě vás. Prej vás zná ze školy. Takže buďte tak hodná a zaučte svého starého známého. Já jsem rád, že to nemusím dělat já. Aspoň o jednu starost méně,“ podotkl spokojeně Brown.

„Jeho jméno?“ tázala jsem se přísným hlasem. Chtěla jsem odtud co nejdříve vypadnout.

„Charles Davis,“ odpověděl mi Brown. To jméno jsem nikdy dřív neslyšela. Vůbec mi to nebylo povědomé. Možná jsem se s tímto pánem setkala ve škole, ale rozhodně si na něj už nevzpomínám. No, bylo to jedno, Brown se prostě rozhodl, že na mě hodí své povinnosti. I když se mi to ani za mák nelíbilo, tak jsem jen kývla hlavou a dělala, že toho pána znám.

„Čeká vás v zasedačce,“ řekl a pak se hluboko zadíval na má ňadra. Prasák jeden! Zvedla jsem se ze židle a odebrala jsem se do zasedačky. Proč zrovna já musím mít tak nechutného šéfa?

Vešla jsem do zasedačky a málem jsem omdlela. Protože obličej, který jsem před sebou viděla, byl úplně stejný jako obličej mého vysněného chlapa ze snu. On opravdu existuje? Jeho zelené oči si mě prohlížely a jeho rty se usmívaly, jako by se vůbec nic nedělo. Byl to šok. Opravdu velký šok. Jsem opravdu blázen?

„Vidím, že jsi dost v šoku, Charlott,“ zašeptal opět mé jméno a mně se zase zvedla husí kůže. Sakra, byl to on. I jeho hlas, rysy ve tváři, všechno.

„A divíš se mi?“ spustila jsem na něj jako smyslu zbavená.

„Celý týden se neozveš a pak se tu z ničeho nic zjevíš a myslíš si, že to vezmu s klidem?“ zeptala jsem se ho a na tváři jsem měla naštvaný výraz. Sakra, on opravdu není sen.

„Promiň, že jsem se ozval až nyní. Potřeboval jsem vyřešit pár záležitostí, abych se mohl plně věnovat jen tobě. Pořád jsi váhala, jestli jsem skutečný nebo sen. Chtěl jsem ti dokázat, že nejsem výplodem tvé fantazie. Váháš, jestli se mnou budeš navždy, protože mě neznáš. Chci, abys mě poznala a zamilovala se do mě ještě víc, než už jsi. My jsme si souzení. Já si tě vybral. Mohl jsem vstoupit do tvého snu, to je znamení. Znamení, že máme žít spolu, Charlott,“ zase zvolal mé jméno tím tichým hlasem. Jako by to dělal schválně, jako by věděl, jak na mě tento tón hlasu působí. 

Co to ale říkal? Že jsme si souzení? Že mi mohl vstoupit do snů? Co je zač a proč zrovna já? Proč si myslí, že se do něj zamiluju ještě víc, než jsem? Je to náfuka! Čišela z něho arogance a sebevědomí. Bylo to ještě více patrné než v mých snech, kam se sprostě vecpal. Jeho zelené oči mě probodávaly pohledem. Nikdy jsme nevěřila tomu, že má někdo ve skutečnosti tak zelené oči. Štvalo mě, jak na mě působí.

„Vypadáš naštvaně. Ale když jsi naštvaná, tak jsi tak roztomile krásná. Nechápu, jak jsem to mohl bez tebe ten týden vydržet, Charlott, chyběla jsi mi,“ svěřil se mi a já bych se mu nejradši nafackovala a pak se mu vrhla do náruče. Nenáviděla jsem ho za to, že se mi vkrádal do snů, ale milovala ho za to, že mi pomáhal přežít tenhle život, který stál fakt za starou belu.

„Jak jsi zjistil, kde pracuji, a jak jsi dostal tuhle práci?“ tázala jsem se ho se zájmem.

„Když chci, umím být dost přesvědčivý. Lidé mi nikdy neřeknou ne. Ani ty neřekneš. Miluješ mě a to se jen tak nezmění,“ podotkl sebevědomě a já zrudla zlostí v obličeji. Co si o sobě vůbec myslí? Opravdu jsem nesnášela mužskou aroganci. Nejhorší bylo, že to má každý mužský v sobě zakořeněné. A tenhle obzvlášť.

„Přestaň si tak věřit, je to dotěrné,“ odvětila jsem naštvaně a vložila jsem ruce v bok.

„Vadí ti má upřímnost? To mě opravdu mrzí. Sama jsi řekla, že jsi zamilovaná do svého snu. Jenže ty ses zamilovala do skutečné bytosti, která před tebou teď sedí a prosí tě, abys přijmula její pozvání na schůzku, Charlott moje jediná,“ šeptl zase a já opět pocítila husí kůži zvedající se po celém těle.

„Dobře, přijmu tvé pozvání na schůzku, ale musíš mi říct, co jsi zač a jak jsi udělal, že ses mi dostal do snů,“ řekla jsem rázně a sedla si naproti němu.

„Nebudu ti to moc říci, ještě nejsi připravená,“ pověděl zase. Opravdu mi takhle věta už lezla krkem. Co to má znamenat, že nejsem připravená? Na co nejsem připravená?

„A kdy budu připravená?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Až se rozhodneš, že se mnou chceš žít do konce života,“ zašeptal a naklonil se ke mně.

„Charlott, co kdybys mi řekla, co bude mojí náplní práce. Osobní věci budeme řešit na dnešní schůzce. Ve čtyři tě vyzvednu, lásko,“ prohlásil sebevědomě a já na to neměla sílu něco říct. Byla jsem do něho zamilovaná, ale nevěděla jsem o něm vůbec nic. Byl tak tajemný, až mě to děsilo. 

Vím, kapitolky nejsou moc dlouhé, ale prostě mi delší nejdou. Doufám, že se vám kapitolka líbila. Za každý koment budu ráda. 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trýznitel - 2. kapitola: