OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Trýznitel - 5. kapitola

19.12.2012 (20:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1122×

Jen co jsem vešla do práce, objevila jsem se v hledáčku jeho očí. Dala jsem mu svým výrazem dost dobře najevo, co si o něm myslím, a přesunula se ke svému pracovnímu stolu. Řekla jsem si, že dneska nebude žádné lelkování a konečně se dám do práce. První hodinu jsem se usilovně soustředila na to, abych něco udělala. Šlo mi to celkem od ruky, jenže to by ob tři stoly nesměl sedět on. Stoupl si kousek ode mě a spustil: „Zlobíš se na mě hodně?“

Dělala jsem, že ho prostě a jednoduše nevidím, že neexistuje. To se mu ani trochu nezamlouvalo a tak mě chytil za rameno a zatřásl se mnou kupodivu docela jemně. Zvedla jsem zrak od práce a podívala se na něj s náznakem znechucení.

„Nebuď na mě naštvaná, víš, že jsem to musel udělat,“ ospravedlňoval se mi a já cítila, jak se mi do tváře hrne červeň.

„Ne, ty jsi nemusel, ty jsi sprostě a jednoduše chtěl. To je rozdíl,“ prskla jsem na něj dost naštvaně a rychle.

„Nemůžu si pomoct. Strašně mě to k tobě táhne. Ty to necítíš, ten magnetismus mezi námi, tu chemii. Já ji cítím pokaždé, když se k tobě přiblížím, ale ty mě jen tvrdohlavě odmítáš,“ postěžoval si strašně ublíženě. On se cítí ublížený? To já jsem tady ta, co o něm nic neví.

„Nezačnu si s chlapem jenom pro to, že se mi líbí. Nejsem povrchní. Do svého života si pouštím jen lidi, které znám lépe, o tobě nevím vůbec nic,“ bránila jsem se a sklopila pohled k práci. Nemohla jsem se dívat do těch jeho nádherně zelených očí, protože se v nich vždy utopím a jsem schopná mu kývnout na všechno.

„Nevím o žádných lidech ve tvém životě. Jsi sama a potřebuješ někoho. Někoho jako jsem já, co bude s tebou. Ve snech se mnou jsi byla tak šťastná, ale tady se tváříš jako tělo bez duše. Tohle není život pro tebe. Ty jsi mi souzená. Čím déle se budeš bránit, tím více na tebe budu dotírat, protože já tě chci mít ve své posteli každý den, když budu usínat a vstávat,“ prohlásil sebevědomě a já naštvaně hleděla do monitoru počítače. Jak mě dokázal vytočit během chvíle. Jeho vysoké sebevědomí by si mohl nechat dát patentovat.

Proč musí být tak neodolatelně sexy, když se na něj zlobím? Proč vykládá pořád ty nesmysly o tom, že jsme si souzení? Rozčiloval mě! To mě nemůže nechat na pokoji?

„Co kdybys mi dal pokoj? Jak vidíš, musím pracovat,“ pověděla jsem mu rázně a pak jsem sklopila zrak k monitoru počítače. Neměla jsem náladu s ním mluvit a už vůbec ne mu to tak lehce odpustit. 

„Chodíš do práce, kterou nesnášíš, musíš spolupracovat s lidmi, kterým nevěříš. Proč se na to nevykašleš a nezačneš konečně žít? Žít se mnou. Budeš dělat práci, pro kterou ses narodila, a budeš spokojená. Budeš mít partnera, který tě bude milovat, a práci, která tě bude bavit. To bys nechtěla?“ tázal se mě a já se mu podívala do očí. Jeho zelených hlubokých očí, kterými mě hypnotizoval. To, co říkal, myslel opravdu vážně, protože se vážně i tvářil. O jaké práci přesně mluvil? Pro kterou jsem se narodila. Jak to sakra myslel? Nechápala jsem ho.

„Chodím do práce, abych se uživila. Pokud máš nějakou lepší alternativu, tak mi o ní pověz. Ráda si tam zajdu na pohovor a zde dám okamžitě výpověď,“ oznámila jsem mu stroze a vrátila se k práci, teda aspoň jsem předstírala, že pracuji, jenže on se stále neměl k odchodu.

„Nebuď už na mě naštvaná. To já bych měl být naštvaný,“ svěřil se mi a já se začala hořce smát. On, že by měl být naštvaný? Proč, že byl odmítnutý? Že to poškodilo jeho ego? Dobře mu tak!

„Nepřijde mi tady nic k smíchu,“ řekl podrážděně. Mezi jeho obočím se objevila vráska, která mu na jeho zjevu přidala ještě více sexappealu, než měl. Byl tak neodolatelně krásný, skoro jako anděl. Jeho ústa lákala k políbení. Strašně mě lákalo ho obejmout, políbit a nechat se jím hýčkat. Jenže to nešlo. Je to neznámý cizinec, kterého neznám, co když není takový, jaký se jeví? Odjakživa jsem byla podezřívavá a nikomu nevěřila. Neměla jsem důvod dělat u Tylera výjimku. 

„A mně to směšné přijde. Víš, ty tady říkáš, že bys měl být naštvaný ty, ale nevidím jeden jediný důvod, proč bys měl být. To ty mi lezeš do snů. To ty sis našel místo v práci, kde dělám. To ty za mnou pořád lezeš. Ty o mně víš úplně všechno a já tobě nic. Ty pořád mluvíš o tom, jak jsme si souzeni, ale já tě vlastně vůbec neznám. Jediný, kdo tady může být naštvaný, jsem já. Takže mě laskavě nech pracovat a hleď si svého,“ odvětila jsme drze. Že ho to mohlo urazit? Bylo mi to v té chvíli jedno. Byla jsem prostě znechucená jeho chováním.

„Myslíš si, že se mě tak snadno zbavíš? Tak to jsi na omylu, moje milá Charlott. Budu tě pronásledovat každou noc v tvém snu. Budu s tebou i v práci a na každém kroku, dokud mi nepodlehneš a nevzdáš to,“ podotkl sebevědomě. Na jeho rtech mu hrál laškovný úsměv a jeho oči mě propalovaly. Je pravda, že z něho sršela elegance a sebevědomí. Byl to prostě typ chlapa, který si něco umanul a musel to mít, jenže já se rozhodla, že budu bojovat, i kdyby to mělo znamenat, že přijdu o rozum. Já nejsem ničí majetek a nikomu nejsem souzená. Na osud nevěřím!

Pomalu a jistě odkráčel ke svému stolu a otočil židli tak, aby mě měl stále na očích. Celý den mě pozoroval a snažil se mě zneklidnit. Musím uznat, že se mu to dařilo dokonale. Tenhle chlap v mém životě, to mi tak scházelo. Proč mi prostě o sobě nemůže nic říct? Proč si pořád hraje na pana tajného a proč si umanul, že získá mě? Proč zrovna já? Nechápala jsme vůbec nic. Budu se muset smířit s tím, že Tyler bude mým stínem. Budu ho vidět vlastně dvacet čtyři hodin denně a budu muset odolávat jeho svádění ve snu. To bude nemožné. Proč zrovna já?!

Tak je tu pátá kapitola. Za každý komentář budu vděčná. 

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trýznitel - 5. kapitola: