Tvůj hřích si Tě najde !!! 2.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu další kapitola. Elizabeth bude vyprávět svůj život a jak se dostala ke své práci. Děkuji vám za přečtení :) A omlouvám se za chyby. Příjemné čtení ;)

15.07.2009 (20:04) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 982×

Pomalu jsem kráčela chodbou obklopena pěticí plně ozbrojeným mužů, jako by čekali, že se pokusím utéct. Bylo tu naprosté ticho a já slyšela jen svůj vyrovnaný dech a pravidelné bití mého srdce. Z mužů okolo mne jsem cítila zvláštní neklid. Určitě se necítili nejlíp, když mě vedli na popravu. Jejich neklid ale jen dodával na tom, že já jsem byla naprosto klidná a smířená. Řekla jsem si, že jim neumožním podívanou, na kterou čekají. Neuvidí trosku chvějící se strachem ze své vlastní smrti, žádnou hromádku neštěstí. Nebudu prosit o milost, tak jak by si přáli oni.

Každým krokem jsme se blížili k malé opancéřované místnosti dokonale osvětlené bílým světlem. K místnosti mého posledního výdechu a posledního bouchnutí srdce. Pancéřové dveře se otevřely a mě se poskytl pohled na malou kruhovou místnost v jejímž středu stálo křeslo s popruhy na připoutání. Stálo tam několik mužů a jedna žena. V rohu místnosti jsem si všimla faráře. Při pohledu nahoru jsem zjistila, že místnost je vysoká tři metry a na vrcholu je prosklená.Za sklem bylo vidět několik osob, které mi darovaly pohrdavé pohledy a jedna osoba, která mi darovala srdcervoucí úsměv plný bolesti a utrpení. Těm pohrdavým pohledům jsem darovala arogantní sebejistý úsměv. To je zaskočilo a chvíli se po sobě zmateně koukali. Usedla jsem do křesla a oni mě připoutali jako by čekali, že se s nimi začnu prát. Farář začal odříkavat slova, kterým jsem nevěnovala pozornost a raději se zpříma dívala do tváří mím popravčí, kteří přede mnou stáh¨le uhýbali pohledem.

Teď mě napadá, že jsem se vám ani nestačila představit. To musím napravit a mohla bych vám popsat v posledním minutách mého bytí svůj život.

Jmenuji se Elizabeth Bakkerová. Narodila jsme se v Salt Lake City. Bydlela jsem s rodiči v jedné z chudých čtvrtí. Matka byla prodavačka a otec dělník. S odstupem času se na své dětství dívám jako na idilickou dobu, jen občas přerušenou otcovými opileckými výstřelky a krutostí. Můj život se začal komplikovat až v pubertě. Čí život se v pubertě nezkomplikuje? Otec ztratil práci a byl celodenně ožralý. Nejednou se na matčině obličeji a jiných částech těla objevil velký namodralý flek. Jednou jsem už nemohla vydržet dívat se na to, jak otec surově bije matku a vložila se do toho. Skončila jsem se zlomeným nosem a podlitinami. Od té doby jsem se začala zdržovat v domě co nejméně. Tisíckrát jsem matku přemlouvala, ať od něj odejdem. Nechtěla. Dodnes nedokážu pochopit, jak ho mohla stále milovat a snášet jeho krustost.

„Elizabeth!“ zařval otec. Seděla jsem skrčená na své posteli a doufala, že ho vztek za chvíli přejde.

„Ty nevděčnej spratku!“ Řval dál a začal se dobívat do mého pokoje. „Já ti dám vylívat všechno pití do dřezu!“

Zakryla jsem si uši. Odkryla jsem si je až nadávání mého otce utichlo. Bylo to až moc podezřelé na to, abych se zvedla a šla se podívat, proč je ticho. Nastražila jsem uši a čekla na sebemenší zvuk. Nic. Přiblížila jsem se ke dveřím a nakoukla klíčovou dírkou. Zase nic. Ustoupila jsem od dveří a vykoukla z okna. Byl před domem a nasedal do auta. Netuším kam jel. Tohle byla má chvíle. Rychle jsem otevřela dveře pokoje a začala zbírat nezbytné věci. V díře ve zdi za skříní jsem měla schované nějaké peníze, co mi máma potají dávala, aby to otec neviděl. Všechny věci jsem naházela do batohu, na malý kousek papíru jsem mámě napsala vzkaz, ať se nebojí, že budu v pořádku a vypadla jsem z domu dřív než se otec vrátí.

Utíkala jsem jak nejrychleji jsem dokázala. Zastavila jsem se až o čtyři bloky dál. Až teď mě napadla otázka, co vlastně teď budu dělat? Nemám ke komu jít. Peníze mi brzo dojdou a co pak? Potulovala jsem se po ulicích a přemýšlela. Došla jsem k nějakému parku a sedla si na jednu lavičku, před kterou byl rybník. Na vodě se pohupovaly spadlé listy, kolem kterých se tvořily kruhy. Foukal teplý vítr a pohrával si s mými světle hnědými dlouhými vlasy. Myslela jsem na matkua doufala, že si otec nevylije zlost na ní. Pomalu se začínalo stmívat a mě se poskytl nádherný pohled na zapadající slunce odrážející se na vodní hladině rybníku. Sledovala jsem tu nádhernou scenérii přede mnou a mé starosti na čas zmizely.

Už byla tma a já stále koukala před sebe. Hlasitě jsem zívla. Dala jsem si batoh pod halvu a lehla si na lavičku. Teď je ze mě bezdomovec. Super. Ušklíbla jsem se a zavřela své unavené oči.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování