Tvůj hřích si Tě najde !!! 7. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování.... Přeji příjemné čtení a děkuji za všechny komentáře :) xox

21.07.2009 (15:24) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 929×

Přišli do jsme do dalšího mě neznámého pokoje a já si říkala, kolik pokojů je mi ještě utajeno. Nábitek působil starobylým dojmem. Shane donesl v broušené sklenici zlatavý nápoj a v ještě několik lahví vína. Při pohledu na alkohol na mě dolehl smutek. Zase na mě dolehl ten tíživý fakt, že matka je mrtvá, a že to udělala ta hnusná zrůda, co si dovolovala říkat mi dcero.

Shane pomalu rozléval každému do sklenice. Radši jsme pohled držela jinde. Chvíli zaváhal předemnou s lahví.

„No, plnoletá ještě nejsi, ale aby ti to nebylo líto,“ usmál se, pokrčil rameny a pomalu lil do sklenice předemnou.

„Já nepiju.“ řekla jsme slabě, a pohledy některých na mě na chvíli uplpěly.

„Jedna sklenička ti neublíží,“ řekl Darren a já v jeho tváři zahlédla tvář „otce“. Každá kapka, která dopadla na dno mé skleničky byla jako kyselina, která mi vypalovala díru do hrudi. Ta bolest, kterou působila asi jen v mých myšlenkách se mi zdála natolik skutečná, že se mi začalo těžce dýchat. Cítila jsem jak mi dech vynechává a srdce bije jako o závod. Zdálo se mi to jako hodiny, než dopadla poslední kapka a sklenice byla téměř plná. Párkrát jsem musela zamrkat, abych odehnala myšlenky. Nepomohlo to. Všechny okolní tváře náhle získaly tvář mého otce. Mé, už předtím rychle bijící srdce se rozehnalo plnou rychlostí. Cítila jsem, že musím vypadnout. Tohle nevydržím. Cítila jsem vlhkost v očích, a snažila jsem se ji udržet pod kontrolou.

Rychle jsme zamumlala něco, že se mi udělalo špatně a vystřelila jsem z místnosti jako šíp. Zastavila jsem až u dveří svého pokoje. Srdce se mi snažilo prorvat si cestu ven, objala jsem si hrudník a stulila se na posteli do klubíčka. Slzy už dávno přetekly a koulely se mi po tvářích. Tělo se mi chvělo pod slabými vzlyky.

Najednou jsem na sobě ucítila čísi pevné teplé ruce. Nemusela jsem ani otvírat oči, abych věděla, že je to Seb. Nic neříkal. Jen si mě přitáhl na svou hruď a hladil po vlasech a zádech. Přitiskla jsem se k němu blíž a mezi vzlyky nasávala jehou krásnou vůňi. V jeho přítomnosti smutek a žal pomalu ustupoval a mě se zase dýchalo lehce. Jen srdce mi v hrudi burácelo, teď už ale jen kvůli jeho přítomnosti.

„Jak ti je?“ zeptal se a pramínek neposedných vlasů mi strčil za ucho.

„Už je to lepší. Oni to už vědí viď?“

„Řekl jsem jim to. Vím, že jsem ti slíbil, že to nikomu neřeknu, ale je to tak lepší. Věř mi. V novinách byl článek o tom, co se stalo. Dali by si to dřív nebo později dohromady.“ Ve vlasech jsem cítila jeho dech a jeho rty jak se mi o ně otíraly. Chtěla jsem mu říct, že by to vůbec nebylo lepší, ale nedokázala jsem to. Věděla jsem, že to myslí dobře.

„Teď asi není ta vhodná chvíle, abych ti to řekl, ale bude lepší, když to budeš vědět hned. Tvá matka má zítra pohřeb, říkal jsem si, jestli by jsi tam nechtěla jít, rozloučit se s ní.“

„Bude tam i On?“

„Myslím, že ano.“ Chvíli jsem rozmýšlela. Určitě ho tam uvidím, o tom není pochyb, jestli tam půjdu. Ale unesu to? Jakto, že je ještě na svobodě? Proč ho nezavřeli?

„Chci se s mámou naposledy rozloučit.“

„Opravdu?“ zeptal se starostlivě.

„Jo.“ Řekla jsem jako malé umíněné děcko.

„Tak dobře, doprovodím tě tam.“ Políbil mě do vlasů. Cítila jsem se v jeho náručí nádherně. Chtěla jsem takhle zůstat už napořád. Zapomněla jsem, že má Sharon, že je se mnou asi jen z lítosti a užívala si jeho přítomnosti každým douškem. Smutek si nechám na noc.

Někdo zaklepal na dveře. Trhla jsem sebou a chtěla si sednout o kus od něj, ale zadržel mě. Jen řekl dále. Ve dveřích se objevila vysoká štíhlá žena s rusými vlasy. V dokonale tvarovaném obočí nad pronikavými zelenými oči byla znatelná malá jizva. Koutky úst měla povytažené do úsměvu.

„Elis!“ zvolal Seb a já si nesměle tu krásku ve dveřích prohlížela. „Myslel jsem, že máte přijet až zítra.“

„Překvápko!“ smála se a sedla si k nám na kraj postele. „Tebe ještě neznám, ty budeš Elizabeth, že?“ jen jsem kývla a usmála se.

„Jaká byla cesta?“

„Nudná, znáš mě, nerada dlouho cestuju, nevydržím sedět na jednom místě dlouho.“ Zazubila se. Začínala se mi líbit. Přátelsky se na mě usmívala a neprohlížela si mě jako ostatní.

„Koukám, že máš nový suvenýr.“ Seb upřel pohled na její paži, kde se jí hojila řezná rána. Jen se smála.

„Hele, počítala sis je někdy? Vážně by mě zajímalo, kolik jich máš.“ Elis po něm hodila polštář, ale mé ruce zareagovaly tak rychle a chytly ho, že jsem se sama sebe lekla.

„Hmm..... Shane říkal, že budeš skvělá posila.“ Dívala se na mě uznale.

„Tak já vás nebudu rušit. Uvidíme se u večeře. Snad.“ Smála se a Seb se na ni zazubil. Zavřela za sebou dveře a my opět zůstali sami.

„Elis je fajn, určitě spolu budete dobře vycházet.“ Kouknul se na mě a já cítila jak pod jeho pohledem červenám.

„Jo, přijde mi fajn.“ Dívala jsem se jinam. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Bylo mi to hrozně příjemné, ale bála jsem se, že to zkazím, když něco udělám.

„Sebe?“

„Ano?“ broukl.

„No, víš.“ Nevědal jsem jak začít. Jak se ho zeptat správně, aby to pochopil, a abych něco nezkazila.

„Copak?“

„Tak si říkám, proč to všechno. Proč tady se mnou sedíš.....“ Nedokončila jsem větu. Nevěděla jsem jak pokračovat.

„No, to je dobrá otázka. Víš, když jsem tě viděl v tom parku, neměl jsem vůbec v úmyslu dovést tě sem. To až pak, až když jsem viděl, co dokážeš a taky proto, že jsem tě nechtěl vidět naposledy.“ Usmál se. Hrála jsem si s jeho prsty a hltala každé jeho slovo.

„Kdyby jses viděla, vypadala jsi jako anděl. A tak zranitelná. Sledoval jsem tě celou noc. A vůbec mi to nepřipadalo dlouhé. A když jsi se pak probudila, a zlobila se, proč tě sluduju, vypadala jsi jako malé rozlobené kotě. Já, nedokážu to vysvětlit. Nikdy jsem nic takového k nikomu necítil....“ Pokračoval plně zabrán do svých myšlenek, které občas ani nedávaly smysl. A mě začal zaplavovat dokonalý pocit štěstí. Ale jen do té doby, než jsem si vzpomněla na Sharon.

„A co Sharon?“ Zeptala jsem se opatrně a čekala na jeho reakci.

„Sharon.“ povzdychl jsi a obličej se mu zachmuřil. „Sharon je velký problém. Nevím, jestli se s ní můžu rozejít. Je to potvora. Dokázala by nám zničit celý život.“ Pevně mě objal a já cítila tep jeho srdce. Bylo nádherné cítit tep srdce jiného člověka. Pamatuju si, že když jsem byla malá, poslouchala jsem mámino srdce každý večer. Moc se mi to líbilo.

Bylo ticho, ale to ticho nebylo nijak tíživé. Každý jsme si mohli vychutnat přítomnost toho druhého.

„Kolik ti vlastně je, Sebe?“ Ta otázka ho zaskočila a on se rozesmál.

„Je mi dvacet jedna.“ Pět let, to není tak moc.

„A tobě nevadí, že mi je jen šestnáct?“

„Vůbec na šestnáct nevypadáš, prvně jsem typoval tak osmnáct. A mě to jako problém nepřipadá.“ Něžně mě pohladil po tváři.

„Nechceš se jít seznámit s ostatními?“ Nechtělo se mi jít pryč, ale podle toho co říkal, to nebylo naposled. Snad. Takže proč bych nešla.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování