Tvůj hřích si Tě najde !!! 8. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka. Přeji příjemné počtení a omlouvám se za chyby. :)

28.07.2009 (02:07) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1000×

Zvedla jsem se z jeho náruče a pomalu se šourala ke dveřím. Následoval mě. Sáhla jsem po klice a vzdychla. Seb vzal do dlaní můj obličej a zadíval se mi do očí. Ruka mi sklouzla z kliky a já se cítila jako hadrová panenka. Jeho pohled mě propalovat a cítila jsem šimrání v břiše. Usmál se a naše obličeje se pomalu přibližovaly. Cítila jsem na tváři jeho teplý dech. Rty se mi mírně chvěly. Pak se naše rty spojily. Pevně jsem ho objala kolem krku. Stiskl mě ve své náruči a naše rty se pohybovaly v dokonalé souhře. Byl to nepopsatelný pocit.

Seb byl moje první láska. Všechno s ním bylo poprvé. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítila. Dokázala bych tam s ním stát hodiny. Rukama jsem mu zajela do vlasů a jedna jeho ruka sjela na můj zadek. Koutky úst se mi zvedly samovolně do úsměvu. Všiml si toho a mírně se odtáhl. Nevinně se na mě usmíval.

„Půjdeme?“ vymanil se z mého objetí a stoupl si ke dveřím s rukou položenou na klice.

„Vůbec se mi nechce,“ ušklíbla jsem se. Věděl na co narážím a z jeho pohledu jsem vyčetla, že by tu se mnou taky raději zůstal. Ale bylo lepší na nás nepřitahovat takovou pozornost.

Vyšli jsme z pokoje.

„Nad čím přemýšlíš?“ Šel vedle mě.

„Nevím, jak se mám tvářit. Je mi trochu trapně, kvůli tomu s tím pitím.“

„Neboj, nikdo ti nic nevyčítá. Nevím, co bychom dělali na tvém místě my..“ jeho hlas se vytratil. Koukal před sebe a na tváři mu hrál zvláštní nerozhodný výraz.

„Kdybys nebyla Shaneova dcera, tak už seš mrtvá!“ Vrčela na ní Elis. Tiskla Sharon ke zdi a propalovala ji pohledem. Sharon na sobě nedávala nic znát. Tvářila se povýšeně jako vždycky. Koukla jsem se po Sebovi. Vypadal nervózně a já jen mohla hádat nad čím přemýšlí.

„Jé, ahoj!“ Otočila se na nás Elis, když si nás všimla. Seb mi pohledem naznačil, abych šla sama dál. Když jsem procházela kolem Sharon ušklíbla jsem se na ni. Elis se ke mně přidala a společně jsme kráčely chodbou do haly.

„Copak ti Sharon udělala?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To co dělá každýmu, má blbý keci. Ale já nejsem jedna z těch, co to jen tak přejdou, víš. Vážně nebýt Shanea, tak je mrtvá. A víš co mě štve nejvíc?“ Zeptala se a mrkla na mě. „Že dneska určitě půjdu k Shaneovi na kobereček.“ Obě jsme se hlasitě rozesmály.

Vešli jsme do haly. Prozkoumala jsem místnost. Byli tam čtyři muži, o kterých jsem předpokládala, že přijeli s Elis.

Sedla jsem si vedle Kristel a Buda. Kristel mě jednou rukou obajal kolem ramen. Pochopila jsem, co tím chtěla říct. Jen jsem se na ni usmála a snažila se pochytit o čem všichni mluví. Moc mi to nešlo. Moje myšlenky byly u Seba. Co asi teď Sharon říká? Nechtěla jsem myslet na to, že by taky mohli něco dělat. Seba jsme znala jen krátkou dobu, vlastně ho ani moc dobře nepoznám, ale ta krátká doba mi připadá jako věčnost, a to co mi dneska řekl... Když to takhle cítí, proč se se Sharon nerozejde. Co nám tak může udělat? Mám se jí snat bát? Ha ha ha.

Zkoumala jsem strukturu stolu a byla plně zabrána do svých myšlenek. Kristen do mě strčila. Zvedla jsem hlavu. Všichni na mě upírali pohled. Co jsem zase udělala? Přemýšlela jsem snad na hlas?

„Proč všichni tak koukáte?“ zeptala jsem se vyvedená z míry.

„Jen jsem tě chtěl představit.“ Usmál se Shane.

„Aha, byla jsem trochu mimo.“

„Jo to sme si všimli,“ zasmáli se, „Tohle je Patrick, Jack, Ian a Luis.“ kazoval na každého z nich.

„Těší mě,“ kývla jsem a usmála se.

„Tvoje matka byla Annah Hollandová?“ Nasucho jsem polkla. Jak to sakra ví?

„Jo, zamlada se tak jmenovala, jak to víte?“ Řekla jsem podezíravě.

„Znal jsem tvoji matku, jsi ji hodně podobná. Teda až na to, že ona by neublížila ani mouše. Jak se jí daří?“ Všichni najednou zmlkli a čekali, jak na to zareaguju. Snažila jsem se uklidnit. Neví o tom. Jenom o tom neví. Nic jiného v tom není.

„Určitě líp, než když byla živá.“ Ucedila jsem skrz zaťaté zuby. Všichni byli ticho. To ticho mi lezlo na nervy.

„Aha, promiň, to jsem nevěděl. Je mi to vážně líto.“ Jack se díval do země. Shane rychle změnil téma. Byla jsem mu za to vděčná.

Po chvíli do se k nám připojili i Seb se Sharon. Musela jsem se koukat jinam. Byla jsem překvapená, jak bolelo to, že se na ně musím dívat, jak se objímají. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Koukla jsem se na hodiny. Bylo osm hodin večer. Omluvila jsem se a odešla do pokoje. Vůbec jsem neměla hlad. Takže mi nebude vadit, že vynechám večeři.

Natáhla jsem se na postel. Snažila jsem se nemyslet na Seba, ikdyž se jeho obraz vtíral do každé mé myšlenky. Přemýšlela jsem o tom Jackovi. Odkud znal mámu? Nemyslím si, že jsem ji nějak zvlášť podobná. Pár rysů máme stejných ale jinak nic. Ale nemůžu říct, že jsem po otci. Z něho, abych řekla pravdu, nemám nic. Měla jsem pocit, jako že mi něco uniká. Že to všechno spolu nějak souvisí. Nedokázala jsem však přijít na to, co. Byl to hrozný pocit. Někdo zaklepal na dveře. Byla to Kristel.

„Můžu?“ zeptala se a ani nečekala na odpověď. Sedla si k nohám postele a prohlížela si mě. Posadila jsem se do sedu. Měla jsem chuť se ji na Seba zeptat. Měla jsem pocit, že ji věřit můžu, ale nevěděla jsem, jestli to Sebovi nebude vadit.

„Kris? Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jasně.“ V očích se jí zablýsklo.

„Jak je to mezi Sebem a Sharon?“

„Myslela jsem si, že se mě na to zeptáš. Všimla jsem si, jak jsi se na ně dneska koukala. No, abych řeka pravdu, já si tím, co mezi nimi je takly nejsem moc jistá. Sharon se Sebem chodí už tři roky. Myslím, že Seb se s ní bojí rozejít. Je to srab,“ ušklíbla se. Pohladila mě po ruce.

„Máš ho ráda viď?“ Kývla jsem.

„Taky si myslím, že se s ní bojí rozejít. Ale tak nějak tomu nemůžu uvěřit.“ Smutně jsem si prohlížela iluzi okna.

„Víš, jedno tady o Sharon ví každý. Když něco chce, tak to taky dostane.“ Řekla to tak hrozivě, že jsem se rozesmála. Nevím proč, ale prostě jsem se musela smát. Chvíli mě jen pozorovala a pak se ke mně přidala.

„Nechceš si někam zajít? Myslím třeba do nějakýho klubu nebo tak. Vezmeme sebou i kluky a třeba se k nám přidá ještě někdo další. Bude sranda.“ V očích jí lítaly jiskřičky. Napadlo mě, že i kdybych řekla ne, tak mě tam stejně nějak donutí jít. Její pohled to aspoň naznačoval.

„Nemám nic na sebe.“

„To nevadí, něco ti vyberem poď.“

Šli jsme do jejího pokoje. Byl lazen do oranžové. Vypadal útulně a tak nějak vesele. Můj pokoj mi oproti němu připadal ponurý. Kristel na postel naházela pár kusů oblečení. Chvíli se jimi přehrabovala a pak je na mě.

„Obleč si to.“ Poručila. Oblékla jsem si na sebe krátkou černou sukni a bílý top s růžovými a stříbrnými nápisy. V sukni jsem si nikde nepřipadala nejlíp a teď taky ne. Ale ardši jsem noc neříkala. Ještě mi dala černou blůzku a růžovostříbrné boty na podpatku.

„Neumím chodit na podpatcích.“ Rozhodně sebou někde švihnu, o tom nebyl pochyb.

„Tak je čas se to naučit.“ Ušklíbla se a já na ni vyplázla jazyk jak pětiletá holka. Smály jsme se.

Oblékla se a nalíčila. Chvíli si mě měřila zvláštním pohledem a pak se s hřebenem v ruce vrhla i na mě. Nikdy jsem se nemalovala, a nechápala jsem, proč bych teď měla začít. I přes můj nesouhlas mě namalovala. Koukla jsem se do zrcadla a skoro se nepoznala. Ze zrcadla se na mě dívaly dvě černě ohraničené oči s dlouhými hustými řasami. Koutky zvýrazněných rtů se protahovaly do úsměvu. Kolem obličeje mi splívaly rovné dlouhé vlasy.

„Wow,“ uniklo mi. Kris se tomu zachichotala.

„Tak pojď.“ vyšli jsme z pokoje. Tam čekla Bud a ještě jeden kluk, jehož jméno jsem si nepamatovala. Ani jsem si nevšimla, že by jim něco říkala. Možná na to byli domluvení už předtím. Bud mě sjel pohledem. Vypadal mile překvapen. Kris šla vedle toho kluka. Já se táhla s Budem hned za nimi. Museli jsme projít i halou, vůbec se mi nechtělo, protože jsem před chvílí říkala, že půjdu spát. Naklonila jsem se k Budovi.

„Kdo je ten kluk? Nějak si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje.“ Zašeptala jsem Budovi.

„To je Lui.“ Mrkl na mě.

V hale se k nám ještě přidala Elis a Jack, Seb chtěl jít taky, ale z pohledu Sharon vycítil, že to není ten nejlepší nápad. Jack s Elis jeli na motorce. My ostaní jsme se naskládaly do černého sedanu. Cesta trvala jen chvilku.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování