OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tvůj pohled vše změnil - 1. kapitola

15.12.2010 (18:00) • Luckylike • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1194×

Tvůj pohled vše změnil

… Nauč se smát se slzami v očích, nauč se pohladit se zavřenou dlaní, nauč se rozdat všechno a nemít nic, pak poznáš, že stojí za to žít...

Ležela jsem v posteli a zasněně hleděla z okna. Počasí bylo sychravé, ale to se brzy změní, neboť se moji milí rodiče rozhodli, že se budeme stěhovat. Už jim nestačí Francie, oni potřebují stát, kde slunce na obloze září celý den, neskrývá se za mraky, jako stát Florida.

Možná bych z toho měla být nadšená, ale já jsem byla smutná. Bolelo mě srdíčko, když jsem pomyslela na to, že se budu muset loučit s kamarády, školou – i když jsem ji neměla v lásce – bude mi chybět, učitelé a i svého kluka… Mika. To mě bolelo nejvíc.

Už nikdy nevidět jeho modré oči, blonďaté vlasy ulízané na jednu stranu, necítit jeho ruce na mém těle, neochutit jeho sladké rty, jež voněly po jahodách a vždy z nich vycházela tak krásná slova, která mě zahřála u srdce.

Po tváři mi stekla osamělá slza. Nejsem plnoletá, budu se muset podřídit rodičům, i když nerada. Když jsem vzpomínala na naše společné chvilky. Naše první rande, polibek, jeho stydlivost, sevřel se mi žaludek.

Mám ho opustit? Teď, když jsem zjistila, že pravá láska existuje? Bože, za co mě trestáš?

Podle rodičů je to jen puberťácké pobláznění, ale je nikdo nerozdělil, oni spolu mohli být, bez překážek. Vztah na dálku? To asi těžko, to je jako dát slib, který nebudu nikdy schopna vyplnit.

Zkrátka je konec, konec lásce, konec radosti, konec mě…

Slzy se draly na povrch a já tlumeně vzlykala. V podstatě jim to bylo jedno, jestli se jejich dcera trápí. Hlavně, že jim bude dobře. Jejich klasická výmluva „Děláme to s maminkou pro vás, je tam lepší práce, chceme, abyste se měly se sestrou dobře.Ale já se nebudu mít dobře, když jedna polovina mě zůstane tu a druhou si odvezu s sebou.

Raději jsem vypnula všechny myšlenky a snažila se zaspat. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, pořád jsem plakala a nešlo to zastavit. Řekla jsem si, jen plač, dostaň to ze sebe, snad ti bude lépe. Těžká víčka se mi začala zavírat a pomalu jsem se vydávala do říše snů.

„Kate, vstávej, musíš jít naposledy do školy.“ Ozvěna z toho otřesného ječáku se linula celým domem. Polštářem jsem si zakryla uši a zavřela oči. Oh, jak mě bolely. Hlava mě bolela jako střep, ale ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem jít do školy.

Dneska je poslední den, kdy mám možnost se rozloučit se svým dosavadním životem. Slzní kanálky se mi opět naplnily. „Ne, nebudeš brečet, vzchop se, dokážeš to,“ nabádala jsem se v duchu, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že už nikdy nebudu ta stará Kate jako dřív.

„Kate,“ vletěla do pokoje má maminka. „Hned se zvedni z té postele a přidej, za chvíli začíná škola.“ Nejradši bych ji vykopla oknem, ale copak si to můžu dovolit ke své matce? Ne. To bych měla pěkný obtisk na své tvářičce, což by mi dneska neprospělo.

„Hm,“ zabručela jsem. Měla jsem v plánu ještě chvilku spát, ale matka neodešla, dokud jsem z té postele nevyndala alespoň nohy. Jen co jsem se posadila, zatočila se mi hlava. Musela jsem si ji držet, takovou bolest jsem necítila hodně dlouho.

Silvie – moje matka – za sebou zavřela dveře a vydala se dolů, udělat celé rodince snídani. Říkala jsem jí křestním jménem, v podstatě to nebyla moje plnoprávná matka. Porodila mě, to ano, ale co byste si mysleli o matce, která vás jen tak odložila své tchýni, nekoukala na to, jaký budete mít osud. Myslela jen na sebe. Po třinácti letech si mě od babičky vzala, už byla konečně smířená s osudem a odhodlaná vzít si břemeno, přítěž – mě.

Neuvědomila si, že největší piplačku za ni odvedla babička, to ona se o mě starala, ona mi dávala mateřskou lásku, kterou mi moje matka nebyla schopná dát. Nikdy jí to neodpustím, nikdy. Tohle se ani nedá, i když je to vaše matka, už nikdy k ní nebudete cítit takovou lásku. Když jsem byla naštvaná, což se v poslední době stávalo často, řvala jsem na ni „neprojevený mateřský pude“.

Moc se jí to nelíbilo, ale neměla na to, co říct. Sama věděla, že kdysi udělala chybu a také věděla, že jí to nikdy neodpustím.

Raději jsem nechala těchto myšlenek, neboť bych měla zkažený celý den. Došourala jsem se do koupelny, kde jsem měla položený aspirin. Hned jsem ho zapila a málem se udusila. Jak já nesnáším polykání léku, tak nikdo.

Já moc tekutin nepiju, proto se mi vždy prášek zasekne na jazyku a ta pachuť… fuj, zvedá se mi z toho žaludek.

S povzdechnutím jsem si umyla obličej a zuby. Pohlédla jsem do zrcadla a málem jsem spadla, kdybych se nepřidržela umyvadla. Proboha, já vypadám, červené bělmo, nateklé rty. Doufám, že to splaskne, než dojedu do školy.

Radši jsem vyndala oblečení ze skříně a převlékla se. Myslím, že by to dnes mohlo být na sukýnku a tílko. Milovala jsem zelenou barvu, která dokonale ladila k mým očím. Rozčesala jsem si chomáče vlasů a koukla na bujnou hřívu do zrcadla.

Obyčejně bych vlasy svázala do uzlu a nalakovala je, ale dnes si s tím dám o trochu víc práce. Vyndala jsem si žehličku a pramen po prameni rovnala. Z hnědých vlasů se postupně kouřilo.

Je pravda, že mi skládaly komplimenty, jak lidi mladší, tak i starší generace. Prý mám obličej, jako princezna, jemné rtíky, krásné vlasy, ale každý má jinou představu o ideálním vzhledu. Jediné, co bych považovala za krásné na mně, jsou moje smaragdové, kočičí oči.

Představovala jsem si ideální vzhled sebe samé, až jsem zapomněla na čas. Půl osmý. Sakra, musím hejbnout. Ještě jednou jsem vlasy prohrábla, popadla kabelku a letěla dolů.

„Ahoj, Kate,“ zavolala na mě mladší sestra.

„Ahoj, Alex,“ oplatila jsem jí pozdrav a hnala se do kuchyně, kde voněla vajíčka. Měla jsem takový hlad, že bych spořádala i slona.

„Co je k snídani?“

„Vajíčka se slaninou, dáš si?“ zeptala se mě Silvie.

„Že váháš, dvě prosím,“ nahodila jsem úsměv poslušné holčičky a doufala, že zamaskuji tím úsměvem oblečení, které mi dneska „náhodou“ padlo do ruky.

„Opravdu si myslíš, že tě takhle pustím do školy?“ zdvihla jedno obočí výš.

„Je to poslední den, to snad nevadí, ne?“ Otočila se čelem ke mně.

„Mladá dámo, ihned se běž převléct, jinak žádná snídaně,“ vyhrožovala mi.

„Tak ty mi vyhrožuješ?“ vyjela jsem na ni.

„Ne, jsou to moje podmínky a ty je budeš dodržovat, pokud jsi v mém domě,“ ujasnila mi fakta.

„Tak takhle to je,“ podala mi talíř s vajíčky. Čekala, než se zvednu a dojdu se převléct, ale takovou radost jí neudělám.

„Tak mě poslouchej, nejsi tady od toho, abys mi poroučela, co budu nosit. Jsme dost velká na to, abych se oblékala, co se týče té snídaně… Nech si ji, klidně se s ní udus, já si něco koupím,“ vzala jsem z košíčku Bebe a odešla ke dveřím.

„Kate,“ začala se nervovat. Nevnímajíc její cholerické výbuchy, jsem si nazula botasky a vyšla ven. Před domem na mě čekal Mike i s Kirsten.

„Ahojte,“ zamávala jsem jim a vyšla k nim. Radši jsem přidala, Silvie je schopná mě dohonit a klidně přede všemi zbít, což bylo podle ní, její eso v rukávu. Podle mě to bylo pouhé vybíjení vzteku z rozchodu na svých dětech.

„Ahoj, lásko,“ usmál se Mike.

„Ahoj, brouku,“ pohladila jsem ho po tváři, nic víc jsem nestihla.

„Kate, dneska je rozlučovací večírek na tvou počest,“ halekovala Kirsten.

„Super, kde se bude pařit?“

„V baru U dvou koček, máme to tam pronajatý.“ V očích jí poskakovaly jiskřičky ďábla.

„Skvěle. Těším se, ale mám pocit, že to nebude lehké se Silvií.“ Okem jsem švihla k domu.

„Tvoje máti? Prosím tě, ta ať se jde bodnout. Neříkej, že jí teď budeš poslouchat? Doposud jsi jí házela bobek na hlavu z vysoka. Je nějaká změna?“

„Ne, to ne. Jen jsem se s ní dneska pohádala.“ Mike mě objal a políbil na holou šíji. Ráda bych přistoupila na jeho hru, ale pořád jsme stáli před domem a myslím, že není dobré provokovat grizliho jménem Silvie.

„Miku,“ odtáhla jsem se. „Není to dobrý nápad, měli bychom jít do školy.“

„Zlato, neodháněj mě. Víc si tě už neužiju,“ udělala bolestnou grimasu.

„Hm, já tebe taky ne, ale škola volá a já musím jít.“ Nechala jsem ho stát na místě a sedla si za volant. „Dneska řídím já,“ houkla jsem na něj a tím dala najevo, ať nasedne. Chtěl něco namítnout, ale než stačil cokoli říct, vrhla jsem po něm vražedný pohled.

„Kdo nenasedne, běží za autem,“ poznamenala jsem.

To be continued... LuckyLike (shrnutí).

Autor: Luckylike (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tvůj pohled vše změnil - 1. kapitola :