OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Twins - 2. kapitola

08.08.2012 (13:00) • hanies • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 632×

„Tak to je on,“ řekla Alice a ušklíbla se, jako kdyby jí v tu chvíli patřil celý svět. Ano, právě držela za ruku celý můj svět, mého Martina.

„Ty děvko,“ zařvala jsem a Martinovi vlepila facku. Do očí mi vhrkly slzy a chtěla jsem utéct co nejdál, ale výraz ostatních mi to nedovoloval, všichni se na mě dívali jako na blázna. Alčí asi začalo něco pomalu docházet a vlepila Martinovi z druhé strany, naštěstí do toho vkročil Jakub, kluk kterého jsem viděla poprvé a nikdy by mě nenapadlo, že by byl Martinův kamarád.

„Tak se třeba všichni pobijte, může mi někdo vysvětlit, co se tady děje?“ řekl ten kluk a prohrábl si svoje kudrliny. Ne, tohle vážně nemůže být Martinův přítel, vypadá směšně. Konečně se Martin ujal slova.

„Můžu se tě zeptat, Alice, proč mi ta holka dala facku a proč i ty mě biješ“?

„A můžeš mi ty laskavě vysvětlit, proč moje sestřenka takhle vyvádí, co jsi s ní měl?“

Začínalo mi to docházet. Nevěděla jsem sice co se děje, ale bylo mi jasné, že tohle není můj kluk.

„Jsi Martin Blaha?“ zeptala jsem se opatrně. Ostatní kolem nás sledovali jako telenovelu na pokračování.

„Já jsem Sebastián,“ řekl ten kluk a přitáhl si k sobě Alici, jako by mu bylo jasné, že jsem si ho s někým spletla. Alice mu začala hladit tvář, kam ho před tím uhodila a já tam stála jako úplně pitomá hlavní role v nějaké naivní komedii.

„Víš, promiň, moc mě to mrzí, Sebastiáne, ale mohl by ses podívat na tohle?“ Podala jsem mu peněženku.

„No a co má být?“ řekl nechápavě. Docela se k sobě s Alčí hodili.

„Tady, nevidíš, ta fotka!“

„Ahhh, to je Martin, mělo mi to dojít hned,“ zasmál se. Jsme dvojčata, když se naši rozváděli, tak já šel k mámě a on zůstal u táty. Moc se nevídáme a nemluvíme o sobě, vy spolu asi chodíte co?“

Alice mezitím zkoumala peněženku s fotkou Martina a vypadalo to, že to s ní asi za chvíli sekne.

„Jo, jsme spolu devět měsíců.“ Přišlo mi to strašně vtipné a začala jsem se zlehka pochechtávat. V tom se přidali všichni a po pěti minutách i Alčí. Celá autoškola propukla v smích a věřím, že kdyby se mohli smát i věci nebo stromy, tak, že se směje všechno kolem nás.

Bohužel ani smích není věčný a pochvíli nás to přestalo bavit. Pořád jsem měla strašné nutkání Sebastiána pozorovat, jestli má na sobě něco ,co Martin nemá nebo naopak. Nakonec jsem přišla jen na malé znaménko u krku, které Martin nemá, alespoň je rozeznám.

***

Konečně ten šílený večer skončil. Ležela jsem v posteli a pořád mi to přišlo jako hloupý vtip. Martinovi jsem celou historku samozřejmě napsala a prý, že mi to chtěl říct, ale nikdy se k tomu nedostal, taky mi napsal, že v sobotu bude mít konečně čas a že bysme mohli zajet společně se Sebastiánem a s Alicí na přehradu, že by ho taky rád viděl. Akcím ve více lidech se nebráním a tak jsem s radostí souhlasila. Zhasla jsem lampičku a nemohla jsem se dočkat soboty.

***

Sobota utekla jako voda a já si balila věci na celodenní výlet.

„Trr.“ To bude Martin! Utíkala jsem ke dveřím.

„Konečně!“ Skočila jsem mu kolem krku.

 „Ehmm, ehmm.“ Začal se bránit. „Počkej, počkej, já jsem Sebastian“ Usmál se.

„ Jejda, to je trapas, promiň, ale Martin má zpoždění, už tu měl dávno být.“

„On dorazí, jako bys ho nevzala,“ řekl Sebastian a díval se z okna.

„Koho vyhlížíš? Alici? Ta přece nedorazí, přijede až na přehradu.“

„Nedorazí?“ řekl Sebastian nechápavě.

„Ona ti o tom neřekla?“ zeptala jsem se.

„Ne, to neřekla, ale to je jedno,“ odpověděl smutně.

***

Martin už mi dorazil a tak jsme vyrazili pěšky na pláž. Cestou jsme se doopravdy zasmáli. Sebastian převypravoval můj omyl a musím uznat, že vyprávět umí. Na to, že jsou dvojčata, jsou každý jiný. Přišli jsme na místo a na dece už polehávala Alice.

„No tak, kde jste, už máte být dávno v plavkách,“ křičela z lehátka. Kluci neváhali a snažili se mě dostat do vody v oblečení, ale to se jim nepovedlo. Celý den jsme se náramně bavili a nastal večer. Slunce zašlo a my leželi na písku u vody při západu slunce, byla to krása. V tom Martinovi zazvonil telefon, dlouho něco řešil a pak mi prostě jen tak oznámil, že musí nechvíli na zdejší chatu a že se hned vrátí. Bylo mi to moc líto, protože jsem tam zůstala sama jako křen mladému páru pozorujíc tu krásu na nebi.

„Trrrrrr.“ V tom zazvonil mobil Alčí a musela jít čekat na mamku k silnici, že jí něco doveze.

„Půjdeme s tebou,“ řekl Sebastian.

„ To je dobrý, jsem hned zpátky.“

„Chápeš to?“ Podíval se na mě. „Takhle nám pokazit večer,“ řekl a začal si kusem klacku čmárat do písku.

„A co mám říkat já?“ zesmutněla jsem. Pro tvého bráchu je důležitější to, že mu volal kamarád, že má nový kopačky a on se tam hned žene.

Uběhla asi hodina a my tam spolu stále seděli. Alice, ani Martin se ještě nevrátili. Seděli jsme tam a povídali si. Bylo mi s ním fajn. Teď už mi k Alici moc neseděl, ta se mi teď zdála nezodpovědná.

„Nepůjdeme jim naproti?“ řekl  Sebastian a já souhlasila. To co se stalo potom, změnilo všem životy. U stánku s pizzou jsme je viděli, spolu a v těsném objetí. Vrátili jsme se mlčky na pláž a mě po tváři stékaly slzy jako hrachy.

 „Doopravdy jsem svoji sestřenku neznala, není tak tupá a hloupoučká jak se mi celý život jevila, je to pěkná a vypočítaná mrcha!“ řekla jsem a schoulila jsem se do klubíčka.

Sebastiana to moc nevzalo, ani spolu dlouho nebyli a proč se také trápit kvůli takové jako je ona, ale spíš ho mrzel Martin.

Chytl mě kolem ramen a pevně mi stiskl ruku. Já jsem se na něj podívala a z ničeho nic mi bylo krásně.

„Všechno nemusí být tak hrozné, jak se na první pohled zdá,“ řekl ten můj optimista s kterým jsem letošní léto už rok.  Jsem s ním ohromě šťastná. Alici nevídám a Martina už vůbec ne, ani nevím, jestli spolu chodí a je mi to jedno. Já svého prince mám, i když jsem k němu přišla hodně netradičním způsobem.

Jen chci připomenout, že povídka není o mě, stala se mé kamarádce, která mi to převypravovala.

Autor: hanies, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Twins - 2. kapitola: