Ubohá superstar - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato povídka je o jedné zpěvačce Emily, která si žije dokonalý život, má přítele, rodinu a nejlepšího kamaráda Davida. David je do ní tajně zamilovaný, ale ona ho bere pouze jako kamaráda. Emily se zasnoubí. Co se bude dít? Jak na to zareaguje David?

30.12.2012 (17:00) • dajdis • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 871×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Držím nůž v rukou a chystám se ukončit svůj ne moc dlouhý život.

Nezasloužím si žít, jsem jen ubohá děvka, která si s každým zahrává. Svět beze mě bude mnohem lepší, nikomu nebudu způsobovat bolest a nebudu už nikoho nikdy podvádět.

Otřela jsem si slzy z očí, nůž v ruce jsem pevněji stiskla a se zavřenýma očima ho zabodla do sebe.

„Ááá,“ vykřikla jsem, dýchala jsem z posledních sil a mé tělo se svezlo na zem.

Pomalu jsem ztrácela vědomí a celý můj mozek myslel pouze na tu bolest, která mi tepala v břiše. Byla to strašná bolest, ale věděla jsem, že až odejde bolest, odejde s ní i všechno ostatní i můj bezcenný život, který nikdy vzniknout neměl.

Chudinka holka ležela na chladné zemi ve své koupelně. Byla již v bezvědomí a nic nevnímala. Z rány na břiše, kterou si sama způsobila jí vytékala proudem krev. Její drobné zakrvácené tělo leželo v kaluži krvi, která se každým okamžikem zvětšovala a zvětšovala...

***

„Děkuji celému svému týmu za úžasnou spolupráci, děkuji své rodině za podporu, hlavně svému příteli a největší dík patří vám, mým fanouškům. Miluji vás,“ řekla jsem, poslala davu pod pódiem pusu a pomalu za doprovodu vřískotu mých fanoušků jsem odešla z pódia.

Další náročný koncert byl za mnou, stačilo se už jenom odlíčit, převléci do normálního, všedního oblečení a pak už jenom jít domů, lehnout si na postel a nechat se unášet svými sny.

Už se tak těším až se zachumlám do těch mých peřin a usnu.

No, ale nejdřív se vám musím představit.

Jmenuji se Emily Forest a už od svých osmnácti let se profesionálně zajímám o tanec, zpěv a trošku i o herectví. Zpěv, celkově hudba a tanec jsou mojí největší vášní. Tancuji od svých tří let. Vystudovala jsem střední uměleckou školu a protože mi má kariéra překážela v dalším studiu, tak jsem nenastoupila na Juilliard school a raději jsem se začala více věnovat své hudbě.

Je mi dva a dvacet let a jako zpěvačka jsem už známá snad na celém světě, dokonce jsem už získala i nějaké to ocenění, kterého si opravdu vážím.

Tanci se už nevěnuji jako dřív, už není mou hlavní prioritou jako dřív, ale stejně pořád tančím v té nejlepší skupině na světě, naše skupina vyhrála několikrát mistrovství světa a nikdy se neumístila hůř než na pátém místě. Jsme jak dobří v tanci, tak jsme všichni dobří přátelé.

Ještě když jsem se tanci věnovala na maximum a zpívala si pouze pro sebe, jsem třikrát za sebou vyhrála světové mistrovství tanečníků (jednotlivců) a zrovna na jedné z oslav mého vítězství, vlastně na poslední oslavě jsme měli jako zábavu karaoke a já samozřejmě jako hlavní hvězda večera jsem musela jít zpívat. I když mi bylo pouhých osmnáct a do plnoletosti mi zbývaly ještě tři roky, tak jsem přece jenom v sobě měla pár panáků a tak jsem šla bez zbytečných keců, které jsem měla vždy, když mě někdo nutil zpívat, na pódium.

Zazpívala jsem tam pár písniček, které jsem uměla zpaměti, nebyla to žádná sláva, ale stejně jsem se někomu líbila. Ten někdo byl celkem důležitý člověk v hudební branži. Znala jsem se s ním celkem dlouho, ale on věděl pouze o mém tanečním nadání a to, že umím zpívat ho celkem překvapilo. Vzhledem k tomu, že to byl přítel mého otce, tak mi nabídl, že mě „procpe“ v hudební branži a taky se tak stalo a teď jsem tam kde sem.

No, ale nebudu vám pořád vyprávět o své kariéře a řeknu vám taky něco o mém soukromí.

Narodila jsem se v americkém Los Angeles a žiji tu celý svůj dosavadní život. Můj otec je velice vážený právník a velice dobrý právník. Má matka je vynikající neuroložka, lepší by jste v Los Angeles nenašli.

Mám ještě sedmnáctletou sestru, jmenuje se Mandy a právě maturuje na zdejší soukromé škole, je to premiantka třídy, ostatně tak jako já.

S rodiči už rok nebydlím, bydlím totiž se svým přítelem Michaelem Ivanovičem Petrovem, kterého nadevše miluji. Určitě vás při pohledu na jeho jméno napadlo, že je rus a taky že je, ale už dvanáct let žije v Americe. Je o tři roky starší a končí studium žurnalistky na vysoké škole, vždy chtěl pracovat v jedněch prestižních kalifornských novinách, jeho sen se mu splnil a patří mezi nejlepší novináře v těch novinách.

Michael je nádherný, vždycky když spolu někam jdeme, všechny ženy v okolí ho svlékají očima, pouze se tomu směji, ale občas i žárlím.

Vzrůstem je celkem vysoký, má široká ramena a pěkně vypracované svaly, místo očí má dvě černé díry, které vás chytí a už nepustí, vzhledem k jeho velikosti má celkem malý nos, rty má plné a svůdně červené.

Dále si místo na mém seznamu blízkých osob vydobyl můj nejlepší přítel David Line. Nikdy bych na něj nedala dopustit a on na mě také ne.

Jsme jako dvojčata, oběma nám na hlavě září blonďatá hříva s hnědým podkladem, mé vlasy jsou husté, dlouhé a vlnité, Davidovo jsou krátké a rovné. Barvu očí má jako čistou vodu, krásně světle modré, barva mých očí je trošku odlišná, je jako zakalená voda nebo jako myší kožíšek. Spolu vypadáme buď jako Barbie a Ken nebo jako dvojčata, akorát já mám mezi zuby malou škvírku, on ne, on má zuby pěkně rovné.

Známe se doslova od kočárků, vyrůstali jsem spolu. Bez něho by nebyl můj život úplný, jsme jako jeden, každý úplně jiný ale zároveň jsme úplně stejní. Říkáme si všechno, děláme spolu téměř všechno. Je jako můj bratr: hádáme se, škádlíme se, smějeme se sobě navzájem, ale nikdy bychom si doopravdy neublížili a nikdy bychom nedovolili, aby se tomu druhému se něco stalo.

Žiji si takový dokonalý život, ve kterém má ještě spoustu blízkých osob, ale ty vám popíšu v průběhu mého příběhu.

Teď už jdu ale spát.

Autor: dajdis, v rubrice: Povídky » Na pokračování