OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upíří tajemství 3. kapitola

27.11.2010 (15:00) • MDominikaM • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 791×

Nastoupila jsem do jeho auta a očekávala co bude dál. Nasedl a zapnul motor. V přehrávači začala hrát pomalá hudba neurčitého původu. Vím jen, že byla velice příjemná a trefná k této situaci. Ztišil ji a pohlédl na mne. Ve spáncích mi bušila krev a zalévalo mě horko. Je mu však očividně nevadilo mé červenání, naopak.

Spustil ze mě oči a rozjel se. Myslela jsem tak usilovně, až jsem mi snad zatemnil mozek. Všude byl jeho obraz. Nemohla jsem z něj spustit oči. Prostě to nešlo. Vše na něm mě přitahovalo. Skřípění brzd přehlušilo mé dumání. Pamatuji si jen lesklý odraz světel, skřípění a pak vlhkost mé krve. Bolela mě hlava. Sáhla jsem si do vlasů a na rukou se mi zatřpytili kapičky mé krve. Zaúpěla jsem bolestí, protože jsem se nemohla pohnout. Byla jsem zaklíněná. Ohledla jsem se a zděšením jsem vyjekla. William místo toho, aby byl těžce zraněný byl naprosto neporušený. Žádná krev ani škrábance. A to měl mít zabodnutou větev v hrudi.

,,Ne to ne... nemůžeš... to nemůže být pravda."

,,Rory prosím tě, teď se musíš uklidnit, nebolí tě nic?" přidušeně se zeptal a vrhl na mě bolestivý pohled, pod kterým se skrývalo však úplně něco jiného. Přerývavě jsem dýchala a dávala si vše dohromady.

,,Rory prosím jestli nechceš zemřít přestaň být rozrušená. Už takhle se soustředím abych ti neublížil," tiše zaúpěl a odvrátil pohled.

,,Ale já nechápu to, vždyť ty... ty jsi zdravý, jak by jsi mi ublížil? Určitě ne víc než jsem zbitá teď." A usmála jsem se. On však ironicky oplatil můj úsměv.

,,Musíme počkat až ti uschne tvá krev." To slovo vyslovil až nadmíru chtivě.

,,Copak ti vadí pohled na krev?" odpověděla jsem jízlivě.

,,Ne, spíš mě přitahuje až nadmíru." Zalapala jsem po dechu. V okamžiku mi vše bylo jasné. To vše až na pár detailů.

,,Ty nejsi člověk viď?" zeptala jsem se najednou.

,,Ne," odvětil a podíval se směrem do neurčita. Zatlačil do palubní desky a ta s lehkostí křupla a uvolnila ho. Vystoupil a podíval se na mě.

,,Musím ti pomoct, ale musíš se uklidnit a věřit mi," nakázal a já poslechla. Nebylo to až tak těžké. Jen jsem byla moc zmatená na to abych vnímala strach. Byl to pořád on. Sice teď temnější než kdy dřív, ale mě to bylo jedno. Odtrhl dveře a odtlačil palubovku na stranu. Teprve teď mě zabolely nohy. Podívala jsem se směrem dolů, jenže to jsem neměla dělat. Byly zakrvácené. William s úpornou bolestí na mě pohlížel a já se snažila najít v batohu aspoň jedny kapesníčky.

Konečně.

Začala jsem si utírat nejdřív ránu na hlavě. Krev mezitím zaschla což bylo dobře. William pořád postával v bezpečné vzdálenosti. Vzhlédla jsem.

,,Mohl by jsi mi pomoct na nohy?"

,,Nevím jestli je to dobrý nápad," odpověděl a zamračil se.

,,Tak se postavím sama," řekla jsem rázně a škrábala se na nohy. Šlo to výborně až do okamžiku, kdy se mi podlomili kolena a já už očekávala pád dolů na zem. Zakřenila jsem se nad očekávanou bolestí pádu. Těsně však než jsem dopadla mě svíral někdo v náručí.

,,Wille to nemůžeš jsi moc blízko." On však přemohl pokušení ochutnat mou krev a posadil mě na zem. Na jeho rukou byla má krev a pomalu zasychala. Jeho utrpení bylo příliš velké. Soustředil se jen na to, aby mi neublížil.

,,Sakra Rory proboha co to vyvádíš. Tohle už nemůžeš, jsi pro mě až moc lákavá."

,,Promiň," šeptla jsem. ,,Nechci abys byl v pokušení. Jen prosím odpověz na pár mých otázek."

,,Poslouchám," přitakal.

,,Hmm asi víš, že to vím." Usmál se při mé podivné větě. ,,Chci říct, že když nejsi člověk, pak jedině budeš upír." Slova jsem vyslovovala pomalu a zřetelně.

,,Pak potom víš co mě na tobě tolik přitahuje," odpověděl a pohledl na mě.

,,Není mi však jasné, proč mají tvé oči jasnou zelenou barvu?" otázala jsem se a začala rychleji dýchat. Zjevně se zraněná noha přihlašovala k životu. Zamračila jsem se nad bolestí a znovu začala vnímat. Willam se nad mojí otázkou ušklíbl.

,,Rory to tě zmátlo?" Přikývla jsem. ,,Mé oči byly natolik nápadné, že jsem musel začít nosit barevné kontaktní čočky. Nic víc v tom není. Lovci upírů by se mi podívali jednou do očí a věděli by na 99%, že jsem upír. Tímto se částečně chráním před odhalením. Jen s tebou se mi to příliš nevedlo."

,,Aha." Má odpověď vyprchala do ztracena.

,,Bojíš se mě?" řekl na jednou s podivnou příměsí ve svém hlase. Pohlédla jsem na něj. Když se mračil byl snad ještě hezčí než předtím.

Zavrtěla jsem hlavou a odpověděla:

,,Neutekla jsem, nedostala jsem hysterický záchvat a mé srdce buší tak prudce jen proto, že je okouzleno tvou bezmeznou krásou. Takže je vše v pořádku až na to, že mě začíná bolet ta noha," a ukázala jsem na zakrvácené džíny.

Pousmál se. Nevěděla jsem co teď přijde, ale jediné co jsem věděla bylo, že se nebojím.Přišel ke mně a pomohl mi na vstát. Pořád si nechával odstup, ale ne už tak velký.

,,Zavolám někomu kdo ti pomůže. Do nemocnice by to bylo moc nápadné."

,,Jo to je pravda teta by se asi zbláznila," prohlásila jsem.

Za okamžik už William vytáčel číslo své sestry Beatrix.

,,Beo mám velký problém, měla by jsi na mě pár minut?" Jen co dořekl větu za hlasitého prásk se objevila u auta blond dívka. Ztělesňovala nadpozemskou krásu. Ladně přímo mistrovsky přitančila až ke mně.

,,Ou to je zlé," šáhla na mojí nohu. Upírka, ale nebyla. V žilách jí kolovala krev.

,,Ale to nechápu, jak jste se sem přenesla? Nejste upír a máte nadpozemské schopnosti?" povytáhla jsem obočí.

Beatrix zvedla se zamyšlením hlavu a pohlédla na Williama.

,,Ona vše ví?"

,,Ano nešlo to utajit."

,,Williame víš co jsi způsobil?"

,,No tak Beo, zas tak se nestalo, vím určitě že to nikomu neprozradí," a povzbudivě na mě kývl. Beatrix se ohlédla na mě. Dělily nás pouhé centimetry.

,,Máš pocit že zvládneš chodit?"

,,Snad ano," přitakala jsem.

,,Nebude to nic závažného, jen pár dnů nebudeš moct pořádně chodit," sdělila mi strouze.

,,Děkuju."

,,I já moc Děkuju Beo," usmál se William.

,,Není zač," vyslovila ty slova dalo by se říct s odporem. Znovu za hlasitého prásk zmizela.

,,Moc sem jí asi nevoněla co?"

,,Upřímně řečeno Beatrix jen nechce, aby se naše tajemství prozradilo."

,,Ale já přece nechci nikomu nic říct," namítla jsem.

Autor: MDominikaM, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří tajemství 3. kapitola: