OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upírské nebezpečí 11. kapitola

02.04.2013 (08:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 696×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Březen se překulil v duben a Stefan Salvatore se stále nevracel. Naštěstí se objevilo něco, co na chvíli Elenu rozptýlilo – školní divadlo.

Pohled Diega

Jak jsem už nějakou chvíli registroval, školní představení dělá s holkama divy. Dokonce i s mojí sestrou. Z tvrdé drsňačky s kudrnatými vlasy a roztrhanými kalhotami se stala křehká dívka v šatech a lodičkách na jevišti. Dokonce i ta Gilbertová vypadala jako holka a ne stará bába s kruhama pod očima a děsným slovníkem. Zato ona, Violet, byla stále stejná. O divadlo ani nejevila zájem, natož aby se rvala o nějakou roli.

Je prostě zvláštní. Proč na ni musím pořád myslet?

Tato otázka mi vrtá v hlavě už celkem pár týdnů. Nechápu.

Jednu dubnovou středu, zrovna nádherně svítilo sluníčko a bylo teplo, měla ta školní hra premieru.

Stál jsem opřený o sloup a sledoval to. Nikdy jsem nebyl moc na divadlo a tento výkon byl, jak to říci slušně, no prostě na hovno. Snad jen Cecílin výkon trochu ušel, a to si nemyslim jen prosto, že je to moje ségra. Ale to je jedno.

Náhle jsem ji spatřil. Violet stála asi pětadvacet metrů ode mě, pod malým podloubím a vypadala tak vzláštně. Naštvaně? Znechuceně? Nebo snad hladově?

V tu chvíli jsem si vzpomněl, že mám v kapse jablko. Vytáhl jsem ho a s chutí jsme se zakousl. Dál jsem ji sledoval, jak tam tak přešlapuje, když si všimla mého pohledu. Pohlédla na mě a mě trochu zamrazilo.

Ona má zelené oči? Nemá snad modré? Přemýšlel jsem a náhle její pohled spočinul na mém jablku a byl takový znechucený? Pohlédl jsem na jablko, bylo v pořádku. Pohledem jsem se vrátil pod podloubí, ale byla fuč.

Pohled Violet

Stála jsem na střeše a snažila se z hluboka dýchat.

Hlavně nemysli na krev! Nemáš hlad, ne!

Sledovala jsem z té výšky dolů a viděla všechny ty mladé krky a cítila jsem ty litry krve, které jim kolují tělem.

Sakra, musíš se ovládnout.

Koukla jsem na něho.

Má nádherný krk. A asi i chutnou krev.

Už jsem jen cítila, jak se mi vytasily špičáky. Náhle jsem cítila krev za sebou, jen kousíček za mnou a já se už neudžela. Otočila jsem se a skočila po člověku, co se tam objevil. Byl to fotograf, který chtěl představení vyfotit z výšky. Naštěstí jsem se zastavila u vypití čtvrtého litru, protože jinak by bylo po něm.

Pak jsem se mu podívala do očí a řekla: „Udělalo se ti špatně, máš nízký tlak, ale vše vyfotíš.“

A zmizela jsem.

Pohled Damona

Doma to poslední dobou bylo víc jak skvělé. Žádné hádky, všude lidská krev a přítomnost Violet mě těšila. A samozřejmě jednou musel přijít den, kdy se tento sen rozplyne. Sakra, proč se Stefan muse vrátit tak brzo?

Bouchly dveře a já vyšel z kuchyně do chodby. Stefan si sundaval bundu a tvářil se klidně.

Nechyběl jsi mi tu, ale to jsem nechtěl říkat nahlas.

„Ahoj.“

Zkusil jsem přátelsky.

„Nazdar!“ vyrazil ze sebe.

Fajn, alespoň se mnou mluví.

„Je tu Violet?“ zeptal se náhle

„Ne, je ve škole.“

Jen co jsem to dořekl, sebral bundu a vypařil se.

Jo, sen po normální rodině se našemu otci nevyplnil.

Pohled Stefana

Jel jsem autem do školy. Chtěl jsem mluvit s Violet. Musel jsem mluvit s Violet!

Přijel jsem a zaslechl hluk ze školní zahrady, konalo se nějaké představení. Mezi těmi všemi studenty bylo trochu těžké ji najít, ale jakmile jsem našel Caroline, měl jsem vyhráno. Moje sestra s ní kecala.

„Čau, musíme si promluvit,“ řekl jsem a táhl jsem ji pryč.

„Hej, Stefane, ty ses vrátil? Už jsi mluvil s Elenou?“

„Ne.“

„Do háje, proč ne? A kam mě to k sakru vedeš?“

Dotáhl jsem ji do jedné třídy a posadil ji do lavice.

„Co je?“ ptala se nechápavě.

Já se k ní naklonil a podíval jsem se jí zhluboka do očí.

Pohled Violet

Stefanovy oči mě děsily. Byly jiné, jakoby snad nebyly ani jeho. Náhle řekl divným, hrubým hlasem:

„Jsi pořád tak krásná jako před lety.“

„Stefane??“

„Ne, to jsem já, lásko,“ řekl a pohladil mě po tváři.

Koukal na mě a usmál se. „Jsem tu a brzy si pro tebe přijdu,“ pak mi dal pusu na čelo a náhle se Stefan sesunul k zemi.

„Stefane?“

„Jé, co se stalo?“ řekl již normálně a hrábl si do vlasů.

„Stefane…“

„Jé, Violet? Co tu děláš? A kde to jsme?“

Do háje, jen to ne.

Pomohla jsem mu vstát a došla s ním zpět na zahradu. Jen co ho spatřila Elena, už jsem nemusela mít strach, ta ho nepustí ještě následující měsíc z dohledu.

Sebrala jsem si své věci a vypařila se.

Šla jsem parkem domů a přemýšlela o tom, co se Stefanovi stalo. Dělalo mi to starost, tohle není normální, zmíním se o tom před Damonem.

Náhle jsem spatřila malé děti, jak si hrají s rodiči v tom jarním, rozkvetlém parku. Bodlo mě u srdce. Toto je něco, co jsem já nikdy nezažila. Nikdy se mi rodiče takto nevěnovali a upřímně, ani tu rodičovskou lásku mi nijak nedávali najevo. Pokud teda nějaká fakt byla. Koukala jsem na ty št´atsné milující rodinky a slzy se mi draly do očí.

„Ahoj.“

Uslyšela jsem za sebou a rychle zamáčka slzy zpět. Otočila jsem se a stál tam Diego.

Klika, že nemám srdce, ted´ by mi bušilo až v krku.

„Ahoj.“ Odpověděla jsem mu a pokračovala dál. On se ke mně připojil.

„Musím se ti přiznat,“ začal po chvíli úplně klidně a sebevědomně, až mě to překvapilo, „že tě již delší dobu pozoruju, a  až ted´ jsem se odhodlal tě oslovit. Jsem Diego. Diego Martes.“

Já vím a taky vím, že ty znáš mé jméno, ale dobře, oficiální seznámení neuškodí.

Usmála jsem se: „Těší mě. Violet.“

Diego se též usmál a ukázal ty své naleštěné zuby. Už to bylo k smíchu.

„Hezké jméno, jde k tobě.“

Zase jsem vykouzlila úsměv, ale to nebylo proto, že by mě to, co řekl nějak pobavilo či potěšilo. Tyto kecy jsem slyšela za ta léta již tolikrát, že jsem již neměla sílu na to něco odpovídat.

Začala jsem radši sama a myslím, že jsem položila inteligentnější otázku: „Odkud jsi se přistěhoval?“

„Z Houstonu. Táta skončil v práci, a tak se chtěl vrátit sem. On se tady totiž narodil. Nechápal jsem, proč by se někdo chtěl do téhle díry vracet.“

„Jo. Tady je to zvláštní. Všechny to sem tak nějak táhle zpátky.“

„Jak to myslíš?“ Zeptal se jaksi nechápavě.

„Mystic Falls je taky mé rodné město. Pak jsem odešla na pár let studovat pryč a ted´ jsem se zase vrátila. Mám tu kořeny a rodinu.“

„Jo. Já jsem nakonec rád, že jsme se sem přestěhovali.“

Koukla jsem na něj pobaveným pohledem a vyletěla mi z pusy věta: „Jasně, všechny holky ze školy po tobě jedou.“

Diego se usmál. „To ale není tak důležité.“

Konverzace ustala a nějakou chvíli šli mlčky. Violet opět začala sledovat ty št´astné rodiny. Diego si to všiml.

Pohled Diega

„Proč na ně tak koukáš?“ Zeptal jsem se, protože to vypadalo, že si v duchu hraje s těmi dětmi.

Violet se vrátila na zem a uvědomila si, že není sama.

„No, víš, mí rodiče zemřeli, když jsem byla malá. Mám jen bratry.“

Ježiš, to je chudák.

„To je mi líto,“ řekl jsem velice upřímně. „Já jsem měl bratra, Joshe. Měli jsem spolu úžasný vztah, ale pak zemřel. Zabil se při autonehodě.“

„To mě mrzí. Promiň, neměla jsem o tom začínat,“ omlouvala se. „Vytahuju tady rodinné záležitosti, i když se pořádně ani neznáme.“

Než mi došlo, co chci říct, vykřikl jsem: „Ale já tě chci poznat blíž, Violet. Jsi taková neuvěřitelně…“ a zarazil jsem se.

Troubo! Co to tu meleš!

„Co?“ Vyhrkla ona.

Mysli, mysli. Řekni něco chytrýho.

„Zvláštní a zajímavá. Rád bych…“ Jenže se opět ukázalo, že se opravdu dobře neznáme. Skočila mi do řeči a vyrazila ze sebe: „Jé, to už je hodin! Musim běžet. Měj se, Diego.“

A než jsem se vzpamatoval a stačil něco říct, byla pryč.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí 11. kapitola: