OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upírské nebezpečí 12. kapitola

05.04.2013 (19:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 878×

Pohled Caroline

V nejdražší kavárně v Mystic Falls jsem čekala na Violet. Překvapilo mě, že se z nás staly tak dobré kamarádky. Rozumím si s ní víc než s Elenou. Je mi dost podobná v tom, že si nezakládá na vztazích, prostě si s klukem užije a jde dál. Tohle Elena nedělá, hlavně od doby, co má Stefana. A Bonnie? Ta začala být víc jak divná.

Koukla jsem na hodinky.

Jo, dochvilnost je výsadou králů.

Mávla jsem na servírku. „Slečno, chci si objednat!“

Přišourala se dívka, černovlasá, hezká a s čistou pletí. Když jsem se na ni podívala, trochu jsem se lekla – měla žluté oči. No co, asi nějaká zvláštní směsice genů.

„Co si dáte?“ řekla vcelku otráveně.

„Latté bez cukru.“

„Oukej,“ pronesla a odešla.

Zadívala jsem se z okna a spatřila další divnou osobu. Tento muž měl také žluté oči a rentgenoval pohledem tu servírku.

Páni, oba mají žlutý oči? Možná příbuzní?

Servírka mi donesla latté a přes výlohu viděla toho muže. Okamžitě se rozzářila a zamávala mu. Muž se na ni též usmál a mával.

Očividně páreček žlutejch očí.

Napila jsem se latté a vyhlížela Violet.

Zkontrolovala jsem čas.

Snad nepotkala toho fešáka, protože to už bych se jí nedočkala.

Po chvíli jsem si vytáhla časopis a začetla se, aby mi to čekání na Violet rychleji uteklo.

Pohled Violet

Brouzdala jsem se ulicemi Mystic Falls. Sledovala jsem ty uspěchané lidi, smrtelníky, kteří toho musejí za svůj život stihnout co nejvíc. Kdyby věděli, jak jsou blbí.

Na rohu Green Street a Mary Avanue byly lázně a bylinkářství. Tuto živnost provozovala Heather Wellsová, lékařka v nemocnici, která se ve volném čase věnovala lázním a bylinkám.

Každopádně, Heather byla moje stará dobrá známá a samozřejmě čarodějka. Byla čarodějkou už víc jak půl století a měla úžasné znalosti. A taky spoustu tajemství, ostatně jako každý.

Mám za ní zajít? Uvidí mě ráda?

Nakonec jsem čapla za kliku a vlítla dovnitř. Můj nos ucítil snad deset vůní najednou a chvíli jsme pro jistotu nedýchala. U Heather nikdy nevíš, čeho se nadýcháš. Je schopná tě otrávit i vzduchem.

„Haló? Je tu někdo?“

„Ale, ale, ale. Moje drahá přítelkyně,“ ozvalo se zezadu.

„Heather? Můžeme si promluvit?“

„To tedy nemůžeme!“ řekla rázně a konečně vylezla. Sto sedmdesát centimetrů vysoká, hubená, dvacetiletá blondýnka s hnědýma očima a ve sportovním oblečení. Sportem ona žila.

„Proč ne? Bojíš se, že se ti moc rozbuší srdéčko?!“

Hodila po mně hnusný pohled.

„Proč jsi za mnou nepřišla hned po příjezdu? Proč za mnou přijdeš, až když něco potřebuješ? Chceš vlkodlačí sérum, že?“

Můj nechápavý pohled mě prozradil.

„Jo tak,“ řekla osvíceně, „tys na to ještě nepřišla. Aha, tak to se omlouvám. Každopádně, až na to přijdeš, mám ho tu pro tebe. Bez obav.“

Jelikož nesnáším, když nevím, o co jde, změnila jsem téma.

„Jak se ti daří v nemocnici?“

„Ale,“ povzdechla si, „to víš, už to není, co to bývalo. A dokonce se mi objevila konkurence.“

„Jako lepší lékaři než ty?“

„Ne. Nová čarodějka. Klan Bennetů se dál množí. Ta jejich nejmladší už začala, ale dělá tak fatální chyby, že ještě za deset let bude na základní úrovni.“

„Počkej, jako Bonnie?“

„Jo. Vždyť to říkám, nejmladší Bennetová.“

Zajímavý.

„Ježiš! Caroline! Už musím běžet, ale zase se zastavím. Čus!“

„Ahoj, a nezapomeň na dvě deci krve. Budeš mít za chvíli žízeň.“

Já vyběhla z lázní a sprintovala ke kavárně. Upíří rychlost je úplně na houby, když je kolem tuna normálních lidí, ale upíři rychleji i běhají.

Dolítla jsem k parku, který je naproti kavárně.

Snad tam ještě bude!

Náhle jsem ji zahlédla. Zrovna vyšla nasupěná z kavárny a přecházela ulici. Když  se náhle zpoza zatáčky vyřítilo černé BMW a Caroline srazilo. A jako by to nestačilo, ještě zabrzilo a hodilo tam zpátečku. Ten děsný pocit, který mě zachvátil, když jsem uslyšela prasknutí nějakých kostí, mě úplně ochromil. Než jsem se mohla zpamatovat, BMW ujelo a Caroline ležela na silnici mrtvá.

„Né! Caroline!“

Upíří rychlostí jsem se k ní dostala a chytla ji za hlavu.

„Caroline, prosím, koukni na mě! Ne! Prosím!“

Kde se vzala, tu se vzala holka s divnýma zelenýma očima (což byly určitě čočky, protože takové oči nemá nikdo!) a sahala jí na krk, aby nahmatala tep. Po chvíli tvrdě oznámila.

„Je mrtvá.“

Podívala jsem se na ni, v očích jsem ještě měla zbytky naděje, ale to, co jsem spatřila, mě vyděsilo. Ona se usmívala. Koukla jsem zpět na Caroline, zda se něco nezměnilo, ale nestalo se nic. A pak ta  holka zmizela. Jen tak se vypařila.

A já se rozhodla udělat to samé. Chytla jsem Caroline do náruče a upíří rychlostí se zdejchla, než si nějací další lidé něčeho všimnou.

Pohled Damona

Doma bylo od návratu Stefana zvláštně. Violet se mi zmínila o tom, jak zvláštně se Stefan choval a mluvil, a já byl nucet mít se před ním na pozoru. I když to vypadalo, že je úplně normální, nedůvěřoval jsem mu. Byl dlouho sám, a kdo ví, co se mu v tý jeho makovici událo.

Náhle vlítla do domu Violet a já neskryl překvapení, když jsem uviděl Caroline. Violet ji pokládala na gauč v obýváku.

„Co ta tu dělá?“

„Ach, Damone!“ řekla Violet se slzama v očích a úplně zoufalým hlasem. „Ona je mrtvá!“

Co?

Nechtělo se mi tomu věřit, a tak jsem vzal její ruku a hledal tep. Nenašel jsem ho.

Bože, to je v prdeli. Nejdřív Stefan, teď se mi tu složí i Violet.

Ale raději jsem vzal Violet do náruče. Toto jí pomáhá víc než tisíc slov.

„Áááááá!“

„Co je?“ vykřikl jsem dřív, než jsem si vůbec mohl uvědomit, kdo to křičel.

Violet vypadala, že to s ní každou chvíli sekne, a koukala na gauč. Stočil se tam i můj pohled a překvapení bylo víc jak veliké. Caroline tam ležela, v očích nechápavý výraz, a absolutně nevěděla, kde se to nachází.

Okamžitě jsm k ní přiklekl a koukl se jí do očí.

„Jak se jmenuješ?“

„Caroline Forbesová.“

„Co je za den?“

„Úterý.“

„Jaký je měsíc?“

„Duben, a sakra, Damone nech už toho!“ vyhrkla na mě.

„Carol! Ty žiješ!“ vypískla Violet a zuřivě ji objala.

Caroline měla nechápavý výraz, ale když z ní vypadlo: „Mám žízeň.“ došlo mi, že něco není v pořádku.

Vzal jsem její ruku a hledal na zápěstí tep. Nenašel jsem ho.

A do prčic, máme tu dalšího upíra.

„Caroline,“ spustil jsem příjemně.

„V lednici je láhev a v ní lirt červené tekutiny, která ti spraví chuť. Dojdi si pro ni.“

Violet, jak byla drobet mimo, řekla: „Já jí pro to dojdu.“

„Ne!“ okřikl jsem ji rázně. Pak jsem opět vykouzlil úsměv a pobídl Caroline: „Jen běž. Najdeš ji ve dveřích lednice.“

Caroline odešla a Violet po mně hodila nechápavý pohled. Zašeptal jsem: „Je z ní upír.“

Violet měla v očích zmatek, takže v hlavě jí to asi šrotovalo o sto šest.

„Co?“ vypravila ze sebe po chvíli.

„Tak jak mi asi vysvětlíš, že jsi sem donesla mrtvolu, která pak ožila, nemá tep a má děsnou žízeň?“

Violet střelila pohledem do kuchyně, kde do sebe Caroline klopila celou láhev krve.

Pochybuju, že něco zbyde.

„Ale, ale, Damone, jak je to možný? Vždyť to by v sobě musela mít upíří krev, a já jsem jí nic nedala. Vždyť to, chudák, ani neví!“

To se děláš srandu, že jo?

„Chceš mi říct, že my tu teď máme Caroline, dceru šerifky, právě přeměněnou v upírku, a ona nemá o existenci upírů ani páru?“

„No, já nevim,“ zarazila se Violet. „Pokud jí Stefan…“

Fuj, ještě že Stefan je taková kecka, že musí každýmu na potkání vykecat, že je upír.

„Klid. Stefan pověděl Caroline o upírech, ale na chvíli jsi mě fakt vyděsila. Tohle mi už, prosím, nedělej.“

„Ale co jí mám říct?“

„Violet, ona ví, že existují upíři.“

„Ale neví, že já jsem upír!“

No a?

„Caroline! Pojď sem za námi, prosím!“ zakřičel jsem směrem ke kuchyni.

„Co to, ksakru, vyvádíš?“

„Teď jí to všechno hezky povíme, ale ještě předtim zjistíme, kdo jí dal tu krev.“

Caroline se přišourala a samozřejmě vypila celý litr krve.

A to byla zrovna nula negativní. Tohle mi teda dlužíš, holka.

„Caroline, posaď se. Rádi bychom se tě na něco zeptali,“ začal jsem klidně.

„Pověz mi, co jsi dělala před hodinou?“

Caroline vrhla vyčítavý pohled na Violet.

„Čekala jsem na Violet v kavárně! Byly jsme domluvené a ona si přijde s takovým zpožděním!“

„Ale…“ začala protestoval Violet, ale já jí do toho skočil.

„Dala sis něco k pití nebo k jídlu?“

„Jo, latté.“

Chytrý, v takových drincích není cítit krev.

„A nevšimla sis něčeho nebo někoho zláštního? Divného, co není obvyklé?“ ptal jsem se dál a připadal jsem si jako psycholog.

„Ne.“

„Klidně přemýšlej, žádný spěch.“

„Ne, i když vlastně jo. Ta servírka! Měla žluté oči!“

„Cože měla?“ vypadlo z Violet.

Podíval jsem se na ni a tušil jsem, že přicházejí problémy. Violet měla vyvalené oči, ve kterých se značil strach, a pusu dokořán, že by tam projel i kamion.

„To-to, Damone, to přeci není možné. Jsou jen v Jižní Americe.“

„Violet, uklidni se,“ řekl jsem v klidu a vzal ji za ruku. Takto vystrašenou jsem ji viděl asi jen dvakrát za život.

Něco se děje, zas budou problémy.

„Caroline, ta servírka se žlutýma očima ti donesla latté?“

„Ano. A ještě tam před kavárnou na ni mával nějaký kluk, který měl taky žlutý oči.“

„Ethan,“ řekla sotva slyšitelně Violet.

„Fajn, Caroline. A teď ti musím něco říct.“

„A co?“

Vytasil jsem špičáky a tvrdě oznámil (no jo, jinak to neumim.): „Jsi upír!“

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí 12. kapitola: