OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upírské nebezpečí. 13. kapitola

11.04.2013 (11:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 951×

Pohled Violet

Proboha, co teď udělá? Naštve se na mě? Vysměje se mi? Propíchne mě?

V hlavě jsem měla hotový guláš. Byla to chvíle, kdy Damon natvrdo Caroline oznámil, co se s ní stalo, ale mně připadalo, že uběhla už asi hodina. Caroline na nás zírala a nic neříkala.

Ať jen neudělá nějakou pitomost.

„To není možné,“ vypadlo konečně z Caroline.

Já se chtěla chopit iniciativy a vysvětlit jí to, ale můj bratr mi to nedovolil.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Damon již o dost mírněji a chápavě.

„Vždyť, vždyť...“ začala Caroline, ale pak se odmlčela.

„Poslyš, Caroline….“ Jenže já to nestačila ani do říct, když se Caroline upíří rychlostí vytratila z našeho domu.

Caroline!

„Damone,“ osočila jsem se na bratra a nechtěla jsem si připouštět hysterii, ale bála jsem se o Caroline.

Co když si něco udělá? Někomu ublíží? A nebo to někomu řekne?

„Co budeme dělat?“

Damon vypadal, že o něčem hluboce přemýšlí, a pak, aniž by odpověděl na mou otázku, položil svou.

„Kdo je Ethan?“

Ne! Nevyptávej se na něj! Prosím, čti mi myšlenky a poslechni mě! NEVYPTÁVEJ SE!

„Co, Violet? Kdo je Ethan?“

Nesnášim tě! Proč se mě na to ptáš? Víš, jak to bolí, do hajzlu!

Zhluboka jsem se nadechla a pak mi blesklo.

Vždyť jsi mi neodpověděl na otázku! Tak proč já mám odpovídat na tvou?! Už nejsme v devatenáctém století, abych ti řekla vždycky všechno. A už mi nestojí za zadkem náš drahý papínek, který mě vždy za špatnou odpověď bil! Fakt, začínáš se mu podobat! Takže trhni si, Damone!

Alarick Saltzman právě seděl ve svém autě a poslouchal nějakou písničku od Kiss, kterou hráli v rádiu. Právě včas odtrhnul oči od mapy, aby spatřil ceduli, na které stálo:

Mystic Falls: 25 mil

No konečně, už jsem se bál, že jsem zabloudil.

Posilněn pocitem, že již se blížím ke svému cíli, sešlápl jsem plyn ještě víc a frčel jsem směrem k Mystic Falls.

Za nějakých padesát minut jsem spatřil vítací ceduli tohoto města. Než jsem ji minul, řádně jsem se nadechl a koukl se na svůj prsten.

Tak, a začíná to.

V Mystic Falls bylo hezky, sobota a většina dětí vyrazila ven.

Alarick seděl v autě a pomalu projížděl čtvrtí, kde bylo dětí víc jak domů. Míče, švihadla, hokejky a hlavně smích.

Sledoval jsem to. Nevinné děti si hrály na ulici.

Povzdechl jsem si a přidal rychlost. Nechtěl jsem to dál vidět.

Ubytoval jsem se v takovém levném hotelu, než si seženu něco lepšího. Teda, pokud to bude zapotřebí. Třeba to vyřídím rychle a budu moct tady odtud odjet.

Snad se to povede.

Vytáhl jsem starou fotografii, na které byly tři děti, a řekl si: „Jo, snad to vyjde.“

Bonnie Bennetová již nějakou chvíli věděla o tom, že je čarodějka. Ovšem nic jí to neulehčilo. Ba naopak. Naprosto si přestala rozumět s Caroline a Eleně stále domlouvala, ať se drží od Salvatora dál. Elena ji odmítala poslouchat, a tak se vydala Bonnie za Stefanem sama.

Pohled Stefana

Byl jsem doma a koukal jsem na seriál. Je to takový můj koníček, protože mi nehrozí, že bych někdy nestihl konec. A baví mě sledovat. Jenže jen co jsem se posadil a snědl sotva hrst popcornu, zazvonil zvonek.

To snad ne! Kdo zas otravuje?

Šel jsem tedy otevřít a za dveřma stála Bonnie.

„Ahoj, Bonnie,“ řekl jsem přátelsky, ale nezamaskoval jsem fakt, že ji vidím nerad.

„Čau, Stefane. Musím s tebou mluvit.“

A musí to bejt? Já to chci dokoukat.

„Jo, pojď dál,“ vysoukal jsem ze sebe.

Sedli jsme si v obýváku a já jen nerad vypnul televizi. Nabídl jsem ze zdvořilosti Bonnie popcorn, který naštěstí odmítla. Vypadala naštvaně. Náhle sáhla do kabelky a vytáhla noviny.

To jako chceš, abych četl noviny, nebo co?

„Tohle vyjde zítra,“ řekla a podala mi je.

Mé oči okamžitě přečetly ten šílený titulek přes celou první stránku:

DIVOKÉ ZVÍŘE ZASE ÚTOČILO: 15 MRTVÝCH!

„Proboha! Patnáct?“

„Jo, Stefane! Zeptám se tě na rovinu: cos dělal ty a tví sourozenci včera pozdě v noci?“

Snažil jsem se jí hledět do očí, protože jakýkoli úhyb pohledu by značil mou vinu. Ovšem absolutně jsem neměl ponětí, co jí mám odpovědět.

Sakra, sakra, sakra! Co chce jako slyšet? Že jsme spořádaná rodinka a každý večer jsme hezky v deset všichni doma?

Nakonec jsem se rozhodl zalhat a doufat, že toho nebudu litovat.

„Byli jsme tady. Všichni,“ dodal jsem, když jsem viděl její výraz.

Bonnie z očí šlehaly blesky, ale na víc se nezmohla. Vzala si kabelku a postavila se, ale ještě dodala:

„No dobře, ale tohle, Stefane, udělal upír. A věř, že já nedovolim, aby se moje kamarádka tahala s krvežíznivým upírem!“

Krvežíznivý upír nejsem už skoro století, takže můžeš být v klidu.

A odešla. Já si sednul zpět na pohovku a oči mi opět utkvěly na titulku. Na popcorn jsem již neměl chuť ani omylem.

Pohled Caroline

Ó můj  bože! Ó můj bože! Já jsem upír!

Seděla jsem u sebe v pokoji a naříkala. Měla jsem děsnou kliku, protože máma byla doma a pustila mě dovnitř.

Co bych jinak dělala? Přešlapovala před otevřenýma dveřma a vysvětlovala všem, proč nemůžu dovnitř?

Bylo mi nanic. Všechno jsem viděla, slyšela i cítila. Nikdy bych si nepomyslela, že se mi bude zvedat žaludek z toho, co vaří sousedi o pět domů dál.

Ale co teď? Sama to nezvládnu.

Pohlédla jsem na mobil, který ležel na nočním stolku.

Znám jednoho upíra.

Nahlas jsem se zasmála té blbosti.

Ne, znám tři upíry!

Vzala jsem mobil a vyťukala číslo na Violet. Chvíli jsem bojovala, ale pak jsem stiskla zelené tlačítko. Violet to vzala hned po prvním zazvonění.

„Haló, Caroline?“ Její hlas zněl zoufale.

„Violet, můžeš sem, prosím, přijít?“

„Jasně,“ odpověděla bez váhání. „Ale kam?“

„Ke mně domů. Budu tě čekat.“

„Jsem tam za pět minut,“ řekla a položila to.

Fajn, mám pět minut na to, abych si uvědomila, na co se jí vlastně zeptám.

Jenže než jsem stihla něco pořádného vymyslet, Violet již ťukala.

Otevřela jsem dveře a Violet stála na prahu, v očích obrovskou radost.

Proč nejde dál?

Ale pak mi samozřejmě došlo, že jsem ji nepozvala.

„Pojď dál.“

„Caroline!“ Zuřivě mě objala.

Já jí pohledem naznačila, že jdeme ke mně do pokoje. Zavřely jsme se tam a Violet došlo, že to bude dlouhý rozhovor.

Posadila se do mého křesla, já na postel a podívala jsem se jí do očí.

„Tak...“ vypadlo ze mě.

„Co chceš vědět?“ zeptala se Violet přímo.

Oddechla jsem si. Tuhle děsnou část mám za sebou.

„Co teď se mnou bude?“ vyslovila jsem otázku, která mi dělala starost.

Violet se na mě podívala a spustila. Naprosto nenuceně a pravdivě.

Po asi půlhodině, kdy Violet nezavřela pusu a valila na mě informace o tom, co mě čeká, a já tu pusu nezavřela údivem, byl konečně konec. Konečně mi Violet řekla všechno. V hlavě jsem měla úplný zmatek a nečekala jsem, že být upírka je tak náročné.

Ale stalo se. Musíš bojovat.

Ale na jazyk se mi rvala ještě jedna otázka. Týkala se Violet a byla velmi osobní. Nakonec mi to ale nedalo.

„Ty, Violet,“ začala jsem pozvolna.

Úsmála se na mě. „Myslím, že je to už všechno.“

„Fajn, ale já... Já bych chtěla vědět něco o tobě.“

Violetiny oči se lekly. Působila trochu vyděšeně, jako by v sobě sváděla bitvu. Nakonec se ale rozpovídala.

„Fajn, a co chceš vědět?“

„Můžeš začít třeba tím, kdy ses narodila.“

Violet se nadechla, pohlédla z okna a spustila:

„Mé celé jméno zní Violetta Samarina Margaretta Salvatore. Narodila jsem se třináctého srpna roku osmnáset padesát tři rodičům Guiseppemu a Dafnelle. Měla jsem dva starší bratry, Damon je ode mě o třináct let, Stefan o šest.“

„Počkej,“ skočila jsem jí do vyprávění.

„Vždyť je Stefanovi sedmnáct a tobě patnáct, ne?“

Violet se pousmála.

„Ale Stefan a Damon se proměnili roku osmnáset šedesát čtyři. To mě bylo jedenáct. Já se proměnila až o pět let později. To je jako, že tobě je osmnáct, ale nejsi starší než já, Carol.“

„Ou, jasně, promiň. Nedošlo mi to.“

„Moje dětství nebylo pěkné. Víš, naši rodiče byli pěkné svině. Oni si pořizovali děti, aby na nich vydělali.“

„Jak to myslíš?“

„V devatenáctém století si všichni přáli chlapce, jako dědice. Proč moji rodiče Damona nesnášeli? Protože v té době potřebovali děvče.“

Nechápala jsem a Violet to poznala.

„V dubnu, rok předtím, než se Damon narodil, se jednim velmi bohatým rodičům narodil kluk. A oni samozřejmě pro něj hledali dobrou partii už od narození. A proto matka otěhotněla a potřebovali holku, aby hned mohli uzavřít sňatek. Ale narodil se kluk, takže smůla.

Za sedm let potřebovali kluka, protože se čtyři dny před Stefanem narodila dívka, takže opět aby mohli domluvit sňatek, a povedlo se. Měli chlapečka,“ řekla Violet s neuvěřitelnou hořkostí v hlase.

„A pak, o pár let později, se jim vyplatila zase holka. A narodila jsem se já. Prostě na mně vydělali.“

„Tak jak to, žes s nima neměla dobré vztahy?“ položila jsem celkem logickou otázku.

„Protože ze svatby sešlo. Můj budoucí manžel zemřel na neštovice. A co s holkou?“

Violet se na tvářích objevily slzy.

„Violet!“ vykřikla jsem a přesunula se k ní. Držela jsem ji za ruku a snažila se ji uklidnit. Ale to již nešlo. Violet propukla ve velký pláč, opřela si hlavu o mé rameno a plakala a plakala. A já vůbec neměla tušení, co se děje.

Pokračování příště.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí. 13. kapitola: