OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsvit - 3. kapitola

04.03.2011 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1293×

3. kapitola – Nic víc, než vrah

Chvíli jsme jen tak seděli a dívali se na sebe. Obě jsme čekaly, až ta druhá začne. Najednou Marie vstala a šla do kuchyně. Za chvilku byla zpátky a postavila přede mě sklenku s vodou.

Vděčně jsem se na ni podívala a celou sklenku jsem vypila. Marie se znovu posadila a zhluboka se nadechla.

„Co se to děje?“ hlesla jsem, všechno mi připadalo naruby. Nic jsem nechápala, jakoby nic nedávalo smysl.

„Mám jednu teorii, jak to vysvětlit, ale nevím, jestli je to vůbec možné,“ začala Marie velmi vážným hlasem. Zvedla jsem hlavu a zvědavě si ji prohlížela.

„No, myslím si, že jak ti Tomáš vrací tvoji moc, tak ti dává i trochu té svojí,“ začala vysvětlovat. „Asi je to blbost.“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale lepší vysvětlení, než je tohle, mě nenapadalo. Popravdě, nenapadalo mě žádné vysvětlení.

„Asi máš pravdu,“ uznala jsem nakonec. „Prosím, nikomu to neříkej. Tomášovi to pak řeknu sama.“

Marie přikývla a zrovna v tu chvíli, co mi slíbila, že nic nepoví, do dveří vešel Tomáš a vůbec si nás nevšímal.

Měl dobrou náladu a zřejmě nezaslechl nic z našeho rozhovoru.

„Dnes večer potřebuji moc,“ oznámil mi po chvilce a šel si dělat snídani.

„Promiň, ale dnes to nepůjde, jsem moc vyčerpaná,“ odpověděla jsem mu stejně nezaujatým tónem.

„Cože?“ zařval na mě a talíř, který měl v ruce, letěl k zemi a s hlasitým dopadem se roztříštil o podlahu.

„Já chci dnes večer svoji moc,“ zakřičel znovu. Naskakovala mi husí kůže, takového jsem ho neznala.

„Co máš tak důležitého? Na co tu moc potřebuješ?“ zeptala jsem se klidným hlasem. Snažila jsem se zakrýt strach, který mi naháněl.

„Potřebuji si něco zařídit,“ zavrčel.

„A co se ti vlastně stalo včera?“ zeptala jsem se znovu tím samým opatrným tónem.

„Co tě to zajímá?“ zařval ještě hlasitěji. V jeho hlase bylo slyšet tolik nenávisti, a pak se to stalo. Začal se měnit v Seraphona.

Překvapeně jsem na něho zírala, dokud se neproměnil úplně.

„Daisy, uteč!“ zařvala na mě Marie. „Je naštvaný, nebude se ovládat.“

Zmateně jsem se otočila na Marii, která se hnala ke mně. Všechno bylo jako ve zpomaleném filmu. Marie se rozeběhla ke mně, ale Tomáš byl rychlejší, chytil ji pod krkem a tím zastavil.

„Uteč,“ zašeptala přiškrceným hlasem. Konečně jsem pochopila význam jejích slov. Neváhala jsem a rychle jsem se otočila a vydala se k útěku.

Ještě naposledy jsem se otočila, abych zjistila, jak je na tom Marie. Jediné, co jsem zahlédla bylo, jak jí Tomáš láme vaz.

„Jsi jen obyčejný vrah,“ zařvala jsem přes vzlyky, ale utíkala jsem stále dál. Jakmile jsem zařvala, uvědomila jsem si, že to byla nejspíš blbost. Marii už nepomůžu, akorát jsem na sebe upoutala pozornost.

„Uteč si kam chceš, přede mnou se stejně neschováš.“ Slyšela jsem ještě za sebou. Otevřela jsem dveře a vyběhla ven.

Začaly mi stékat slzy a skoro jsem neviděla na cestu. Musela jsem se pořádně soustředit, abych nespadla.

Nevěděla jsem, kam mám běžet, ale musela jsem se dostat pryč.