OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsvit - 4. kapitola

06.03.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1445×

4. kapitola – Návrat mrtvého

Ještě chvíli po mém útěku se krajinou rozléhal Tomášův křik. Snažila jsem se nevšímat si toho a běžet jak nejrychleji umím. Přede mnou se rozkládal les, a to byl můj cíl. Nevnímala jsem, jak dlouho k tomu lesu běžím, jen to, že je stále daleko přede mnou. Nebyla jsem schopná vnímat ani přemýšlet. Byla jsem ukázka toho, jak vypadá tělo bez duše.

Najednou jsem klopýtla o větvičku a svalila se k zemi. Neměla jsem sílu vstát. Jediné, čeho jsem byla schopná, byl pláč. Všude bylo naprosté ticho, jen můj vzlykot se rozléhal lesem. První slza smáčela moji tvář.

Snažila jsem se dát trochu do kupy, ale jakmile jsem zavřela oči, tak se mi ukázala scéna, jak Tomáš zabíjí Marii.

Už jsem to nevydržela a začala křičet. Cítila jsem, že je to jediný způsob, jak ze sebe ten vztek dostat. Po chvilce jsem už ani na ten křik neměla sílu, ale ulevilo se mi. Cítila jsem se o mnoho lépe.

Ještě chvilku jsem ležela na zemi, a pak se pokusila vstát. Povedlo se mi to, ale byla jsem unavená. Nechtělo se mi už bojovat, ale nesměla jsem to vzdát.

Začala jsem se soustředit na přemýšlení, ale jediné, co se dostavilo, byly výčitky. To já jsem uvedla svět do záhuby, vybrala jsem si špatně. Tomáš není nic jiného než jen vrah. Nechala jsem zabít Patrika. Teď už není nikdo, kdo by se mohl Tomášovi postavit. Co bude dál?

Zaslechla jsem vzdálený štěkot psů, přibližovali se. Musela jsem se znovu vydat na cestu.

Rozběhla jsem se opačným směrem, než se ozýval ten štěkot.

Zahlédla jsem nějaké světýlko a rozběhla se k němu. Po pár krocích se dalo poznat, že je to nějaká chalupa. Musela to být myslivna nebo něco podobného, protože kdo jiný by si stavěl chalupu někde uprostřed lesa?

Doběhla jsem až k ní a opatrně zaklepala na dveře. Netrvalo dlouho a ze dveří vylezla nějaká stará paní. Když mě uviděla, strašně se mě lekla.

„Pane Bože?!“ zhrozila se. „Co se ti stalo? Pojď dál, ať nenastydneš!“ Teprve teď jsem si uvědomila, jak asi hrozně vypadám.

„Děkuji,“ poděkovala jsem. Byla jsem jim hodně vděčná, že mě u sebe nechají přespat.

Ta milá paní mi ukázala, kde je koupelna a kde budu spát. Na nic jsem nečekala a šla se vykoupat. Nebyla jsem tam moc dlouho, voda byla studená, ale i přesto byla osvěžující.

Hned jak jsem vylezla, vydala jsem se do postele. Každý sval v mém těle mě bolel, potřebovala jsem si trochu odpočinout.

Vedle postele, mi ta paní nechala misku s polévkou. Rychle jsem ji zhltla a hned po tom jsem si lehla. Okamžitě mě přemohla únava a já usnula.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudil mě nějaký křik. Rychle jsem se oblékala a vydala se podívat, co ten křik způsobuje.

Nemohla jsem věřit tomu, co vidím. Tomáš, ve své Seraphoní podobě zabíjel ty staré lidi, co mi pomohli, asi mu nechtěli říct, kde jsem protože u toho řval, že mě stejně najde.

Věděla jsem, že jim už nepomůžu, proto jsem se rozběhla ven. Jakmile jsem vyběhla z chalupy, tak jsem si to uvědomila. Najednou jsem věděla, co musím udělat, nebyla jsem si sice jistá, že to výjde, ale zkusit jsem to musela.

Rozběhla jsem se, nevím, jak jsem věděla, že běžím správným směrem, ale něco mi říkalo, že ano.

Naštěstí jsem směr trefila a za nedlouho jsem se ocitla na hřbitově. Doběhla jsem pod jeden strom a po tváři mi stekla první slza. Nesetřela jsem ji, okamžitě jsem si klekla a začala hrabat. Neměla jsem žádnou lopatu nebo něco podobného a rukama to moc rychle nešlo, ale nakonec jsem našla to, co jsem hledala.

Opatrně jsem vytáhla Patrikovo tělo a začala se soustředit. Cítila jsem, jak mi zbylá síla uniká z těla.

Věděla jsem, že už to dlouho nevydržím. Otevřela jsem oči a viděla, že se Patrikův hrudník lehce zvedá.

To mi stačilo, přestala jsem bojovat s temnotou a nechala se pohltit.

5. kapitola - Co dál?

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsvit - 4. kapitola: