OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úsvit - 6. kapitola

18.03.2011 (18:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1186×

6. kapitola - Uvědomění

Tomáš:

„Uteč si kam chceš, přede mnou se nikde neschováš,“ zařval jsem na Daisy, která se právě snažila utéct. Odhodil jsem Mariino mrtvé tělo. Stále jsem měl vztek. Nelámal jsem si hlavu s tím, že Daisy utíká, co může dělat. Nemá nikoho, na koho by se mohla obrátit. Zasmál jsem se sám pro sebe.

Bude to něco jako lov kořisti a já si jsem stoprocentně jistý vítězstvím. Začal jsem se na to těšit.

Musel jsem jí dát trochu náskok, trochu ji vyčerpat, proto jsem povolal své sluhy.

Došlo mi, že jsem stále v podobě Seraphona a rozhodl se proměnit zpět do své lidské podoby. Nesnášel jsem to. Nesnášel jsem, přeměňovat se zpět do lidské podoby. V tom jsme si byli s Patrikem odlišní. On se nechtěl proměňovat v něco silnějšího a já zase nechtěl být tím slabým tvorem, člověkem.

Cítil jsem, jak z mého těla vyprchává všechna nadpřirozená síla, trochu mě znechutil pocit, že jsem, v téhle podobě, tolik zranitelný. Nejradši bych byl Seraphonem napořád.

Někdo zaklepal na dveře a do pokoje vešel jeden z mých sluhů. Podíval jsem se na něj a on se mi uklonil. Tohle jsem miloval, ta pokora, co z nich vyzařovala, jejich strach ze mě, věděli, že stačí jeden pohyb a byli by mrtví.

„Sledujte ji!“ rozkázal jsem a sluha okamžitě přikývl a vydal se hledat Daisy.

Trochu jsem se uklidnil a posadil se na židli. Byl jsem vzrušený touhou po lovu. Chtěl jsem se vydat na cestu, ale věděl jsem, že pokud budu trpělivý, tak můj lov bude lepší...

Patrik:

„Už nemůžu,“ hlesla. „Nevím, co budu dělat.“

Díval jsem se do Daisyných očí a přemýšlel, jak ji povzbudit, ale nic mě nenapadalo, měl jsem jen chmurné myšlenky.

„Neměli bychom tu zůstávat dlouho. Jak znám Tomáše, tak určitě poslal zvědy, určitě ví, kde právě teď jsme.“ Nechtěl jsem ji vyděsit, ale taková byla realita.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na zajíce a šel s ním trochu otočit. Bylo to naše jediné jídlo, nechtěl jsem ho připálit.

Chvilku jsem se věnoval opékání zajíce, když mě vyrušil nějaký zvuk. Otočil jsem se a spatřil, jak po Daisyně tváři stéká slza. Okamžitě jsem se k ní vydal a objal ji.

„Všechno bude v pořádku,“ šeptal jsem jí stále do ucha a doufal, že se uklidní. Nikdy jsem nebyl moc dobrý v utěšování, popravdě, z ženských slz mi běhal mráz po zádech. Bál jsem se, že Daisy chytne nějaký hysterický záchvat, neměl bych ani ponětí, co dělat.

„Tomáš mi zabil matku,“ zašeptala do mého, teď už promáčeného trička.

Trochu jsem se od ní odtáhl a pozoroval její obličej. Nevěděl jsem, co na to říct, ale bylo mi trapné mlčet, proto jsem vykoktal: „Nějak ho zastavíme, to ti slibuji.“ Najednou jsem v sobě objevil tolik sebedůvěry, že mě to až překvapilo.

„Omlouvám se.“ Přerušila moje myšlenkové pochody Daisy. Zmateně jsem se jí podíval do očí. Nechápal jsem za co se omlouvá.

„Omlouvám se, že jsem si vybrala špatně,“ vzlykala Daisy. Pohladil jsem ji po vlasech. Nechtěl jsem, aby se kvůli tomu trápila.

„Netrap se,“ řekl jsem. „To nevadí, my to nějak vyřešíme.“ A ve skrytu duše jsem doufal, že je to pravda.

Znovu se omlouvám, že to tak dlouho trvalo, ale důvody jsou stále stejné, je toho moc a času málo =).

7. kapitola - Útěk nebo boj?

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsvit - 6. kapitola: