V hloubi duše Kapitola sedmá • OurStories.cz ~ naše povídky

Seznamování... Přeji pěkné čtení :)

26.02.2014 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1075×

Zavřela jsem skřínku a pak se nehorázně lekla. Blake se malinko usmál a pak se ke mně naklonil. Byl příliš blízko. Zbaběle jsem udělala krok vzad.

„Máš dnes čas?" zeptal se.

Překvapil mě. „Možná," odpověděla jsem.

„Pořádám party. Myslím, že bych tě měl seznámit se smečkou. Přijdeš?" naklonil se ještě blíž.

Nelíbilo se mi to. Party, to jo, ale seznamování se smečkou? To ne. „Myslím si, že to není dobrý nápad," prohlásila jsem nakonec.

Zamračil se. „Proč?"

„No... možná protože jsem omega a moje pověst není zrovna nejlepší. Vlastně je přímo hrozná. A tvým vlkům by určitě neprospělo, aby se s někým jako já seznamovali. Měli by mě nenávidět na dálku, ne na blízko."

K mému velkému překvapení se začal smát. Zamračila jsem se.

„Myslím, že potřesení rukou neuškodí ani tobě a ani jim. Naopak. Budou vědět, jak to nemá vypadat."

„To nebylo vtipný," odsekla jsem. Co se to s ním děje? To snad zapomněl, jakou váhu mělo moje provinění?

„Rozhodl jsem se to nechat být," zašeptal, jako by mi četl myšlenky. „Když teď víš... myslím, že bys měla přijít," dodal. Sklonila jsem hlavu. Jemně mi ji zvednul palcem. „Musíš přijít. Chtějí tě poznat. Jsi přeci jenom z rodu Greyfoxů. Je to pro ně pocta. Jako kdyby přijela královna," poučil mě tiše.

Vymanila jsem bradu z jeho sevření a suše se usmála. „Přestaň si ze mě dělat srandu," zavrčela jsem popuzeně.

„Tak přijdeš?" naléhal dál.

„Fajn, přijdu, ale jenom na chvíli," kývla jsem nakonec. Jenom na chvíli. To už tu jednou bylo.

Usmál se a pak byl... pryč.

Už hodinu jsem surfovala po internetu a hledala informace o mé nemoci. A našla jsem. Jak probíhá, jaká je smrt a taky to, že neexistuje lék.

Tudíž:

1) Nemoc má čtyři fáze (fáze nevolností, klidu, ztrácení se a smrt).
2) Já jsem v druhé - nevolnosti pominuly, nahradil je klid. Tělo se připravuje na fázi číslo tři.
3) Fáze číslo tři mě dosti děsí - jedinec ztrácí věškeré své vlčí schopnosti. Sílu, smysly, pohled na život a sebe samu.
4) Fáze číslo čtyři - samotná smrt je dlouhá - v řádu hodin - můžou se dostavit halucinace, křeče, dehydratace či záchvaty. Nakonec se srdce zastaví.

Děsí mě. Opravdu, ale opravdu mě to děsí. Tohle nedokážu...

Stála jsem před zrcadlem a nemohla jsem nenaříkat nad tím, jak jsem vypadala strašně. Šaty dobré, i když na mně tak trochu plandaly, líčení skrylo, co mohlo, ale přesto jsem vypadala... nezdravě. A vyžile. A staře. Suše jsem se usmála. Ano, to bude ono. Rozhodně nevypadám na sedmnáct, spíš na... padesát. Povzdechla jsem si a nandala si boty. Je čas jít na party. A seznámit se.

„Jess!" uslyšela jsem své jméno, i když nevím odkud. Byl tu strašný rámus a ukrutná spousta lidí.

Willova hlava se objevila kousek ode mě. Chytla jsem se za srdce. „Uf, tohle už mi nedělej," vydechla jsem. Zasmál se.

„Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mě dotáhla v pořádku domů. Minule. Nějak jsem ti to nestihl říct dřív," usmál se na mě.

Taky jsem se usmála. „To je v pořádku. Tvůj táta je moc milej," řekla jsem.

„Jo jo, to on umí být. Hlavně když domů přitáhnu vysvěčení. To pak milostí přímo skáče," zasmál se a podal mi kelímek s něčím alkoholickým. S díky jsem ho přijala a upila.

„No, takže ty se dnes jdeš seznámit s naší smečkou?" vybafl na mě. Alkohol mi zaskočil, až mě musel Will dát pár ran do zad.

„Naší smečkou?" zeptala jsem se nechápavě.

„Počkej, tys nevěděla, ža já jsem...?" zarazil se, když jsem zavrtěla hlavou.

„Vlastně mi to mohlo dojít," zavrtěla jsem hlavou nad svojí nevšímavostí.

„Ale nedošlo," usmál se na mě Will. Díky, Wille. „No co, Blake čeká," dodal povzbudivě a já silou vůlě přemohla zaúpění. Podruhé dík.

Will tedy kývnul, ať jdu za ním.

Prodírali jsme se davem a mně leželo v hlavě, kdo všechno zřejmě bude ještě v Blakeově smečce. Will? Jo, mohlo mě to napadnout. Byli to nejlepší kamarádi. Panebože, proč mě to nenapadlo dřív? Jsem ten neslepější vlkodlak na světě. Jasně, že Will je vlkodlak. Kdo jiný by jím byl?

„Tak tady tě máme," usměje se na mě Blake. Nestačím se divit. Co se to s ním stalo? Chová se mile. Teda, ne že by se předtím nechoval mile, spíš jako by váhal. Chvíli starostlivě a mile, a pak najednou studeně, a... váhavě. Ano, moje slovní zásoba je v prachu.

„Jo jo, dorazila jsem," pokusila jsem se o úsměv.

„No, Willa už očividně znáš."

Přikývla jsem. Hurá na cestu.

Začal mě seznamovat. Jane - blondýna, kterou vídám v knihovně, Mike - svalovec z nepovinný informatiky, a tak dále, a tak dále. Většinu z nich už jsem zahlédla.

Když už to konečně skončilo, potřebovala jsem na vzduch. Vylezla jsem tedy z toho doupěte a s výdechem se opřela o zeď. Klid.

„Už to máš za sebou," pousmál se Blake, když vyšel z hlavního vchodu.

Odpovědí mu byl úsměv.

„Chci, abys věděla, že budu u tebe. Až do konce," zašeptal a zadíval se mi do očí. Myslel to vážně.

„Proč to děláš?"

Mlčel.

„Proč mi pomáháš? Jsem zrádce, a přesto..."

„Nevím, co jsi udělala. A i když bych to moc rád věděl, nezáleží na tom. Teď ne. Ty... nemáš moc času. A kdybych umíral já, nechtěl bych být v mých posledních chvilkách sám," zašeptal a udělal krok vpřed. Byl blízko.

A pak se mi zastavilo srdce. Neslyšela jsem. Měla bych slyšet jeho dech, jeho tep, svůj tep... Jenže já ho neslyšela. Ne, ne, ne. Necítila jsem jeho vůni. Necítila jsem jeho sílu. Ani svoji sílu. Vidění se rozmazalo. Byla příliš velké tma. A příliš velké ticho. Ne, ne, ne.

Odstoupila jsem od něj. Ne, můj vlk. Je pryč. Můj vlk je pryč.

„Co se děje?" zeptal se mě Blake, ozývalo se to ovšem z veliké dálky. Můj vlk.

Vlku, kam ses poděl?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování