V hloubi duše Kapitola šestá • OurStories.cz ~ naše povídky

Pravda a lítost... Přeji hezké čtení :)

22.02.2014 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 826×

Blake:

Usnula. A já přemýšlel nad jejími slovy. Tušila to? Jo, nejspíš jo. Nechápala proč, ale tušení měla. Bude to chtít vědět. Jenže jak někomu říct, že umírá? Ať už udělala cokoliv, nevím, jestli si tohle zasloužila. Pomalé umírání, bez léků a často i bez někoho blízkého. Proto jsem jí pomohl. Nevím, jestli svou smečku opravdu zradila, či někoho dokonce zabila, ale zaslouží si alespoň vysvětlení, pomocnou ruku. Světlo ve tmě. A to jí můžu poskytnout pouze já. A při té příležitosti bych se mohl dozvědět i pravdu. Celou pravdu.

Jess:

Vzbudila jsem se v prázdné místnosti. Bílé, čisté, suché. Otočila jsem se okolo své osy a hledala dveře.

Odsuď se jen tak nedostaneš, Jessico.

Tentokrát nezněl onen hlas v mé hlavě. Vibroval celou místností, nutil mě se krčit, chtěl mě ovládnout, zničit. Ale proč bych mu to měla dovolit?

Protože jsi slabá, Jessico. Nedokážeš ochránit ani svou rodinu a přátele. Vyjdeš z toho všeho bez zranění, ale tví blízcí jsou mrtví. Tak se ti to líbí, že Jess?

„Ne, nelíbí. Nesnáším to!" zaječela jsem.

Hlas se zasmál. Ale ano, líbí se ti to. Ta krev, to, jak ti slabší než ty umírají. Cítíš se silná.

„Neměla umřít. Nedokázala jsem ji ochránit. Ale taky nikdy ničeho nebudu litovat víc!" zakřičela jsem.

Lžeš mně i sobě. Myslíš si, že něco pro někoho znamenáš? Tvá smečka tě nenávidí, tví přátelé tě nenávidí, tví spolužáci tě nenávidí. A to se nezmění.

„Nechci to měnit, zasloužím si to! Budou tak alespoň v bezpečí," namítla jsem.

Hlas se znovu zasmál. Před tebou nebude nikdo nikdy v bezpečí. A víš proč? Protože jsi monstrum. A navždy jím zůstaneš.

„Ne," zašeptala jsem a vzbudila se.

Tiše jsem se zvedla z postele. Blake pořád spal. Měl dost tvrdý spánek. Na vlkodlaka. Musela jsem se usmát, vypadal roztomile.

Úsměv mi však téměř ihned z tváře zmizel. Navlékla jsem si černé triko a šedé tepláky. Musím to jít vyběhat.

Odemkla jsem hlavní dveře a utíkala k lesu, mně už tak moc známému. Nabírala jsem rychlost. A čím jsem se pohybovala rychleji, tím se mé tělo více protahovalo. Místo zubů rostly tesáky, uši se prodloužily a tělo pokryla našedlá srst. Mé problémy a úvahy zmizely v pozadí mysli a na povrch se prodraly pocity a smysly.

Utíkala jsem a užívala si vnitřní svobodu.

Přiznávám, že když z křoví nalevo ode mě vyskočil obrovský černý vlk, lekla jsem se.

Blake roztáhl tlamu do vlčího úsměvu. Musela jsem se usmát. Ňafla jsem a rozběhla se opačným směrem od něho. A ač byl tichý, byl taky těžký, takže jsem věděla, že běží za mnou. A že je mnohem rychlejší. Smetl mě k zemi.

Mé tělo se proměnilo zpět v to lidské a jeho taktéž. Ležel na mně a jeho oči byly tak neskutečně blízko. Nedokázala jsem odtrhnout zrak. Nakonec si odkašlal a zvedl se ze mě. Nepřekvapilo mě to.

Kousek poodešel a otočil se ke mně zády. Postavila jsem se. Dlouhou chvíli bylo tichu. Nakonec jsem promluvila.

„Vím, že váháš ve všem okolo mě," začala jsem tiše.

Jenom nachýlil hlavu na stranu.

„Vím, že bys chtěl vědět, čím jsem si zasloužila vyhnanství. Chceš vědět, jestli mě můžeš odvrhnout jako ostatní. Odsoudit jako ostatní. A já to chápu. Jenom ti to nemůžu říct. Prostě nemůžu," zašeptala jsem.

Pořád nic neříkal, jenom po mně vrhl jediný krátký pohled.

„Přesto tě prosím. Prosím tě o to, abys mi řekl pravdu. Co se to se mnou děje?" vyslovila jsem svou až příliš častou otázku tiše.

Nepromluvil.

„Umírám, že?"

Otočil se na mě a jeho pohled mluvil za vše.

„Víš proč?" zašeptala jsem.

Jeho pohled se zabodl do mého. Věděl to.

„Proč?" řekly mé rty, ale jinak jsem nevydala ani hlásku.

Odvrátil se.

„Proč?" tentokrát mě už hlasivky poslechly.

Otočil se zpátky a popošel až těsně ke mně.

„Vážně to chceš vědět?" zeptal se tiše.

„Mám na to právo," podotkla jsem a vzdorně postrčila bradu dopředu.

Trošku mu cuknul koutek, zřejmě nad mým malicherným gestem. Pak však po jeho tváři přeběhl znovu stín.

„Dobře. Byla jsi budoucí alfa své smečky, je to tak?" začal pomalu.

Přikývla jsem.

„Tvůj rod je jeden z nejmocnějších. Vlastně bych řekl, že je nejmocnější. Co myslíš, že se stane, když vychovaná alfa s mocí odpovídající své pozici něco provede a je vyhnána pryč? Na míle daleko od své smečky, od svého domova? Od své původně předurčené cesty, budoucnosti? Když se z mocné alfy stane osamocená a bezmocná omega?"

Odvrátila jsem se. „Silnější jedinci to ustanou. Chvíli to potrvá, ale nakonec si zvyknou. Ale ti slabší... roztrhá je to. Zničí je to. Zblázní se," zašeptala jsem a vlna zklamání ze mě samotné mi sevřela srdce, když jsem si uvědomila, do jaké skupiny patřím. „Morbus infirmitatem," zašeptala jsem. Slyšela jsem o tom.

„Je mi to líto," uslyšela jsem.

„To nemusí, zasloužím si to," prohlásila jsem a rozběhla se. Nechci žádnou lítost. Chci být sama. Sama se svým selháním, zoufalstvím a hlasem. Nechci žádnou lítost.

Do domu jsem se vrátila pozdě večer. Osprchovala jsem se vařící vodou a zabalila se do ručníku. Potom jsem se spolu s mým notebookem uchýlila do postele. Chtěla jsem o té nemoci vědět úplně všechno. Nakonec jsem však stejně usnula dřív, než jsem stačila cokoliv najít.

Další den zazvonil budík. Poslední den školy, pátek. Měla jsem chuť budík zatípnout a spát dál, ale něco mě přinutilo jednat jinak. Oblékla jsem se tedy a podívala se na sebe do zrcadla. Lekla jsem se. Vypadala jsem strašně. Pod očima jsem měla tmavě šedé kruhy, samotné oči byly podrážděně červené, zorničky široké, kůže bílá, spíš našedlá. Jako moje srst. Chopila jsem se tedy make-upu a zamaskovala to, co šlo. No, s těma očima toho nic moc nenadělám.

Nakonec jsem popadla batoh a vydala se do školy. Pravděpodobně na jednu z posledních hodin výtvarné výchovy. Ale buďme optimističtí - bez mých obrazů bude všem lépe. A beze mě taky.

Smutně jsem se usmála a zamkla za sebou.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování