OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V klietke 1. kapitola

Kapitola prvá - Naše väzenské rána.

Ako už názov hovorí, pozrieme sa na to, ako vyzerajú rána Saarlandskej väznice. Je to zas jedna z tých oboznamovacích kapitôl, potrebujem vám toho dosť o tomto malom väzenskom svete vysvetliť.
Hlavná otázka však zostáva - kto je vrahom? A komu tento čin priniesol problémy?

Teším sa na vaše názory, vaša Leylon.

10.07.2012 (15:00) • Leylon • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1463×

I. Naše väzenské rána

(Pohľad rozprávača)

Istým, možno trochu zvráteným, spôsobom by sa dalo povedať, že rána v saarlandskej väznici sú monotónne. Priam nudné.  

Hneď ako Slnko prenikne cez zamrežované okná väznice, jeho prvé lúče dopadnú na zaprášenú dlážku, sa väzenie rozozvučí prenikavým zvonením, zvukom, ktorý znie ako nejaký pokrivený výsmech voči školským zvoncom. Je prenikavý, trhá uši. A je to miestny budík. Tak to býva v lete, v zime je z toho Slnko, samozrejme, vynechané a o to je to ešte pochmúrnejšie. Isté je však to, že nik tu nespí dlhšie ako do šiestej.

Po chvíli utíchne a dvere ciel trestancov sa automaticky otvoria. Všetky naraz, v hrmote hýbajúceho sa kovu. Väzni bez vyzvania predstúpia pred svoje malé kobky, spravia presne tri kroky. Nevydajú ani hláska, svoj pohľad upierajú do prázdna ako keby sa ešte neprebrali zo spánku. Pripomínajú skôr robotov ako cítiacich ľudí.

Do stredu prízemia následne pomaly vpochoduje strážnik, ktorý má v daný deň službu. Je zvláštne, že všetci majú na tvári rovnaký arogantný výraz, topánky každého z nich ráno jasne klopú o podlahu. Je to najnenávidenejší zvuk mnohých miestnych trestancov, hneď po zvončeku.

Strážnik prebehne zbežným pohľadom po svojich baránkoch, ako keby si vyberal, koho väzme dnes na jatky. V tejto budove tvaru typického štvorca má na nich dokonalý výhľad, o to viac, že všetci stoja nacvičene pri zábradlí. No je potrebná aj podrobnejšia kontrola a tak strážnik začne vykrikovať.

„Sever, prvé poschodie!“

„Hlásim!“ ozve sa odpoveď väzňa, ktorý stojí na severnej strane na najnižšom poschodí ako prvý. Samozrejme, predtým sa ohliadne, či všetci z jeho radu stoja pred celou, rovnako ako on.

„Juh, prvé poschodie!“

„Hlásim, pane!“

„Východ!“

„Hlásim!“ A takto to ide ďalej a ďalej, až pokiaľ nie sú skontrolované všetky štyri poschodia. Zaujímavá situácia nastáva až vtedy, keď sa odpoveď neozve. V ten okamih cez väznicu prefrčí vrava energických hlasov, všetci sú zvedaví, kto a prečo porušil príkaz. Áno, možno prízemné, ale uvedomme si, títo ľudia veľa zmien a vzrušenia nezažijú. Teda, bez toho, aby nedostali nakladačku.

Všetci tipujú, kto dnes otrčil kopytá. A ako.

Najčastejší tip – obesenie. A to v podstate na čomkoľvek. Naposledy sa jeden obesil na vlastných nohaviciach – jeho telo našli ráno na zemi, no slučka stále pevne držala – nekvalitná látka sa zatiahla no neroztrhla. Nešťastník sa musel skôr zadusiť ako obesiť. Hlupák.

Či už tak, alebo onak, po skončení hlásenia sa väzni zoradia a pod prísnym pohľadom strážnikov s obuškami a pištoľami, čakajúcich na najmenšiu zámienku, aby ich mohli použiť, kráčajú k jedinému malému východu z komplexu. Hladní hnaní k raňajkám. Azda to je dôvod, prečo sú služby strážnikov ráno potrebné len málokedy.

No pár ciel zostalo zatvorených, nikto z nich do nového dňa nevyšiel. Vládlo okolo nich dusivé ticho. Bolo ich presne päť, na južnej strane, najvyššie poschodie. Sú na jednej chodbe, ale medzi každými dvoma celami je jedna s obyčajným väzňom, sú medzi nimi rozstupy, aby sa tí väzni nemohli medzi sebou rozprávať.  

Odvážnejší obyvatelia väznice presun do jedálne čas od času naschvál spomaľujú – vlečú sa, dokonca hrajú zranenia či kŕče nôh, pod hrozbou trestu, len aby zazreli, kto odtiaľ vyjde. No za to riziko sa im dostane len biednej odmeny – tie cely sa otvárajú v štvrť hodinovom odstupe, tak aby sa ich obyvatelia nemohli navzájom stretnúť. Nemalo to logiku, veď keď sa báli roztržiek, nemali tých piatich umiestňovať vedľa seba. Niektorí šťastlivci zazreli, ako sa otvára prvá z ciel, ako z nej vychádza postava, ktorej nedovideli ani len do tváre. Okamžite ho totiž obklopila skupina strážcov, tých najmohutnejších, akých väznica mala. Obstúpili ho tak, že človek zdola mohol zazrieť len jeho končatiny – občas ruka, občas noha. Človeku vtedy skrsla v hlave otázka, či strážnici chránia ostatných pred daným väzňom, alebo daného väzňa pred ostatnými. Každopádne, aj toho najväčšieho hlupáka napadlo, čo z toho vyplýva -  ten človek je sakramentsky nebezpečný.

Dnes tomu bolo podobne. Pár zvedavcov, ochotných riskovať pre klebetu k raňajšej káve, vždy bolo dosť. A veruže, mali o čom premýšľať – dnes sa totiž nezačalo otváranie ciel ako inokedy – prvá bola vynechaná. Pokračovalo sa druhou, totiž, načo otvárať celu, keď v nej jej obyvateľ nie je?

To si domyslel aj Dean, väzeň, ktorý išiel dnes ako posledný. Za ním už šiel len strážnik. Tento mladý, dokonca aj v tomto prostredí zväčša usmievavý černoch s neuveriteľne prenikavým a prefíkaným pohľadom a striebornou náušnicou v spodnej pere nenápadne pokukoval po cele, jeho typicky široké pery boli starosťami zovreté do takej úzkej čiary, až by tomu človek neveril.

„Pohni, čierny!“ zavrčí strážnik a postrčí ho k dverám. Dean sa už radšej neobzerá, robí, čo mu bolo povedané. No starosti mu z mysle neschádzajú ani náhodou. Ako jeden z mála totiž tuší, čo sa deje. Ticho zakľaje.

Do čoho sa to, dočerta, zas Blake namočil?

---

Tak a máme to za sebou. Kapitola bola o niečo kratšia ako prolog, no druhá (ktorá sa tu objaví v priebehu budúceho týždňa) bude dlhšia. A Blakea si tam užijete viac, ako dosť. :) :D . Po vašich pozitívnych reakciách na prolog som zvedavá, čo si myslíte o tomto. Pokojne sa do mňa pustite.

Leylon.

Autor: Leylon (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek V klietke 1. kapitola:

Leylon: Jsem ze vší té... chvály lehce rozpačitý, tak mě prosím omluv, pokud bude komentář tak nějak zmatečný. :) Nejprve bych se ti chtěl uklonit a upřímně ti poděkovat za všechny tvé komentáře a milou kritiku. :)
A teď asi k jednotlivé tvorbě. U Rozpolcené duše je poslední věta myšlená jako takový zlom, kdy prostě všechny ty emoce odplují pryč a on se tomu poddá. Vím, je to taková "pěst na oko", ale mně se to bez toho prostě nelíbí, nevím proč. :)
Jsem rád, že se ti Pár vět na rozloučenou líbí. Opravdu jsem to nečekal a omlouvám se za to, jak jsem ti... nevím jak to popsat... shodil sebevědomí? (Když sis přečetla perex a potom básničku.)
Jen jeden další sen - co víc na to říct než jen: tohle si snad ani nezasloužím, děkuji. :)
Znovu. Je zvláštní, jak časté tohle je. Situace, za kterou můžeš, ale nejsi schopný ji změnit a pokud ano, tak to prostě nějak nejde. Je mi líto, že to zažíváš taky, nikomu to nepřeju, ať už v malém nebo větším množství. Jop, ulevilo, ale problémy tím bohužel nezmizely. Krásný citát. :) Vadilo by ti kdybych si ho uložil? Samozřejmě s odkazem na tebe jakožto na autora. ;)
Takže... ještě jednou díky, za všechny ty krásné komentáře. Omlouvám se, že ti neokomentuji tvoji povídku, ale doufám, že mě omluví to, že je chvilka po půlnoci a já měl opravdu těžký den, a proto bych si to chtěl nechat spíš až na ráno. Ještě když moje slovenština není příliš světová. :D
Děkuju, děkuju, děkuju. :)
Dobrou noc.

Vogel: Tak, v prvom rade ďakujem za taký siahudlhý komentár, neuveriteľne ma potešil, ale, ostatne tak, ako vždy. Proste, čítať komentáre od teba, tvoje postrehy, aj od ostatných je mi pohladením na duši, takou tou sladkou čerešničkou pri písaní...

Ďakujem, som rada, že sa to podarilo. Do väznice sa dúfam v živote nedostanem no snažím sa do toho vžiť pomocou filmov. No, vieš, ako autori cestujú do rôznych miest, pre presnejšie opisy do svojich kníh? Mňa by do väznice nedostali ani za milion, to by bol teda brutal... :D
Z Blakea si urobíme hlavnú postavu. No, nebudem na neho prezrádzať dopredu, ešte si s ním užijete, za to vám ručím
Vôbec to nie je hlúpa otázka až teraz som si uvedomila svojú chybu - mená si vyberám podľa citu, nie podľa prostredia. No a vzhľadom na to, ako neznášam nemčinu a že väčšina dobrých bestellerov, ktoré čítam, je anglického pôvodu... tak sa to na mňa tak nejako nalepilo. ďalší diel tu bude čoskoro, tento týždeň a sľubujem, že odpoviem aspoň na tú poslednú vetu

Lucienne: tá zásadná otázka - kto je vrahom- sa bude niesť celou poviedkou, takže váš ešte ponapínam A ako som napísala aj Vogel, na túto otázku mile rada odpoviem, všetko postupne odhalím i vysvetlím... len musíte byť trpezlivé.Predsa by som nedovolila, aby si vykrvácala

Som rada, že sa vám páčilo, vlastne, vy ani netušíte, ako som za to rada! doslova mi vlievate teplo do žíl...

Zajímavá kapitola, máš ten denní režim tak perfektně zmáknutý, že bych normálně řekla, že už jsi tam někdy byla Ten konec mě dotsal, doufala jsem, že se dozvím alespoň nějaké odpovědi na otázky, které plynou z prologu, ale místo toho jich akorát přibylo Vážně by mě zajímalo, kdo je Dean, co provedl a do čeho se to sakra namočil! Dávat takovéhle narážky až na konec kapitoly je vražedné! A mě si střelila! A jestli to příště nevysvětlíš, tak vykrvácím!
Rychle další kapitolku!

No, sice se článek ještě nezveřejnil na titulku, ale snad nevadí, že ti ho zkomentuju už teď, když se ti tak hezky načetl na profilu .) - aspoň budu moci zachytit pár prvních dojmů :).

Tak zaprvý - bylo to hustý. (Zadruhý, bylo to hustý, zatřetí hustý, začtvrtý...) Vůbec nevím, jestli se mi správně podaří napsat všechno, co bych chtěla, ale aspoň se o to pokusím. Tak o tom, jak je to úžasný, se snad nemusím příliš rozprávět. (Už to všichni víme, hahá.) Prostě perfektně píšeš, mám z toho pomalu pocit, jako bys tam byla sama - což asi nebyla, takže to připisujme tvým schopnostem to napsat hodně procítěně, vžitě... Dál znovu musím poznamenat, že tu není prostě jediná věta, co by mě nudila O__O - a to je dost co říct. Hltala jsem každý slovo, každá informace mě zajímala. Já nevím, jak to děláš, ale tohle je kouzelný :D.

Pak tu je děj - povídáš, že ho tu sice není mnoho, ale i tím popisem jsi děje hodně vystihla. To tvoje psaní vůbec není suchým popisem, to je prostě něco úžasnýho, achjo, já musím být už strašně nudná, ale je to tak . Jinak už při první kapitole jsem plná otázek... Blake, kdo to je?! :D Sakra, ty máš neuvěřitelnou schopnost každým dílem otevřít a osvětlit čtenáři kus věci a zároveň každým tím kusem mu jen ukazuješ, kolik věcí se teprve má otevřít a o kterých netušíme a můžeme jen hádat a aaa, jsem z toho zase úplně rozrušená . Jinak mám otázečku, snad není moc hloupá : proč tam mají anglická jména? Nebo, možná to je hloupá otázka, ale už ten dozorce z Berlína se jmenoval John, teď Dean a Blake, zní mi to všechno hrozně anglicky, tak se chci jen zeptat :D. Oni nejsou Němci? No, ten Dean asi ne, to chápu :D. A to zakončení kapitoly je hrozně napínavé, prostě, to si ze mě děláš srandu! - teď je ta otázka 'Do čoho sa to, dočerta, zas Blake namočil?' pro mě na úrovni globálních problémů jako! Nu, já ti zatím přeji hodně múzy a nápadů při psaní a pokorně čekám na další díl... .)

Přidat komentář:

Nick:

Text: