OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu - 23. kapitola

21.09.2012 (16:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 961×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Královna se dlouhou dobu na nic nezmohla, překvapeně sledovala strukturu dřeva a nebyla schopna skrýt šok ve své tváři.  Náhle si uvědomila tu hrůzu, která se odehrávala před jejím zrakem a jejím tělem konečně prošel kýžený nával vzteku a strachu. Jako tornádo se hnala chodbami do svého pokoje a její zkaženou myslí se přelévaly slova jejího syna. 

„U všech ďasů“ zaklela polohlasně, když vešla do pokoje. Chtěla se posadit do honosného křesla, ale její tělo napumpované adrenalinem se odmítalo uklidnit. Byla jako probuzená sopka. Její nervózní nohy jí nesly pokojem od jedné stěny ke druhé, až se náhle zastavila uprostřed kroku. Zamrzla čistým děsem, když si uvědomila, že její syn dospěl a už z ní nemá strach. Bude z něj právoplatný král a nenechá si od ní kecat do vladaření. A bude li chtít, klidně jí omezí veškeré prostředky k tomu, aby mohla v povzdálí tahat za nitky a ovlivňovat dění v zemi v její prospěch a v prospěch jejich společníků. Může ji zničit lusknutím prstů a ona nic nezmůže. Ta drzá holka byla začátek a generál konec. Aniž by věděla jak, zhroutila se do křesla, ke kterému se nejspíš v mátohách dobelhala. Chvíli poraženě hleděla na koberec, až v temném koutě její mysli začal křičet krutý hlas.

„Vzchop se!!! Musíš se jich zbavit!“ radil a královna se znovu usmála. Ano, to je řešení. Musí zničit jeho opěrný systém, jeho přístav a až bude oslaben, pošle k němu záchranou loď v podobě vybrané dívky. Samozřejmě, že jí z toho syn obviní, ale důkazy nebude mít a ani on by ji neublížil, bez podložení a vysvětlení.

S klidnou rukou se šla posadit k psacímu stolu a začala psát dopis pro vybranou dívku. Zevrubně v něm popisovala, jak se musí chovat a jaká bude její role v připravovaném divadle. S úsměvem si představila, kdo všechno bude v její hře mít roli a jaký bude jejich úděl.

Xxx

Za královnou zmijí se před třemi dny zavřely hradní brány, ale i přesto zde cítila její vliv. Byl znatelný na všem. V hradě se sice dalo opět dýchat, ale něco nepopsatelného viselo ve vzduchu. Saire stála v přijímací místnosti a pozorovala uvadající květy, které nyní služebné odnášely. Před třemi dny byly stejně mrtvé, jako jsou nyní, ale žádný z květů si nedovolil uvadnout, nebo takový spíše měla pocit.

Od té doby se hodně změnilo. Král se jí vyhýbal a sestru viděla jen jednou. Stejně jako ona, měla pocit, že do hradu blíží nějaká pohroma. I když měla královské slovo a v případě zajetí jí nic nehrozilo, po hradě se pohybovala s rozvahou a do knihovny chodila jen výjimečně. Gareth se naopak od ní nehnul, nejspíše si dával za vinu románek na balkóně. Jenže byly to i její rty, které se dotýkaly těch jeho, a ona se navíc nebránila. Tolikrát chtěla za králem jít a promluvit si, ale vždy když byl jen kousek od ní, došla ji slova a zavládlo mrtvé ticho. Snad král tušil, že mu chce něco říct, vždy ji neobvykle dlouho pozoroval, ale pak jej vždy okolní hovor zahltil a on se musel zapojit.

Teď měla chvíli pro sebe, ve víru úklidu, kdy často přiložila ruku k dílu a likvidovala květinovou záplavu. Služebné nic neříkaly, vždy ji obdařily zářivým úsměvem a děkovaly. Zrovna zvedala zářivou vázu, když náhle spatřila u dveří Garetha, který pohledem pročesával místnost a zjevně ji hledal. Téměř dětinsky se schovala za mrtvé květy a neubránila se polohlasnému zaúpění.

„Ale né!“ vyletělo skrze její rty a nohy jí začaly samovolně prchat k druhému východu.

„Potřebujete pomoct?“ ozvalo se jí za zády, a když se otočila, uviděla služebnou, které nejvíc v tomhle zmatku pomáhala.

„Trochu,“přiznala rozpačitě. Služebná vědoucně kývla ke generálovi a bylo znát, že chápe její problém. Saire uznala, že je zbytečné si hrát na hrdinku a raději si nechá pomoct. „Můžete mě odtud nenápadně dostat, potřebovala bych trochu zdravého pohybu a klidu od chlapů.“ Služebná se jejímu vtípku zasmála a mrkla na svou kolegyni. V dalších chvílích se kolem kněžky utvořil hlouček, který ji zamaskovanou v květech bezpečně vyvedl druhým vchodem z místnosti.

„To bylo o fous,“ konstatovala nakonec situaci služebná a Saire vyčerpaně přikývla. Cítila se jako po celodenním tréninku šermu a ne jen po ujití pár kroků.

„Děkuji,“ zašeptala po chvíli, když si už byla jistá, že nebude znít jako dostihový kůň.

„Není za co,“ usmála se další ze služebných. „Oni mužský umí být hodně otravní,“ prozradila nakonec a hlouček okolo kněžky propukl v smích.

„To mi povídejte. Potřebovala bych se teď na chvíli někam schovat,“ a očima žádala znovu o jejich pomoc.

„Není problém,“ mávla rukou nejstarší z nich. „Jdeme nyní na zahradu, klidně se můžete s námi uvrtat do záhonů, pokud to pro vás není moc špinavé.“

„Žádný problém, klidně mi říkejte krtku.“

Xxx

Král se díval z balkónu na záhony s bylinkami a poprvé viděl Saire ve svém živlu. Jako každá jiná sloužící květinářka nebo zahradnice měla sukně vykasané nad kolena, aby nezavázely a nesužovalo jí horko. Ani na vteřinu nezaváhala, když měla vnořit své ruce do hlíny, takže její bílé šaty byly po chvíli umazané. S motykou zacházela stejně dobře jako rytíř s mečem a podle všeho už znala ostatní ženy jejich jmény a ty ji na oplátku přijali bez sebemenšího ostychu. Byla ve svém živlu a její veselý smích se nejednou rozeběhl po rozkvetlé zahradě. Když později nepřišla na večeři, usoudil, že nakonec jedla se sloužícími. To svědčilo o její milé a vtipné povaze, jelikož místí služebné byla svým způsobem puritánky, odmítající povrchní a snobské osazenstvo hradu. Byl za to rád, poslední dny vypadala jako tělo bez duše a on nepochyboval, co je příčinou jejího stavu. Mnohokrát ji chtěl oslovit a v klidu s ní povykládat, ale znovu by k ní přilákal pozornost osazenstva hradu a to nedělalo dobrotu. Usoudil, že nejlepší bude, když si své zmatené myšlenky uspořádá v klid a tak se vydal do svojí knihovny. Hned poznal, že tam Bestie byla. Na stole leželo několik starých svazků a na nich snítka květů, které ráda používala jako parfém. Pod květy nalezl složený list papíru, s úhledným vzkazem.

Mám vypůjčené další knihy, na dolní nádvoří Vám něco podivně zapáchá a nechte si narůst vlasy. Našla jsem jeden Váš založený portrét z mládí a byl jste s kudrlinami k sežrání.

P.S. Nechte příště donést více hroznového vína, abych nestrádala hlady.

S pozdravem Bestie

Král se usmíval, když si dopis četl pořád dokola, když jej náhle do zátylku udeřila neznámá energie a zbystřila jeho smysly. Netušil co se děje, ale něco bylo rozhodně špatně. A pak uslyšel tu hrůzu.

Xxx

 Dalia běžela hradem a cítila napětí, které vibrovalo vzduchem. Nedokázala určit, co jej způsobilo, ale každá její buňka v těle křičela, že se blíží nebezpeční. Instinktivně přidala do kroku, i když tím riskovala odhalení. Do tunelu vběhnula rychleji než vystřelený šíp a pomalu se radovala, že jí zbývá už jen pár kroků k lesu. Konečně se dostala na chabě osvětlený trávník, když z hradu ozval děsivý ženský výkřik, při kterém by i mrtvole zamrzla krev v žilách.  Bolest v tom zvuku byla přímo hmatatelná a kněžku přimrazila k trávě. Z plic jí pomalu unikal vzduch a její sluch se soustředil na každý neznámý podmět.  Neslyšela nic, do chvíle, než se začala znovu nadechovat. Ten šelest by byl pro ostatní nepatrný, ale její uši zbystřené léty tréninku jej bez zaváhání zachytily. S neblahou předtuchou se pomalu otočila a spatřila za sebou čtyři ozbrojené postavy, halené do tmavých kukel a plášťů. Jejich oči se jí vysmívaly a slibovaly smrt. V dáli se ozývaly další výkřiky a zvuky lítého boje.

Nečekala na nic, její nohy se napnuly jako pružiny a vystřelili její tělo kupředu. Běžela jako zběsilá, když jí další krok znemožnila ostrá bolest. Překvapivě padla do trávy a v záři okolních loučí viděla šíp trčící z jejího lýtka.  Pohled na ránu přinesl novou vlnu nečekané bolesti, i přesto se však snažila zvednout. Další šíp se jí zahryznul do boku a o vteřinu po té i do ramene. Cítila štiplavý zápach z ran a poznala vůni jedu, který jí vnikal do těla. Zdravou paží nahmatala dýku, kterou měla připevněnou u pasu a bleskově ji vymrštila proti blížícímu se útočníkovi. Postava ani nestihla zareagovat, když se mu nůž zabodl mezi žebra a zasáhl tepny. Ostatní jen překvapeně sledovali, jak se jejich druh s chrčením bortí k zemi. Dalia využila chvíle překvapení a snažila se odplazit do houští, ale útočníci se z transu probrali příliš rychle. Jeden z nich pozvedl meč a s bojovým výkřikem se vrhl na ochromenou kněžku. Zasáhla jej patou zdravé nohy na solár až kosti nahlas zapraskaly a muži vypadl meč z ruky. Kněžka se po něm vrhla a pevně jej sevřela ve zdravé paži. Věděla, že nemá sílu ani čas s nimi bojovat, ale lacino se jim nevydá. Jenže další dva útočníci už byli poučeni a tak se k ní nepřibližovali, jen ji pomalu pronásledovali, když se snažila odsunout co nejdál od nich. Věděla, na co čekají. Jed jí začal pomalu proudit tělem a zval jí z končetin cit. Meč s tupým žuchnutím dopadl do trávy a Dalia vyčerpaně zalapala po dechu. Vrahové se konečně spokojeně usmáli a s pozvednutými dýkami se k ní přiblížili. Kněžka už neměla sílu utíkat, jen zavřela oči a vyčkávala na smrtící úder. S výkřikem se jí po těle rozlila horká krev.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu - 23. kapitola: