V listech zlatého stromu – 26. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Podíváme se na dění v ložnici a nejspíše budeme chudáka Garetha pěkně litovat. No co, takový je život. Přeji příjemné počteníčko. :)

06.11.2012 (15:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 898×

„Budou s ní pekelné problémy,“ konstatoval suše generál a znovu si promnul naraženou čelist. Nečekal, že by ho její úder bolel i po tolika hodinách, ale evidentně se mýlil. Král si jeho počínání všimnul a na tváři se mu rozlil škodolibý úsměv.

„Snad tě moje Bestie nehladila pěstičkami,“ dobíral si ho a generálovy oči se zúžily.

„Jen mě chtěla polaskat,“ zavrčel a pohledem znovu překontroloval její postel. Stáli s Ladariem u dveří, neboť se neopovážil opustit její pokoj. Bezpochyby by vyskočila oknem, i když se zdálo, že klidně spí. Od té chvíle, kdy zjistila, že má na krku shiran, nepromluvila, jen se zdrceně schoulila na bok a nereagovala vůbec na nic. Jen když se jí znovu snažil překontrolovat rány, tak ho sežehla vražedně chladným pohledem a on z ní měl poprvé za celou tu dobu strach. A to nemusela říct ani slovo. Sice se obával, že rány mohou být zanícené, ale usoudil, že nejlepší bude ji nechat se vyvztekat a pak s ní dále jednat.

„Jak bere svůj nový doplněk?“ zeptal se král, jako by svému příteli čet myšlenky.

„No, jestli chceš upravit fasádu, tak se jdi zeptat sám. Ale myslím, že by ses pak Saire už nelíbil, pokud by z tebe něco zbylo. Podle vojáků dokázala sama pekelně zřídit ty vrahouny,“ odpověděl klidně. „A když už jsme u kněžky, jak jí je?“

„Myslím, že dobře, a bude jí ještě líp, až se dozví, že to Bestie přežila. Byla z toho hodně špatná“

„Takže ji zná?“ zeptal se překvapeně generál. Král však záporně zavrtěl hlavou.

„Nezná, ale vybavily se jí nepříjemné vzpomínky z kláštera,“ vysvětlil a znovu upřel pohled na ležící postavu. „No, asi půjdu znovu kralovat a taky napsat pár pekelně nepříjemných zpráv. Stále nevím, co napíšu rodinám těch dívek.“

„To ti nezávidím, taková korespondence je vždy nepříjemná,“ souhlasil Gareth, i když si nepamatoval, kdy podobný masakr s tolika nevinnými zažil. Asi ještě nikdy. „A už tušíš, kdo k nám včera poslal tu návštěvu?“ Generálův pohled jasně naznačoval, kdo by mohl stát za masakrem.

„Stejně jako ty mám jisté podezření, ale ještě mi chybí důkaz,“ odtušil král a ruce zaťal v pěst. „Ale tentokrát mi neunikne a opravdu kašlu na společnou krev,“ zavrčel.

Xxx

Dalia pečlivě naslouchala jejich rozhovoru a málem upadla do mdlob, když se bavili o Saire. V duchu se přesvědčovala, že se třeba nemluví o její sestře, ale sama tomu nevěřila. Král k ní měl od jisté doby velmi blízko, a koho jiného by mohlo její zranění zasáhnout víc, než milovanou sestru. Když pak vyslechla, že ji nepodezřívají, málem hlasitě oddechla úlevou. Zbytek jejich žvanění už poslouchala jen napůl. Měla na sebe nehorázný vztek, že se před generálem složila jako malá holka. V duchu si plánovala, že mu tuhle jeho službu osladí, jak to jen půjde, a že jí ani ten pitomý náhrdelník nezabrání v útěku. Na tváři se jí konečně usadil úsměv, když si představila, jak se bude on i jeho král tvářit.

Xxx

Masivní dveře se za panovníkem zavřely s dutou ozvěnou a on poprvé za tento den pocítil tíhu jeho královského úřadu. Jen velmi nerad se posadil za svůj stůl a vzal do rukou hlášení o včerejším incidentu. Nějak nechtěl uvěřit, co se to v jeho domě vlastně stalo, ale tři mrtvá těla mladých dívek byla nesporným důkazem o hrůznosti včerejšího večera. Neměl v rukou zhola nic, co by mohlo k někomu vést, tedy spíše co by mohlo usvědčit jeho matku. Do rukou vzal brk a před sebe položil čistý bílý papír. Musí dát vědět jejich rodinám, ale vhodná slova nenacházel. Zvolna začal psát, ale po pár řádcích vzteky roztrhal papír a zahodil ho spolu s kalamářem i brkem. S tříštěním se rozletěl o masivní sloup, zrovna ve chvíli, když někdo zaklepal na dveře. Král neodpověděl, jen tiše nasával vzduch do plic a snažil se uklidnit náhle vzplanutý hněv. K jeho překvapení se však dveře lehoučce otevřely a v nich se objevil jeho nový světlý bod, rozžhavená víla, kterou musel ochladit a zase patřičně zahřát.

„Jdu nevhod?“ ptala se Saire, zpola skrytá za dveřmi.

„Ne,“ vydechl klidně. „Jdeš právě včas. Potřebuji tvou pomoc,“ vysvětlil a kněžka vklouzla do knihovny. Pomalu k němu přešla a on jí ztrápeně objal, hledajíc v tom spojení útěchu a klid. Ano, přesně ji potřeboval, protože s ní zvládne naprosto vše, napadlo ho, když zavrtala svou hlavu do jeho hrudníku.

Xxx

Král konečně odešel a jeho přítel se vrátil na místo k posteli. Jeho klid rušila jen neustále dorážející myšlenka na její zranění, které bude muset nutně zkontrolovat a popřípadě vyčistit. Ačkoliv šlo o její zdraví, měl Gareth neblahé tušení, že v blízké budoucnosti bude mít tělesnou schránku stejně zdevastovanou jako ona. Zvláštním způsobem ho děsila představa, jak ji bude přesvědčovat, aby mu dobrovolně ukázala své nahé tělo. Měl jistou předtuchu, jak by byl tento návrh pochopen a jakou by přinesl odpověď. Ještě dlouhou chvíli seděl a sledoval její záda, než se konečně odhodlal k činu, ze kterého už nebylo cesty zpět. A to se jen posadil na kraj její postele.

„Vím, že nespíš,“ oslovil ji chladně, aby hned ze začátku ukázal, že je veškerý odpor marný. Odpovědí mu byla její naprostá ignorace, aby i on pochopil, co si o jeho tónu myslí. „Musím ti obhlédnout ty rány a mlčení beru jako souhlas,“ zkusil to jinak a konečně se dočkal reakce. Velmi pomalu a s vražedným výrazem se otočila.

„Dotkni se mě a bude z tebe mýval,“ zašeptala vážně a stejně pomalu jako před tím se od něj odvrátila.

„Mýval?“ zeptal se zmateně. „Jak to myslíš?“

„Zlatíčko,“ protáhla pomalu, aniž by se na něj podívala. „Když někomu zlomíš nos, objeví se mu pod očima ty krásné veliké modřiny,“ vysvětlila a v jejím hlase vytušil úsměv, nejspíš jak se jí ta představa zamlouvala.

„Risknu to,“ řekl a položil jí ruku na zraněné rameno. Chtěl ji jen otočit k sobě, ale její pěst vyletěla zpoza přikrývky a jen s velkým štěstím ji srazil stranou. Další se také vyhnul, ale udržet si nemývalí tvář začínalo být stále obtížnější. Generál v něm se probudil a proto takticky zavelel ústup od její postele, aby mohl promyslet další postup. Nebo si to alespoň nalhával. Pravdou bylo, že utekl, jako by měla pod peřinou hnízdo sršňů. Dívka na posteli už seděla a stejně nakvašeným výrazem si ho měřila. Porážka ho náhle pálila na jazyku a pošlapané ego se hlásilo ke slovu stejně bolestně, jako by tu ránu opravdu dostal. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, pomyslel si a patřičně se naštval.

„Hele, maličká,“ zavrčel „přestaň prskat nebo ti garantuji, že toho budeš litovat. Venku přede dveřmi stojí pekelná dvoumetrová zrůda, ke které se žádná žena ze zámku nepřiblíží víc jak na pět metrů. Klidně tohohle zaručeného krasavce zavolám a mohu ti slíbit, že mi velmi ochotně pomůže s tvým svlékáním!“

Na Daliiné tváři se nepohnul ani sval, jen lehce naklonila hlavu k rameni a tázavě nadzvedla obočí, což Garetha trochu zarazilo.

„Proč tvůj král hlídá před mými dveřmi? To ti nevěří nebo nemá dost stráží?“ ptala se zmateně a Garethovi najednou došel kyslík. Pár vteřin na ni upřeně zíral a zpracovával její otázku, kterou složitě kombinoval se svým dlouhým proslovem. A pak přestal ovládat své tělo, které se nekontrolovatelně třáslo a vydávalo hekavý smích do širého okolí. Tohle prostě ani on nečekal.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování