OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu – 30. kapitola

26.03.2013 (11:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 814×

Saire se celou noc neklidně převalovala. Když potřetí praštila do Ladaria spícího kousek vedle ní, král to nevydržel a obklíčil dívku svými pažemi, odhodlán jí do rána zamezit ve veškerém pohybu. Ale ani to nepomohlo. Kněžka totiž měla černé svědomí, protože se jí nepodařilo najít ztraceného veverčáka. Půl odpoledne seděla ve svém pokoji, který zaplnila mlaskavými zvuky, jež ho vždy přivábily. Snažila se také nenápadně projít zahrady a zastavila se i na balkónku, ale po Phurym jako by se slehla zem. K sestře se proto druhý den vydala s temnou náladou. Vyčítala si, že na chlupatého mazlíčka úplně zapomněla a on teď může být kdoví kde, a hlavně v jakémkoliv stavu. Nejvíce ji děsila myšlenka, že ho zahubil shiran, jež nyní zdobil krk její sestry. Neměla potuchy, jakou magií ho stvořila, ale mohlo se také stát, že při její rychlé ztrátě si jej její tělo prostě vyžádalo zpět, což by znamenalo definitivní zánik malého chlupáče. Bez zaklepání vešla do pokoje a jediným gestem ruky vyhnala generála za dveře, aby měly obě alespoň trochu soukromí. Ten vůbec neprotestoval, tvářil se naopak velmi spokojeně, jako by se nemohl dočkat, až bude za dveřmi. Snad toužil po chvilce volna, možná si chtěl vulgárně ulevit od stresu, který na něj patřičně doléhal od osoby sedící na bílém lůžku. 

„Co se děje?“ vypálila na sestru nedočkavě Dalia, sotva se zavřely dveře. V její tváři se zračila špatná nálada a ani následný pokus o úsměv ten výraz nevylepšil.

„Nemůžu toho chlupáče najít,“ postěžovala si Saire a zdrceně si sedla na postel k sestře. Z připravené tašky pomalu vytáhla masti a čisté obvazy. „Jako by se vypařil,“ zašeptala a hned litovala svých slov. Nechtěla sestře ublížit, a zrovna tato fráze by ji mohla dovést k nemilým závěrům.

„Klid,“ pohladila jí mírně její sestra po ruce. „Určitě je pořádku, cítím to. Vím, že je zmatený, naštvaný a hladový, ale nic mu není. Pořád je mezi námi spojení,“ vysvětlila a Saire se konečně mohla uvolnit.

„Proč tedy nepřichází?“ ptala se zmateně a Dalia se na ní vědoucně usmála.

„Možná z tebe jen moc cítí krále, anebo prostě trucuje. Je tady dost možné, že se nám chlapák zamiloval do nějaké veveřice a teď má jiné starosti,“ mrkla na ni významně. „Chci jen zprávu o tom, kdybys ho zahlédla,“ osvětlila jí a začala si do lýtka vtírat masti.

„Ty rány už vypadají vcelku dobře. Brzy po nich nebude ani památky,“ zaměřila se Saire na jiné téma.

„Ano, jsou pěkné, za týden bych mohla být pořádku úplně,“ souhlasila.

„Musíš uznat, že tohle Gareth zvládl na výbornou,“ neodolala rýpnutí kněžka a Dalia ji probodla nasupeným pohledem. Ano, s tím nemohla nesouhlasit.

„Léčit umí,“ přiznala nakonec, „ale taky mi ty rány svou šlechetností opět potrhal,“ neodpustila si výtku.

„Mohla jsi za to stejně jako on,“ připomněla jí sestra a znovu si vysloužila nesouhlasný pohled. Poslední dobou mluvila Saire velmi chytře a dostávala Dalii do úzkých. I když to bylo jen tím, že její sestra podchytila pravou podstatu věci, a ty ne vždy byly v souladu s jejím pohledem na věc, ačkoliv v nitru věděla, že jsou správné.

Svůj zbývající čas prohýřily mluvením o všedních hloupostech, takže než se nadály, opět klepal Gareth na dveře a domáhal se vstupu. Rozloučily se krátkým objetím a než Saire opustila pokoj, vzala si generála stranou.

„Doufám, že jsi přemýšlel o tom, co jsem ti včera říkala,“ zašeptala a spatřila jeho šibalský úsměv.

„Víc než to, má milá,“ odpověděl a s drobnou úklonou zavřel za kněžkou dveře.

Xxx

Odpoledne se začalo nečekaně táhnout. Bestie opět na chvíli usnula a Gareth si v hlavě znovu projížděl celý svůj plán. Doufal, že na nic podstatného nezapomněl, nyní už jen chyběl ten správný čas. Když konečně minula pátá hodina odpolední, začaly dveřmi do pokoje proudit davy služebných, které potichu mizely v malé místnosti a tvořily Garethovo překvapení. Byla mezi nimi i starší služebná, kterou tímto úkolem osobně pověřil. Musel se pousmát nad vzpomínkou, když jí diktoval svá přání. Chudinka se po pár vteřinách tvářila, jako by ji chtěl mučit. Nakonec jej požádala o seznam, který měl zmateně napsaný, aby na všechny ty instrukce nezapomněla. Dal jí ho bez zaváhání a ona po přečtení vyrazila do útrob hradu, jako by jí někdo poháněl bičem.

Konečně nepatrný lomoz probudil spící Bestii a ta se značným zmatením málem vyskočila z postele, když viděla dav procházející ložnicí. Trochu vyděšeně zamrkala nejdříve na služebné, pak se podívala na něj a pak znovu na služebné, jako by se svět měl zbláznit.

„Děje se něco?“ zeptala se víc než zmateně a snad se v jejím hlase objevil i náznak zděšení. Generál se nad tím jen pousmál.

„Možná ano,“ odpověděl jí tajemně, což se jí podle mrzutého pohledu vůbec nelíbilo.

xxx

Po pár minutách dav konečně opustil její nový pokoj a vše nezvykle utichlo. Byla překvapená, že tohle dokázala zaspat, ale připsala to únavě a zraněním. Čekala konečně nějaké vysvětlení, ale místo toho se její hlídač zvednul a natáhl k ní paži.

„Nemyslíš si, že jsem tak hloupá, abych s tebou někam šla?“ ptala se ho nevěřícně a on se opět šibalsky usmál.

„Myslím si o tobě, že jsi velmi odvážná a svým způsobem šílená, takže nakonec neodoláš a doprovodíš mě.“ Dalia jej po těch slovech chvíli pozorně sledovala a pak vložila svou dlaň do jeho. Bylo znát, že mu nevěří a klidně ho pošle k zemi nějakou svou ranou. Belhavě došla až ke dveřím do koupelny, které byly zavřené. Pak jí nechal otevřít a byl připraven chytit ji, kdyby z toho dostala šok. A málem i musel.

Kněžka totiž zalapala po dechu, když spatřila lázeňské hody, jež nechal připravit. V luxusní vaně byla vroucí voda, ze které líbezně stoupala pára. Na její hladině se usadila bohatá vrstva pěny, kterou způsobily vzácná mýdla a oleje, které však nijak specificky nevoněly. Pro to bylo vedle kádě na malém stolíku položeno spoustu flakónů a mýdélek, jež si mohl dotyčný do lázně podle libosti namíchat. Nechyběl ani paraván, potažený jemným hedvábím s ručně malovaným vzorem lesního jezírka. Za ním byla schována židle a stolička se složenými ručníky a dalšími látkami.

Dalia cítila, jak se jí do očí hrnou slzy dojetí. Čekala cokoliv, i koupel, ale ne takovou rozmařilost jen pro ni a hlavně od něj. Opatrně vstoupila do místnosti a zamířila ke stolečku s vůněmi.

„To je pro mě?“ zašeptala váhavě, jako by snad čekala nějaký podraz. Když přikývl na souhlas, otočila se zpět do místnosti. Už se na něj nepodívala, jen zlehoučka brala jednotlivé lahvičky a hledala nejvhodnější kombinaci. Nakonec vybrala kombinaci vůní kosatce a divoké růže. Jen v nepatrném množství tuto kombinaci doplnila citrusovými květy. Poté si chtěla rychle svléknout zašpiněnou pánskou košili, kterou měla na sobě od první noci a čistotou už rozhodně nevoněla, jenže si vzpomněla na svého hlídače.  Ohlédla se po něm, ale nikde ho nespatřila. Pochybovala, že by jí dal trochu soukromí a zcela opustil koupelnu, navíc by jistě slyšela, jak se dveře zavírají, takže nakoukla za parván. Seděl klidně v křesle a pohled měl zabořený do knihy. Zdálo se, že si jí nevšímá, a tak si jej mohla pozorně prohlédnout. Byl nečekaně klidný, možná trochu unavený, ale měl evidentně dobrou náladu. Na bradě se mu kromě modřin objevilo i několikadenní strniště a i on zjevně potřeboval vykoupat.

Na chvíli ji napadlo, že by mu mohla lázeň přenechat, ale pak div neomdlela nad svými myšlenkami. V duchu zaklela, jelikož usoudila, že takové nápady svědčí o špatném duševním zdraví. Ne, v žádném případě, pokárala se v duchu a odtrhla od něj svůj náhle soucitný pohled. Chlap sedět může, ale žena by neměla nikdy.

Dalia se rychle schovala za paraván a shodila ušmudlaný cár oděvu. Pak se slastným zasyčením vlezla do vroucí vody a snažila se myslet na cokoliv jiného než na bojovníka, který, stejně jako ona, potřeboval vykoupat. K jejímu zděšení to nešlo. Pořád na něj myslela, jak si tam smradlavý čte knihu a beztak by dal všechno na světě za to, aby s ní mohl sdílet tuto voňavou slast. Znovu polohlasně zaklela, vyděšená proudem svých vlastních myšlenek. Naštvaná sama na sebe se snažila pohodlně položit, ale další rána pod pás přišla ve chvíli, kdy se ohlédla na stranu. Paraván v těch místech končil a ona perfektně viděla na svého strážce. Stále si klidně četl, dlouhé svalnaté nohy natažené před sebou, s mírně rozepnutou košilí.

Opět jej sledovala a na jazyku se jí začaly rojit zvědavé otázky.

„Co si to čtete?“ nevydržela tu nejpalčivější. Generál v tu chvíli překvapeně zvedl pohled a zvědavě na ní pohlédl.

„Paní Mesiare. Tedy její básně,“ odpověděl klidně, ale svůj pohled ke knize už neobrátil. „Znáš její tvorbu?“

„Ano,“ souhlasila kněžka, ale vzápětí se zarazila. „Tedy… Znám jen pár kousků,“ přiznala nakonec.

„Jestli chceš, klidně ti pak knihu půjčím,“ nabídl jí nečekaně. „Mělo mě to ostatně napadnout dřív, vždyť ty ráda čteš,“ zašeptal spíše pro sebe, jako by si něco vyčítal.

„To budu ráda, i když…“ nedokončila větu, protože jí zbytek opět vyděsil. Jak jí vůbec mohlo něco podobného napadnout? Jenže už tušila, že katastrofa je na světě.

„I když co?“ zopakoval po ní, přesně jak čekala. Nyní byla v pokušení mu o své zálibě prozradit víc, ale válečnická pýcha se opět hlásila ke svému slovu. Věty se jí vzpříčily v hrdle, jako by je část její mysli odmítala vypustit z hrdla. Už se málem přesvědčila, že mu nic nepoví, ale uvědomila si, že se chová dětinsky. A ještě hloupější bude, když mu neodpoví. Je přeci dospělá a za svoje záliby se nemá stydět.

Znovu se tedy nadechla a s klidem odpověděla:

„Miluji četní knih, ale u básní mám raději, když mi je někdo předčítá nahlas,“ vysvětlila a snažila se vypadat vyrovnaně. Pravdou však bylo, že zrudla i na zadku, protože tohle její tajemství žádnému muži ještě nepověděla a tato premiéra v ní vyvolala nečekané pocity.

„Chceš, abych četl nahlas?“ odtušil Gareth a ona se jen zmohla na souhlasné přikývnutí. Musela uznat, že jí tuto situaci dost ulehčil, protože na sobě nedal znát žádné překvapení. Jen se opět obrátil ke knize a jeho náhle příjemný hlas zaplavil celou místnost. Dalia jej pozorně poslouchala a horká lázeň jí konečně přinesla vysněnou slast a pohodlí.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 30. kapitola: