OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V zajetí démona 1. část

24.06.2010 (17:00) • Caroll • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 724×

Co jsem měla dělat?

Stála jsem tam nad městem, s krvavou ránou na hlavě a koukala jsem na něj. Milovala sem ho, ale naše láska byla trochu jiná než u jiných.

On mě miloval a já jeho, ale jeho démonická duše mě chtěla uvěznit. Uvěznit a nenechat mě žít svůj vlastní život.

Milovali jsme se, ale vzájemně jsme se nesnášeli. Cítili jsme k sobě odpor, ale zároveň i něco krásného.

Co to bylo za lásku? Jednou jsme k sobě jako hrdličky a druhý den jsme proti sobě a bojujeme spolu.

Už jsem to neunesla a řekla jsem mu vše do očí. Že chci konec, což ho ale víc popudilo. Odtáhl mě sem a zmlátil mě, nechtěl, abych odešla.

Na to mě až moc miloval, ale jeho démonická stránka mě chtěla zabít. Bude mě mít buď on, nebo nikdo jiný.

Proč jsem se musela do něj zamilovat, proč?

Byla to láska na první pohled. Ze začátku bylo všechno tak krásné a vzápětí se to obrátilo vše v to špatné.

Svět je vzhůru nohama, mraky se nade mnou stáhly a začíná bouře. Nemůžu to vnímat.

Koukám mu do očí a nevím co dělat. Zvolit si smrt. Bylo by to jednodušší, stejně mě zabije, jestli neřeknu, že se k němu vrátím.

Ale jsem dost statečná na to, abych skočila a ukončila tohle trápení, které mě tíží celou dobu, co jsem s ním?

Couvla jsem ke kraji a podívala jsem se dolů z té výšky. Dole to vypadalo jako malé svítící mraveniště. Nadechla sem se a ztěžka jsem polkla, zamotala se mi hlava a já klopýtla dozadu, ale dokázala jsem to vyrovnat a podívala jsem se vyděšeným výrazem na něj.

„No tak, lásko, slez a budeme spolu žít,“ natáhl ruku směrem ke mně a usmál se tím svým neodolatelným úsměvem.

Tohle mi dělal pokaždé, kdy jsem to chtěla skončit.

Nedokázala, jsem říct ne, aspoň ne tomu úsměvu, který mi vždy zvedl náladu. Díky, tomu úsměvu jsem se cítila, jak v tom nejkrásnějším snu.

Po tváři mi stekla slza, bylo to už ze zoufalství.

Zas tak odvážná na skočení jsem nebyla, už při pohledu dolů se mi dělalo špatně a točila se mi hlava. Ale když zvolím život, co to bude za život zavřená v pokoji, kdy přijde večer a chce se vášnivě líbat. Spolu a žít.

To byla ta slova, která mě donutila sestoupit z římsy. Budu žít a budu s ním, kterého miluji, ale i nenávidím.

A umřít se mi nechtělo, nebyla sem na to dost silná. Ale jednou budu a ukončím to, buď já, nebo on.

Ohlédla jsem se, kdybych si to měla rozmyslet a přece jen to ukončit.

Nohy se mi třásli, jak nějakému ratlíkovi a každou chvíli jsem myslela, že padnu na kolena a budu hystericky brečet.

Přijde to, ale ne teď, ne před ním.

Šourala jsem se k němu pomalým krokem. Na jeho tváři se objevil sladký úsměv. Tenhle úsměv jsem ještě neznala.

Měl různé úsměvy, vždy když jsem ho potěšila, se usmíval jinak a i v případě, kdy se smál nad mojí blbostí nebo selháním.

Ale tenhle byl nový a já jsem z něho měla strach.

„To už mi nikdy nedělej.“ Stiskl mi moji ruku a přitáhl si mě k sobě.

Nedokázala jsem se bránit, nechala sem se jím stáhnout k sobě. Jeho tón zněl hodně vyčítavě, jako bych toho měla litovat.

Slzy jsem měla na krajíčku, chtělo se mi brečet čím dál víc, pomohlo mi, když mě k sobě přivinul a pevně stiskl.

Cítila jsem se lépe, že už zase je u mě a chce mi pomoct, jeho teplá náruč mi dávala uspokojení, ale myšlenky pořád mířili k tomu, co nastane zítra a další dny.

Silné ruce mi ovinul kolem boku, odtrhl si mě od sebe a zadíval se mi do mých pronikavých očí.

Polkla jsem, nepodívala jsem se mu do jejich. On se zamračil a zvednul mi hlavu. Prudce jsem se mu vytrhla a ruce jsem mu dala od mých boků. Vrhl na mě uražený přísnější pohled, jako bych byla malé dítě.

„Půjdeme domů jo?“ Řekl sladkým hlasem, u kterého jsem dřív roztávala.

„Jo,“ kývla jsem souhlasně.

Již jsem nic nenamítala, když mě chytil jednou rukou za bok a přitáhl si mě k sobě a po schodech dolů jsme vyrazili k bytu, který byl v posledním poschodí.

Za tu dobu co jsme šli dolů, jsem se na něj ani nepodívala a jen mlčky kráčela mu po boku.

Opřela sem se o ledovou bílou zeď, než vyndal z kapsy klíčky a odemkl byt. Tupě jsem sledovala zeď, ale žádnou radu ani řešení jsem v ní nenašla.

Trhla jsem sebou, když zámek se otočil a zadunělo mě v uších.

Podívala jsem se na Rileyho, který mě sjel vpíjivým pohledem, strčil mě do bytu a zamkl za mnou.

Nacházeli jsme se v prostorné chodbičce.

Skopla jsem ze sebe boty, s povzdechem jsem se podívala na fotku, kde jsem byla já a Riley.

V té době jsme byli šťastní a já jsem ho měla za úžasného kluka, ale změnilo se to. Tolik toužím, aby se nikdy nezměnil a vše bylo při starém. Možná jsem nezmínila skutečnost, že nežiji v normálním světě. Normální svět je bez duchů a nadpřirozených věcí. Možná se to vám zdá bláznivé a nereálné, ale vy v tomhle světě žijete. Riley bohužel má v sobě polovinu s démona, nemůže za to, ale dozvěděla jsem se to příliš pozdě, než jsem mohla couvnout.

Jeho oči měly zvláštní nádech, vždy jsem se do nich ráda dívala, připadalo mi to dost zvláštní, do té doby než se změnil.

„Běž do svého pokoje, přinesu ti tam jídlo.“ Nakázal mi a než vešel do kuchyně, dal mi pusu na tvář. Uměl být milý, ale měla jsem přísný režim a někdy jsem nemohla ani ven.

Neprotestovala jsem a vešla jsem do většího pokoje, který jsem si předělávala já sama.

I tady bylo spoustu krásných vzpomínek, ale ty se rychle zahalily do černé clony a nepustily tam světlo. Svalila jsem se na měkkou postel a sledovala jsem meruňkový strop.

Pokoj hrál ve dvou barvách a to v meruňkové a krásné žluté. Dělaly ten pokoj veselejší a světlejší, což se mi moc líbilo. Ale na co je vám krásný světlý veselý pokoj, když vy sama nejste veselá a nemáte chuť k životu.

Pořád jsem se ještě klepala, ale brzy to přestalo a já jsem se ponořila opět do svých myšlenek. Popřemýšlela jsem na chvíli, co se dneska stalo. Že by to zašlo až tak daleko, že by mě i zabil?

To bylo snad poprvé, kdy mě takhle zmlátil a vyhrožoval mi smrtí.

Co se stane příště? Nechtěla jsem na to pomyslet, tak ho nebudu zbytečně rozčilovat a snad uteču z tohohle problému a najdu řešení. Posadila jsem se na posteli a sklouzla jsem až na kraj.

Dveře se vrzavě otevřely a v nich nestál nikdo jiný než Riley s jídlem.

„Už jsem tady, kočičko.“ Zeširoka se usmál a tác položil na menší noční stolek, který byl dělaný akorát na tu velikost.

Na tváři se mi objevil falešný úsměv, na který jsem se musela dost přemáhat. Vzhledem k tomu, co se stalo dneska, jsem ho nechtěla naštvat, ať mi to bylo příjemný nebo ne.

Posadil se vedle mě, přitáhnul si mě k sobě, abych mu neutekla a naklonil se ke mně.

Ještě před dvěma měsíci bych řekla, že tohle na něm miluji, a že se mi to líbí, teď bych mu nejraději naplivala do tváře a utekla od něj. Ruka mu sjela na moje stehno a kroužila tam.

Byl naprosto uvolněný, to se o mě nedalo říct. Byla sem jako na jehlách. Musel ze mě vycítit, že se mi to nelíbí a ošívám se, protože sebou trhl a jako hladová lasička, když se vrhne na svoji kořist, pak si mě posadil na klín a přitáhl si mě k sobě, tak abych se mu nemohla vysmeknout, už jsem cítila jeho rty na mém krku. Jedna ruka mě přidržovala a druhá mi zajížděla pod tričko, až mi běhal mráz po zádech.

Drobet jsem se zachvěla odporem ale i vzrušením, nedalo se tomu vzdorovat. Pořád mezi námi byla neskutečná vášeň, neuhasínala, ale naopak sílila.

Zrychleně jsem začala dýchat ve snaze ubránit se tomu pocitu.

Vůle nikdy nebyla moje silná stránka, nakonec jsem se tedy poddala, nechala sebou zacházet jako hračička.

Ústa mu jela od krku až k prsům, rukou mi vyhrnoval tričko a jeho ruka, která do teď byla na zádech, sjela po boku až ke stehnu, kde začal jemně kroužit, jak jsem to měla vždycky ráda.

Z očí se mi vytratila jiskra a vyprázdnila se mi tak rychle, jako když se vypařuje pára z hrnce.

Bojovat jsem s ním nemohla, byl by mě schopen určitě i zabít a to jsem nechtěla rozhodně riskovat.

Předtím než mě položil na postel, svlékl mi tričko.

Polkla jsem a trochu tišeji jsem zasténala, tak aby to jeho uši nestihli zaregistrovat.

Mé černé dlouhé vlnitější vlasy se kolem mě rozprostřely a já jsem se podívala stranou.

Ukápla mi slza a rukou jsem chytila prostěradlo a pořádně ho sevřela. Na chvíli se zastavil, cítila jsem to, i když sem se mu nedívala přímo do očí a nesledovala ho. Jeho ruka se mu zastavila na břiše a druhou mi jel až k tváři.

„Ne.“ Zasténala jsem hlasitěji se slzou na tváři. Neslyšel to, nebo mě prostě ignoroval.

Jemně mi otočil hlavu. Naše oči se střetly.

Zachvěly se mi rty a beznadějně jsem polkla a pak znova se nadechla.

Lehce se nade mne naklonil a políbil na rtech. Celá sem se napnula, neoplácela jsem mu to.

On pokračoval dál a pohrával si s mými rty, přitom mi jezdil rukou po břiše a po celém těle. Bavilo ho to dělat si se mnou, co chce. Tenhle úsměv jsem už znala až moc dobře a zrovna jsem z toho klidná nebyla.

Už mi to mohlo být jedno. Poddala jsem se mu jako hodná ovečka pastýři.

Jsem ztracená. Už nikdy nebudu mít sílu na to, abych se mu vzepřela.

Po zbytek večera to probíhalo, jako vždy. Nedošlo k ničemu jinému než jako vždy. K vášnivému líbání a mazlení. Bohužel ale jen z jeho strany.

Nechápala jsem, proč už dávno nezašel dál, ale to jsem raději vědět nechtěla.

Z dálky jsem slyšela dunivé zabouchnutí dveří, v té době jsem byla ale myšlenkami nepřítomna.

Svět se mi vzdaloval a utichl. Neviděla sem nic, vnímala sem jen své pocity a bolest, která mě bodala do srdce. Slyšela jsem ho být v rychlém tempu. Hrdlo se mi sevřelo. Nedostávala jsem dostatečného vzduchu, začala jsem se dusit.

Odešel. Jakoby se nic nestalo a vše bylo v pořádku.

Musela jsem ho urazit. Jindy mi věnoval ještě sladký úsměv, i když jsem se nechovala dobře. Dnes odešel bez pouhého pohledu na mě. Proč mi to bylo jedno, a necítila se ublížená?

Přehodila jsem přes sebe deku, schoulila se do klubíčka a zavrtala se pořádně do deky, kam položila i svoji uslzenou tvář.

Jídla se ani nedotkla. Jistě se mu to líbit nebude. Nutil mě jíst, abych náhodou nezhubla. To mi bylo ale jedno. V tuhle chvíli jsem dokázala myslet jen na jednu věc. Unavená a zoufalá jsem nakonec usnula.

Autor: Caroll, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí démona 1. část: