V zajetí tance - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé době přicházím s další kapitolkou. Tentokrát si Shou už začíná maličko uvědomovat, že ho jeho zaměstnavatel nenechává tak chladným, jak by opravdu chtěl.

01.10.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 503×

V zajetí tance – II. Kapitola: Waltz

Po tanečním sále s rudými závěsy se linuly příjemné tóny The Blue Danube Waltz od Johana Strausse. Avšak tuto dokonalou hudbu doprovázela nevrlá slova tanečního mistra a nejisté kroky tančící dvojice. Ono se tomu ani tanec říct nedalo. Blonďatá slečna, na jejíž jméno si ani nevzpomínal, neznala kroky vznešeného waltzu. Její tanečník byl tak špatný, že ji nedokázal vést, aniž by u toho nezakopával či slečně nepřišlápl nohu.

Shou nešťastně zakřičel: „Dost!“

To slovo vyplnilo celou místnost. Měl opravdu velmi dobré nervy, ale tohle bylo i na něj příliš. Nemohl pochopit, proč se ti dva nehodlají ten tanec naučit, když už jim ho vysvětluje počtvrté a oni ho stále kazí. Sebral lepicí pásku ze stolku v rohu, kde občas sedával. Doprostřed parketu s ní vytvořil obrys dvou čtverců od sebe vzdálených jeden metr. Odložil pásku na své místo a vrátil se k těm čtvercům.

„Sledujte mé nohy, ještě jednou vám ukážu, jak jsou kroky,“ oznámil jim Shou opět trpělivě. Stoupl si do rohu čtverce, posunul nohu dopředu k prvnímu rohu, druhou posunul obloučkem k druhému, pak nohu v prvním rohu pošoupl ke své levé noze. Celé to zopakoval, aby se dostal do stejného rohu, ve kterém začínal. Stíhal u toho počítat ve tříčtvrťovém taktu. Podíval se na přihlížející pár. „Teď totéž zkoušejte každý sám, dokud si neosvojíte kroky.“

Blondýnka poslušně přicupitala ke čtverci a s vyhrnutou sukýnkou se pokoušela o pro ni náročné kroky. Nemohl si však nevšimnout toho pohledu, co po něm hodil Watabe-san. V tom pohledu bylo něco… Mladík to neuměl popsat, ale zamrazilo ho z toho v zádech.

Bedlivě sledoval, jak se oba snaží nepřešlápnout ven ze čtverce a udržet si rytmus. Shou procházel pomalu mezi nimi, aby mohl jasným hlasem do tiché melodie počítat. Takhle mučil dvojici skoro půl hodiny, než jim dovolil opustit čtverce. K jejich smůle sice ty dva zmizely, ale objevil se na podlaze větší čtverec, ve kterém měli tančit jako pár. Velice ďábelsky se usmál a pokynul jim, aby pokračovali v tanci.

Tentokrát Watabe-san poslechl okamžitě a jeho kroky nabraly jistotu, avšak jeho dáma s každým krokem jistotu ztrácela. Shou se na to nemohl už vydržet dívat, jak ta dvojice ničí jeden z jeho milovaných tanců.

„Pro dnešek končíme,“ prohlásil rozhodně a ti dva okamžitě ustali v tanci.

Watabe-san se usmál a doprovodil mladíka ke dveřím. Stihli si vyměnit několik slušných frází, než mohl konečně Shou odejít. Unaveně se posadil do svého autíčka a vytočil jedno z mnoha čísel. Musel chvíli čekat.

„Haló? Shou-chan?“ ozval se na druhé straně veselý dívčí hlas.

„Yo, Maya,“ zvesela ji pozdravil a už mluvil dál. „Skončil jsem dřív. Víš, napadlo mě, že bychom mohli jít zkoušet na tu soutěž.“

„Dneska? Ale proč ne?“ souhlasila. „V kolik mám být u tebe?“

„Budu doma za hodinu,“ oznámil čas svého příjezdu. Nastartoval auto a vydal se na cestu domů. Po celou dobu poslouchal vážnou hudbu. Ta hodina cesty byla trochu náročnější, než čekal. Únava se dostavila i na něj, a to většinou ji nedal na sobě nikdy znát. Zaparkoval před svým domem. Vystoupil a najednou… mu někdo skočil na záda.

Otočil se, aby zjistil, kdo to byl. Stála před ním mladá dívka. Vlasy zastřižené nakrátko, oblečená ve volném tílku, takže jí ramínko sklouzávalo po paži dolů, a v potrhaných džínách. Usmál se na ni, ale to už spolu vcházeli do jeho království čili jeho tanečního sálu.

„Shou-chan, co budeme tancovat?“ ptala se zvědavě jeho taneční partnerka, zatímco si svazovala vlasy do kratičkého culíčku. Odpovědí jí však bylo spuštění tiché melodie, která pomalu zaplňovala místnost. Shou si vlasy též stáhl do ohonu a už vyrovnaným krokem šel k Maye. Uklonil se, natáhl k ní ruku.

„Smím prosit o tanec?“ pousmál se, když se narovnal.

Děvče mu oplatilo úsměv, ruku položiv do té jeho. „Waltz, Shou-chan? To už jsme dlouho netančili…“

Spolu došli do středu parketu a začali tančit. Raz – dva – tři - dva – dva – tři. S naprostou samozřejmostí se pohybovali po místnosti, dokud hudba nedohrála poslední tón.

„Trápí tě něco, Shou-chan?“ pohladila ho hnědovlasá dívka po tváři.

„No…“ protáhl jmenovaný obličej. „Dneska jsem měl opravdu zvláštní pocit…“

A je konec druhé kapitoly. Jak se líbila? Upřímně, pořád nevím, jak tuhle povídku budu přidávat, protože psát v er formě není moje silná stránka, takže to bude takové nepravidelné, za to se velmi omlouvám. Jinak budu moc ráda za komentář a děkuji za přečtení. Gwendolin

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování