OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vampire pet 20. kapitola

16.06.2017 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1165×

Rázné zaklepání na dveře vydalo dutý zvuk, který se rozlehl celou knihovnou.

Alric se ani neobtěžoval otočit tím směrem hlavu a pronesl strohé: „Vstupte.“

Jedno křídlo vysokých dveří se otevřelo a do šera vstoupila hrdá postava navlečená v dokonale nažehlené uniformě připomínající zastaralou a opotřebovanou masku tučňáka.

Majordomus uctivě vešel a zavřel za sebou, na naleštěném tácu nesl bílou obálku.

Pomalu došel až před svého pána sedícího v křesle a nabídl mu psaní doprovázené mírnou úklonou.

„Pane Alricku, přišel dopis…“

Jakmile po něm však chlapec vztáhl ruku, Silvius lehce ucukl a počkal, dokud se na něho upír nepodíval.

„Ano, to vidím, v čem je problém?“ chlapec šel netrpělivě hned k jádru věci.

Svraštělá tvář starého muže s hustým obočím se zachmuřila, jistě nechtěl, aby si o něm jeho pán myslel špatné věci, být totiž sluhou v upírské rodině nebývalo nic lehkého, často vám přikazovali přinést zvláštní věci a pak je odklidit, či odhalovat věci, o kterých jste nevěděli, že se odhalí spolu s omáčkou dalších tajemství, jež sebou ten muž celý život nosil jako těžké břemeno svých předků.

Věrný Silvius už po desítky let sloužil rodu Malkavianů, jeho otec zde sloužil stejně jako jeho děd, a ani on neporušil tuto dlouholetou tradici.

Zakládal si na dokonalosti, být ve správný čas na správném místě, zaručovat trvalý chod věcí, domácnosti a hradu, a také být k ruce všem jeho pánům, ať se jednalo o cokoliv.

Stejně jako teď.

Když ráno našel tento dopis před hlavními dveřmi, právě hodlal zajít za Jakubem, aby vyjel s druhým vozem do města na nákup potravin, když si něčeho všiml na zemi, co nebylo ve dřevěné schránce, ale na zemi zatížené kamenem.

Jistě, Bran dostával mnoho dokumentů, balíků, dopisů a jiné korespondence, jenže tento…

Rozhodně nejel pošťák takovou dálku kvůli jednomu špatně adresovanému dopisu.

Silvius s myšlením Sharlocka Holmese věděl, že psaní bez zpáteční adresy by skončil mezi dalšími takovými dopisy na poště, tudíž ho sem někdo musel doručit osobně.

„Nemá zpáteční adresu, tudíž nevím, od koho přišel, navíc… ten, komu je adresován, tu není, chci říci, adresa sem je správná, jméno nikoliv. Pisatel udal jen iniciály,“ konečně nabídl chlapci záhadný dopis. Alric jej uchopil do svých elegantních prstů a prohlédl si jej se zájmem z obou stran. „Při příštím odjezdu pro potraviny ho po Jakubovi odešlu zpátky, nejspíše je to nějaký omyl, pane,“ svěřil se Silvius se svou domněnkou, že mu pán odsouhlasí správnou dedukci.

„To nebude nutné,“ zabodl upír svůj podezřívavý pohled na naškrábaná písmena D.C. „Můžeš jít, vyřídím to osobně,“ propustil Alric s nepořízenou svého strohého majordoma.

Silvius se nechtěl vyptávat, to bylo proti veškerým pravidlům, i když ho tato záhada zajímala, a vůbec vše, co se v domácnosti šustlo, neměl tedy na vybranou a s prázdnou opustil knihovnu s výrazem nelibosti.

D.C.

„Daisy Clárková,“ odpověděl si upír hloubavě nahlas sám pro sebe. „Kdo tady o tobě může vědět?“

Odpovědí mu bylo jen zapraskání polena v nedalekém v krbu.

Neměl by to otevírat, nebylo slušné prohlížet cizí korespondenci, ale měl takový divný, nepopsatelný pocit, jaký se u něho objevoval zřídka, ale vždy měl své opodstatnění.

Prostě to musel udělat, našeptával mu to ten nenechavý hlásek vzadu v hlavě.

Co když je to od nějakého známého? Přítele, Rodiny? HLOUPOST, žádné tu neměla a nikdo, ani živá duše, nevěděla, kromě nich, že tu je. Navíc si byl jistý, že Chestr ve vlastním zájmu tu holku nenechal napsat ani domů ani písmenko. Celé dny trávila v hradě spolu se všemi ostatními pod dozorem, výjimkou Chestrova doprovodu ven. Že by snad tam někoho potkala?...

V Alricovi se zvedla vlna mírné žárlivosti a podezření rostlo.

Mezitím co se jeho mysl rozhodovala, zda dopis otevřít či neotevřít, prsty už na tom samy pracovaly.

Ozvalo se „chchchch“ a ostrým drápem rozřízl horní okraj.

Jindy se nenechával tak pohltit zvědavostí nad něčím tak obyčejným, ale tohle byl naléhavý případ, tedy alespoň tak si to ospravedlnil.

Nějaké ty předsudky šly zcela stranou.

„Tak kdopak ti píše, Daisy…“ vytáhl jediný list papíru. Ve spěchu ho rozložil.

Pokud měl Alric barvu očí jako čirou krev, tak právě teď se rovnala rozžhavené lávě pomalu bublající na povrch.

Přečetl dopis hned dvakrát, než ho sklonil a vyrazil ke dveřím jako blesk.

„Ty podvádíš!“ zlobil se Chestr, který si zrovna nehrál na tichého hráče u kulatého stolu plného lidí, což by všichni více ocenili.

„Uklidni se, žabáku, je to jen první kolo, pořád máš šanci vyhrát, i když o tom stále pochybuji,“ odvětil s úsměvem Vincent, hlídající si své karty, aby do nich Lily nemohla z druhé strany koukat, bohužel i z té opačné měl stejný problém.

„Už máš strach, že zase prohraješ?“ přisadil si se svou troškou do mlýna Leo a vynesl novou trojici králů. Jako jediný měl právo se posmívat, protože se mu neskutečně dařilo. Neuvěřitelné štěstí.

Nyní byla řada na Daisy a ona se nemohla rozhodnout, co hodit na stůl, jelikož se jí všechny trumfy hodily. Nakonec se rozhodla pro černou desítku.

Kanastu v posledních dnech hrála tak často, že za tu dobu mohla být profík. Měla tu karetní zábavu vážně ráda. Jaké překvapení, že Chestrovi nešly hry jak s figurkami, tak i karetní. Trochu ho litovala, ale po tom, co se předtím odehrálo a ona nechtěně, no, řekněme spíše chtěně, odhalila část jeho minulosti, se choval trochu odtažitě, snad se za to styděl, o to však víc stoupl v jejích očích, protože to vypadalo, že toho vážně lituje.

Daisy do něho nerýpala, prostě to tak brala, i ona, když byla malá, dělala nehezké věci ze sobeckých důvodů, když například žárlila na Jessii, strčila ji do bláta, až byla od hlavy k patě zamazaná jako strašidlo, ale sesílat holocaust na nevinné vesnice, to už byl čin hodný Napoleona.

„Nemám strach, že prohraju, jen ti nepřeju vítězství,“ mračil se Chestr a vehementně se snažil co nejvíce soustředit a schovat za vějířem karet s mrzutým bručením.

„Nech ho, Leo, víš, že tu nemůže s nikým moc trénovat,“ přispěchala s pomocí Lily na upírovu obranu.

„Kdybych věděla, že přijedete, začali bychom s přípravou ihned,“ přisvědčila Daisy s úsměvem schovaným za kartami a jen lehce mrkla na svého reptajícího protihráče, neposedného jako malý nerudný rarach.

Bylo dopoledne, což o to, venku nebylo moc hezky a zatažená mračna slibovala vítr a bouři za nezataženými závěsy, ale i tak okna byla dost malá na to, aby do místnosti vpustila dostatek ponurého světla.

Daisy jediná tedy měla problém, protože ostatní ve tmě viděli skvěle.

„Stejně by se jeho um moc nezlepšil, ani kdyby si ošoupal prsty na kost,“ začal se Vincent pochechtávat, ale musel se krotit, jinak by Chestrova vznětlivá povaha mohla také rychle prasknout jako balónek trpělivosti ve tvaru žížaly.

Jen to dořekl, dveře otevřel někdo, koho opravdu nečekali, že uvidí.

Podle zatvrzelého výrazu to nevypadalo, že by si s nimi Alric přišel zahrát přátelskou partii kanasty.

„Budu hádat, neseš špatné zprávy?“ zívl znuděně jeho bratr a taktně se snažil sourozence vystrnadit svým kyselým obličejem, který říkal: nejsi tu vítán. „Co je to tentokrát? Nechal jsem otevřené dveře do sklepa a někdo z nich spadl? Zapomněl jsem vrátit nějaký dokument? Pověsil jsem ti do pokoje mrtvolu?“

„Nepřišel jsem za tebou,“ odbyl ho chlapec jedovatě a zamířil přímo k nim pevným krokem.

Daisy měla najednou takovou neblahou předtuchu, sevřel se jí žaludek. Proč jen jde k ní? Co chce? Ajaj, ten zamračený pohled nevěstí nic dobrého. Oči jí sklouzly dolů.

Co to mačká v ruce?

„Můžeš mi vysvětlit tohle?“ napřáhl k sedící dívce právě došlou zprávu.

Dívka váhavě položila karty na desku stolu. Všichni ji sledovali, jako by jí vyrostl na čele roh, cítila se jako červ na háčku, kterého na provázku spouštějí mezi piraně.

Daisy nadzvedla nechápavě obočí. „Co to je?"

V bílém pokoji zavládlo ticho, všichni hráči se zdáli zvědaví, až na Vincenta podpírajícího si dlaní bradu a Chestra, který vypadal najednou čile a ostražitě.

„Přišlo to před chvílí,“ dodal na vysvětlenou Alric s nečitelnou tváří a jiskřivýma očima plnýma čehosi neblahého.

Dívka s růžovými kadeřemi mu věnovala jeden rychlý pohled a pak už ponořila nos mezi řádky.

Písmo bylo neúhledné a tak trochu načmárané ve spěchu jako od někoho, kdo se zdál rozčílený nebo vážně pospíchal.

Tentokrát jsi mi dokázala uniknout, ženo, ale to je jen začátek. Nyní tolik příležitostí mít nebudeš.

Chci ten klíč, jinak tě čeká něco horšího, než smrt. Předání proběhne na každoročním vánočním maškarním plese pořádaným Catherinou Caradja v Prahově. Odcestuj tam s celou rodinou.

Neopovažuj se neuposlechnout, jinak napadení Branu bude nevyhnutelnou součástí tvojí umíněnosti.

FF

A je to v prdeli.

Nebylo pochyb, že ten, kdo tu ohavnost napsal, nebyl nikdo jiný, než ten zmetek, co se u ní náhle večer objevil. Naštěstí udělala určitá opatření, která, zdá se, zabrala, jinak by nepřikročil k takovému způsobu sdělení. Jenže tím to všechno prasklo. Takže si vlastně moc nepomohla.

Tak moc doufala, že si najde někoho jiného a přestane ji obtěžovat, že na ni zapomene.

Jak si oddechla, když po dvou celých týdnech se nic nestalo. A teď?

Co teď? Sakra.

Jak se to vlastně dostalo Alricovi do rukou?

A co ostatní? Stačil jediný pohled vpřed i do stran a zjistila, jak na ni všichni kolem stolu napjatě hledí.

„Nemohu ti to nijak vysvětlit, sama to nechápu,“ odpověděla, kroutíc hlavou.

„Nelži, Daisy!“ zazněl pomyslný Alricův varovný výstřel. Teď už vážně teklo do bot, ba co víc, už se potápěla. Ten jí na to neskočí. „Jsou na tom tvé iniciály, to nezapřeš, chci slyšet pravdu, teď hned,“ nedal se upír tak lehce odbýt. Nejspíše neodejde, dokud se to vážně nedozví a ona nevyklopí celou pravdu tady přede všemi. Ten svět je vážně hnusné, kruté místo.

Zatracený vlčí parchant, stejně si všechno začal on, a ona teď za to má být trestána?

„Tak dost, co se to tu děje?!“ vyskočil rozčilený Chestr ze židle a přemístil se k Daisy rychlostí blesku jako rytíř spěchající princezně na pomoc.

Upír se vložil mezi svého bratra a svou schovanku, aby bylo jasné, na koho obrátil svou nevoli.

„Z čeho Daisy obviňuješ? Nic neudělala,“ zvýšil hlas. Z toho se mohla vyklubat pěkná hádka, a taky se nemýlila. Průšvih byl na dohled.

„Uklidni se, Chestre, určitě se to nějak vysvětlí,“ zavolal Leonardo klidným hlasem, ale sám si tak zcela jistý nebyl.

„Co je to vlastně za dopis, sakra?“ vyštěkl rozběsněný anděl bez skrupulí a vytrhl Daisy z rukou pomačkaný list papíru. Přejel ho očima a pak ještě jednou, ve tváři nevěřícný výraz. Až poté vzhlédl zpátky na bratra. „Jak víš, že to patří zrovna jí? Nějaké iniciály nic neznamenají. Je to jen shoda náhod!“

Náhle se ve dveřích objevila štíhlá postava černovlasé upírky, ta byla vždy tam, kde se něco dělo, možná to byla náhoda, ale teď se to moc nehodilo, zvláště v takovém napjatém rozpoložení.

Z toho mohl vzniknout ještě větší malér a Daisy se lehce přihrbila, jako by snad chtěla za opěradlem židle zcela zmizet a vynechat tuhle katastrofální hádku na někdy jindy.

„Proč je tu takový křik?“ usmála se Verona sladce jako kočka nad smetanou, čekající na dobrou příležitost něco z pronesené konverzace využít sama pro sebe.

Odpovědi se však nedočkala, všichni ji ignorovali a soustředili se na stojící trojici.

Hovor pokračoval.

„To si vážně myslíš? Pak jsi hloupější, než jsem si myslel, Chestre, není to žádná náhoda,“ opovrhl jím Alric a založil si pevně ruce na hrudi s vědomím, že se nikam nehne, než se to vysvětlí.

Místností se ozvalo vzteklé hrdelní „vrrr", situace se zdála čím dál více napjatější, jako mýdlová bublina, jež se třepotá ve vzduchu.

Daisy věděla, že musí zasáhnout, jinak se tu za chvíli stane něco nehezkého, kde bude na hlavním programu její useknutá hlava napíchnutá na kůl.

„Je to pravda, ale já… nemůžu za to, donutil mě k tomu, přísahám,“ vyhrkla náhle. Už nešlo couvnout, šlo už jít jen dopředu a čekat na následky.

Chestr se otočil na svou růžovlasou milenku za svými zády, v očích cosi jako zklamání důvěry.

„To nemyslíš vážně, Daisy…“ jeho hlas byl najednou podivně, děsivě tichý, nevěřícný, bodající jako dýky do těla.

„Nechtěla jsem vás zradit…“ bránila se dívka a zamávala rukama.

„Zradit?“ Verona se s napřaženými drápy začala hrnout ke stolu. Ač nevěděla žádné souvislosti, nebylo pochyb, co chce udělat, ostatně, nikdy neměla toho nicotného vetřelce v lásce, a teď měla jedinečnou možnost se ho zbavit tím, že všechny poštve proti ní.

Daisy koukala, jak se na ni žene.

Vše se najednou v té ubohé dívce najednou bortilo jako domeček z karet, do kterých foukne drak, naštěstí se Alric matce postavil pohotově do cesty, asi nechtěl, aby si z Daisy udělala škrabadlo pro kočky do té doby, než bude vědět, co chce.

„Ustup, drahoušku,“ zacukrovala, „chci si to s ní vyřídit jednou provždy. Od první chvíle jsem věděla, že s ní budou potíže, a nemýlila jsem se. Jídlo se nikdy nemá plést do rodinných věcí. Je to nepřirozené. Postarám se o to,“ zasyčela směrem ke stolu, vážně z toho šel strach.

Alric se však ani nehnul, připomínal ocelovou stěnu, za kterou se nikdo bez povolení nedostane.

„Ne, matko, chci si vyslechnout, jak k tomu došlo, počkej ještě s rozsudkem.“

„Alricku!“ zamračila se ona, vůbec se jí nelíbilo, že jí syn odporoval, ale nemohla nic dělat. Ve světě upírů byl již považován za dospělého, a tudíž ho musela respektovat, ne jako své dítě, ale jako samostatného jedince s vlastním rozhodnutím, jež má stejnou váhu, jako to její. Alrika nebylo radno podceňovat. Verona sklonila tedy své drápy a číhala.

Daisy nevěděla, zda se má klepat strachem nebo hrůzou. Pokud se poštěstí, půjdou jí po krku dva magoři místo tří, jaké štěstí.

Bránili by ji vůbec gentlemani z Anglie? Asi ne, proč by taky. 

Daisy nasucho polkla, všichni přítomní čekali vysvětlení.

Náhle si uvědomila, že vlastně nebylo co vysvětlovat.

Těžce se nadechla a obletěla zkroušeným pohledem přítomné. Cítila se hrozně, proto se nadechla a spustila: „Stalo se to před třemi týdny. Přišla jsem do pokoje a okno bylo otevřené, něco mě tam napadlo. Bála jsem se. Vypadalo to jako vlk a člověk dohromady, velká chlupatá příšera,“ začala vysvětlovat a překotně gestikulovat rukama, aby vykreslila celou tu hroznou situaci. „Ta chlupatá koule po mně chtěla nějaký klíč, nerozuměla jsem tomu, měla jsem strach. Říkal, že se za čtrnáct dní vrátí, a pokud ho nebudu mít, tak mě zabije. Není co víc vysvětlovat, vydíral mě, to je celé.“

„Daisy,“ soucítila s ní Lilyana, která viděla tu těžkou zkoušku, kterou musela její přítelkyně projít, a rozhodně ji neobviňovala, spíše z toho výdechu čišel soucit.

„Nevěděla jsem, co je to za klíč, a proč si ho tedy nevezme sám, vždyť pro někoho takového by to neměl být problém.“

„Jistěže to je problém,“ oponoval Alric, „klíč, o kterém je tu řeč, je vyroben z čistého stříbra, proto se ho upíři nemohou dotknout, stejně jako lykani, oba dva naše druhy nesnesou dotek tohoto kovu na své kůži, proto je třeba nějaký prostředník, a shoda náhod zařídila, že jsi tu byla nová,“ přemýšlel nahlas.

„Na tom se nic nemění, ta holka je jen na obtíž, přináší více problémů, než samotná zima. Musíme se jí zbavit,“ cenila zuby paní Drákulova hradu.

„Nikdo se jí ani nedotkne!“ zatínal pěsti Chestr a v té blankytné modři jeho hlubokých očí se začaly dělat malé červené flíčky. To nebylo dobré znamení.

Pokud se Daisy cítila ještě více nenáviděná, pak to bylo právě teď. Zepředu se na ni Verona chtěla vrhnout a zezadu v zátylku vnímala zkoumavé pohledy ostatních.

Vážně nevěděla, jak se celá situace vyvine, je přeci nevinná! Copak za to může, že si ji ten zabiják s rybím dechem vybere jako obětního beránka?

K čertu s ním!

„Spíš bychom se měli divit tomu, jak se sem tak snadno vlkodlak dostal. Tak drzí nikdy nebývali, musejí být zoufalí. Ale to znamená, že pokud se sem tak snadno dokážou dostat, je to naše chyba. Měli bychom zvýšit opatrnost. Ta zvířata už se nás nebojí jako kdysi,“ Alrica odvedly jiné závažné myšlenky k naléhavějším okolnostem, „je nutné si přiznat, že jsme něco přehlédli, a je třeba to napravit a ochránit Bran.“

„No, to se divím, že už tu všichni neležíme s rozervaným hrdlem,“ přisadil si Vincent sarkasticky.

„Jak se ti vlastně podařilo se ho zbavit?“ zeptala se zvědavě Lily vystrašené smrtelnice.

„Řekl, že se za dva týdny vrátí, a tak jsem na okno a dveře pověsila vlčí oměj. Našla jsem to v knížce, prý je to bylina, která je odpuzuje. Natrhala jsem ji tajně na procházce. Asi to fungovalo,“ krčila Daisy rameny.

„Tak ty jsi klidně beze slova čekala, jestli ti po dvou týdnech nerozdrápe krk, aniž bys nám něco řekla? Mohlo tě to stát život!" zavrčel Chestr, nevrle uražen nedostatkem její důvěry.

„Žádná škoda," prskla Verona.

„To stejně nic neřeší, jak vidno,“ prorokoval mladý aristokrat, „pokud poslal dopis s instrukcemi, tak o ten klíč opravdu stojí a nedá pokoj, dokud ho nedostane, toho by se však dalo i využít.“

„Jak, Vincente?“ pozvedl Leonardo obočí, jelikož se tak často nestávalo, aby jeho bratr měl tak produktivní nápady.

„Jednoduše, ten chlupatý ubožák, jak řekla Daisy, je zoufalý, pokud vyhrožuje napadením hradu, což může být jen fikce, a navíc předání na plese lady Koradji, kde je obklopen vampýry? To by snad udělal jen opravdový hlupák, ale přemýšlej,“ tvářil se pobaveně hrabě Dragony.

„On neví, že jsme dopis četli, máme tedy výhodu překvapení a souhry. Pokud se budeme snažit, nebude těžké to zvíře překvapit a zabít, a pak puf, bude po problému,“ nadhodil svůj skvělý nápad Vincent, opájející se svou dokonalostí.

Verona překvapeně zamrkala, vážně se radovala, jak si dnes pochutná na čerstvé krvi, ale šance na chutný úlovek se pořád rapidně snižoval s dalšími pronesenými nápady.

„To nezní jako špatný nápad,“ přiznal Chestr. „Něco na tom je."

„Já v tom vidím nějakou past, kdo by dobrovolně chodil do společenstva upírů?“ namítl Alric s přemýšlivě přivřenýma očima, který na celou věc pohlížel konstruktivně.

„Ty za vším něco vidíš, asi máš strach si ušpinit ruce, že?“ vrčel Chestr, rozhodnutý bratra vyprovokovat, když už sám byl v nepříliš dobré náladě. „Co kdyby sis to vyřídil sám? To je tvoje parketa. Kvůli tvé chybě do toho zatáhli Daisy, tak by sis to měl vyřídit, hm?“

„Tak ty mi chceš něco vyčítat? Nejdřív si ukliď před svým prahem a pak mi teprve něco říkej,“ probodl ho pohledem.

Alricův hlas v sobě nesl známky podráždění, ale přes to všechno si zachovával chladnou hlavu a netečnou tvář, stejně jako jejich otec v tak vážných chvílích. Ale konkurovat Chestrovi? S tím ďáblem se nedalo dohodnout.

Jedna uštěpačná poznámka střídala nové urážky.

Celá situace, nafouknutá jako bouřkový mrak hrozící krupobitím, se zdála ještě zataženější, jediný, kdo se odvážil do hádky zasáhnout, byl ten blonďatý bůh, co se Daisy zamlouval.

Leonardo dobře zvážil celou situaci, uměl si spočítat, že pokud někdo neodvrátí hrozící katastrofu, už je nikdo od sebe nerozdělí, proto si stoupl, aby na sebe nenásilně upoutal veškerou pozornost.

„Zatím se nic nestalo, není třeba na někoho házet vinu. Jak řekl Vincent, máme na své straně moment překvapení, pokud vše půjde podle předem určeného plánu, bude po problému, kde je vlastně onen klíč, o který se tu jedná?“

„Máš ho ty, co?“ zasyčela své obvinění Verona na nejistou Daisy, ta vrtěla vehementně hlavou a raději se posadila, kdyby se jí náhodou podlomily nohy. Ale ten klíč vážně neměla.

„Já ho nemám, přísahám, nevím, kde je ani kdo ho má, tak jak bych ho mohla vzít?“

„Jistěže ho nemá, pokud by zmizel, Silvius by to okamžitě ohlásil,“ konstatoval mladý tmavovlasý upír. Alespoň se jí tak zastal.

„Ten tedy určitě,“ pronesl na půl úst Vincent, který očividně toho starého morouse také neměl zrovna v oblibě.

„Vincente,“ zpražil ho Leo, „v první řadě je potřeba zabezpečit hrad a pak vymyslíme, co dál,“ upír rozhodl za všechny. To byla za tu dobu asi nejrozumnější pronesená slova a nikdo se je neopovážil zpochybnit.

„Dobrá,“ přikývl Alric, „tohle zařídím sám,“ s posledním příspěvkem do debaty rázně odešel i se svou matkou v závěsu, která to jistě ihned půjde vyslepičit svému muži. Situace kolem stolu se trochu uvolnila, jakmile dvojice opustila místnost, jako když pomine ledová fronta.

Pořád tu ale zůstávalo hodně nezodpovězených otázek. Daisy tomu sice unikla, ale jen na chvíli.

Dívka zarytě mlčela, cítila se zahanbeně i zničeně zároveň, právě unikla hrozbě smrti, už po několikáté, a stále si na to nemohla zvyknout. Ten nekonečně dlouhý seznam obvinění, za které ani nemohla, se dal pro ostatní jen těžko spolknout. Cítila křivdu a nespravedlnost.

Nebyla to její vina!

Ano! Oni dva za to mohou. Kdyby ji sem nepřivedli, nic z toho by se nestalo!

„Proč jsi mi to, sakra, neřekla, Daisy, nedal jsem ti dost příležitostí k důvěře? Nemohla ses s tím na mě obrátit?“ rozhodil podrážděně Chestr rukama a každé slovo dívku víc a víc ubíjelo.

Už toho měla vážně dost.

Prudce vstala, div nepřekotila židli, na které seděla.

„Opravdu je to tak lehké? Co jsem tady, zdají se mi noční můry, každý večer čekám, že mě někdo zabije. Tohle je strašné místo. Lituju toho, že tu jsem, a je to tvoje vina!“ zabodla chlapci prst do prsou. „Kdybys nechtěl lidského otroka, vůbec bych tu nebyla! Co je tobě po tom, co si myslím, no jasně, vy jste páni světa a na mé pocity se tu pohlíží jako na přebytek. Víš co? Jdi k čertu!“

Daisy ze sebe vyklopila jen to, co ji dlouho tížilo na srdci, ať to chtěla druhá strana slyšet, nebo ne, prostě dovršila míru únosnosti, nešlo to zadržet. Řekla Chestrovi pěkně od plic, co si myslí, a i když toho pak bude litovat, naštvaně odkráčela ke dveřím, prošla jimi a práskla hlasitě za sebou.

Nastalo hrobové ticho, do kterého jen Vincent věcně poznamenal: „Tak tos posral.“

Daisy utíkala celou cestu až do svého pokoje, kde sebou plácla na postel.

Bylo jí hrozně.

Srdce cítila nepříjemně v krku jako pichlavý kaktus a ruce se jí třásly jako listy ve větru, který venku bičoval horskou krajinu.

Celý tenhle chladný, ponurý pokoj nenáviděla, dala by všechno za to být teď jinde, proklouznout myší dírou do jiného světa, vyletět oknem do Země Nezemě.

Jenže pohádky neexistují a kouzelné světy jsou jen v paměti nemocných fantastů.

A romány?

Zatracené líbivé romány s falešnou realitou, aby se zdála pro ženy stravitelnější, proč to vlastně četla? Nic se nevyrovnalo krutému světu bez skrupulí, který vás bez milosti v té nejtěžší chvíli srazí na kolena a plivne do obličeje.

Takový klam.

A nyní, když se přesvědčila, že jeden odlišný svět za hranicí toho jejího vážně existuje, tak musela přiznat, že je ještě horší, než jak si ho každý romanticky maluje, ona tvrdě narazila na neprobouratelnou stěnu dlážděnou chorobným děsem.

K čertu se vším!

Daisy zabořila tvář do měkkého péřového polštáře, aby v něm udusila své slzy hořkosti.

Jak nespravedlivé to všechno bylo!

Přála si, modlila se za přátele, za lepší život, a co jí za to ten všemohoucí poslal?

Dva zvrhlíky a pytel těžkostí.

O to jsem se tě neprosila! křičela v duchu a mručela od povlaku.

Mezi všemi těmi otázkami se dívce začal do mozku zavrtávat zase ten nepříjemný zvuk těch zatracených hodin jako malý červík! Takový ďáblův stroj!

Těch už měla taky plné zuby.

Vyletěla z postele jako píchnutá včelou a popadla ten stroj do obou dlaní.

Jakmile se otočila a mrskla tím dřevěným nervobudičem o dveře, jen o chlup minula postavu, která se v nich objevila.

„Co po mně ještě chceš?“ vyštěkla zničeně.

„Já…“ Chestrův pohled padl na rozbité hodiny a jejich komponenty povalující se vedle sebe na zemi, „přišel jsem se omluvit.“

Pokud mu na starožitnosti záleželo, nedal to najevon ale pochybovala o tom, teď řešil důležitější věc důvěru.

„Nestojím o tvoji omluvu, udělal jsi mi ze života peklo!“ rozkřičela se.

Upír tiše přistoupil blíže, jistě jí sem nepřišel nic vyčítat, a možná dokonce i svou omluvu myslel vážně, jenže si tu chvíli špatně načasoval, protože Daisy teď viděla rudě jako býk v aréně.

Po tvářích se jí kutálely slzy velké jako hrachy a o uklidnění nemohla být žádná řeč, spíše naopak.

„Nevěděl jsem, že to tak cítíš…“ kál se chlapec tichým hlasem, který by nic tak podřízeného v životě neudělal, ale pokud máme někoho skutečně rádi, jsme ochotní změnit některé naše nedostatky ve zlato.

„A jak se mám asi cítit? Jako vydržovaná milenka? Jako bezcharakterní domácí mazlíček zobající ti z ruky? Proč mi nedáš řetěz na krk a nepřivážeš k posteli jako tvoji předkové?“ prskala jako dračice oheň okolo sebe. Proč se s ní, sakra, nemůže hádat? Pak by ho alespoň mohla kousnout nebo poškrábat, aby si ulevila.

„To bych ti nikdy neudělal,“ zakroutil upřímně hlavou, až se mu kolem krku rozvlnily pramínky těch zvláštních bílých vlasů, kontrastujících s jeho černým oblekem.

„Víš co? Je mi to jedno, mám umřít tady, nebo někde v hladomorně? Je jen otázka času, kdy se mě zbaví Verona, to zvíře venku nebo někdo jiný. Řekni, kdy budu hlavním chodem na jídelníčku, protože mě tu všichni nemůžu vystát?“

„Nenechám ti ublížit, Daisy, je mi líto, co se stalo, kdybys mi to prve řekla, mohl jsem s tím něco udělat a nemuselo to zajít takhle daleko.“

Dívka potlačovala vzlyky pálící v krku, cítila se jako troska, jen se sesypat na hromádku.

„Daleko to zašlo, už když jste si ze mě v New Yorku udělali děvku!“

Než si Daisy stačila uvědomit, co dělá, napřáhla ruku a Chestr dostal hezkou památku na dnešní večer.

Nejspíše mohl uhnout, děti noci mají dobře vycvičené smysly, ale on stál na místě jako pařez a nechal si facku dát, protože věřil, že si ji právem zasloužil. Kam se poděla jeho hrdost na to, kým je? Kde je povýšenost a arogance?

Všechny upírovy přednosti se zdály najednou tak nepatrné, jako mýdlová bublina s nekonečně silného materiálu. Všechno, čím byl, byla jen přetvářka, za čím se tak dlouho skrýval, jako obrana před nepřízní osudu.

Dobře znal, jaký je to pocit, jaké to je nikam nepatřit, jaké to je, když vám všechno vezmou a místo toho dají plný pytel povinností.

On za to dával vinu Veroně i Alricovi, ale především otci. Odtud pramenily všechny neshody a zášť.

Jenže když si měl představit, jak ho opouští jediný člověk, ke kterému cítil za celý život náklonnost, maska drzého padoucha šla stranou.

„Zasloužil jsem si to,“ zamumlal pokorně.

„Jistěže zasloužil!“ rozkřičela se Daisy a doufala, že ho tím vyžene z pokoje, ale on stál pořád na tom zatraceném koberci jako prosebník.

Ani tentokrát upír neprojevil žádnou známku agrese, vznětlivosti nebo tak časté pobouření. Daisy byla zoufalá. Chtěla se hádat, vyčítat mu všechno možné, ale jak, když ten druhý nechtěl?

Musí ho odtud vystrnadit, než se přestane ovládat úplně.

„Daisy…“

„Mlč, Chestre, nechci slyšet tvoje hloupé omluvy, stejně nejsem nic, než tvůj otrok, tak nevím, proč by ses mi měl zpovídat a ospravedlňovat se. Můžeš si dělat, co chceš. Mně je to jedno. Vzali jste mi všechno, co jsem měla, a to byla svoboda. Teď už nemám ani to.“

Celá Daisyna postava se začala chvět potlačovanou bezmocí. Chtěla probrečet celou noc, možná dvě, s horou čokolády a lahví vodky. Všechno to hodit za hlavu. O tenhle ohavný svět nežádala, zcela stačila ta černobílá realita, ve které měla jistou alespoň práci.

Nejdříve život zde vnímala jako druhou šanci, novou příležitost, ale teď měla pocit, že je ještě horší, než ten předchozí.

Chestr tam pořád stál jako mučedník, možná mu to všechno nějakým zázrakem docházelo, nebo ho trápilo něco jiného, ale faktem bylo, že soucitný lesk v jeho modrých hlubinách byl opravdový a nezaměnitelný.

„Prosím, jdi pryč!“ žádala ho.

Otočila se stranou, aby si utřela mokré tváře. Buď odejde, nebo jí dá milosrdnou ránu zezadu do hlavy. Nebylo to sice moc důstojné, ale ďábelské stvůry se přeci neštítily ničeho. A dívka by teď uvítala i to.

Černé myšlenky Daisy Clarkovou zcela pohltily jako bezedná díra, ze které se už nejde vyškrábat.

Modlila se za oboje, ale to druhé by ukončilo veškeré budoucí obavy.

„Jdi pryč…“ opakovala popuzeně.

Nemohla udržet prsty v klidu, třásly se a nemohla to ovládnout, stejně jako rty, které neslyšně šeptaly všechno nespravedlivé, co se neopovážila říci nahlas.

Konečně uslyšela kroky, snad konečně odchází, nadechla se a lehce popotáhla.

Nechá ji o samotě. Nechá ji všem těm nestvůrám a stínům tichého pokoje napospas.

Všem nočním můrám, ze kterých se pravděpodobně jednou zblázní.

Jako by to počasí potvrzovalo, zatáhlo se úplně, až měla obloha barvu ocelové šedi.

Jeden krok, druhý…

Daisy hleděla do země a nenáviděla, jak ji v očích štípají slzy, nenáviděla i JE všechny za to, co z ní udělali. Nejspíš měl Alric pravdu, nepatří sem. Nikdy sem nepatřila. Je toho na ni moc, než aby vše dokázala pochopit a přijmout, lidský mozek to nedokázal tak jednoduše pobrat, cosi se proti tomu bouřilo a něco to naopak chtělo přijmout. Rozpolcovalo ji to. Cítila se jako přesýpací hodiny, ve kterých zbývaly poslední zrnka písku, než dopadnou na dno, a pak bude pozdě.

Ztracena ve svých trýznivých představách Daisy nečekala, že ji ten podlý parchant zezadu obejme.

Očekávala všechno, že bude Chestr křičet, že ji zabije, vyhodí z okna, rozzuřeně odejde, ale nenapadlo ji, že se zachová tak iracionálně.

„Co to děláš? Pusť mě!“ vykřikla vyděšeně, jako by jeho dotek znamenal veškerou zkázu její existence a neskutečně pálil. „Nech mě být! Nechci tě vidět, běž PRYČ! Nenávidím tě!“

Nechtěla žádný soucit, utěšování, a už vůbec ne od něho. Chtěla se vykroutit, bojovala jako lvice, ale jeho ruce nešly rozpléct, nešly sundat, odtrhnout od sebe, ať byla její síla vybičována ryzí zuřivostí španělského býka.

V upírově štíhlém těle se našla neuvěřitelná síla. Neubližoval jí, nehýbal se, jen ji objímal zezadu kolem pasu a čekal, až se uklidní.

Daisy rychle ubývaly síly, prsty i paže měla najednou po chvíli vysílené a popadala dech od marného snažení. Věděla, že nemá šanci vyhrát, to bylo jako bojovat proti celé armádě.

Vůbec nevěděla, jak to udělal, ale najednou stál Chestr před ní.

Přes všechny slzy ho viděla lehce rozmazaně, a než se stačila vzpamatovat a utéct, znovu ji chytil do ocelového sevření.

Tisknul ji k sobě bez jediného slova, protože činy mluvily samy za sebe.

Nakonec Daisy nemohla dělat nic víc, než přiznat svoji porážku a kapitulovat.

Objala chlapce kolem krku a s hlasitým brekem se mu zhroutila do náruče.

„Daisy…“ zašeptal jí jemně do ucha zvláštním odevzdaným hlasem, který vůbec nepoznávala, „Daisy, nenechám ti ublížit, a každý, kdo se o to pokusí, za to zaplatí, to přísahám, i kdybych měl obětovat tenhle hrad a všechny, co jsou v něm.“

Nebyl to nijak dlouhý proslov, jenže na něm bylo cosi zvláštního, nešlo o žádnou přetvářku, žádné zavděčení, Chestr to myslel zcela upřímně.

Náhle vzal dívku do náruče a odnesl k posteli.

Nevzpouzela se, jen se k němu choulila jako vyděšené dítě.

Položil ji, lehl si naproti ní a znovu si tu křehkou bytost přitiskl k sobě.

Měla zavřené oči a Chestrovi připadala zranitelná jako malý koloušek v lese. Sledoval ty malé slané potůčky stékající dívce po tvářích i to, jak se jí chvěly mokré řasy třpytící se jako potřísněné ranní rosou. 

Ještě nějakou dobu Daisy hladil po hlavě, než vyčerpaně usnula do další noční můry.

Ač to nijak nedával znát, cítil se hrozně.

Chápal, že je rozčílená a pár dní potrvá, než na něho znovu promluví, ale tak krutá slova od ní nečekal. Nejhorší na tom však bylo, že to bolelo.

Kdesi hluboko v něm uvnitř se ozývaly staré rány. Stále ještě nezhojené jizvy své minulosti mu neustále připomínaly, kým je. Vrahem.

Chestr si dobře uvědomoval, že ten prokletý cit by vůbec neměl cítit. Žádnou něhu, žádnou starost, natož něco tak divného, jako láska.

Upíři právem takové vjemy zakazují, teď to chápal, ale nemohl s tím nic dělat.

Jedno však věděl.

Nikomu ji nedá, i kdyby ji měl držet ve zlaté kleci jako malého zlatého ptáčka. Nedá ji těm zvířatům venku, vymysleli sice lstivý plán, jak se sem vetřít, ale nepočítali s jeho důvtipem.

Jak říkal Vincent, je třeba jednat a vložit se do toho, přiznal si.

Chestr se potichu odsunul a přetáhl přes Daisy pokrývku, aby nenastydla. Věnoval jí poslední pohled a pak odešel.

I tentokrát byla chodba prázdná, vše tu bylo jaksi prázdné. Chladné kameny seskládané mistrem stavitelem mohly vyprávět, co všechno už tu zažily, a že to nebylo moc dobrých věcí.

Chestra nutila ta zákeřná situace přemýšlet, neměl moc dobrou náladu, ale snažil se ji potlačit a něco dělat, musel však krotit svůj ohnivý temperament.

Měl by se jít někam uklidnit, projet se na koni nebo roztrhat nějaké lesní zvíře, ale slíbil sám sobě, že si nedá pokoj, dokud celá situace nebude vyřízená.

Vztek se mu bude hodit později.

Nyní musí jít zpátky k ostatním, zamířil tedy do bílého pokoje, kde se od skupinky hráčů oddělil. Třeba už na něco přišli, Leonardo vždy dokázal v takových chvílích něco duchaplného vymyslet, což mu mladý Malkavian lehce záviděl.

On sám se nechával strhnout hrubou silou a jednal ukvapeně, a v tomhle ohledu bylo lepší zeptat se zkušenějších, ač to neměl ve zvyku.

Právě scházel po schodech z prvního patra do přízemí, ztracen ve vlastních myšlenkách, když se z chodby vynořil ten, na kom si celou dobu chtěl vylít svůj vztek.

Náhoda mu ho přivedla přímo pod ruku.

Chlapec doslova cítil, jak se v něm vaří všechna krev.

„Musím si s tebou něco vyřídit,“ shlížel na svého tmavovlasého dokonalého bratra na konci schodiště, který sice vypadal, že ho sourozenec vůbec nezajímá, ale přesto se zastavil a byl ochoten ho z nutnosti vyslechnout.

„Nemám čas na nějaké obviňování, Chestre,“ šel Alric ihned k věci a cíleně zdůraznil bratrovo jméno, „chceš mi snad vytýkat starost o nás všechny? Jsem v právu. Pokud hledáš nějakou chybu, hledej ji jinde, a ne u mě, ty dobře víš kde. A teď mě nech dělat mou práci,“ začal mladý šlechtic stoupat po schodech naproti svému nevlastnímu sourozenci.

Zdálo se, že byla celá situace rychle smetena ze stolu, než se zavrčením padla první tvrdá rána.

Tak jsme se dozvěděli, od koho je ten záhadný dopis. Nevím, zda to bylo od Farrakona zrovna chytré, ale budiž. Hrozba tu však stále visí jako oprátka, která hledá oběšence, možná že si Daisy myslela, že tomu unikne, ale vlkodlaci jsou trpěliví. Možná se o pár dní nebo týden zpozdí, ale nakonec vás dostanou.

Jak to teď bude mezi Chestrem a Daisy? Rozdělí je tato událost? Klín nedůvěry? Bude jí Chestr ještě věřit? A co Alric? Ten má stejný problém, v jeho očích, a možná i v očích ostatní, je zrádkyně.

Verona si může začít brousit nůž, vidličku i tesáky.

Pro Daisy to nevypadá moc dobře, ale dnes poznala Chestra z té jiné stránky, a dokonce se jí přišel i omluvit! To už přeci něco znamená, ale souboj dvou upířích výrostků si necháme na příště, těšte se, bude to vážně mela, která se neobejde bez následků! A jakých? To si nenechte ujít!

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 20. kapitola: