OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve dvou světech - 1. kapitola

30.10.2012 (16:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 598×

Seděla jsem s nohama zkříženýma pod sebou a tupě jsem pozorovala hrnek se zeleným čajem. Hledala jsem na něm cokoliv podezřelého, cokoliv, co by mi potvrdilo, že jsem si celý včerejšek nevymyslela.

Hlavou mi vířily nesouvislé myšlenky, část mé samotné mysli se snažila odvrátit mou pozornost od toho tématu, ale ta druhá, která se jím mermomocí chtěla zabývat, byla bohužel silnější. Nutila mě si pořád dokola přehrávat každý detail, hledat cokoliv, co by mi nějak pomohlo vyvrátit mé osobní mínění, že jsem se vážně pomátla. Že patřím do ústavu, tak, jako moje matka.

Byla neděle, prvního ledna. Nemusela jsem do práce, díky bohu. Mohla jsem jen sedět u svého malého stolu ve svém malém bytě a sledovat jogurt. Záživné.

Několikrát jsem zamrkala, abych si pročistila hlavu, a zvedla jsem pohled. Přímo přede mnou na stole ze světlého dřeva ležel nůž. Ten, se kterým jsem včera usínala. Byl od krve. Ano, jen trochu, sotva ta rudá stopa na špičce ostří šla postřehnout, ale byla tam. Zprvu mě to dost vyděsilo, ale později jsem na svém předloktí uviděla mělkou rudou rýhu, která mě utvrdila v tom, že alespoň něco bylo skutečné.

Cítila jsem se otupěle. Přelétla jsem pohledem tři místnosti naskládané do jedné, svůj univerzální obývací pokoj, kuchyň a jídelnu dohromady. Vpravo ode mě byla malá kuchyňka, od zbytku pokoje oddělená pouze závěsem z dlouhých provázků, na kterých byly navlečené barevné korálky – tato výzdoba tvořila celou jednu zeď, druhá byla poloviční. Vedle „kuchyně“ stála čelem ke vchodovým dveřím pohovka se zeleno-bílým čalouněním, u ní podobně zabarvené křeslo, před nimi konferenční stolek stejné barvy, jako byl ten jídelní, a ještě o něco dál, vlastně skoro až u protější zdi, menší televize. U jedné stěny stála knihovnička od shora dolů narvaná nejrůznějšími knihami. A pak tady byla poslední část místnosti, jídelna, kde jsem se právě nacházela. Skládala se ze stolu, který stál téměř v rohu místnosti, a kolem něj postavených tří židlí s pestrobarevným potahem. U posledního volného rohu stál psací stůl s pohodlnou točící židlí, na kterém ležel můj milovaný černý notebook. Jako bych tu místnost, ve které jsem strávila poslední čtyři roky svého života, nepoznávala.

Zamrkala jsem na terárium, které stálo na malém stolku u pohovky. Štír beze jména byl otočený směrem ke mně, ocas s jedovatým bodcem nebezpečně pozdvižený. Zašklebila jsem se na něj.

Prudce jsem se zvedla od stolu, čaj netknutý. Musím… pryč. Někam. Kamkoliv. Ale tady už nevydržím.

Vrazila jsem do ložnice, která se skládala z dvojité postele, nočního stolku, dvou skříní, zrcadla a elektrické kytary pohozené v rohu místnosti, otevřela jsem skříň a chvíli se v ní přehrabovala, než jsem konečně našla dostatečně teplé oblečení pro dnešní ledový den. Dlouhé světle modré rifle, fialové tričko s dlouhým rukávem, tlustá béžová mikina a nakonec dlouhý černý kabát, to by snad mohlo stačit. Na zrcadle jsem pohledem zakotvila jen na chvilku. Ten pohled mě ujistil v tom, že mé černé vlasy jako vždy kolem mé hlavy tvoří temnou svatozář, kterou projasňuje jen bledá tvář s jasně modrýma očima, jejichž barvu utlumovaly temné kruhy pod nimi. Dneska jsem toho moc nenaspala. Ani jsem se neobtěžovala ten atomový hřib česat, jen jsem si vlasy stáhla do volného ohonu a nechala si několik pramenů spadat do obličeje. Po chvíli zamyšlení jsem ze skříně vytáhla tlustou čepici a černé kožené rukavice, do kapsy hodila klíče a mobil a vypadla jsem z ložnice. U vchodových dveří jsem si ještě nazula vysoké černé kozačky bez podpatků. Z psacího stolu jsem sebrala brýle a nasadila si je.

Popadla jsem kliku, ale když jsem se ji chystala stlačit směrem dolů, zarazila jsem se. Co když tam bude stát? Přímo před mými dveřmi? Co když tam bude čekat, aby dokončil to, co včera - nebo dneska? - v noci započal? Roztřásla jsem se a měla jsem co dělat, abych se po stěně nesvezla na zem. Pohltil mě strach.

Bojím se vyjít z vlastního bytu. Ta myšlenka mě… překvapila. Nikdy jsem nebyla ten typ, co by za každým rohem čekal vraha a v každém stínu tušil příšeru, ale novoroční událost mě změnila. Stala jsem se paranoidní. Už ani dveřím jsem tu kliku nevěřila.

No tak, sakra! Zavrčela jsem na sebe a dala si pár imaginárních facek, abych se probrala. Přesto jsem si nemohla pomoct a kukátkem jsem opatrně pohlédla před dveře. Nikoho jsem neviděla, což ovšem neznamenalo, že tam nikdo nebyl. Jo, jasně, ještě se v tom podporuj.

Než jsem stihla ztratit odvahu, rázně jsem rozrazila dveře a statečně vystrčila hlavu. Vzduch čistý. Ulehčeně jsem vydechla. Popadla jsem svou tašku a ostražitě jsem vykročila na chodbu, směrem k zadnímu východu. Na to, abych šla předním, jsem rozhodně ještě neměla odvahu. Budu doufat, že o tomhle vchodu neví. Ale stejně jsem nic nehodlala riskovat.

Pomalu a s přemáháním jsem pohlédla do kukátka.

Rudé oči.

Zaječela jsem. Až, když jsem zády vrazila do stěny, jsem si uvědomila, že jsem nevědomky začala couvat, oči rozšířené strachy. Stála jsem u stěny celá rozklepaná, neschopná pohybu, rty se mi třásly, z očí se draly slzy.

Nevěděla jsem, co dělat. On. Stál před dveřmi, prostě tam stál, a…

Zakňučela jsem jako zraněný pes a natiskla jsem se ke zdi. Pohled jsem měla upřený na kliku, čekala jsem, kdy se pohne, čekala jsem, kdy sem stalker vtrhne a udělá, co včera udělat nestihl. Ať už měl v plánu cokoliv.

Plna hrůzy jsem tak čekala minimálně deset minut, pohledem jsem hypnotizovala kliku s protichůdnými pocity. Doufala jsem, vroucně jsem si přála, aby ty rudé oči, které jsem venku viděla, byly jen přeludem, a zároveň jsem chtěla, aby ty dveře už konečně otevřel, ať to mám co nejrychleji za sebou.

Ale nic se nedělo.

Až po několika dalších minutách jsem se odvážila znovu pomalu přikročit ke dveřím. Chvíli mi trvalo přinutit rozklepané tělo ke spolupráci, ale nakonec jsem se přece jen sklonila, narvala jsem si pěst do pusy a s tlumenými vzlyky jsem opět pohlédla do kukátka.

Nic tam nebylo. Jen malý dvorek a na něm sníh, který se tady, kdo ví, jak přes noc ocitnul, když, co já vím, ani nesněžilo. Žádná vysoká hrozivá postava, žádná vyholená lebka ani podivné tetování. Jen sníh. Sníh a klid. Ani náznak předchozí mlhy a prudkého větru. Žádný vrah číhající v mlze. Venku to vypadalo tak… pokojně.

Dokud mi celé zorné pole nezakryla rudá barva.

S hlasitým výkřikem, který ani má sevřená pěst nedokázala potlačit, jsem od dveří odletěla přímo nadpřirozenou rychlostí. Měla jsem chuť ječet, měla jsem chuť se schoulit v koutě a rozplakat se, měla jsem chuť rozrazil dveře a pořádně toho… muže zkopat, aby trpěl jako já. Ale neudělal jsem nic z toho. Jen jsem se obrátila a se slzami v očích a roztřeseným dechem jsem zbaběle utekla zpět do svého bytu.

Až když se za mnou zabouchly dveře, slzy z mých očí přetekly a já se zhroutila na zem, schoulila jsem se do klubíčka a brečela jsem a brečela. Nedokázala jsem to zastavit. Celá jsem se třásla a měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi – při té rychlosti, kterou mi v hrudníku bilo, to bylo dost možné. Mé nitro se změnilo v uzlíček nervů obalený strachem a zoufalstvím. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a přes slzy jsem nic neviděla. A navíc jsem měla zamlžené brýle.

Skoro poslepu jsem se doplazila ke dveřím a zamknula je. Pak jsem se pomalu zvedla a na vratkých nohách jsem se pokusila dojít alespoň do ložnice, abych nemusela ležet tady na chladné zemi.

Nedošla jsem ani do půli cesty, když jsem uslyšela zaklepání. Celá jsem ztuhla, ani jsem se neopovážila dýchat. Srdce se mi jakoby zastavilo. Šílený strach pohltil mé tělo i mou mysl a já nebyla schopná ničeho jiného, než jen stát zády ke dveřím a čekat na rozsudek. Čekat, až se dveře rozrazí a dovnitř vstoupí má noční můra, tentokrát už ne skrytá v mlze. Čekat, až ke mně přijde blíž, vytáhne nůž a…

„Zo?“

Prudce jsem se nadechla a úlevou jsem se zhroutila k zemi. Naprázdno jsem lapala po dechu a snažila se vydýchat ten šok. Na chvíli jsem si vážně myslela, že umřu.

„Zo, vím, že tam jsi. Otevři, prosím,“ ozval se znovu ten hlas. Ten hlas, který mě nejspíš zachránil před blázincem – nebo lépe řečeno před hřbitovem.

Strhla jsem si brýle a začala si rukávem otírat oči, abych nevypadala tak strašně, jak jsem se cítila. Pak jsem si otřela i zamlžené brýle a nasadila si je zpět na nos. Víc jsem se neupravovala, s menší výpomocí stěny jsem vstala a celá rozklepaná jsem přešla před dveře.

„Zo, no tak.“ Podívala jsem se kukátkem, pro jistotu. Vážně to byl on. Černé vlasy na ježka, hluboké hnědé oči, malé tetování ve tvaru hvězdy na čelisti pod uchem. S nikým jsem si ho nemohla splést.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a odemknula a otevřela jsem dveře. Překvapeně na mě vykulil oči a vzápětí už se prodíral do mého bytu a zabouchával za sebou dveře.

„Ahoj Bori,“ pípla jsem slabě, ale on mě okamžitě přerušil.

„Zo, co se stalo?“ zeptal se mě starostlivě. Odvrátila jsem od něj pohled a snažila se znovu nerozbrečet. Jednou rukou mi jemně chytil bradu a donutil mě se na něj podívat. „Já nejsem slepý, Zo. Něco se stalo. Mě to přece můžeš říct, to víš,“ upřel na mě pohled těch svých štěněčích očí.

Chvíli jsem mu pohled oplácela. Neviděla jsem žádný důvod, proč mu to neříct. Sice se u toho nejspíš znovu rozbrečím, ale nevadí. A tak jsem začala mluvit.

***

Tupě jsem zírala před sebe a nechápala jsem, co se to stalo, že se pro jednou můj kamarád stará o mě, ne naopak. I když, na druhou stranu, tohle byla trochu jiná situace. Jo, to já jsem vždycky byla ta, která na různých mejdanech zůstávala téměř střízlivá a potom naprosto ztřískaného Borise táhla domů, uvařila mu – podle toho, jak moc byl na mol – čaj nebo kávu a nakonec ho i uložila do postele, kde vždycky okamžitě vytuhl.

Tentokrát to bylo naopak. To já jsem ležela v posteli, zatímco on šramotil v kuchyni a nejspíš přemýšlel, jak se zapíná sporák, aby mohl postavit vodu na čaj. Tentokrát to ale bylo jiné. Jo, když jsem ho absolutně na mol táhla domů, taky mi často šlo o život, ale ještě nikdy jsem se o něj nestarala po tom, co ho někdo pronásledoval po celé čtvrti. A nakonec se rozplácl o dveře.

V rukou jsem svírala svou zmuchlanou šálu, kterou jsem ještě před nočním incidentem dostala od matky, a triko mi máčely tiché slzy. Brečení mě nepřešlo od chvíle, kdy jsem Borisovi vyprávěla, jak na mě můj pronásledovatel upřel svůj žhnoucí krvavý pohled a začal mě nahánět po celé čtvrti. Nechápala jsem, kde se ve mně tolik vody bere. A přemýšlela jsem nad jedinou věcí, kterou jsem mu neřekla – nad tou bránou. Jo, určitě dokázal pochopit, že se prostě někdo rozhodl zlepšit mou kondici vytrvalostním během v mínus patnácti stupních, ale kdybych mu vyprávěla o tom, jak se uprostřed silnice objevila polorozpadlá brána, rozhodně bych se dočkala nanejvýš tak shovívavého pohledu a mírných slov, že jsem nejspíš v šoku a musím se prospat. Ne, tohle si radši nechám pro sebe.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel můj nejlepší přítel a nejspíš taky jeden z mála, kteří mi po tom, co matka „spadla a uhodila se do hlavy“ zůstali. Což už bylo pěkných pár let zpátky. Ale on mě nikdy neopustil, nikdy na mě nebyl naštvaný za záchvaty špatných nálad, nikdy mě nenechal sedět doma, když se konala nějaká velká párty, na které on, velký pařič, nesměl chybět. A hlavně ke mně vždycky byl upřímný. Nikdy se na mě falešně neusmál a neřekl mi, že je mu to líto, protože mu to líto nebylo. Věděl, že jsem matku příliš v lásce neměla, a věděl, že bez ní je mi líp. Proto jsem ho měla tak ráda. Vždycky jednal na rovinu. Věděla jsem, na čem s ním jsem. Mohla jsem mu věřit, ve všem.

Opravdu mě to překvapilo, ale čaj, který mi donesl, chutnal výborně. Byl zelený, můj oblíbený. Sice byl tak horký, až jsem si o něj skoro popálila jazyk, ale opravdu dobrý. Upřímně jsem se divila, že vůbec dokázal ohřát vodu, s jeho četností používání kuchyně.

„Tak co, jak se cítíš?“ zeptal se mě starostlivě.

„Jako nemohoucí,“ zasmála jsem se suše. „To se snad ještě nestalo, abys ty obskakoval mě, a ne já tebe.“

Kousavost mých slov mu nevadila, zvykl si. Zvykl si, že už prostě nikdy nebudu ta veselá, bezstarostná holka, co jsem bývala před tou nehodou. Na ty časy už si ani nepamatuju. Ale bylo by hezké si je někdy zopakovat.

Mým slovům se nezasmál. Uvědomoval si vážnost situace. „Měla bys zavolat policii, Zo,“ řekl po chvíli. „Pronásledování je skoro trestný čin, a o vloupání platí to samé. Pomůžou ti,“ přesvědčoval mě, když viděl můj neochotný výraz. Věděl, že policii v těchhle věcech moc nevěřím, a to z oprávněného důvodu. Ale měl pravdu. Takhle bych ve svém bytě mohla celá ustrašená sedět, dokud bych neumřela hlady… případně dokud by mě můj rudooký stalker nenavštívil.

„Dobře, ale slib mi, že mě v tom nenecháš samotnou,“ zaprosila jsem. Mé oči a má duše se konečně uklidnily natolik, aby mi z očí přestaly stékat slzy, a aby můj hlas získal na předchozí jistotě. Rozhodně jsem si nepřála, aby mě celou vystresovanou nechal sedět na policejní stanici. Ale on takový nebyl.

„Slibuju,“ usmál se na mě vřele. „Nikdy tě neopustím.“

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve dvou světech - 1. kapitola: