OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve dvou světech - 2. kapitola

03.11.2012 (12:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 590×

„Dobře, kdybych si ještě na něco vzpomněla, dám vám vědět. Zatím nashle.“

S těmi slovy jsem za sebou zavřela dveře vyšetřovací místnosti a s hlubokým výdechem jsem se vydala do něčeho, co by se možná dalo nazvat čekárnou. V těch policejních názvech se vážně nevyznám.

Boris si okamžitě stoupnul, když si mě všimnul, a hned, co jsem k němu došla, mě objal kolem ramen a povzbudivě se na mě usmál. Všimnul si – samozřejmě, že si toho všimnul – jak jsem byla přepadlá a vystresovaná a věděl, jak mi jeho úsměv a jeho dobrá nálada pomáhají. Byl to ten nejlepší kámoš, jakého bych si mohla přát.

„Tak co, jak to šlo?“ zeptal se mě se svraštěným obočím až po tom, co jsem se v jeho náručí přestala třást. Chvíli to trvalo, ale byl trpělivý.

„No, celkem v pohodě. Dokonce mi dali i čaj. Ale tys mi udělal lepší,“ zasmála jsem se beze špetky humoru. Čaj z automatu se nikdy nemohl rovnat tomu klasickému. Zelenému.

„To jsem rád,“ usmál se na mě ulehčeně. Když jsem se smála, ať už jakkoliv suše, mohl si být jistý, že jsem v pořádku. Ale to jsem s ním byla vždycky. On byl pro mě jedním z posledních důvodů, proč se smát.

„Dovedeš mě domů, prosím?“ zvedla jsem k němu prosebný pohled. Nebyla jsem si jistá, jestli bych teď cestu domů přežila. Přesněji řečeno, nebyla jsem si jistá, jestli bych přežila další kolečko se stalkerem v patách.

„Ne, ale mám lepší nápad.“ Jeho ústa se sice nesmála, zato jeho teplé hnědé oči ano. Snažil se chovat vážně – nejspíš se hodně snažil – ale já ho bez problémů prokoukla. Taky už se známe… dlouho. Možná až moc dlouho.

„Tak to vyklop,“ povzdechla jsem si. Bude lepší, když to řekne teď, než si to rozmyslím a zarazím ho hned na začátku.

„Mohla bys bydlet u mě,“ řekl klidně a bez vytáček. Tak, jak to uměl jen on. Chvíli jsem na něj překvapeně zírala a pak se mi samovolně roztáhly koutky v úsměvu a pozvedlo obočí v naprosto komickém výrazu. Raději pokračoval, než bych ho s širokým úsměvem poslala do… nepěkných míst. „Víš, jenom než se věci… uklidní. Bylo by to bezpečnější.“

Koutky mi poklesly. Měl pravdu. Vždycky měl pravdu. Vždyť i policajti mi říkali, že bych se teď doma měla zdržovat co nejméně, a sama už vůbec ne. Vlastně to bylo tak naprosto logické, že jsem se musela divit, že mě to nenapadlo samotnou. To já jsem z nás dvou většinou byla ta racionálně smýšlející, a Boris vymýšlel všechny ptákoviny. Ale v posledních dvou hodinách se naše role tak trochu vyměnily.

„Asi by to bylo chytré,“ uznala jsem poraženecky. S ním rozhodně budu ve větším bezpečí – jak mé tělo, tak i má psychika. Ani jednomu by pobyt v domě ve společnosti s vrahem – či co to bylo – nejspíš moc neprospěl. Pak mě ale něco napadlo. „Ale co moje věci? Nemáš auto, tak jak je…“

Sklapla jsem, když jsem pohlédla z okna. Auto jeho kamarádky Iry bych poznala kdekoliv – občas mě z práce hodila domů, takže bylo užitečné si ho pamatovat. A taky bych kdekoliv poznala své sportovní tašky, nyní narvané do kufru jejího auta.

„Ty ses mi hrabal ve věcech?“ zavrčela jsem na Borise.

„Ne, řekl jsem Iře, aby ti něco sbalila. Vzal jsem si druhé klíče a půjčil jí je,“ usmál se na mě, a kdybych ho neznala, popsala bych ten tón jako posměšný; takto jsem ale věděla, že si ze mě jen střílí.

„To je vloupání,“ prskala jsem, zatímco mě táhnul ke dveřím jako nějakého šílence. „Narušuješ můj osobní prostor,“ zavrčela jsem na něj zle a pokusila jsem se setřást jeho ruku z mé paže, ale bylo to marné. Byl mnohonásobně silnější než já – asi jako lev oproti polní myši – takže jsem neměla šanci. Tak jsem jen pevně sevřela rty, nakrčila nos a nechala se táhnout k autu.

Až když se za mnou zabouchly dveře a já byla bezpečně připásaná na zadním sedadle, se ke mně Ira otočila. „Koukám, že mi asi lhal, co? Říkal mi, že se tě prý ptal, a žes mu to dovolila.“ Dveře spolujezdce bouchly a Ira se otočila na Borise, který si právě zapínal bezpečností pás. Přestože mi clona jejích blond vlasů zakryla výhled na její obličej, poznala jsem, že se usmívá. Vycítila jsem to v jejím hlase. „Páni, ty ale víš, jak na to.“

„Já jsem pořád tady,“ zavrčela jsem polohlasně a vrhla po nich obou zlostný pohled. „A vůbec,“ pokračovala jsem už nahlas, „proč sedím tady vzadu jako nějaký zločinec? Nechcete mi třeba ještě svázat ruce nebo tak něco? Zatáhnout mezi námi mříže, jak to je v policejních autech?“

„No tak, Zo, nebuď tak paranoidní,“ ušklíbl se na mě skrz zrcátko Boris. „Nevezeme tě do vězení.“

„Myslím, že mezi vězením a jejím pobytem ve tvém bytě a ve tvé péči není zas takový rozdíl,“ zasmála se Ira a taktéž na mě přes zrcátko vrhla potměšilý úsměv. Divila jsem se, že na mě u toho jedním okem nemrkla.

Založila jsem si ruce na prsou. „Jo, to máš pravdu,“ zamumlala jsem polohlasem a radši se věnovala hledění z okna, než jejich konverzaci, která se beztak točila kolem toho, jak urazit mou maličkost.

***

„Už jsme tady, Zo,“ vytrhl mě z polospánku známý hlas.

„Ne, mami… ještě pět minut…“ zamumlala jsem a bez rozmyslu jsem se převalila na druhý bok. Až pozdě mi došlo, že tak trochu ležím na zadní sedačce v autě – těžko říct, jak to, že už nejsem zapásaná – a že tím pohybem s nejvyšší pravděpodobností zapadnu do díry mezi sedačkami.

„Co… co to…“ Několikrát jsem zamrkala, když jsem pochytila náhlou absenci volnosti. Kdesi v dálce jsem slyšela dvojí smích. Pokusila jsem se vzepřít na rukách, ale místo toho, abych se z té díry dostala, se do ní mé tělo ještě víc namáčklo. Rozhodla jsem se to nebrat na vědomí, přetočila jsem hlavu na druhou stranu a chystala se spát, ale mé soustředění usnout přerušil další známý hlas.

„No tak, slituj se nad ní.“ I v tomto hlasu zněl smích. Neklidně jsem se zavrtěla – teda, zavrtěla bych se, kdybych na to měla místo, takto jsem se zavrtěla leda tak v duchu – a spala dál. Pokoušela se spát dál, nebýt toho, že mě z té díry náhle vytáhly dvě cizí ruce, nabraly mě pod koleny a na zádech a naprosto bez problému si mě vyhouply do náruče.

Bez přemýšlení jsem se pootočila a zavrtala obličej do blízkého těla. „Hm… hezky voníš,“ zamumlala jsem sotva srozumitelně a hlava mi přepadla přes cizí ruku, jak jsem nad svým tělem znovu ztratila kontrolu. Přesto jsem ale ještě vnímala další slova svých dvou společníků.

„Je mi jí líto,“ zašeptal jeden hlas, ženský, následován zvukem, jako když se zabouchnou dveře, a potom zapípáním auta, když se zamkne. „Od té nehody to s ní jde z kopce. Poslední dobou se všem vyhýbá. Přijde mi, jako by se chtěla izolovat, jako by svým smutkem nechtěla zatěžovat ostatní.“

„Jo…“ zamumlal ten, co mě nesl. „Hodně si toho vytrpěla. A teď do toho ještě… tohle.“

„Jak říkám, je mi jí líto,“ přitakal ženský hlas – a pak můj mozek vypověděl službu nadobro.

***

„Zo, už jsme tady,“ promlouval ke mně známý hlas, pořád dokola a dokola. Chtěla jsem mu říct, ať přestane, ale nedokázala jsem promluvit, nedokázala jsem se pohnout.

„Je mi jí líto, ale už jsme tady.“ Další hlas, tentokrát ženský. Nechápala jsem význam té věty. Myšlenky se my pletly dohromady, a když už jsem si myslela, že mi je podařilo rozplést, rozutekly se do všech stran a zanechaly v mé mysli jen zmatek.

Pootevřela jsem oči a pohlédla jsem mu do tváře. Vypadal tak hezky. Ještě hezčeji, než obvykle. Měl zavřené oči a držel mě za ruku.

„Jsi v nebezpečí,“ řekl a otevřel oči. Začala jsem ječet.

***

Prudce jsem se posadila na posteli a zrychleně dýchala. Třásla jsem se jako listí ve větru a nebyla jsem schopná pohybu. V mysli jsem pořád viděla Borise, svého Borise, jak se na mě dívá rudýma očima, které rozhodně nebyly jeho. V tom odporném snu se mi vzpomínky navzájem přepletly a tvořily nesmyslné věty a obrazy. Doufala jsem, že na tu noční můru, co nejrychleji zapomenu.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že pokoj – a postel – ve kterém jsem se nacházela, neznám. Tedy, znám, ale nejsou moje. Chvíli jsem se nechápavě rozhlížela, pohled mi ulpěl na všech skříních, stolcích, televizi, knihovničce, až jsem konečně pochopila, že je to Borisův pokoj. Co jsem tady dělala, to mi bylo záhadou.

Bylo mi vedro. Odkopla jsem ze sebe přikrývku a chvíli nechápavě pozorovala své tělo. Už jsem na sobě neměla rifle, triko, mikinu a kabát, jako když jsem usnula v Iřině autě, ale krátké růžové kraťásky – které nemohly být moje – a až příliš velké triko s tříčtvrtečním rukávem a velkým obrázkem medvídka Pú. Bylo tak dlouhé, až se pod ním miniaturní kraťasy ztrácely, takže to vypadalo, jako bych na sobě nic jiného neměla.

Pomalu jsem vstala z vyhřáté postele. Několikrát jsem zamrkala a potřepala jsem hlavou, abych se trochu probrala, pak jsem si vyhrnula rukávy až nad předloktí a na levém boku si z trika udělala uzel, aby na mě tak neviselo. Pak teprve jsem pootevřela dveře a nakoukla do obývacího pokoje, kde na pohovce seděli Boris s Irou. Teda Ira na ní ležela a Boris seděl vedle na křesle.

„Takže ti to nevadí?“ ptal se Boris tiše, nejspíš aby mě neprobudil. Pozorné, ale já už byla vzhůru.

„Rozhodně ne,“ odvětila. „Zůstaň s ní doma, ona tě potřebuje víc, než my.“ Teprve teď jsem si uvědomila, že Ira je vlastně Borisova šéfka. Bylo hezké, jak se o mě starali, ale já jejich starost a hlavně lítost nepotřebovala. Nesnášela jsem, když mě někdo litoval.

Beze slova jsem vešla dovnitř, ale ani jeden z nich si mě stejně nevšiml. Mlčeli, ale bylo na nich vidět, že o něčem přemýšlejí.

„Co se vůbec stalo s její matkou?“ zeptala se Ira téměř neslyšně.

„Nerada o tom mluví,“ zamumlal Boris. „Vím jen to, že prý upadla a praštila se do hlavy, ale Zo vždycky říká, že je to blbost. Nevím, co se stalo doopravdy.“

„A její otec?“

Můj nejlepší přítel si odfrkl a zakroutil hlavou. „Je to parchant,“ řekl pohrdavě. „Opustil Zoinu matku, když zjistil, že je těhotná, a přijel jenom na křest. To on jí vybral jméno Zoya. Její matka s tím sice nesouhlasila, ale vždycky se mu bála odporovat. Bil ji,“ ztišil hlas, že jsem mu téměř nerozuměla. Ten příběh jsem ale znala – na vlastní kůži – takže jsem vlastně ani nepotřebovala vědět, co říká. „Potom odjel a co vím, vrátil se až, když Zo slavila třinácté narozeniny. Bylo to vlastně poprvé, co ho viděla – a uvědomovala si to. Řekl jí, že měla umřít při porodu, nebo že její matka měla jít na potrat, a že takto jen zbytečně plýtvá svými penězi. Víš, každý půlrok jí posílá celkem slušný obnos. Asi si myslí, že jí to nahradí dětství. Stejně většinu z toho utrácí za péči o matku, která je… v blázinci. No, a pak… ta nehoda. Její matce se něco stalo. Ze začátku jsem se to ze Zo snažil vytáhnout, ale vždycky se vymlouvala, že si na to moc nepamatuje, že byla opilá. Nevěřím jí to,“ zasmál se suše. „Ona se nikdy neopila tak, aby si pak nepamatovala, co se stalo. Ale to je jedno. Musela nechat střední a začala pracovat v knihovně, protože se neměla, jak uživit. Samozřejmě, stát její matce posílal nějaké peníze, ale ony dvě se nikdy neměly moc rády. Její matka jí skoro nic z toho nedává, takže se Zo už od šestnácti vlastně musí živit sama.“ Boris konečně zmlkl, až když si všimnul, že stojím u dveří, v očích slzy.

„Zo,“ vydechl lítostivě, okamžitě vstal, několika rychlými kroky ke mně přikročil a pevně mě objal. Zaryla jsem mu obličej mezi rameno a krk a snažila se nerozplakat. Jak o tom mluvil, bylo to… jako prozření. Jako bych si konečně uvědomila svůj život a to, jak stál za nic. Konečně jsem si uvědomila, že bych měla přestat matčině dočasnému bydlišti říkat „nemocnice“. Jako bych se teprve teď, po třiadvaceti letech, probrala z nějakého hnusného snu a začala žít.

„Promiň, Zo, já…“ Nepokračoval. Nevěděl, co říct. Jen mě ještě pevněji sevřel a zacouval se mnou až ke křeslu, na které si sednul a nechal mě se mu stulit u boku a zavrtat si obličej do jeho košile. Krásně voněla.

„No… to spíš já bych se měla omluvit. To já jsem to z něho vytáhla,“ uslyšela jsem Iřin hlas. Jen jsem pokývala hlavou ve znaku, ať to teď neřeší. Neměla jsem na to teď náladu.

„Ir, prosím, mohla bys nám udělat kafe? Teda mě kafe a Zo čaj? Zelený?“ Ira bez protestů vstala a já si dokázala domyslet, jak se na Borise povzbudivě usmála. Pak už jsem slyšela jen vzdalující se kroky a bouchnutí dveří. Vždycky mě překvapilo, jak dobře mě můj kámoš zná.

Boris si mě otočil čelem k sobě a zadíval se mi do očí. Ta teplá barva jeho duhovek mě vždycky podivně uklidňovala, ale tentokrát se mi při pohledu na barvu jeho očí chtělo spíš brečet. Nemohla jsem si místo hnědé totiž nepředstavit rudou.

„Zo, promiň. Nevěděl jsem, že tam stojíš, ale… to mě neomlouvá. Neměl jsem to dělat. Mrzí mě to.“ Smutně mi hleděl do očí, ty mé se už zase začínaly plnit slzami. Sklopila jsem pohled.

„Nemusíš se omlouvat. Já… konečně jsem si díky tomu uvědomila spoustu věcí.“ Než jsem to stihla udělat já, Boris vrátil jeden pramen z mých rozpuštěných vlasů, které mi lezly do očí, zpět za ucho, a jemně se na mě usmál. Přiblížil se ke mně a letmo mě políbil na tvář.

„Díky, Zo. Upřímně jsem čekal, že na mě ještě do oběda budeš naštvaná.“

Zasmála jsem se a oba jsme věděli, že už je to v pohodě. 

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve dvou světech - 2. kapitola: