OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve dvou světech - 4. kapitola

12.11.2012 (12:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 603×

Z práce jsem se vracela spokojená. Relativně. Až na to, že si to po mém boku vykračoval Boris, jako by se nic nedělo. Upřímně jsem se divila, že mi kolem krku ještě neuvázal obojek a nezačal na mě pokřikovat: „Zo, k noze!“.

Asi už vážně začínám bláznit.

Připadala jsem si jako malá holčička, co ve škole provedla něco špatného a její starší bratr si ji ze školy musel vyzvednout, protože byla příliš neovladatelná, než aby došla v pořádku domů. A Boris mi to moc neulehčoval.

„Tak jakpak ses dneska měla?“ otázal se mě se širokým úsměvem. K jeho tónu by momentálně sedělo spíš „Tak jakpak jsme se dneska mělinkali, ňuňuňu?“ Bylo mi z něho špatně.

„Hele, to, že jsi o hlavu vyšší, ještě neznamená, že si na mě můžeš dovolovat,“ zavrčela jsem v odpovědi a ostentativně jsem od něj odvrátila hlavu.

„Na tak, Zo, vždyť víš, že to byla sranda,“ věnoval mi další ze sbírky svých dokonalých úsměvů.

„Hm. Jo.“ Zbytek cesty jsme došli v tichu. Tedy až ke dveřím do jeho bytu.

Než jsem vešla, zdálo se mi, jako bych něco slyšela. Otočila jsem se – a zůstala zírat několik metrů před sebe. Stála tam. Už zase. Monumentální, i když značně poničená, lidé skrze ni procházeli, jako by tam doopravdy ani nestála.

„Bori?“ zašeptala jsem a ze všech sil hlídala svůj hlas, aby nezněl příliš vykolejeně.

Otočil se ke mně a zamračeně přelétl pohledem moji tvář. „Co se stalo?“ zeptal se starostlivě.

„Já…“ Pohlédla jsem zpět na bránu stojící uprostřed silnice. Jako by se mi vysmívala. Nenápadně jsem ukázala přímo před sebe a promluvila k Borisovi. „Vidíš tam něco? Tím myslím něco… divného.“

Pohlédl směrem, který jsem naznačovala, a pozvedl obočí. „Ne. Jen lidi a domy. Ty tam snad něco vidíš?“ Skoro zděšeně jsem mu pohlédla do očí. Takže… tam doopravdy není. Nestojí tam. Prostě neexistuje. Ale proč ji já vidím? Asi mi už vážně hrabe.

„Jen se mi zdálo, že jsem tam něco viděla,“ řekla jsem strnule, vrazila do už otevřených dveří a vyklusala do pátého patra před byt, na kterém se azbukou skvělo „Sidorov“, ani jsem na Borise nečekala a odemknula jsem si dveře náhradními klíči, které jsem u sebe už nějakou dobu nosila. Pro případ, jak mi Boris vždycky říkával.

Nechala jsem dveře otevřené, tašku jsem hodila na pohovku a okamžitě jsem dala vařit vodu. Potřebovala jsem čaj. Čaj pro mě byla životodárná tekutina, bez jeho pravidelné konzumace bych do dvou dnů zemřela. Co do dvou dnů, do dvou hodin! Ano, bylo to se mnou špatné.

Stála jsem vedle konvice, ve které se už notnou dobu vařila voda, ale nevnímala jsem. Automaticky jsem horkou vodu nalila do hrníčku se sáčkem zeleného čaje, vzala jsem si ho do obýváku a i s ním jsem si sedla na široký parapet. Boris už dávno zapadl do svého pokoje, pochopil, že se o tom, co jsem viděla, nechci bavit. Stejně se to ze mě někdy pokusí vytáhnout. Zírala jsem dolů z okna na bránu, která tam pořád ještě stála. Po okrajích se zdála jaksi matnější a vlastně na ni nešlo pořádně zaostřit. Nedokázala jsem říct, jestli to bylo mýma očima – a to nosím brýle! – anebo prostě jí samotnou.

Borisova slova mě utvrdila v tom, že jsem buď vážně paranoidní, anebo by mi nejspíš měli odebrat svobodu. Možná bych mohla sdílet pokoj s matkou.

Položila jsem si hlavu na skrčená kolena a zapřemýšlela, kdy se to všechno vlastně začalo dít. Bylo to teprve včera brzo ráno, vlastně spíš v noci, kdy mě nějaký šílený stalker s vyholenou lebkou a rudýma očima naháněl po celé čtvrti. Tam jsem ji uviděla poprvé – jak si tam stojí uprostřed silnice, připravujíc mě o řeč i možnost pohybu. Potom se stalker objevil znova, a to na dvorku mého bytu, pořádně mě vyděsil – a od té doby jsem ho neviděla. Jen ve snu. A pak tady samozřejmě byla ta brána. Dneska jsem ji viděla už dvakrát, a to na tom samém místě přímo před Borisovým domem.

Nechápala jsem, co to všechno má znamenat. Když jsem se snažila najít souvislosti, třeštila mi hlava. Radši jsem se pořádně napila čaje; hned se to zlepšilo. Jak říkám, čaj je droga. Jednu věc jsem ale věděla naprosto jistě – ten stalker a brána spolu souvisejí. Nějak. Oba se objevili ve stejné době. A oba mě stejně děsili…

***

S trhnutím jsem se probudila a při tom pohybu jsem na sebe vychrstla trochu už dlouho studeného čaje. Zanadávala jsem a seskočila z parapetu. Jak jsem tady mohla usnout, to mi bylo záhadou. Při pohledu z okna jsem nechápavě zavrtěla hlavou – prospala jsem tady celý zbytek odpoledne a část noci. Venku byla ta nejhlubší tma.

Nevšímala jsem si, jak mě vlhké triko studí na kůži, vydala jsem se do kuchyně a postavila na stůl téměř prázdný šálek. Bylo naprosté ticho, takže jsem z ložnice slyšela klidné tlumené dýchání Borise, který nejspíš spal podobně dlouho jako já.

Pohlédla jsem na plný koš a pomyslela si, že by ho asi někdo měl vynést. Boris to neudělá, takže to nejspíš zbude na mně. A proč to neudělat teď? Poučená z minula jsem se tiše vkradla do Borisovy ložnice. Spal ještě v oblečení, jednu ruku přehozenou přes obličej. Při tom pohledu jsem se zašklebila – byla to jedna z mála situací, kdy se mi poštěstilo vidět ho spát ve střízlivém stavu. Obvykle slintal na polštář a cosi si nesouvisle mumlal, a ještě se z něj linul tak silný odér, že jsem se k němu radši ani nepřibližovala, abych věděla, co to blábolí.

„Jdu vyhodit odpadky, Bori,“ zahlásila jsem poslušně sotva slyšitelně, ale on se stejně neklidně zavrtěl a nejspíš ze snu mi odpověděl: „Dobře…“ Pochybovala jsem, že by mě vážně vnímal a slyšel, co říkám, natož tak, abych to vážně byla já, komu odpovídal, ale to byl účel. Kdybych mu něco takového řekla, aniž by spal, jeho reakce by asi nebyla příliš příznivá. Tím myslím, že by mě přivázal k posteli a…

… a moje představy se tak trochu vymkly skutečnosti. „Přivázat k posteli“ bylo dost ošemetné spojení, které ve mně probudilo mou potlačovanou perverzní fantazii. Pod těmi slovy jsem si rozhodně představila něco jiného, než jsem tím na počátku myslela.

Všechny tyto úchylné představy jsem vyhnala z hlavy, vyndala jsem z koše pytel plný odpadků a zamířila jsem s ním ven. Sice ještě pořád v mokrém triku a teplácích, ale budiž, vždyť je tma a nikdo mě neuvidí. Do kapsy jsem strčila klíče, potmě jsem seběhla schody a vyšla ven. Dveře se za mnou zabouchly.

Okamžitě se do mě dala zima. Neuvědomila jsem si, že je jaksi začátek ledna a venku je poněkud nižší teplota, než ve vyhřátém bytě. Začala jsem se klepat zimou, a proto jsem co nejrychleji došla k popelnici na druhé straně silnice, otevřela ji a hodila do ní pytel s odpadky.

Od úst mi vycházela pára, klepaly se mi zuby a naskakovala mi husí kůže. Nesnášela jsem zimu. Vím, že je potom dost nelogické, žít tak na severu Ruska, ale já Rusko milovala. Nemohla bych ho opustit. Stejně tak své milované město.

Téměř jsem doběhla ke dveřím a chystala jsem se najít ten správný klíč mezi deseti dalšími, když jsem za sebou zaslechla jakési šustění. Poplašeně jsem se ohlédla.

Stál tam. Upíral na mě své rudé oči, které neprozrazovaly žádné emoce. Naprosto klidně postával před popelnicemi, před kterými jsem se ještě před několika sekundami nacházela, a v ruce držel…

Z hrdla se mi vydralo vyděšené zajíknutí. Už jsem ale byla vůči emocím tohoto druhu trochu obrněná, takže jsem se dokázala obrátit ke dveřím a rukama rozklepanýma jak vlivem zimy, tak i vlivem strachu, se pokoušela najít ten správný klíč. Problém byl v tom, že jsem ani netušila, který to je. Tyhle dveře jsem nikdy v životě neodemykala a všechny ty klíče vypadaly naprosto stejně. Plna děsu jsem do klíčové dírky strkala jeden po druhém. Žádný nepasoval.

Každých několik sekund jsem se zběsile otáčela. Stál pořád na tom samém místě a pozoroval mě. Jeho výraz byl slabě zabarven pobavením. Až při asi šestém klíči se pohnul a pomalu ke mně vykročil. Dlouhý nůž v jeho ruce se nebezpečně zaleskl a mně z očí vyklouzly první slzy.

Tiše jsem vzlykala a skrz slzy jsem se pokoušela určit ten správný klíč. Skoro jsem se ale ani netrefila do klíčové dírky, natož tak, abych dokázala určit, kdy v ní s klíčem lze pohnout. Má mysl byla obestřena sžíravým strachem a nedokázala jsem reálně uvažovat. Jediné, co mi přicházelo na mysl, byly odporné představy, které se ve většině případů týkaly jeho nože a mé osoby.

Korunu jsem celé situaci nasadila tím, že jsem ztratila cit v rukou a celý svazek klíčů mi upadl na zem. Ani jsem se dál nepokoušela dveře odemknout. Jen jsem se odevzdaně otočila ke svému rudookému společníkovi a snažila se čelit jeho přímému pohledu, který mě propaloval skrz na skrz. Byla jsem vděčná slzám, že mi znemožňovaly ho vidět ostře. Ten pohled bych asi nesnesla. Byla jsem vděčná svým hlasitým vzlykům, že nedovolily jeho tichým a stále se přibližujícím krokům doniknout k mým uším. V této situaci jsem vlastně byla ráda i za tu kousavou zimu, že – s trochou štěstí – znemožní bolesti skrz svůj mrazivý opar proniknout k mé mysli, a má smrt díky ní snad bude krátká a poměrně bezbolestná.

„C-co po mně chceš?“ zašeptala jsem bezhlesně. Pochybovala jsem, že mě vůbec slyšel, ale on přemýšlivě naklonil hlavu a jeho pohled se změnil. Už nebyl chladný, jen zvědavý. Jako by se mě němě ptal: „Ty nevíš?“ Nahlas ale neřekl nic.

„P-prosím, alespoň mě z-zabij rychle,“ pokračovala jsem zoufale ve svém monologu. Stalker několikrát zamrkal a na chvíli mě přestal propalovat pohledem; pohlédl vlevo od sebe, do pusté a temné ulice. Už stál těsně před schody. Zbývalo mu je jen vyjít a pak udělat tři kroky. Pak jen natáhnout ruku a…

On však neudělal nic z toho, co mi má nepoučitelná představivost podsouvala. Věnoval mi poslední pohled, ze kterého jsem jasně vyčetla jeho úmysl. Pootevřela jsem ústa překvapením. Jako by mi tím pohledem říkal: „Až příště…“ Bylo až k podivu, jak dobře jsem dokázala luštit jeho neverbální mluvu.

Pak se otočil a zmizel v temnotě.

Svezla jsem se po dveřích na zem, přitáhla si kolena pod bradu a naplno se rozbrečela. Uvědomila jsem si, jak naprosto těsně jsem teď unikla smrti. Těžko říct, proč od svého úmyslu tak náhle upustil, ale bylo mi to jedno. Hlavní teď bylo to, že jsem přežila. Ne moc zdravá – zítra z té zimy budu mít minimálně zápal plic - ale živá. A to bylo to hlavní.

Pak jsem uslyšela kroky. V zášlehu naprostého děsu jsem pozvedla hlavu v očekávání, že uvidím jeho rudé oči a posměšný výraz, který mi jasně bude napovídat, že si to rozmyslel a žádné příště nebude. Že to dokoná už teď. Ale nestál tam. Místo něho se ke mně zprava (ze směru, kterým se můj pronásledovatel předtím díval…) nesly zvuky kroků a vysoká temná postava se ke mně rychle blížila. Hned po chvíli jsem v ní poznala jakéhosi muže.

Neměla jsem sílu přemýšlet nad tím, co tady v tuhle dobu může chtít. Jen jsem znovu sklonila hlavu a nechala slzy stékat. Hned vzápětí mě přerušil prudký nádech.

Ten zvuk mě donutil znovu vzhlédnout. Neznámý muž zrovna přecházel silnici a mířil ke mně. „Slečno, je vám něco?“ volal na mě už zdálky a já se konečně mohla volně nadechnout. Byl to jen nějaký laskavý muž, který šel například z práce, uviděl brečící holku a chtěl jí pomoct. Žádný kumpán mého rudookého ,přítele´, který by za něj přišel dokonat jeho práci.

Neodpověděla jsem. Snažila jsem se zastavit pláč, ale upřímně mi to moc nešlo. Navíc jsem se strašně třásla zimou, kterou jsem si kvůli strachu vlastně ani neuvědomovala. Nemohla jsem přestat brečet, a o to zněl mužův tón naléhavěji.

„Slečno?“ ozvalo se znovu tázavě. Muž už stál před schody a vyšlapoval je. Ani jsem k němu nevzhlédla, jen jsem sebou cukla, když jsem ucítila, jak mi cosi přistálo na ramenou. Teprve potom jsem pozvedla hlavu a uplakanýma očima jsem se na něj přes slzy pokusila zaostřit. Měl tmavé vlasy a mohlo mu být něco kolem třiceti, víc jsem vypozorovat nedokázala. Pochopila jsem, že mi na ramena hodil svou bundu, a teď přede mnou klečel jen v riflích a ne příliš tlusté mikině, a sám se třásl zimou. Takže skutečně ještě existují laskaví lidé…

„Slečno, co se vám stalo?“ probral mě jeho starostlivý hlas z přemýšlení. Co se mi stalo? Zrovna se mě pokusil zabít rudooký skinhead. Ale to ti asi nebudu vykládat.

„J-já… zrovna… zrovna jsem s-se dozvěděla, že… že mi u-umřela… mamka,“ zašeptala jsem první věc, co mě napadla, klepajícím se hlasem, který mou lež udělal ještě více důvěryhodnou. Jako by nestačil fakt, že jsem celá rozklepaná, v teplácích a krátkém triku seděla před domem a brečela.

„To je mi líto… Kde bydlíte, slečno?“ zašeptal a povzbudivě se na mě usmál.

Trochu překvapeně jsem zamrkala. On by vážně byl ochotný mě dovést domů, naprosto neznámou holku, která možná ani nemluví pravdu? Takového člověka potkat, to je vzácnost. „T-tady,“ popotáhla jsem a hlavou jsem pohodila k bytu za sebou. Nevadí, že pouze dočasně.

„Tak proč nejdete dovnitř?“ podivil se upřímně.

„Protože… jsem nemohla najít správný k-klíč,“ zašeptala jsem. Připadala jsem si naprosto zmrzlá a byla jsem si vlastně i jistá, že mám rty namodralé zimou. Už jsem ten krutý mráz vlastně ani necítila, jen podivný necit v celém těle. Bylo to… zvláštní. Už i slzy mi vyschly.

Zašmátrala jsem kolem sebe rukama a hned našla, co jsem hledala. Svazek klíčů jsem si vyzvedla skoro do výšky očí a muž si je ode mě okamžitě vzal, vstal a hned na první pokus zastrčil ten správný do klíčové dírky. Udiveně jsem nad tím zavrtěla hlavou. Na druhou stranu, kdo by se dokázal soustředit, když by na něj šel stalker s nožem?

Když otevřel dveře, jemně mě popadl za loket a vyzvedl mě na nohy. Vlastně mi nepřišlo vůbec nepřirozené se o něj zapřít a nechat se odvést až před dveře do Borisova bytu. Cestou jsem ho navigovala, aby mě nezavedl k cizím.

„Sidorova?“ usmál se na mě.

„No, vlastně Solovyova,“ oplatila jsem mu úsměv nejistě, i když z toho spíš vznikla jakási podivná grimasa, protože jsem do toho šklebu nezapojila žádnou radost. Co přišel, cítila jsem se o něco málo líp. Sice jsem pořád byla promrzlá a vystrašená, ale už jsem alespoň dokázala mluvit bez zadrhávání. „Teď tak trochu… na delší dobu bydlím u kamaráda.“ Vlastně ani nevím, proč jsem mu řekla pravdu. Vyvolával ve mně pocit bezpečí, což se moc lidem obvykle nepovede.

„Dobře, slečno Solovyova.“ Jeho úsměv se rozšířil, když jsem se nervózně ošila, ale pak si zřejmě uvědomil, proč mě vlastně potkal. Jeho obličej se opět vrátil k tomu vážnému výrazu. „Je mi líto vaší matky. Doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ pokýval na mě. Beze slov jsem mu podala jeho bundu, on mi tiše poděkoval, pak se otočil a odešel.

Dveře Borisova bytu se za mnou zabouchly prakticky hned po tom, co se ke mně otočil zády.

Už jsem nepropukla v zoufalý pláč. Nezhroutila jsem se k zemi na místě, kde jsem stála. Slíbila jsem sama sobě, že takové slabosti už nepodlehnu. Jen jsem zkřivila tvář, potlačila třas a udělala si zelený čaj, v duši zmatek a strach, navenek klidná. Má mysl se zaobírala faktem, jak těsně mě minula smrt. Napadlo mě, že se můj stalker nejspíš bojí odhalení, protože jen co uslyšel kroky, vypařil se. A že zatím vždycky jsem ho viděla jen v noci, uprostřed noci. To mohlo být rozhodující. Přísahala jsem sama sobě, že už nikdy nikam nepůjdu sama. V noci. Ve dne možná. Ale v noci ne.

Tu noc jsem opět strávila schoulená na pohovce. Spánek se ale nedostavil. Po celou dobu, než první sluneční paprsky prozářily temnotu, mi jediným společníkem byla až příliš živá fantazie.

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve dvou světech - 4. kapitola: