Ve dvou světech - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé době příjemně strávený večer. Moc příjemně strávený večer.

14.12.2012 (12:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 431×

Probouzela jsem se se smíšenými pocity. Ten, co se ozýval nejvíc, byl lítost. Lítost, že jsem Borisovi svým činem ublížila, že jsem ho odmítla. V koutku mysli jsem ale cítila i zlost – vždyť on věděl, že co se jeho týče, nikdy to nebude víc než přátelství, opravdové přátelství. Minimálně z mé strany. A stejně to udělal, v podstatě mě donutil ho odmítnout. Já jinak nemohla. A on to dobře věděl.

Boris vedle mě neležel. Vedlejší část postele nebyla rozházená, takže tady nejspíš ani nespal – nebo si ustlal, což nepřipadalo v úvahu. Takže byl opravdu naštvaný a nemluvil se mnou. Výborně.

A tak si proti sobě Zoya Solovyova poštvala toho posledního pořádného přítele, kterého měla.

Potřepala jsem hlavou a otřela si oči, které byly až podezřele vlhké. Nechtěla jsem brečet. Za poslední dva týdny jsem pláče měla dost na celý svůj život.

Zvedla jsem se a trochu se upravila. Jo, sice se se mnou nebaví a nejspíš se na mě ani nepodívá, ale to neznamená, že za ním přijdu, jak mě příroda stvořila. Po pohledu do zrcadla jsem uznala, že ani polštář otlačený na tváři není zrovna přitažlivý. Učesala jsem si vlasy a protřela oči. Pyžamo, které se skládalo z dlouhých proužkovaných kalhot a elektricky modrého tílka, jsem si nechala na sobě. S tou tváří nic moc nenadělám, protože veškerou kosmetiku mám v koupelně. Ale co. Alespoň jsem si nasadila brýle.

Nervózně jsem přešla ke dveřím a zatlačila na kliku. Přemýšlela jsem u toho, co mu řeknu, co udělám, až ho uvidím. Mám ho pozdravit, usmát se? Nebo ho ignorovat?

Sakra, jsem přece dospělá! Nemůžu se chovat jako puberťačka jenom proto, že mě políbil můj nejlepší kámoš, od kterého jsem to vůbec nečekala. Prostě přijdu, pozdravím ho a půjdu si udělat č…

Dveře se nepohnuly. Ani když jsem do nich zatlačila celou svou vahou. Klíč ve dveřích nebyl a co vím, ani nikde jinde v ložnici. Začínala jsem panikařit. No tak, Zo, uklidňovala jsem se v duchu. To, že jsou zamčené dveře, přece nemusí mít na svědomí rudoočko. Ale upřímně, nikdo jiný mě nenapadl. Jak jsem potom měla přesvědčit svou pošahanou mysl, aby se nebála?

„Bori?“ řekla jsem nepřirozeně vysokým hlasem plným potlačovaného napětí.

Z vedlejší místnosti jsem uslyšela jakýsi šramot. Chvíli trvalo, než se konečně ozvala odpověď. „Počkej chvilku, Zo,“ zavolal na mě a jeho hlas zněl jaksi… udýchaně?

Ulehčeně jsem si oddechla. Žádný vrah, jen Boris, který vedle nejspíš má nějakou holku. Ne, že by mi to vadilo… dobře, vadilo mi to. Sice bych to nahlas nikdy nepřiznala, ale v hloubi duše jsem cítila nechuť k tomu, že se ještě včera olizoval se mnou, a hned ráno si sem přivede nějakou… holku. Nechápala jsem, proč, ale z jakéhosi neznámého důvodu mi to nebylo po chuti. Vždyť ještě před týdnem jsem se divila, že nic takového nedělá! Co se za ten týden změnilo, že jsem to začala cítit jinak?

Ano, napadala mě jedna věc. Ale ta nebyla možná. Známe se už přes šest let, možná už i sedm, ale já ho vždycky brala jen jako kamaráda. Tak proč by teď…

Potřepala jsem hlavou. A co, ať si tam má holku. Vždyť mě to přece nemá co zajímat. Je to jen jeho věc, koho si vodí do svého bytu, a já do toho můžu kecat, podobně jako by on mohl kecat do toho, když bych si někoho dovedla já do svého bytu.

Poodešla jsem ke skříni a navlékla si jasně zelené tepláky a na své poměry upnuté černé tričko s obrázkem ruky v pěst, tedy až na prostředníček. Bylo mé oblíbené. To, že vedle je cizí holka a s velkou pravděpodobností si to právě rozdává s mým nejlepším kamarádem, přece neznamená, že se vedle ní musím cítit jako obluda. Já na hrudníku taky něco mám, něco málo, tak proč to neukázat? Ano, vím, chovám se jako malá. Ale když já si prostě nemůžu pomoct…

Sedla jsem si na postel a zkřížila jsem si ruce na prsou, které v tom upnutém triku dost vynikaly, a čekala. A čekala a čekala. A pro změnu čekala.

Po dvou minutách jsem to vzdala a znovu se natáhla na postel. Ti si tam snad dávají druhé kolo! Začala jsem si tiše prozpěvovat, ale když jsem uslyšela zavrzaní pohovky, trochu jsem zvýšila hlas. Nepotřebovala jsem slyšet jejich vzdechy, k touze urvat si uši mi bohatě stačilo slyšet vlastní hlas kdesi v nebeských výšinách, kam ani náhodou nedosáhl.

Když se dveře po pěti minutách konečně otevřely, Boris byl oblečený. A rudý ve tváři.

Vstala jsem a se zdviženým obočím jsem na něj pohlédla. „To jste nemohli zalézt třeba do koupelny? Mám celkem hlad,“ ušklíbla jsem se na něj a pokusila se kolem něj prorvat, ale zastavil mě.

„Cože?“ zasmál se nechápavě. Hrál to dobře, ale já mu to nesežrala. „Zo, nikdo tady nebyl.“

„Jasně, to jsem slyšela. Kam jsi ji schoval, hm? Do skříně? Nebo už odešla? Ráda bych se seznámila se svou budoucí…“ Zarazila jsem se. Boris na mě vyjeveně hleděl, koutky pozvednuté v nechápavém úsměvu. Bože, chovám se jako magor. „Promiň. Nic mi do toho není. Ale už bych si ráda šla udělat čaj.“

Boris se znovu zasmál, tentokrát skoro zlomyslně. „Žárlíš?“

„Jen chci vědět, kterým místům se mám vyhýbat…“ vyhnula jsem se přímé odpovědi, ale ani jsem nestihla dokončit větu, přerušil mě Borisův teď už hlasitý smích.

„Zo, já jsem tady nikoho neměl. Dělal jsem ti snídani.“ Teď byla ve vyjeveném zírání řada na mně.

„Co?“ zeptala jsem se nadmíru bystře.

Boris mě popadl kolem ramen a dovedl mě ke stolu, kde na mě už čekal krásně vonící talíř s palačinkami politými čokoládou a s jahodami. Ještě se z nich kouřilo. Vedle stál hrnek se zeleným čajem. Nechápavě jsem na to hleděla. Není na mě naštvaný? Ne? Že bych se spletla?

Otočila jsem se k němu a chystala se něco říct, ale nenapadlo mě nic inteligentního. Pootevřela jsem pusu a už už se nadechovala, ale pak jsem se jen nervózně usmála a sklopila pohled. Nevěděla jsem, co říct. Chovala jsem se jako nějaká stíhačka, koho jsi tady měl, kde je? A teď jsem se cítila dost trapně.

„Promiň, já… myslela jsem… já, no…“ Snad ještě nikdy jsem neměla takové problémy s vyjadřováním, jako právě teď. Nakonec jsem se mu stejně jen zadívala do očí, ve kterých jiskřilo pobavení. Skvěle se mou nezáviděníhodnou situací bavil.

„To není vtipné,“ ohradila jsem se po chvíli a sevřela rty.

„Ani nevíš, jak jsi mi zvedla náladu,“ zasmál se po chvíli a jako malou mě dovedl až těsně ke stolu a v podstatě mě donutil si sednout. Všimnul si ale mého omluvného pohledu. „V pohodě, Zo,“ pozvedl znovu koutky a předvedl mi další ze svých dokonalých úsměvů. „Bylo to roztomilé.“

Zamračila jsem se na něj. Roztomilé?! Já mu… Mou pozornost si víc než jeho smrt ale žádaly lahodně vonící a ještě lépe vypadající palačinky. „Netušila jsem, že umíš vařit,“ poznamenala jsem kysele a hned se pustila do jídla. Chutnalo to ještě lépe, než vypadalo i vonělo. Panebože, to je slast!

Boris se jen zasmál. Znovu. Mlčení mu vydrželo do poslední palačinky. „A naschvál, jestli víš, proč tohle všechno?“ Jen jsem s plnou pusou zavrtěla hlavou. Narozeniny dneska nemám, den žen taky není, takže jsem netušila. Protože jsem poslední dva týdny byla moc hodná? To asi ne.

„No, je čtrnáctého. Ledna. Přesně před sedmi lety jsme se poznali.“ Ztěžka jsem polkla sousto a zůstala jsem na něj hledět. Cože, on si to pamatuje?

„No, eh…“ Znovu mi sebral slova z úst. Jen jsem se na něj usmála a dojedla zbytek jídla. Čaj jsem si nechala až na konec a zatímco mluvil, pomalu jsem ho upíjela.

„No, vzhledem k tomu, že za sebou máš ne zrovna lehké dva týdny, řekl jsem si, že to chce nějaké… odreagování. Jo, já vím, tyhle vylomeniny mám mít už asi deset let za sebou, ale tak nějak jsem si nemohl pomoct. No, a je sobota, takže oba máme volný den.“

„Tak jo,“ usmála jsem se nadšeně. Tohle mi po ránu zvedlo náladu ještě spolehlivěji než palačinky a čaj.

***

Ten den byl rozhodně ten nejpříjemnější od toho novoročního incidentu dva týdny zpátky. Dívali jsme se na filmy, střídali zmrzlinu a popcorn, na oběd jsme si nechali přivézt pizzu, smáli se blbostem a celkově jsme se chovali jako puberťáci. Nevadilo mi to. S ním jsem mohla být kdokoliv.

Osmou hodinou večerní dobrá atmosféra ale skončila. Boris vytáhnul horory. Ano, věděl, jak jsem z oné události vystresovaná, ale prostě si nedal říct. Miloval pozorovat mě, jak se klepu strachy, zatímco on se jen směje a ještě říká, jak to mohli natočit, aby to bylo ještě efektivnější. No uznejte, kdo by se s někým takovým díval na horory? Já ne, ale musela jsem.

Byl to jakýsi neznámý béčkový horor, ale to rozhodně neznamenalo, že jsem se nebála – bála. Ale stejně jsem se spolu s Borisem musela zasmát, když jakási holčina otevřela postel a z ní na ni vyskočila jakási polo-lidská zrůda. Dobře, tyto „horory“ beru, ale co pak, až Boris vytáhne Saw, Paranormal Activity a Mirror? Snad nemusím zmiňovat, jak se na to těším.

Leželi jsme na pohovce, tedy Boris způli seděl a způli ležel v jakési složité poloze, a já se mu hlavou pohodlně opírala o hruď. Když byl ve filmu nějaký obzvlášť strašidelný moment a já se strachy rozklepala, stiskl mi ruku. Jak se film blížil ke konci, začínala jsem se spolu s ním smát i opravdu strašidelným věcem. Ale tento „horor“ byl spíš parodie než skutečný horor. Tomu se prostě nešlo nesmát.

Horší to bylo, když se Boris ke konci zvednul a šel si udělat kafe a mně čaj. Seděla jsem schoulená na boku pohovky a třásla se. Bez jeho uklidňující přítomnosti se z děje na obrazovce stala ta nejhorší noční můra. Naštěstí – nebo možná bohužel – se vrátil a už začal vybírat další film. S mým štěstím to bude nejlepší horor roku.

A opravdu. Ani jsem se nepokusila zapamatovat si název, ale stačila mi první scéna, kdy malá holčička jenom v noční košili běhá po lese s plyšovým medvídkem v ruce a vykřikuje, ať „si pro ni přijde“. Přitiskla jsem se k Borisovi těsněji, když holčička odhodila medvídka kamsi do stoky a začala si zpívat.

Když se náhle zvedl vítr a zničehonic se přihnala mlha, už jsem to nevydržela a se zaskučením jsem Borisovi zabořila tvář mezi krk a rameno. Tohle už na mě bylo moc. Ještě se tam objeví rudooký skinhead a…

„Bori, vypni to…“ zašeptala jsem plna děsu.

„Jé, Zo, vždyť je to jenom film,“ protestoval s úsměvem v hlase Boris.

„Jo, ale…“ Ale prostě mi to připomíná jednu situaci, která se mi stala, víš? Bylo to před dvěma týdny a skoro jsem umřela! Měla jsem chuť na něj vyštěknout, ale místo toho jsem se na něj nalepila ještě těsněji, když jsem uslyšela křik. Vysoký a dětský. Očividně už si pro ni přišel.

„Zo…“ broukl Boris potichu a pohladil mě po vlasech jako malou. Bylo to příjemné, zahánělo to tu hrůzu. Jeho ruka mě nepřestávala hladit a po chvíli se přesunula na mou tvář. To už se mi nějak nezdálo. Zavánělo to jeho včerejším pokusem. Zvedla jsem k němu tvář s úmyslem mu jasně a zřetelně říct, že to prostě nechci, ale když jsem uviděla jeho oči, zarazila jsem se. Byly tak… tmavé a… krásné. Zkameněla jsem s pootevřenou pusou a toho on využil.

Naklonil se ke mně a jemně přitiskl své rty na ty mé. Když zjistil, že se nebráním, zašel dál, začal mě líbat, jeho ruce mi zajely na záda a ještě níž. Prudce jsem se nadechla – a pak to ve mně všechno prostě vybuchlo.

Se zaúpěním jsem začala spolupracovat, zapojila jsem do naší hry rtů jazyk a on se ochotně přidal. Jednou rukou jsem mu začala projíždět krátké vlasy a tou druhou jsem ho popadla za zátylek, aby mi neutekl. Což dost očividně neměl v plánu.

Ani nevím, jak jsem se náhle ocitla pod ním. Jeho ruce začaly být dotěrnější, zajížděly mi pod triko a jemně mi hladily kůži. Trochu jsem se nadzvedla, aby mě toho nepotřebného kusu oblečení zbavil – triko hned vzápětí odlétlo do kouta. I on to své ze sebe strhl a znovu se ke mně přitiskl. Prohloubil polibek a já měla co dělat, abych nesténala blahem. Nikdy jsem si nemyslela, že bych z pouhého líbání byla tak udělaná, ale to bylo před tím, než jsem se líbala s Borisem. Tohle bylo vážně… něco.

V tu chvíli se z televize ozval uširvoucí jekot. Vyděšeně jsem sebou škubla a skoro Borisovi vyrazila zuby, jak jsem se prudce zvedla do sedu a zrychleně dýchala. Boris mě chytil za ruku a beze slova vypnul televizi. Pak mě znovu políbil.

Postupovali jsme mnohem rychleji. Naše kalhoty se na zemi ocitly hned vzápětí a následovala i má podprsenka. Boris mě náhle zvedl a se širokým úsměvem a mou překvapenou maličkostí v náručí dokráčel až do svého pokoje, kde se mi povedlo se mu vysmeknout a žádostivě ho políbit. Fyzické zákony zapůsobily a jemu se jediným pohybem podařilo mě natlačit ke zdi. Byl vyšší než já, a to o celkem dost, takže to nebylo nic divného.

V další sekundě už jsem to byla já, kdo naše těla vedl. Složitým způsobem jsme doklopýtali až k posteli, která byla naším cílem hned od začátku. Pak můj svět vybuchl ve směsici vášně, touhy a lásky.

« Předchozí díl

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování