OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve jménu cti - 1. kapitola

07.06.2015 (15:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 980×

Opřel jsem se loktem o dveře kočáru a odhrnul záclonku z okénka. Venku míjela klidná krajina podzimu. Písčitá cesta se mírně klikatila podél aleje listnatých stromu ohnutých pod tíhou let dlouhověkosti. Požádal jsem kočího, aby na koně tolik netlačil.

Bylo to trochu nezvyklé, protože jsme ještě nebyli na našem území a hrozilo to, že by nás mohl kdosi napadnout, ale přece kvůli svému bezpečí nebudu nutit koně do extrému! Kočár najel na kámen a trochu to kabinkou otřáslo… Ale to nebylo všechno! Kdepak, ozval se křik mého vojenského velitele, který mě ještě se dvěma vojáky následoval jako garde.

„Chraňte našeho pána!“' slyšel jsem.

„Jste si tím jistý? Možná bychom-“

„Sklapni, Vittorio! Jestli se bojíš, měl jsi zůstat doma. My nechceme riskovat dalšího tyrana. Pokud výpravu zabijeme a sami se za ni budeme vydávat, konečně bude tahle země vzkvétat!“ vyjel na drobného blonďatého chlapce černovlasý vůdce.

„Nevím, Vittorio, proč zrovna ty se strachy třeseš! Ty s námi přece bojovat nebudeš!“ nařkl jsem ho se smíchem. Nafoukl se a urazil. To už se ale blížil kočár s družinou. Kývli jsme na sebe a po napočítání do tří se vrhli do rychlého, čistého boje.

Bojovný ryk se ozýval všude, až to otřásalo kočárem. Co se to děje? Nevydržel jsem sedět na místě a musel se jít podívat, abych spatřil, jak růžovovlasý válečník zabíjí jednoho z mých lidí. Naštvalo mě to. Bez dalšího váhání jsem vystoupil z kočáru s rapírem v ruce. Přivřel jsem oči, jak mě naplňoval vztek.

Byli jsme dobře vycvičeni k boji, královská družina nemohla náš nápor vydržet. Ačkoliv jich bylo více. Padali jeden po druhém, když vtom se otevřela dvířka kočáru. Periferním viděním jsem spatřil světlovlasého muže vystupovat. Byl ozbrojený, ale… Kývl jsem na několik svých spolubojovníku. Naše příležitost. Úzkým jednoručním mečem jsem rozpáral břicho dalším dvěma vojákům a už už naprosto lehce útočil na krále.

Velmi lehce jsem odrazil útok a stihl ostřím proklát nepřítele, který se pokusil ke mně dostat zezadu… Avšak oči jsem nespouštěl z toho mladého obratného rytíře. Jeho pohyby byly nezvyklé a velmi rychlé. Musel jsem uhnout hlavou, aby mi neodpáral hlavu od zbytku těla. Na zem dopadlo několik pramínků bílých vlasů. Probodl jsem ho pohledem. Můj velitel obratně vyhýbal se útokům a bojoval proti ostatním… Několikrát jsem odvrátil útok a zkusil jen jeho obranu, avšak kov zařinčel o ocelové brnění…

Vytrvale jsem útočil na mladého krále. Nečekal jsem, že bude tak dobrý bojovník. Navíc, cestu si sem razilo stále více stráží. Jak to zprvu vypadalo na naše vítězství, tak jsme teď přicházeli o síly, a i naše řady počítaly cenné ztráty. Někdo hvízdl. To bylo znamení pro Vittoria, aby ujížděl k vesnici dát znamení, jak se boj vyvíjí. Já se stále držel, ale musel jsem odrážet čím dál tím víc útoků, jak se přidávali i vojáci. Z naší skupiny začali ti méně stateční mizet ve hvozdu, ale jako by to pro mě byl povel ještě k dravějšímu boji.

„Nikdo nebude zasahovat do mého souboje,“ nařídil jsem svým mužům. Přece jen jsem chtěl čestný souboj proti němu, když byl tak obratným šermířem. Líbilo se mi s ním bojovat, i když o vlastní život. Začal jsem brát náš souboj naprosto vážně, bez jakýchkoli intrik a her. Náš souboj by někdo mohl popsat jako tanec v jiskřičkách, jak se kov o sebe třel. Znovu jsem zaútočil, tentokrát prudčeji, než kdy předtím.

Nechápal jsem, proč odvolal ostatní. Vždyť takhle se jeho šance snižují! Zaútočil jsem, ale až pozdě mi hlavou projela slova mistra, který mě učil.

„Jsi příliš zbrklý, Adriane!“…A opět… opět se mi to vymstilo. Nechápal jsem jak, ale úzký meč mi sám vyletěl z ruky, daleko za mě.

Přiložil jsem ostří svého meče na jeho krk. V jeho tváři nebylo nic, žádný strach… jen možná nějaká výtka či co…

„Tvůj život je nyní v mých rukách,“ promluvil jsem k němu. „Co myslíš, že asi tak udělám?“

Hrdě jsem vztyčil hlavu.

„Jistě, zabijete mě. Nebo možná popravíte ve městě všem ostatním rebelům pro výstrahu. Ale naše země se nenechá znovu zotročit!“ propíchl jsem urozeného bělovláska pohledem.

„Zotročit?“ povytáhl jsem obočí. „Hm…“ přemýšlel jsem, co s ním udělám. Nechtěl jsem marnit takovým životem tak schopného šermíře, ale… Podíval jsem se mu do očí a zašeptal: „Tvůj život patří mně.“

Kolem jeho krku se objevil obojek se silným řetězem, který se připojil k mé pravé ruce. Řetěz kouzla, které nás spojilo a mohli jsme ho vidět jen my dva…

Překvapeně jsem zamrkal a zahákl konečky prstů za ten hloupý obojek.

„Nejsem žádné prašivé zvíře!“ oponoval jsem mu a vzdorovitě vzhlédl k vyššímu muži. „Radši mě připravte o život, s tímhle,“ poukázal jsem na obojek i řetěz, „nesouhlasím a souhlasit nebudu!“

„Kdo říkal, že musíš souhlasit?“ otázal jsem se. „Nezapomínej na tu maličkost, že já rozhoduju o tvém životě.“ Otočil jsem se, že půjdu do svého kočáru. Na muže jsem zavolal: „Tady jsme skončili, jedeme domů.“

Můj zajatec se nestihl pořádně rozkoukat a zakopl, protože řetěz se napínal, jak ho táhl mým směrem.

Potupně jsem se válel v prachu. Jen co jsem si kleknul, že vstanu, opět jsem bradou ryl v zemi, jak muž opět trhnul řetězem. Sedřená brada pálila. Takže tentokrát jsem vyskočil na nohy hned a rychle. Chtěl jsem se vydat pro můj meč, ale ten zatím sebral jeden z vojáků. A ten přihlouplý řetěz stejně nebyl dostatečně dlouhý. Mrzutě jsem tedy také vylezl do kočáru, kde jsem si sednul na opačnou stranu než král.

Mlčel a díval se zarytě do země nebo mi věnoval vzdorovitý pohled. Opravdu musí být oddaný svým povinnostem...

„Ten řetěz,“ promluvil jsem po značné chvíli ticha, „vidíš jen ty a já...“

Sám jsem si pohrál s řetězem připnutým na okovu kolem mého zápěstí. Řetěz se prodlužoval a zkracoval podle mé vůle.

Sjel jsem bělovláska nenávistným pohledem.

„Takže jsem teď vypadal jako blázen, co ani neumí chodit?!“ ujistil jsem se rozčileně. Neodpovídal, proto jsem sám řetěz chytil, a než stačil zareagovat a silou vůle prodloužit řetěz, trhnul jsem jím, tak tak jsem mu rameno nevykloubil.

Zlostně jsem sykl a změřil si ho pohledem, nakonec mi však zacukaly koutky úst.

„Budeš pěkně divoký…“ konstatoval jsem spíše sám pro sebe. „Až dorazíme na mé panství, odpřisáhneš mi věrnost…“ Tohle konstatování byla jen zkouška. Chtěl jsem vědět, zda umí být věrný svému přesvědčení, nebo se nechá zviklat. Zkoumavě jsem čekal jeho reakci

Rozesmál jsem se.

„Věrnost? Já vám?!“ zavrtěl jsem nad tím hlavou. „Proč bych to měl dělat?“ zeptal jsem se bez okolků. „Chtěl jsem vás zabít, nehodlám pomáhat nikomu z vašeho rodu! Tuhle zemi jste okradli, zničili. Lid trpěl! Ne, nic vám přísahat nemusím a nebudu!“

Při těch slovech se mi napjal každý sval v těle, a kdybych nejel v kočáře, donutilo by mě to si stoupnout. Sevřel jsem pevně jílec meče… Sice mě potěšil tím, že odmítl přísahu, tudíž jsem usoudil, že je oddaný svému přesvědčení, ale co následovalo…

„Nemluv o něčem, o čem nic nevíš! Nesuď lidi, které neznáš!“ rozzlobil jsem se. „To, co je vepsané ve tvé paměti, jsou činy mých otců, ale ne mé! Mé činy jsou jiné…“ Tohle jsem už jen šeptal, jako bych já sám těm slovům nevěřil, „změním tuhle zemi…“

„Změníš? Chceš mě zřejmě rozesmát!“ rozhodil jsem rukama. „Jste všichni stejní! Nejdříve sliby a pak! Nic! Jen se dívej, až pojedeme městem či vesnicí, na to, co zbylo!“ oplácel jsem mu stejnou mincí, s rukama založenýma na prsou. „Jste jeden rod, jeden erb, jedna krev...“

„Mýlíš se,“ odpověděl jsem mu tentokrát již klidným hlasem, jako by po emocích se vytratila každá stopa. „Donutím tě změnit názor!“ rozhodl jsem se pevně a podíval se mu do očí. „Ještě si mi neřekl své jméno,“ upozornil jsem ho.

„Nedonutíš!“ opětoval jsem a odvrátil pohled. „A jmenuji se... Adrian,“ usoudil jsem, že to není životně důležitá informace, mohl jsem si dovolit ji vypustit ven. „Co po mně vlastně budeš chtít? Proč jsi mě nezabil?“

„Kdo řekl, že se mnou smíš mluvit jako se sobě rovným?!“ opáčil jsem dost příkře, zabodl jsem do něj pohled. Obojek na jeho krku se nebezpečně stahoval… nepovolil jsem, dokud nezačal lapat po dechu. Chtěl jsem být jiný, ale s ním nemohu, jinak bych prohrál… „Dej si pozor na jazyk,“ varoval jsem ho. Chvíli jsem si užíval jeho nenávistného pohledu, ale nakonec jsem usoudil, že bych mu mohl odpovědět. „Nezabil jsem tě, protože mě okouzlilo tvé šermířské umění…“

Kuckal jsem a snažil si naplnit plíce vzduchem. Až když odvrátil pohled, mohl jsem zalapat po dechu a nadechnout se. Nenávidím ho!

„Porazil bych t-... vás!“ zamračil jsem se. „A rozhodně bych vás takovým způsobem neponižoval!“ nemohl jsem skousnout, že tu sedím s obojkem na řetězu. „Takhle my u nás přivazujeme psy!“

„O, to jistě bys mě porazil,“ naznačil jsem v hlase jistou dávku ironie. Po chvilce jsem mu opět věnoval pohled plný zamyšlení, jak se mi v hlavě analyzoval náš souboj. „Teď bys mě nedokázal porazit,“ řekl jsem mu úplně s klidem. „Jsi zbrklý a chybí ti smysl dokonalého předvídání protivníkova pohybu... jeho pohyb jen odhaduješ a většinou ti to vychází.“

Sklopil jsem pohled. Ty samé výtky stále dokola! A zrovna on!! Zamračil jsem se.

„Pustíte mě někdy…?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Hned jsem si ale odkašlal.

Smutně jsem se pousmál. Pustit, nebo ho držet do konce života ve svých službách? Která z těch voleb by byla ta správná?

„Dám ti svobodu, až nebudeš chtít ode mne odejít,“ zvolil jsem tuto odpověď za vhodnou.

Naklonil jsem hlavu.

„Vždycky mluvíte takhle... Takhle...“ nemohl jsem najít správná slova. „Však víte,“ opřel jsem se čelem o stěnu kočáru. Vyjížděli jsme do jednoho z měst. „Podívejte...“

Podíval jsem se na ulici plnou chaosu. Přivřel jsem oči… Tenhle nedostatek mě znepokojoval.

„Člověk nemůže vše zachránit během měsíce vlády,“ posmutněle jsem sledoval ženu v otrhaných šatech, jak prosí kolemjdoucí, aby jí pomohli najít cestu ke kostelu, ale nikdo nezastavil… nikdo. Požádal jsem kočího, aby zastavil. „Počkej tu,“ požádal jsem Adriana. Sám jsem vystoupil, ladným krokem jsem přistoupil k ženě. Po chvilce mi došlo, že je slepá. Přejela mi vráska po tváři. „Odvedu vás, paní,“ milým hlasem jsem k ní promluvil. „Nejste od kostela daleko...“

Překvapeně jsem zamrkal, když vylezl a vydal se k té paní.

„Hej!“ vyjekl jsem, když zase zapomněl na řetěz a táhl mě s sebou. Pozoroval jsem několik kroků za nimi, jak žena obratnými prsty šacuje v kabátě a spokojeně vytáhla několik zlatých mincí. Nezastavil jsem ji…

Všiml jsem si té hbité ruky a jen sevřel prsty kolem ženského zápěstí.

„Pokud vím, ty mince nejsou určené pro vás, má drahá,“ upozornil jsem ji klidným hlasem. Avšak žena vyjekla, jak ji to překvapilo, mince upustila k zemi… v očích strach…

Sledoval jsem jeho reakce a… Málem mi padla brada. On se sehnul a... mince rozdělil na polovinu. Pět jich opět schoval do kapsy a pět ženě dal. Pět zlatých byla slušná suma na jídlo na čtrnáct dní. Žena začala vychvalovat krále až do nebes. A já se chtě nechtě usmál. Možná nebude tak… zlý.

Kývl jsem na Adriana jako znamení k odchodu, aby nemusel za mnou klopýtat a tím se ponižovat. Uhnul přede mnou pohledem, jen šel kus za mnou, jako by se mnou neměl nic společného…

Když se vyšplhal za mnou do vozu, řekl jsem: „Až projedeme městem, pojedeme chvíli lesem a bude v mém panství.“

Přikývl jsem.

„Co se bude dít, až přijedeme?“ zeptal jsem se, opět se čelem opírajíc o stěnu kočáru, který se opět rozdrkotal po hrbolaté cestě plné vodou vymletých dolíků.

„Budeme pracovat,“ odpověděl jsem a vyhlížel z okna na ubíhající krajinu. Měl to být signál k tomu, že náš rozhovor pro teď skončil.

„Jsi tak výřečný!“ odsekl jsem jeho směrem-… Stále jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem zíral z okna. Smrákalo se, les byl temný, ale brzy jsme se blížili ke konci. Vzadu už se rýsovaly věže panství.

Ano, už jsme vjížděli na pozemky panství. Nejdříve se objevily malé domečky s hospodářstvím a louky, ale hned za tím se nacházela překrásná zahrada velikého hradu. Nijak neukazovala svou velikost, jen se tvářila velmi přívětivě. Koně v postrojích zaržáli, jako by opravdu věděli, že jsou doma, a přidali do kroku. Pousmál jsem se, když jsem vycítil tu krásu domova. Za necelou půlhodinku kočár stavěl před mramorovým schodištěm do hradu. Otevřely se dveře kočáru, jen jsem se podíval na svého vězně.

„Vítej u mě.“

Změna krajiny byla rapidní! Tady to bylo jako… v jiné zemi! A ten hrad! Vystupoval jsem za vlastníkem toho všeho.

„Vítej u mě,“ pravil. Neodpovídal jsem. Ať už kvůli okouzlení, tak kvůli němu samotnému. Nechtěl jsem dat najevo zvědavost. 

Tak jak se líbí začátek příběhu? Už je to velmi stará povídka, ale přesto věříme, že se vám zalíbí. Moc se těšíme na vaše komentáře a doufáme, že s námi vydržíte až do další povídky i dál. Gwendolin & Torriell 

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve jménu cti - 1. kapitola: