Ve svitu měsíce - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lauren poruší jedno z pravidel a sama tajně opustí hrad, aby se pokusila nalézt otcovu laboratoř. Na své cestě ale potká někoho, kdo brzy změní její život.

13.02.2011 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1217×

11. kapitola – Nový spojenec

Temné dny ubíhaly rychleji, než jsem si z počátku dokázala představit. Musely uplynout minimálně čtyři měsíce od chvíle, kdy mě sem Lars přivedl. Za tu dobu jsem se stačila seznámit se všemi členy našeho upířího společenstva a pomalu si získala jejich důvěru a přátelství. Brzy jsem zapadla do jejich velké rodiny, kde se jeden spoléhá na druhého. Co se týče mých bojovích schopností, nemohl mi nikdo z mých upířích bratrů a sester konkurovat. Christopher mě naučil, jak zacházet s meči a kopím a Sonia mě zase naučila používat luky a kuše, čímž ve mě probudila udatnou lučišnici, která ve mě dřímala. Lars měl radost z toho, jak rychle jsem dokázala ovládat zbraně a své upíří smysly. Dokonce jsem se i bez problémů naučila přemisťovat. Sama jsem byla překvapená, jak snadno jsem si dokázala zvyknout na svůj nový život a svou novou rodinu. Přesto jsem ale stále ve svém srdci toužila po tom znovu spatřit svou matku a také svou nejlepší kamarádku Kirsten. Můj nový život se mi zalíbil, ale po tom starém mi zůstala v srdci hluboká jizva, která se nikdy nezacelí. Od chvíle, co jsem přišla, jsem neporušila žádné z pravidel, které mi tenkrát vysvětlila Claire. Brzy tomu ale mělo být jinak.

Lars a jeho čtyři společníci opustili na nějakou dobu hrad a mě přidělili pod dozor Christophera. Byla jsem tu již dlouho a má touha najít otcovu tajnou laboratoř byla stále větší. Měla jsem jasný cíl a tím bylo prozkoumat okolní lesy mimo území hradu a najít ji. Bylo v ní něco, co vlkodlaky rozzlobilo a proto otce zabili. Ale co to bylo?

Christopher byl zrovna na nádvoří a dával další lekci v šermu čtyřem upírkám, které ještě nebyli v boji tak obratné. To byla má příležitost. Než se Lars s ostatními vrátí, prozkoumám nejbližší okolí a pak se nepozorovaně přemístím na hrad. Oblékla jsem si své oblíbené černé korzetové šaty a přes ramena si přehodila dlouhý černý plášť, jehož okraje byly vyšívány rudými ornamenty. Ještě jednou jsem se vrátila na terasu, abych se přesvědčila, že Christopher nemá tušení o tom, co chci udělat. Pak jsem se vrátila zpět do pokoje a pevně se soustředila na přemístění.

Temnota se rozprostřela kolem mě a už jsem cítila, jak mě do tváře bičuje chladný vítr a šumění listů z okolních stromů přehlušovalo vzdálený zvuk poletujících netopýrů. Stála jsem v prostředku lesa a kolem nebylo nic, než jen stromy. Tma, která zahalovala zdejší zemi mi nebyla překážkou, protože díky ovládání svých smyslů jsem teď dokonale viděla i v té nejhlubší tmě. Neměla jsem ale mnoho času a musela jsem se vydat na cestu. Šla jsem dlouho a nikde nebyl lesa konec. Žádná tajná skrýš, žádné skalní vstupy, nic, co by naznačovalo, že by se mohlo jednat o otcovu laboratoř. Pomalu jsem začala propadat zoufalství, že nikdy nezjistím, proč tenkrát otec zemřel a že nedokážu vlkodlaky přimět ke konci války. Šla jsem dál a dál, až jsem uslyšela vzdálený tlukot srdce. Tlouklo pomalu a klidně. Tiše jsem následovala tu slastnou melodii až jsem spatřila krásnou mladou laň. Zrovna se pásla a pochutnávala si na trsečkách čerstvé trávy. Udivilo mě, že v těchto končinách, které nikdy nespatřily slunce, může žít lesní zvěř a růst tráva. Dlouhý tok myšlenek zastavily mé instinkty, které o sobě daly vědět. Je to sice krásné a nevinné zvíře, ale také má krev. V jeho žilách proudí horká krev, která se stala neodmyslitelnou součástí mého života. Potřebovala jsem se napít. Smočit své rty v té božské lázni. Připravila jsem se k útoku tak, abych laň nevyplašila.Nehrbila jsem se, horní špičáky se mi prodloužili k dolnímu rtu a z hrdla se mi vydralo slabé zasyčení. Pak jsem se jen odrazila a svými ostrými zuby prokousla lani kůži na krku. Neměla šanci mi utéct. Pevně jsem ji svírala a cítila jsem, jak tlukot jejího srdce utichá, zatímco jsem z ní pomalu vysávala život. Zvířecí krev skutečně neměla takovou intenzitu, jako krev lidí, ale přesto chutnala báječně. Něco ale nebylo v pořádku. Nebyla jsem tu sama. Někdo mě sledoval. Někdo se právě chystá na mě zaútočit a zabít mě. Je to snad nějaký upír samotář, kterého přilákala čerstvá zvířecí krev a nebo je to vlkodlak? Praskání větviček mě dostalo do pozoru. Odvrátila jsem hlavu od své kořisti a čekala na vhodný okamžik úskoku. Ten tajemný neznámí se zastavil za mými zády a tiše oddechoval. Na nic jsem nečekala a uskočila stranou. Nahrbila jsem se ještě víc a výhružně syčela na toho, který teď stál přede mnou. Naskytl se mi pohled do očí vysokého a statného muže, jehož oči neprojevovaly žádnou zlost a plavé rozčechrané vlasy podtrhovaly krásu jeho něžného obličeje. Necítila jsem z něj žádné nebezpečí a proto jsem v sobě zkrotila své druhé já. Stála jsem pár metrů od něj a čekala, co se bude dít.

„Nezlob se, že jsem tě vyrušil při svačince, ale potloukal jsem se kolem, když jsem tu najednou narazil na jednu velmi půvabnou dívku.“ Jeho hlas byl tak něžný a jemný, ale pobavený výraz jeho obličeje sváděl k nakopnutí.

„Nezlob se, ale jsem lakomá a o své úlovky se narada dělím, takže jestli máš hlad, musíš si ulovit svou,“ oplatila jsem mu stejně výsměšným tónem a posadila se ke své ulovené lani.

„Ne, děkuji. Já jsem se najedl, než jsem šel z domova.“ Posadil se vedle mě a uspokojeně se usmíval.

„Tobě asi vůbec nedošlo, kdo já jsem, že ne?“ zeptala jsem se ho.

„Jsi upírka. To by poznal i slepý.“

„A to se mě ani trošku nebojíš? Nemáš strach, že bych ti mohla ublížit?“

„Kdybys chtěla, už bys to udělala.“ Nedokázala jsem pochopit jeho klidný výraz.

„O co ti vlastně jde?“

„Jde mi o tebe. Jsi krásná holka a upírku jsem ještě neměl,“ pobaveně na mě mrknul a dál se usmíval. Rychle jsem vstala a začala nervózně přecházet z místa na místo.

„Ty si troufáš flirtovat s upírkou?! Jak se opovažuješ?! V mžiku bych z tebe mohla vysát veškerou tvou krev.“

„A já zase rozdrásat tvé hrdlo,“ také se postavil a přešel pomalu směrem ke mně. Začala jsem ustupovat až jsem se zarazila o strom. On mi zatarasil cestu svýma rukama, kterýma mě chytil za ramena.

„Ani já nejsem obyčejný kluk, který se tu jen tak potlouká. Možná tě na to ještě nikdo neupozornil, ale v této zemi nemají obyčejní smrtelníci co dělat. Já jsem vlkodlak, kotě. Tvá noční můra.“

„Vlkodlak?“ nepoznávala jsem hlas, jakým jsem to slovo vyslovila.

„A jak se opovažuješ na mě sahat?!“ odstrčila jsem ho od sebe, uskočila stranou a opět zaujala svou bojovou pozici s nahrbeným hřbetem a vyrostlými špičáky.

„Líbíš se mi a já se rád dotýkám žen, které se mi líbí.“ Jeho hlas zněl stále klidně a přihlouplý úsměv z jeho tváře ani na chvíli nezmizel.

„Zabiju tě, jestli se pokusíš mě znovu dotknout!“ zasyčela jsem na něj a pak se mu vrhla po krku. Byl na to ale připraven, protože mi pevně stisknul ruce a odhodil takovou silou, až jsem narazila do stromu a padla omráčená k zemi.

„Jestli si chceš hrát, tak stačí říct, zlato.“ To byla poslední kapka. Bleskurychle jsem se zvedla ze země a své pařáty zabořila do jeho hrudi. Vykřikl bolestí, ale přesto v sobě našel dostatek síly, aby mi udržel obličej v příslušné vzdálenosti od jeho krku.

„Přestaň! Já ti nechci ublížit! Nejsem jeden z nich!“ Jeho slova mě zaskočila a tak jsem se rozhodla dát mu šanci se obhájit.

„Co tím myslíš?!“

„Myslím tím, že nepatřím k těm, se kterými svádíte boj. Jsem samotář a jednám na vlastní pěst.“

„Ať k nim patříš nebo ne... jsi prostě vlkodlak a s těmi se my upíři nekamarádíme.“

„A co takhle udělat výjimku?“

„Jakou výjimku máš na mysli?“

„Možná bych ti byl v něčem nápomocný. Přeci jen znám vlkodlačí triky a mohl bych tě před nimi ochránit.“ Chvíli jsem se mu dívala upřeně do očí a on ani na vteřinku neuhnul pohledem.

„Nevím proč, ale prostě ti nevěřím,“ řekla jsem po krátké odmlce.

„Tak v tom případě si budu muset získat tvou důvěru,“ dal si ruku na srdce a mírně se uklonil.

„Znám zdejší lesy i tajné skrýše, takže jestli si od ostatních utekla a skrýváš se, pomůžu ti najít místo, kde se schovat.“

„Já jsem neutekla. Pouze jsem si udělala takoví malý výlet.“

„Tak ty tomu říkáš výlet?“ rozesmál se a mě vážně docházela trpělivost.

„Ty mizero!“ rozkřikla jsem se a opět se mu vrhla po krku. Opět na to byl připraven, protože hbitě ustoupil stranou a já se rozplácla o strom.

„Jestli si myslíš, že z tebe jde strach, tak se vážně mýlíš. Viděl jsem už hodně upírek, ale ty jsi z nich zatím nejroztomilejší.“

„Nejroztomilejší?“ nemohla jsem uvěřit vlastním uším.

„Přesně tak. Vůbec z tebe nejde strach. Jsi jen navztekaná a neopatrná holka.“

„Já nejsem žádná navztekaná ani neopatrná holka! Jsem upíří bojovnice a mileráda ti to dokážu.“ Než jsem však stihla cokoliv udělat, pevně mě uchopil a praštil se mnou o zem. Ležel na mě a ruce mi držel tak silně, až jsem v nich pomalu ztrácela cit.

„Byl bys tak laskav a slezl ze mě dolů?“

„Nicolas,“ odpověděl klidně a dělal, že přeslechl mou otázku.

„Co prosím?“

„Jmenuji se Nicolas. Je slušností dvou bytostí, které spolu tráví společně čas, aby se navzájem jeden druhému představily.“

„Já s tebou ale čas netrávím. Alespoň ne dobrovolně.“

„Prozradí mi tyto sladké rty tvé ctěné jméno?“ Byli jsme u sebe obličeji tak blízko, až jsem z toho pomalu ztrácela dech. Byl sice příšerně otravný a neskutečně mě rozčilovalo každé slovo, které mi řekl, ale přesto mě velmi přitahoval. Byl úplně jiný, než můj Bill. Ten Bill, na kterého jsem pomalu zapomínala.

„Lauren,“ řekla jsem mu nakonec mé jméno.

„Lauren... to je hezké,“ řekl to tak něžně a sladce. Pak mě pustil ze svého sevření a pomohl mi vstát.

„Nuže, Lauren... přijímáš mou nabídku a dovolíš mi, abych se stal tvým průvodcem?“

„To by nedopadlo dobře, Nicolasi. Kdyby někdo z mého rodu zjistil, že se s tebou přátelím, vyhnali by mě a v horším případě zabili.“

„Oni se to nemusí dozvědět. Já tě na váš hrad navštívit nepříjdu. Budu na tebe čekat tady, zda-li o to budeš mít zájem.“

„Jestli skutečně znáš dobře zdejší lesy a skrýše... pak bys mi určitě mohl být prospěšný.“

„To rád slyším,“ usmál se a já mu tentokrát jeho úsměv oplatila.

„Víš... potřebuji najít jedno místo.“

„A jak by to místo mělo vypadat?“

„No... je to... laboratoř.“

„Laboratoř? Myslíš tu laboratoř Charlese Williamse, kterou se ještě nikomu nepodařilo nalézt?“

„Ano, přesně tu mám na mysli.“

„No tak to nejsi jediná, kdo ji hledá. Tvá konkurence je opravdu veliká, Lauren. A proč se jí snažíš nalézt zrovna ty?“ Dala jsem si chvíli načas, než jsem mu odpověděla.

„Charles Williams... byl můj otec a vlkodlaci ho zabili, protože vynalezl něco, co zřejmě chtěl použít proti nim. Myslím, že to bylo něco velmi významného, když po něm kvůli tomu šli. Musím zjistit, co to bylo, protože chci tu válku mezi námi upíry a vámi vlkodlaky zastavit.“

„Takže... to ty jsi... Williamsova dcera?“

„Ano, jsem to já.“ Nechápala jsem, proč Nicolas najednou tak znervózněl. Začal si prohrabávat vlasy a přecházel z místa na místo.

„Nicolasi... jsi v pořádku?“

„Co? J... jo, jasně. Nic mi není. Takže... kde chceš začít hledat?“

„Myslím si, že otec svou laboratoř zbudoval někde tady v těchto lesích. Měli bychom prozkoumat nejdřív zdejší okolí.“

„Tady ale není,“ odpověděl mi netrpělivě Nicolas.

„Jak to můžeš vědět?“

„Snadno. Tyhle lesy a okolí zdejší země byly mnohokrát prohledány, ale nikde se nic nenašlo. Žádné stopy ani náznaky po nějaké laboratoři.“

„Takže ty myslíš...“

„... že tady, v naší zemi ji tvůj otec nevybudoval,“ dokončil za mě větu Nicolas.

Když ji tedy nevybudoval v této zemi, pak existuje jediné místo, kde by mohla být.

12. kapitola