OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 12. kapitola

14.02.2011 (12:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 866×

12. kapitola – Hrob

Bylo jen otázkou času, kdy si někdo všimne toho, že jsem z hradu zmizela. Nechtěla jsem dostat Christophera do maléru, ale teď jsem se nemohla vrátit. Nicolas mi slíbil, že mi pomůže a já jsem mu začala věřit. Přesto mi ale něco říkalo, abych stejně prozkoumala okolní lesy.

„Říkám ti, že je to marné. Tady ji nenajdeme,“ rozčiloval se Nicolas, kterému se právě zachytila noha do ostružiní.

„Je možné, že ostatní hledali špatně. Musíme si všímat i těch nejmenších detailů. Určitě tu někde bude,“ zastavila jsem se tak náhle, až do mě Nicolas zezadu narazil.

„Co se děje?“

„Pst!“ sykla jsem na něj a zaposlouchala se do temnoty lesa.

„Někdo nás sleduje,“ zašeptala jsem a pomalu si začala nadzvedávat sukni u šatů.

„Myslíš, že je na tohle teď vhodná chvíle?“ uchechtl se a přitisknul se blíže ke mně. Já ho ale loktem své ruky odstrčila.

„Přestaň se na mě lepit, nebo toho budeš sakra litovat.“

„Dobře. Vzdávám se,“ zvedl ruce do výše obličeje a o kousek ode mě odstoupil. Na víc jsem nečekala. Popadla jsem svou dýku, kterou jsem měla schovanou za podvazkem pod sukní, hbitě se otočila a hodila ji po tom, který se vynořil zpoza stromu kousek od Nicolase. Dýka si našla své místo poblíž srdce nepřítele. Ukrutný řev doprovázený bolestným vytím vlkodlaka, který se nás chystal napadnout, se rozléhal lesem. Vyrval si dýku z těla, ohromnou tlapou si zakryl krvácející ránu a chystal se mě napadnout. Zaujala jsem svou obranou pozici a syčela na něj z plných plic. Nicolas dlouho neotálel. Přeměnil se a udeřil zraněného vlkodlaka do hrudi takovou silou, že prolétl vzduchem a zastavil se o nejbližší strom. Padl k zemi a během pár vteřin se znovu sebral, výhružně zavyl a zmizel v temném lese. Nicolas se v mžiku přeměnil zpět na člověka a já ho následovala. Přešel pomalu k místu, kam vlkodlak dopad a pak se otočil směrem ke mně a pomalu oddechoval.

„Je pryč.“ Pouze jsem přikývla a sesunula se k zemi. Ihned ke mně přispěchal a v očích se mu odážel strach.

„Lauren! Jsi v pořádku? Neublížil ti?“

„Ne... nic mi není. Jen to byl první vlkodlak, kterého jsem v životě viděla. Když mě tenkrát napadli v restauraci, zůstali v lidských podobách, jen měli změněné oči a vrčeli.“

„No... ani se ti nedivím, že to s tebou takhle zamávalo. Ale musím ti říct, že si vážně byla statečná a zareagovala si mnohem rychleji než já. Na to, že jsi ještě mládě sis vedla opravdu dobře.“

„Vážně? Děkuji za pochvalu... a také za to, že si mi zachránil život.“ Dlouze jsme se dívali do očí a pak jsem uhnula pohledem a postavila se zpět na nohy.

„Doufám, že to nebyl nějaký tvůj bratranec?“ ukázala jsem na místo, kde zmizel a sledovala Nicolasův výraz v obličeji. Po dlouhé odmlce mi konečně odpověděl.

„Ne, nebyl. Jak jsem řekl... jsem samotář.“

„Myslím, že bychom se pro tentokrát měli rozloučit. Musím se vrátit na hrad a připravit se na další cestu.“

„Jakou cestu?“

„Chci se vrátit zpět do světa lidí. Je dost možné, že tam otec svou laboratoř zbudoval.“

„Ale proč by ji ukrýval zrovna tam?“

„Možná proto, že tam by vlkodlaky nenapadlo hledat.“

„To asi ne.“ Nicolas se tvářil divně. Už nebyl tak škodolibý jako v prvních okamžicích. Nejspíš ho tahle rozhodil fakt, že kvůli upírce napadl vlkodlaka. A nebo je v tom něco jiného. Možná mi něco tajil a proto jsem považovala za rozumné mít ho pod dohledem.

Vrátila jsem se zpět na hrad a když jsem procházela kolem velké síně, kde se konaly porady, uslyšela jsem Larse a Christophera, jak spolu o něčem diskutují. Zůstala jsem stát za dveřmi a poslouchala, co probírají.

„Musíme zpřísnit bezpečnostní opatření. Nebude trvat dlouho a vlkodlaci prorazí naše hradby,“ Larsův hlas byl velmi znepokojený a bylo mi jasné, že má strach z blížící se bitvy.

„Ale Larsi, víc upírů nemůžeme na stráže obětovat. Potřebujeme je tady na hradě a taky aby učili ty mladší. Spousta z nás ještě není připravena a když nás vlkodlaci napadnou v takové přesile, jak tu říkáš, nebudeme proti nim mít žádnou šanci. Potřebujeme každého, kdo na hradě je, aby se do bitvy zapojil a rozhodně tam nepošlu ty, kteří sotva rozeznají meč od kuše.“ Christopher byl rozzlobený a nervózní zároveň.

„V tom případě s nimi budeš muset trénovat mnohem tvrději a déle. Věnuj tomu veškerý svůj čas, Christophere. Povolej k učení také někoho z rady starších. Mají zkušenosti a ovládají takové techniky jaké si jiní dovedou jen ztěží představit.“

„A co Lauren? Je to skvělá bojovnice, která se učila velmi rychla. Mohla by vézt lučišníky.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Já že bych měla vézt lučišníky v případě bitvy s vlkodlaky? Byla jsem tou myšlenkou nadšená, ale zároveň jsem měla strach na sebe přijmout takovou zodpovědnost. Nikdy jsem nikomu nevelela. Nejsem vůdčí typ.

„Lauren je příliš mladá a nezkušená na to, abych jí svěřil velení. Takové riziko nemohu podstoupit. Ještě nikdy s nikým skutečně nebojovala. Nevíme, jak by v bitvě dokázala reagovat ani zda-li by si dokázala v nouzové situaci poradit.“ Lars razantně Christopherův návrh zamítnul a mě se na jednu stranu ulevilo.

„Já ji učil, Larsi. Vím, co dokáže a vím, že by v bitvě dokázala velet. Mám ji rád stejně jako ty a kdybych si byl jist, že to nesvede, nenavrhoval bych ji.“

„Myslím, že teď musíme probrat důležitější věci, než kam Lauren v případě bitvy zařadit,“ tento hlas patřil Claire.

„Ano, to máš pravdu, Claire. Je třeba zvýšit stráže a také je zapotřebí poslat hlídky prozkoumat okolí. Musíme zajít do kovárny a dát vyrobit nové zbraně a brnění. Nepřeji si ale, aby se ostatní dozvěděli, že se pomalu a jistě připravujeme na hrozící válku. Nesmějí o tom mít zatím žádné tušení, protože tu nechci vyvolávat paniku. Dělejte všechno tak, jak jste dělali doposud. Jen zvyšte ochranu a zpřísněte bojoví výcvik. To je prozatím vše.“ Víc jsem slyšet nepotřebovala rychle jsem se odebrala do svého pokoje a měla jsem vážně štěstí, že mě nikdo neviděl. Během chvíle byly opatření očividná. Ti, kteří o blížícím se nebezpečí neměli tušení si ale ničeho nevšimli. Věděla jsem, že musím jednat rychle. Neměla jsem čas jít hledat Nicolase a proto jsem se rozhodla vydat se do Londýna sama. Musela jsem najít otcovu laboratoř a zjistit, co se v ní ukrývá a to za každou cenu.

Temnotu kolem mě brzy vystřídal studený vítr a do tváře mě bičovaly sněhové vločky. Stála jsem uprostřed zasněženého dvorku a před sebou spatřila malý domek, ve kterém jsem prožila celý svůj „lidský“ život. Srdce se mi rozbušilo radostí, že opět vidím svůj milovaný domov. Zklamání ale přišlo ve chvíli, kdy jsem si všimla prázdných oken a u dveří stála cedule, na které bylo velkým červeným písmem napsáno Na prodej. Kde je má matka? Co se s ní stalo? Musím se někoho zeptat. Ale koho? Nemohu zaklepat na dveře sousedů v těchto šatech. Nesmím se nikomu ukázat. Dokonce ani své matce, ale ta tu stejně nebyla.

„Tak klid, Lauren. Jen nepropadej panice. Určitě ji ukryli na nějaké bezpečné místo před vlkodlaky,“ uklidňovala jsem sebe samu a doufala, že mám pravdu. Prošla jsem přes dvůr a snažila se do domu dostat zadním vchodem. Dveře byly ale zamčené. Proměnila jsem jeden ze svých prstů na pařát a dlouhým špičatým nehtem si nakonec odemkla. Pomalu jsem vstoupila do domu a rozhlédla se kolem. Byl prázdný. Nikde nebyl žádný nábytek. Už to nebyl ten útulný a teplí domov. Teď tu panovala prázdnota a chlad se odrážel od stěn.

„Haló! Je tu někdo?!“ Doufala jsem, že se mi někdo ozve, ale bylo ticho. Na jednu stranu jsem měla štěstí, že dům byl prázdný a opuštěný, protože jsem měla tak čas na to ho prozkoumat. Je možné, že otec svou laboratoř vybudoval pod domem.

Prošla jsem předsíní a sešla dolu do sklepení. Bylo tu ještě větší chladno, než v celém domě a všude se povaloval starý nábytek, který jsme sem s matkou kdysi dávno nanosili a taky tu byly mé staré hračky, dětská postýlka, ve které jsem jako miminko spávala a spoustu dalších věcí. Zaměřila jsem se na podlahu. Byla dřevěná a hledala jsem jakoukoliv skulinku, která by naznačovala, že jde o tajné dveře. Byla tu sice tma, ale viděla jsem natolik dobře, že jsem bez problémů prohledala každý kout. Sklep nebyl příliš velký a proto jsem ho pro jistotu prozkoumala třikrát. Nic jsem však nenašla. Je možné, že laboratoř nikdy nenajdu? Tahle myšlenka mě trápila již nějakou dobu. Nesmím to ale vzdát! Musím hledat dál. Začala jsem prohledávat krabice, ve kterých byly různé papíry, matčiny fotografie z dětství a spousta starého oblečení. Rodiče se před mým narozením často stěhovali na různá místa. Nikdy se ale matka nezmínila, kde všude bydleli. Jestli najdu nějaké staré kupní smlouvy a podobné dokumenty, mohly by na nich být adresy, kde se kdysi zdržovali. Možná tam otec laboratoř ukryl. Opět jsem hledala bezvýznamně.

Za okny se začalo stmívat a já stále hledala něco, co by mě mohlo přivézt na správnou cestu. Měla jsem v rukách osud celého našeho upírského rodu a nebyla jsem schopná vyřešit jednu malou záhadu. Proč jsem se nikdy o nic podobného nezajímala? Kdybych měla s něčím takovím zkušenosti, jistě by pro mě byla hračka to rozlousknout. Jsem přeci dcera Charlese Williamse a mám v sobě jeho geny. Proč mi ale nezanechal žádné vodítko? Seděla jsem tam, kolem sebe hromadu starých papírů a nevěděla si rady. Pomalu jsem to začala vzdávat.

„Vodítko? Ano, to je ono!“ zaradovala jsem se nad svou úvahou a svlékla si z krku otcův medailon.

„To musí být ono. Proč by to jinak bylo kdysi pro otce tak důležité? Proč si to schoval u Larse, aby mi to později předal?“ Zvedla jsem medailon tak, abych na něj pořádně viděla.

„Ty jsi stopa. Ty mi pomůžeš najít cestu.“

Noc svými křídly obemknula zem a já se mohla pod její ochranou vydat ven. Opustila jsem náš starý dům a vydala se po kamenné cestě směrem ke hřbitovu. Jen málokdo věděl o této zkratce a v noci byste na ní jen ztěží někoho potkali. Dorazila jsem ke hřbitovní bráně, zhluboka se nadechla a pak ji otevřela. Otcův hrob stál na úplném konci hřbitova. Došla jsem k němu a poklekla.

„Ach, otče. Kdybys jen věděl, co se chystá. Vlkodlaci nás chtějí napadnout v takové přesile, že proti nim nemáme šanci se ubránit. Je mi jasné, že to Lars ví, ale jako správný vůdce dává svému druhu naději. Prosím tě, ukaž mi cestu. Sešli mi pomoc, abych tomu mohla zabránit. Prozraď mi, kde si ukryl svou laboratoř a jaké tajemství se v ní skrývá.“ Semkla jsem ruce a tiše se modlila. Někdo mě ale vyrušil.

„Jestli sis myslela, že všechnu slávu sklidíš sama, tak ses tedy velmi zmýlila.“ Rychle jsem se postavila a otočila se na toho, kdo stál za mnou. Byl to Nicolas.

„Co ty tady děláš? Jak víš, kde mě hledat?“

„Řekla si mi přeci, že se hodláš vydat sem, do světa lidí. Slíbil jsem, že ti pomohu a já své slovo držím.“ Opět se tvářil jako úplné neviňátko a nasadil svůj škodolibí úsměv.

„Promiň, ale musela jsem jednat rychle a neměla jsem čas tě hledat.“

„Nic se neděje. Já si tě najdu vždycky.“

„A prozradíš mi, jak to děláš?“ Nasadila jsem zvídavý tón. On si zkřižil ruce na prsou, rozhlédl se kolem a jako by si vychutnával tu chvíli, kdy mě může napínat.

„Jak jsem řekl... jsi nezkušené mládě, které za sebou zanechává pachovou stopu. Proto tě ten vlkodlak v lese vystopoval stejně, jako teď já.“

„Takže podle tebe bych se měla nejdřív ponořit do nějakého páchnoucího bláta a pak se vydat ven?“

„To zrovna nevím, ale... jedna věc mi nejde do hlavy,“ chytil se za bradu, zamračil se a přemýšlel.

„Jaká věc?“

„Víš... ostatní upíry mi vlkodlaci vystopujeme jedině tak, že ztratí něco ze svého oblečení nebo za sebou zanechají spoušť v podobě vysáté zvěře. U tebe je to ale jiné. Ty máš zvláštní vůni. Jako bys byla člověk, ale přesto jsi upírka. Vážně to nechápu, ale zanecháváš za sebou lidský pach.“ Nechtěla jsem Nicolasovi říct pravdu o tom, že jsem poloviční upír, ale nemohla jsem najít jedinou výmluvu, kterou bych to vysvětlila.

„Já vím, že nejsi jako ostatní, Lauren,“ přešel ještě blíže ke mně a pozorně si mě prohlížel.

„V tom lese jsem tě našel proto, že mě přilákala tvá vůně. Myslel jsem, že se do našeho světa dostal nějaký obyčejný člověk... ale pak jsem viděl, jak vysáváš krev z té laně a bylo mi jasné, že jsi upírka.“ Mlčela jsem a čekala, co udělá.

„Řekni mi... to jsou všechny upírky tak mrňaví nebo jen u tebe došlo k nějaké genetické chybě?“ Teď uhodil hřebíček na hlavičku. Co se týkalo mé tělesné výšky, byla jsem obzvlášť citlivá na to, když si mě někdo kvůli tomu dobíral.

„Já žádnou genetickou chybu nemám a ani nejsem tak mrňavá, jak se o mě neustále říká. Takže jestli mi chceš skutečně prokázat laskavost, přetáhni si spodní ret přes hlavu a polkni.“ Nicolas se na chvíli zamyslel a pak dodal.

„To má být metafora?“ Výhružně jsem na něj zasyčela.

„Nikdo mi nikdy nelezl takhle na nervy. To jsou všichni vlkodlaci tak dotěrný a nakopáníhodný jako ty?“

„Myslím, že pár takových by se ještě našlo,“ usmál se a dál si mě zálibně prohlížel.

„Buď tak laskav a přestaň na mě pořád zírat. Přišla jsem navštívit svého otce a nemám náladu se tu zabývat tebou,“ otočila jsem se zpět čelem k otcovu náhrobku a Nicolas mě obešel z pravé strany.

„Není to trochu divné?“ tentokrát se tvářil vážně.

„Co je divné?“ nechápala jsem, jak to myslí.

„To, že je upír pochován na křesťanském hřbitově. Pokud vím... církev proti upírům v minulosti pořádala velké razie a snažili se je vyhladit z povrchu země. Tak proč si tvůj otec přál být pochován zrovna tady? Já myslel, že mrtvé upíry pálí na hranici, když z nich něco zbyde.“ Tak tohle mi nedošlo. V tom má Nicolas pravdu.

„Chceš mi říct, že můj otec...“

„... nemůže ležet pod tímto náhrobkem.“ Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Takže celé ty roky sedávám u hrobu, který je prázdný?

„Ale proč by mi to matka nikdy neřekla?“

„Tvá matka ti ani neřekla to, že jsi poloviční upírka.“ Nicolas mě překvapoval stále víc.

„Jak to můžeš vědět?!“ zvýšila jsem hlas a stoupla si před něj.

„Lauren... umím si dát dohromady pár věcí. Nejsem zas tak hloupý, jak si o mě myslíš. Vím, že tvá matka je člověk a tvůj otec byl upír. Vím, že jsi poloviční upírka a že si tady žila. Proč by ses jinak vydávala hledat zrovna sem? Znáš to tu a  také vím, že do našeho světa si přišla teprve před pár měsíci.“ Tohle mu ale dojít nemohlo. Že by si snad za tu chvilku, co se známe o mě zjistil tyhle informace? Ale od koho? Nevěděla jsem co mám dělat. Jen jsem tam stála s otevřenou pusou a prohlížela si Nicolasův obličej, jako bych doufala, že odpověď bude mít napsanou na čele.

„Co to máš na krku?“ zeptal se mě a ukázal na náhrdelník.

„To patřilo mému otci. Zdědila jsem to.“

„Stejný tvar je vyryt i v tomto náhrobku,“ poklekl před něj a prsty projel tvar pěticípé hvězdy uzavřené v kruhu.

„Ano, je. Také jsem si toho všimla, ale zvláštní je, že až teprve nedávno.“

„Podej mi ho,“ natáhl ruku a nezpouštěl zrak z náhrobku.

„Co prosím?“

„Podej mi ten medailon, Lauren. Chci něco zkusit.“ Svlékla jsem si tedy náhrdelník z krku a podala ho Nicolasovi. Ten přiložil kovový přívěsek k vyrytině na náhrobku. Bylo slyšet cvaknutí a náhrobní deska se začala pomalu otevírat. Objevily se schody, po jejichž stranách se vzápětí zapálily louče a ukázala se nám cesta do podzemí.

13. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 12. kapitola: