Ve svitu měsíce - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé době přidávám další kapitolku. Omlouvám se za zdržení. Snad se bude kapitola líbit :)

02.03.2011 (20:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 874×

15. kapitola – Klíč k záhadám

Lars byl dlaněmi opřen o kulatý stůl a zrakem se zapíjel do mapy rozložené před ním, na níž bylo zakresleno území jeho rodu, upírů a území jejich dávných nepřátel, vlkodlaků. Ze soustředění ho vytrhnul až Christopher, který právě vešel do zasedací síně.

„Našel jsi ji?“ zeptal se ho Lars a přešel k němu.

„Nenašel. Na hradě není a nikdo ji ani neviděl. Musí být pryč už několik dní, ale to se tady dá těžko určit.“

„Tak ona mě takhle zradila!“ Lars přešel k velkému oknu a udeřil pěstí do okenního parapetu takovou silou, až prasknul.

„Porušila zákon! Odešla bez našeho vědomí! Trest ji nemine!“ pěnil vzteky Lars.

„Je možné, že se vydala navštívit svou matku do Londýna. Neví, že Catherine už v jejich starém domě nebydlí.“ Lars se otočil čelem zpět ke Christopherovi.

„Prohledal si její komnaty? Vzala si s sebou něco?“

„Zmizel pouze její cestovní plášť, jinak vše bylo na svém místě... třeba... třeba už se nechce vrátit,“ zauvažoval Christopher.

„Tak to bych jí neradil. Budeme ji muset najít. Mám strach, aby neudělala nějakou hloupost. Je ještě nezkušená a vsadím se, že vlkodlaci jí jsou v patách.“

„To máš nejspíš pravdu, Larsi.“

„Nuže... svolej mé společníky a řekni jim, že si uděláme malý výlet do starého dobrého Londýna.“

„Ano, pane.“ Christopher se Larsovi poklonil a chystal se odejít ze síně, když v tu chvíli tam vtrhnul jeden ze členů stráže a odrazil ho takovou silou, až se zastavil o zeď, do které udělal důlek.

„Můj pane, Larsi.“

„Co se děje, Sebastiane?“ Lars přešel blíže k němu a pozorně mu naslouchal.“

„Tomu nebudete věřit, kdo se rozhodl nás navštívit.“

„Mluv,“ vyzval strážného nedočkavě Lars.

„Přišel sem v míru, prý má pro nás velmi cenné informace. Týká se to Lauren. Je to... vlkodlak.“

„Cože?“ vykřiknul Lars a jeho vztek ještě vzrostl.

„Jak jste se mohli opovážit pustit do našeho hradu vlkodlaka?! Celá staletí s nimi bojujeme a vy ho teď pustíte dovnitř?!“

„Ale on nám nepřišel ublížit. Chce si s vámi promluvit. Prý je to důležité.“

„Myslím, že bychom ho měli vyslechnout, Larsi. Jde tu o Lauren,“ přitakal Christopher. Lars se chvíli rozmýšlel a pak souhlasil.

„No dobrá. Zaveďte ho do trůnního sálu. Vyslechneme ho.“

„Ano, pane.“ Sebastian se odebral k odchodu a Lars s Christopherem se po chvíli vydali vyslechnout nezvaného hosta.

Lars se posadil na svůj upíří trůn a Christopher se postavil po jeho pravici. Několik metrů od nich stál vlkodlačí muž, po jehož stranách stáli Larsovi čtyři společníci, kteří nezvaného hosta hlídali a chvílemi jim z hrdel znělo výstražné syčení.

„Prý máš pro nás cenné informace. Tak mluv,“ vyzval hosta Lars a spaloval ho nevěřícným pohledem.

„Ano, pane. Jmenuji se Nicolas a jsem přítel Lauren.“

„Přítel?!“ Lars se zvednul z trůnu a v mžiku stál před svým nepřítelem, kterého, při té příležitosti, chytil pod krkem.

„Jak si to myslel, že jsi přítelem jedné z nás?“

„Tak, jak jsem to řekl,“ odpověděl přiškrceným hlasem Nicolas.

„Možná, když odstoupíte kus dál, řeknu vám vše, co vím.“ Lars ještě chvíli propaloval Nicolase zlostným pohledem. Vlkodlačí muž byl očividně vysílen a také zraněn. Z pravého boku mu vytékala krev, v obličeji měl několik škrábanců a levé oko mu hrálo všemi barvami. Lars ho pustil a vrátil se zpět na trůn.

„Tak tedy mluv. Poslouchám.“

„Jak jsem již řekl, jsem přítel Lauren. Před pár dny jsem na ni narazil v lese, když zrovna vysávala život z jedné mladé laně. Pak jsme se dali do řeči, ale v tom nás napadnul vlkodlak. Lauren mi svou pohotovostí zachránila život a já jí na oplátku slíbil pomoc.“

„Tak ona ti zachránila život před jedním z tvého rodu?“ zeptal se s nedůvěřivým tónem v hlase Lars.

„Přesně tak, pane. Před nějakou dobou jsem svůj rod opustil a snažil se vydat svou vlastní cestou... a pak jsem potkal Lauren. Byla rozhodnutá najít laboratoř svého otce, Charlese Williamse a tak jsem se společně vydali do Londýna, protože byla přesvědčena, že někde tam její otec laboratoř zbudoval. A měla pravdu. S mojí pomocí nakonec laboratoř skutečně našla. Šla navštívit otcův hrob, když v tom jsem ji upozornil na to, že upír nemůže být pohřben na křesťanském hřbitově, protože upíři své mrtvé pálí na hranicích. Pak jsem si všimnul stejného znaku, jaký nosí Lauren na krku, vyrytého do kamenného náhrobku. Vložil jsem ty dva krasavce do sebe a v tom se nám otevřely dveře. Ten medailon, který Lauren nosí na krku, je ve skutečnosti klíčem k té laboratoři.“ Lars s Christopherem si vyměnili překvapené pohledy.

„Chceš říct, že jste skutečně našli laboratoř Charlese Williamse?“ zeptal se Nicolase Christopher a díval se na něj jako na hrdinu.

„Ano, našli. Jenže to, co pan Williams vynalez, tam bohužel nebylo. Prohledávali jsme každý kousek po kousku celou noc a celý den. Jenže se stalo něco, s čím jsme nepočítali. Můj bratr nás sledoval a pak nás napadl. Odvlekl nás na naše sídlo a tam nás uvěznili.“ Lars opět vstal z trůnu a stoupnul si před Nicolase.

„Co mi to tu vykládáš?“

„Jen to, co je pravda. Můj otec je vůdcem našeho klanu a můj bratr se dlouhá léta snaží o místo, které jako nejstaršímu ze synů patří mě, tak dělá všechno pro to, aby otci lezl do zadku. Já však nestojím o to stát se jednoho dne vůdcem vlkodlaků. Odešel jsem od nich, protože nestojím o válku s vámi. Nechci proti vám vézt ty nesmyslné boje.“

„Co se stalo s Lauren?“ skočil Nicolasovi do řeči Lars.

„Když nás uvěznili, Lauren se podařilo utéct s pomocí dvou bílých tygrů, kteří hlídají naše vězně a ti potom přišli na pomoc také mě. Lauren se mi ale nepodařilo najít, tak jsem se odhodlal jít sem a všechno vám říct. Mám o ni strach.“

„Tak ty máš o ni strach, ano? Vždyť ji uvěznili ti, z jejichž rodu jsi také ty,“ řekl výsměšným tónem Lars.

„Myslím, že Lauren se vydala zpět do laboratoře, jenže tu vlkodlaci prohledávají. Jestli ji znovu dopadnou, bojím se, že tentokrát už ji jen neuvězní.“

„A proč bychom ti vlastně měli věřit? Co když je to jenom past? Co když jsi jeden z těch, kteří Lauren unesli a při jejím hledání nás připravíte o život?“

„Věřte mi, že nic takového v plánu nemám. Už jen přijít sem na váš hrad byla pro mě ta nejtěžší zkouška v životě. Jsem vyčerpaný a zraněný a přesto jsem našel dost odvahy, abych vás přišel varovat.“

„Varovat? A před čím?“ zeptal se Lars.

„Před útokem mého klanu. Chystají se na vás zaútočit, protože si myslí, že tu věc, co Charles Williams vynalezl, máte po celé ty roky u sebe. Přišel jsem vám pomoct a ne vás ohrozit.“

„Chceš mi snad říct, že jsi náš přítel?“

„To bych si prozatím netroufal.“

„Nevím, jak ty, ale já mu věřím, Larsi,“ přidal se do hovoru Christopher.

„Já také,“ přidala se i Claire a ostatní s ní souhlasili.

„Můj pane, Larsi!“ Dveře do trůnního sálu se rozlétly a dovnitř vběhli dva členové stráže.

„Vlkodlaci! Překročili naše hranice. Chystají se na nás zaútočit. Za pár hodin budou tady.“ V sále se po tomto oznámení rozezněl šepot přítomných upírů. Lars si ale zachoval svou důstojnost a klidným hlasem je utišil.

„Klid, prosím.“ Přistoupil blíže ke strážcům a dal jim rozkazy.

„Vyhlašte poplach a řekněte všem, aby se připravili k boji. Zaujměte své pozice co nejdříve. Nemáme mnoho času.“

„Ano, Larsi.“ Strážci uposlechli Larsův rozkaz a vyběhli ze sálu, aby připravili celý hrad k boji.

„A ty... ty se podíváš, jak vypadají naše cely zevnitř. Ještě se nám budeš hodit.“ Lars zapil svůj pohled do Nicolasových očí a ten mu jej oplatil.

***

Nevěděla jsem, jak dlouho ještě mají v plánu vlkodlaci prohledávat laboratoř. Byla jsem schovaná za stromy, které se na hřbitově naštěstí nacházely. Několik metrů přede mnou stály před laboratoří strážci. Zevnitř bylo slyšet rozbíjení skla a shazování dřevěných polic. Nemohla jsem se tu déle zdržovat. Neměla jsem moc času a zbývalo mi rozluštit poslední záhadu, která na mě čekala. Já, která jsem nikdy neměla ráda hádanky a tajemství, jsem nyní uprostřed toho všeho. V hloubi srdce jsem myslela na svého Nicolase a doufala, že mu tygři pomohli utéct. Snad je v bezpečí. V tom mi projela v nohách neuvěřitelná bolest.

„Au!“ vyjekla jsem a doufala, že mě vlkodlaci neslyšeli. Podívala jsem se jejich směrem a oba stáli nehnutě na svých místech. Naštěstí se mé vyjeknutí k nim nedostalo. Sedla jsem si na zem a opřela se o strom. Vytáhla jsem si sukni u mých šatů a pozorně si své nohy prohlédla. Vypadaly pořád stejně. Nikde žádný šrám, žádné zranění. Určitě to bylo z toho mého věčného vystávání tady.

Kdybych jen věděla, kde mám hledat dál. V laboratoři to otec zaručeně nenechal. Jinak by to vlkodlaci dávno našli. Kdyby mi jen nevzali můj klíč k záhadám. V tu chvíli mě ale něco napadlo.

„Tak počkat. Klíčem k záhadám... no jasně,“ plácla jsem se do čela a v duchu se proklínala, že mě to nenapadlo dřív.

„Musím se vrátit do našeho starého domu.“ Zavřela jsem oči a plně se soustředila na místo, kam jsem se právě chystala přemístit.

Když jsem je znovu otevřela, stála jsem v dnes již prázdné a studené předsíni mého bývalého domu. Vyrazila jsem kupředu směrem do mého starého pokoje. Schody jsem brala po dvou, abych tam byla co nejdříve. Otevřela jsem dveře a modlila se, aby tam pořád byla. Štěstí mi tentokrát bylo nakloněno. Má stará dřevěná, pavučinami ozdobená skříň tu stále byla. Vydala jsem se k ní a otevřela dveře. Naskytl se mi pohled na prázdné fochy. Mé lidské oblečení si matka zaručeně vzala s sebou do svého nového domu. Popadla jsem židli od psacího stolu a postavila se na ni. Kámen mi spadl ze srdce. Truhlička z ebenového dřeva, ve které mi otec zanechal svůj medailon, tu na mě čekala. Vzala jsem ji a posadila se na židli. Dychtivě jsem truhličku otevřela a v prvním patře byla pouze červená sametová výšivka, na které medailon kdysi ležel. Prstem jsem zajela pod výšivku a nadzvedla ji. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ve druhém patře truhličky ležela malá skleněná lahvička se světle modrým roztokem.

„To je ono!“ vykřikla jsem radostí a v duchu na sebe byla opravdu pyšná. Proč jsem si toho ale nevšimla dřív?

„To je to, co všichni tak dlouho hledají. Tahle malá lahvička skrývá poslední tajemství, které musím rozluštit.“ Vzala jsem lahvičku opatrně do ruky a pozorně si ji prohlížela. Nebylo ale na ní nic zvláštního. Přistoupila jsem k psacímu stolu a pomalu ji na něj položila. Ten medailon byl opravdu klíč k záhadám. Pozorně jsem zkoumala truhličku a doufala, že objevím nějakou mezírku, ve které bude ukrytý dopis od mého otce, kde by mi vysvětlil, co to je za tajemný lektvar. Nic jiného už bohužel v truhličce nebylo.

„Sakra! Co teď budu dělat?“ ptala jsem se sama sebe a jako bych doufala, že se za mnou objeví můj otec, který mi na vše odpoví. To ale nebylo možné.

„Budu si muset vystačit s tím, co jsem se dozvěděla o vlkodlacích. Musím si vzpomenout na vše, co mi o nich Lars řekl. Možná tak najdu odpověď na poslední záhadu.“ Při mém hlasitém uvažování se mi vrátila ta bolest, která mě přepadla před chvílí na hřbitově. Tentokrát mi ale projela žebry a pažemi. Byla to nesnesitelně tupá bolest.

„Au!“ Slzy se mi draly do očí.

„Sakra! Co se to děje?!“ vykřikla jsem nahlas a sesunula se v bolestech na zem. Nemohla jsem se ani pohnout a cítila jsem, jak mi bolest otupuje smysly, až jsem upadla do bezvědomí.

16. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování