OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 2. kapitola

02.02.2011 (16:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1266×

2. kapitola - Tajemná truhlička

„Zlato! Jsi to ty?!“ rozezněl se domem matčin hlas, když jsem otevřela domovní dveře.

„Ano, mami! Jsem doma!“ odpověděla jsem jí stejně hlasitě. Zavřela jsem za sebou a svlékla si kabát, který jsem pověsila na věšák na své obvyklé místo. Matka byla v kuchyni a právě dovařovala oběd. Celým domem se linula vůně pečeného masa. I přesto, že jsem vegetarián, se mi v ústech začaly sbíhat sliny. Masu se snažím od malička vyhýbat, ale čas od času kouskem pečeného kuřete nepohrdnu. Mám k němu odpor, ale na druhou stranu mě neuvěřitelně láká.

Vešla jsem do kuchyně a posadila se na svou oblíbenou barovou židli. Měli jsme malý domek, takže kuchyně s jídelnou a barem se nacházeli v jedné místnosti. Vždy mě velmi bavilo sledovat matčiny ladné pohyby, jak tančí mezi kuchyňskou linkou a sporákem a zvládá ohlídat všechno, co se právě nacházelo na plotně a v pečící troubě.

„Opět si byla navštívit tatínka?“

„A... ano. Jako obvykle,“ zakoktala jsem se, jak mě vytrhla z mého soustředění.

„Víš, mami. Kirsten mě pozvala na víkend stanovat k jezeru. Tak se chci zeptat, jestli ti to nevadí, že dneska k večeru odjedu.“ Věděla jsem, že matka nebude proti. Je naopak ráda, když ví, že se jdu bavit.

„Ale jistě. Samozřejmě, že mi to nevadí. Jsem ráda, že máš kamarádku jako je Kirsten. Aspoň se nebudeš celý víkend jenom učit. Akorát bys z toho začala hloupnout,“ pobaveně na mě mrkla.

„Ale mami. Vždyť víš, že budu za pár měsíců maturovat. A chci školu úspěšně ukončit. Nechci, aby ty čtyři roky strávené na střední škole přišly nazmar.“ Komentáře tohoto typu mě doháněli k šílenství. Matka mi tak vždy úspěšně naznačovala, jaký jsem vlastně šprt a to já opravdu nejsem. Jen chci mít v budoucnu postaráno o dobré zaměstnání, což zřejmě nikdo z mých blízkých nedokáže pochopit.

„Ano. Je to chválihodné, že chceš úspěšně odmaturovat a stát se opravdu svědomitou zdravotní sestrou. Ale nic se nemá přehánět a také se musíš umět odreagovat a uvolnit se a Kirsten ti k tomu dopomůže a za to si jí velmi cením. Záleží jí na tobě. Má tě opravdu ráda.“

„Já vím, mami. Však já jí také, ale moc dobře víš, že Kirsten je, co se týče školy, celkem nezodpovědná a celé ty roky prolézá jenom pro to, že má štěstí. Ona žije především pro zábavu.“

„Ano. Každá z vás je jiná, ale přitom se báječně doplňujete. Ty jí motivuješ k učení a ona tebe k zábavě.“

„Jo, přesně tak. Takže já si jdu sbalit věci a za chvilku se vrátím.“ Už mne nebavilo tohle řešit a proto jsem se raději odebrala do svého pokoje v prvním patře.

Můj pokojík nebyl příliš velký. Jak jsem se již zmínila, máme malý domek, takže místnosti v něm jsou malé. Ale za to byl velmi útulný. Měla jsem tu všechno, co jsem k životu potřebovala. Z pod postele jsem vytáhla svou cestovní tašku a začala si pomalu balit věci. V tom mě upoutala malá krabička v horním fochu mé skříně. Co tam ale dělá? Nevzpomínám si, že bych si tam dávala nějakou krabičku. Že by snad mamka? Přistoupila jsem ke svému psacímu stolu, abych si vzala židli, protože jsem nebyla příliš velkého vzrůstu a s její pomocí mohla krabičku z fochu vytáhnout. Konečně jsem tu krabičku sevřela v rukách. Byla to malá dřevěná truhlička vyřezávaná z ebenového dřeva. Na první pohled obyčejná, ale přesto velmi krásná. Jako by z ní sálalo nějaké tajemství. Pokusila jsem se jí otevřít, ale byla zabezpečená malým zámkem. Abych jí mohla otevřít, potřebovala jsem klíč. Znovu jsem si stoupla na židli, abych se podívala, zda ve fochu skříně nezůstal také klíč. A skutečně. Ležel kousek od místa, kde truhlička ležela. Rychle jsem ho vzala a samou nedočkavostí ji otevřela. Byla jsem překvapená, co se v ní ukrývalo. Na červené sametové výšivce se vyjímal kulatý přívěsek a v něm byla ze stejného kovu pěticípá hvězda. Byl zavěšen na kožené šňůrce. Pomalu jsem náhrdelník z krabičky vyndala a zkoumavě si ho prohlížela. Musel být už hodně starý, protože kov, ze kterého byl přívěsek vyroben už začal lehce černat a kožená šňůrka vypadala, že už má také něco za sebou. Ale komu patřil? Nikdy jsem u mamky podobný náhrdelník neviděla. Ani tvar přívěsku jsem nikde neviděla. Co když patřil mému otci a on ho sem stihnul schovat, než zemřel? Ale proč jsem si nikdy dřív té truhličky v mé skříni nevšimla? Mnoho otázek, ale žádná odpověď. Náhrdelník jsem si připnula na krk a schovala ho pod tričko. Truhličku jsem vrátila zpátky do horního fochu skříně a dobalila si zbytek věcí.

„Lauren! Oběd!“ zvolala matka pod schody a já sebou leknutím ucukla. Úplně jsem zapomněla, jaký mám hlad. Na chvíli jsem přestala myslet na tu záhadnou truhličku s ještě záhadnějším přívěskem a seběhla schody tak rychle, že jsem snad musela zdolat světový rekord v sebíhání schodů.

Oběd už byl na stole. Sedla jsem na své obvyklé místo a nandala si na talíř značnou porci brambor s plátkem pečeného masa a do misky si nabrala zeleninový salát. S chutí jsem se pustila do jídla a nevšimla si překvapeného matčina pohledu.

„Tys ale musela mít hlad. Takhle hltat jsem tě ještě neviděla.“ Zasmála se a ujedla ze své porce, která byla o dost menší, než ta má.

„Promiň, ale mám hlad. Nic jsem od rána nejedla,“ zamumlala jsem s plnou pusou a kus brambory mi vypadl zpět do talíře.

„Co to máš na krku?“ zeptala se matka a dívala se na kus kožené šňůrky, která mi vykukovala z pod trička.

„Promiň, zapomněla jsem ti poděkovat za ten náhrdelník. Je... je zvláštní, ale přitom hezký. Děkuju.“

„Za jaký náhrdelník?“ zeptala se mě a zamračeně si prohlížela můj krk.

„No přeci za tenhle.“ Vytáhla jsem z pod trička i přívěsek a ukázala ho matce v plné kráse.

„Můj bože!“ vykřikla matka a upustila příbor tak silně, až to cinklo o okraj jejího talíře. Rychle vstala a přešla ke mně na druhou stranu stolu. Vzala si přívěsek do ruky a se slzami v očích si ho prohlížela.

„Mami... co se děje? Proč pláčeš?“ Vyděsil mě její zaskočený a přitom nadšený pohled.

„Ale... to nic.“ Setřela si slzy a vrátila se zpět na svou židli. Pak pokračovala.

„Je to náhrdelník, který patřil tvému otci. Nosil ho na krku ve dne v noci. Nikdy ho nesundal. I když jsem na tom trvala, protože se mi nikdy nelíbil. Říkal, že je to pro něj moc důležitá věc. Ale pár dní předtím, než zemřel, jsem ho na něm už neviděla. Kdes ho našla?“

„Byl u mě ve skříni v horním fochu v takové dřevěné truhličce. A byl u ní i klíč k odemčení. Myslela jsem, že si ho tam dala ty.“

„Ne, to opravdu nedala. Ale je možné, že ho tam uložil tvůj táta. Tu sříň vyráběl on. Nejspíš ho tam ukryl, aby ti ho později předal.“

„To těžko, mami. Nikdy předtím jsem tu truhlu tam neviděla. Všimla bych si jí už dřív. Byla na kraji fochu.“

Matka se zamyslela a pak dodala.

„To není možné. Nikdo jiný by ji tam nemohl dát. Určitě sis jí nikdy dřív nevšimla. Ta skřín je dost vysoká a ty jsi malého vzrůstu. Určitě tam byla vždycky.“

Možná, že má matka pravdu. Náhrdelník patřil mému otci a mě ho chtěl předat. Víc už jsme se o tom nebavili a dojedli náš pozdní oběd.

Ve čtyři hodiny odpoledne se naším domem rozezněl zvonek a matka šla otevřít. Zrovna jsem byla v koupelně a smotávala do copu své dlouhé vlasy, když jsem uslyšela známí hlas.

„Dobrý den, paní Williamsová. Je Lauren doma? Za chvíli máme vyrazit k jezeru.“

„Ano, Kirsten. Je doma. Zrovna je v koupelně. Už je připravená. Myslím, že budete moct za chvíli vyrazit. Pojď zatím dál.“

Byla to Kirsten. Rychle jsem si dopletla cop, upevnila ho fialovou gumičkou a vyrazila do obývacího pokoje, kde seděla Kirsten naproti mé mámě a o něčem veselém spolu diskutovali.

„Ahoj Kirsten!“ doslova jsem na svou nejlepší kamarádku zakřičela, jak jsem byla nadšená, že ji znovu vidím.

„Lauren! Tobě to ale sekne.“ Kirsten se zvedla z křesla, kde seděla a padli jsme si do náruče. Obě jsme se moc těšili na naše další dobrodružství, ale hlavně na to, že budeme celý víkend spolu.

„Prý už máš zbaleno,“ pokračovala Kirsten, když jsme se rozmotali z našeho obětí.

„Ano, už mám všechno. Můžeme jet.“

„Super!“

„Hlavně na sebe dávejte pozor a v neděli se včas vraťte. V pondělí je opět škola.“ Přerušila nás moje mamka.

„Jasně, mami. Neměj strach. Nejdeme stanovat poprvé. A pak, už jsme dospělí holky. Umíme se o sebe postarat.“

Kirsten se zasmála a táhla mě pomalu ke dveřím. Jak ji znám, už se viděla, jak mi opět namlouvá některého ze svých kamarádů.

„Tak mi už musíme jít, paní Williamsová. Můj kamarád Bill už na nás čeká v autě. Mějte se moc hezky a opatrujte se.“

„Vy také, Kirsten. A nezapomeňte na slušné vychování.“ Při těchto slovech na mě mrkla a mě bylo jasné, co tím myslí.

„Měj se, mami.“

Popadla jsem svůj batoh a vytáhla Kirsten přede dveře našeho domu. Na to, že je začátek podzimu se počasí celkem vydařilo. Po dešťových mracích, které mne v poledne vyhnaly ze hřbitova nebylo ani památky a místo nich na obloze zářilo slunce. Bill, který nás viděl vyjít z domu, vystoupil z auta a šel mi pomoc s mým batohem.

„Ahoj. Já jsem Bill. Kirsten mi o tobě hodně vyprávěla.“ Mile se usmál a natáhl ke mně ruku.

„Jo, to jí je podobný. Já jsem Lauren.“ Také jsem mu podala ruku a usmála se na něj. Pak jsem šibalským očkem hodila po Kirsten a ta se musela hodně držet, aby nevyprskla smíchy. Co se týče Billa, byl to opravdu fešák. Vysoký, tmavovlasí mladík s širokými rameny. Na sobě měl černou koženou bundu, džíny a černé tričko, pod kterým se mu rýsovaly svaly. Věci mi uložil do kufru a otevřel nám zadní dveře u auta. První nastoupila Kirsten a potom já. Bill si sedl na místo řidiče a nastartoval auto. Ještě dříve, než se připoutal, upravil si zpětné zrcátko tak, aby na mě mohl lépe vidět, což mě celkem znervóznělo. Kirsten to viděla také a nenápadně mě štípla do stehna. Pak se auto pomalu rozjelo a vyjeli jsme vstříc víkendovému dobrodružství.