OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 22. kapitola

13.07.2011 (18:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1082×

22. kapitola – Návrat

Lars se otočil a vrátil se ke dveřím. Otevřel je a v nich stál někdo, o kom jsem si myslela, že ho již nikdy nespatřím. Události posledních dnů mi vzaly všechny naděje a ty se teď, jedna po druhé, začaly vracet.

Štíhlá žena menší postavy, s vlasy úhledně sčesanými a spletenými do dlouhého copu, pomalu přešla přes práh a zalapala po dechu, když mi pohlédla do očí.

„Mami,“ jen jsem to slovo zašeptala. Nějak mi nechtělo dojít, že je to skutečně ona.

„Lauren... dítě moje.“ Musela si ústa zakrýt rukama, jak hlasitě zavzlykala. Tentokrát jsem na nic nečekala. Vstala jsem z katafalku, kde jsem seděla vedle Nicolase, který těkal pohledem mezi mnou a mou matkou a vrhla se jí do náruče. Ještě před několika měsíci to bývalo tak, že má hlava spočívala matce na prsou, když jsme se objímali. Tentokrát to ale bylo obráceně. Můj nečekaný vzrůst matku zaskočil mnohem více než před několika dny mě. Odtáhla mě od sebe na délku paží a prohlédla si mě od hlavy až k patě. Přitom jí po tvářích stékaly slzy velikosti hrachu.

„Holčičko moje... ty ses tak změnila.“

„I mě ta změna zaskočila, mami,“ odpověděla jsem jí a hlas se mi při tom chvěl radostí.

„Jsi tak krásná. Jsi mnohem krásnější, než když jsem tě viděla naposledy. Tolik ses změnila. Dospěla jsi.“

„Ano, to máš pravdu,“ podívala jsem se na Nicolase, který stál kousek od katafalku vedle Larse a on mi pohled oplatil kouzelným úsměvem. Byla jsem tak šťastná, že mám zase u sebe svou matku a svého Nicolase. Dva lidi, na kterých mi tolik záleží a za které bych položila život. Matka mi lehce zmáčkla ruku, za kterou mě držela a když jsem se na ní podívala, ukázala očima směrem k Nicolasovi. Hned mi došlo, co tím myslí.

„Ach... omlouvám se. Dovolte mi, abych vás představila.“ Nicolas přistoupil blíže k nám a vyčkával.

„Mami, tohle je můj přítel Nicolas. Nicolasi, to je má matka Catherine Williamsová.“ Nicolas byl zdvořilý a na důkaz slušného vychování políbil mé matce ruku a mile se na ni usmál.

„Je mi velkou ctí, že vás poznávám, paní Williamsová. Teď už vím, po kom Lauren zdědila tak neobyčejnou krásu a šarm.“

„Ach, Nicolasi. To je od vás velmi milé, děkuji.“ Matka byla trochu v rozpacích, ale abych pravdu řekla, tak já také. Nicolas byl opravdu zdvořilý a galantní. Staré způsoby v něm přetrvaly až do dnešní doby, kdy už to ve světě lidí chodí poněkud jinak.

„A jak dlouho tu vlastně jsi, mami?“ Ta otázka mě dloubala v hlavě od první chvíle, kdy jsem matku spatřila, ale byla přehlučena vší tou radostí. Místo matky mi ale odpověděl Lars.

„Když dovolíš Lauren, vložím se do toho já. Catherine je tu s námi od první chvíle, kdy opustila Londýn.“

„Cože? To nechápu.“ Nevěděla jsem, jak to Lars myslí.

„Tvá matka by po tom všem, co se stalo, nebyla v bezpečí na žádném z míst, které lidský svět nabízí. Po tvém odchodu ji vlkodlaci začali stopovat a chystali se ji unést. Chtěli nás prostřednictvím Catherine vydírat. Tak rada starších rozhodla, že Catherine ukryjeme zde, na našem hradě. Ovšem pod podmínkou, že se vy dvě nesejdete do doby, než to uznáme za vhodné.“

„Věř mi, že to bylo těch nejhorších deset měsíců, jaké jsem prožila, Lauren. Vědět, že jsi tak blízko mě a já tě nemohla ani na okamžik zahlédnout byla ta nejhorší muka, jaká mi život připravil. Věděla jsem ale, že jsi v bezpečí a v dobrých rukách.“

„Takže ty jsi celou tu dobu byla tady?“ Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Matka jen přikývla.

„I v den, kdy se strhla bitva a všude kolem byly stovky vlkodlaků?!“

„Ano, i v ten den.“

„Ale vždyť tě mohli najít a zabít, mami.“ Obrátila jsem se na Larse a pokračovala.

„Tohle vám nedošlo?!“

„Lauren, věř mi, že tvá matka byla velmi dobře ukrytá a kromě mě a členů rady starších o ní nikdo neměl ani potuchy. Jak jsem řekl, nikde by nebyla ve větším bezpečí, než-li zde.“ O něco málo jsem se uklidnila. Hlavní bylo, že matka byla živá a zdravá a že celou tu dobu mi byla nablízku. Znovu jsem se jí zahleděla do uslzených hlubokých očí a pevně ji objala.

„Mám tě tak ráda, mami.“

„A já tebe, holčičko moje.“ V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se mi něco pohnulo v břiše a opět se dostavil ten nával nevolnosti, jako před pár hodinami v lese. Hlava se mi začala točit a všechno kolem mě bylo najednou rozmazané. Nohy se mi podlomily a poslední, co jsem byla schopná zaregistrovat, byly něčí ruce, které mě stačily zachytit, než jsem dopadla na zem.

Probudila jsem se ve své posteli s nebesy. V pokoji bylo ticho, ale  mé smysly rozeznaly vůni jehličí a zvířecí krve. Když jsem lépe zaostřila svůj zrak, všimla jsem si Nicolase, který seděl na kraji mé postele a držel mě za ruku. Rty se mu roztáhly do zářivého úsměvu, když mi pohlédl do tváře.

„Je ti už líp?“ zeptal se sametovým hlasem.

„Teď už je,“ odpověděla jsem mu a pohladila ho po tváři, která už byla opět teplá a měla nádech růžové barvy.

„Jsi vyčerpaná a hladová. Lars ti nechal přinést něco k jídlu. Měla by ses posilnit a taky si trochu odpočinout.“

„Ne... nemůžu odpočívat, Nicolasi. Unesli mého dědečka. Někde ho vězní a já mu musím pomoc.“

„Neměj strach, Lauren. Luciuse osvobodíme, za to ti ručím. Nic mu neudělají, dokud jim nevyrobí lektvar, který je zbaví toho prokletí, které si na ně uvalila.“

„Ty už o všem víš?“

„Ano, vím. Lars a Christopher mi vše pověděli.“

„Přesto ale musíme Luciuse co nejdříve osvobodit. Až dostanou, co chtějí, tak ho zabijí.“

„Ne, Lauren. Nezabijí ho. Alespoň ne teď. Adrian moc dobře ví, jakou zbraň má ve své moci a bude se ji snažit proti nám použít.“

„To ale Lucius nikdy nedopustí. Nebude jim sloužit a to ho bude stát život.“ Pokusila jsem se posadit, ale když jsem mírně nadzvedla hlavu, opět se mi udělalo nevolno a protože jsem nechtěla znovu omdlít, raději jsem si znovu lehla a rukou si držela čelo.

„Copak je? Znovu se ti udělalo špatně?“ zeptal se Nicolas a z jeho hlasu čišela starost.

„Jen se mi znovu zamotala hlava.“ Nicolas se zvedl a přešel místnost k velkému stolu, kde byly položeny tácy s jídlem a džbán se zvířecí krví. Vzal talíř a dal na něj několik kousků zeleniny, kus pečeného kuřete, krajíc chleba a do skleničky nalil krev ze skleněného džbánu. Posadil se zpět na postel a vedle sebe položil tác s jídlem.

„Teď budeš jíst a nechci slyšet žádné výmluvy.“ Odtrhnul kus masa z kuřecího stehýnka a namířil s ním před má ústa.

„Ty mě snad chceš krmit?“ nedokázala jsem zadržet smích.

„Ano, přesně tak. A jestli to odmítáš přijmout ode mě, pak zavolám tvou matku a ta už tě donutí tohle všechno řádně sníst.“ Z tónu Nicolasova hlasu bylo zřejmé, že to myslí zcela vážně a proto jsem se rozhodla dále neodmlouvat a snědla jsem všechno, co mi na tác připravil. Skutečně jsem se po chvilce cítila mnohem lépe a dokonce jsem se mohla i posadit, aniž by se mi zatočila hlava. Sklenka zvířecí krve mi opět vrátila část ztracené síly.

„No vidíš. Vypadáš mnohem lépe.“ Nicolas byl očividně šťastný, že mě přinutil sníst všechno to jídlo a naklonil se blíže ke mně, aby mě políbil. Když se naše rty střetly, ucítila jsem, jak se mi v břiše začalo podivně vlnit a jídlo, které do mě Nicolas tak úspěšně nacpal, se začalo drát ven. Odstrčila jsem ho a uháněla do koupelny, co mi síly stačily. Stihla jsem to opravdu jen tak tak. Tentokrát jsem ale záchodovou mísu objímala mnohem déle, než kdykoliv jindy v životě, kdy mě postihnul tento příšerný stav.

Když jsem se po chvíli vrátila do svého pokoje, Nicolas stál u velkého okna a rozeběhnul se ke mně hned, jak mě zahlédl.

„Co je ti, Lauren? Proč jsi zvracela?“

„Já nevím, Nicolasi. Poslední dobou je mi pořád špatně.“

„Asi vím, co uděláme.“

„Co?“ zeptala jsem se unaveným a vyčerpaným hlasem.

„Zajdeme k lidskému lékaři.“

„Cože?!“ nemohla jsem uvěřit tomu, co Nicolas právě řekl.

„Slyšela jsi. Vrátíme se do Londýna a zajdeš si k lékaři, aby tě pořádně prohlédl. Tohle přeci není samo sebou Lauren.“

„Ne, to nejde, Nicolasi. Co když je to jenom něco, co souvisí s mou proměnou? Jak bych mu pak vysvětlila, že jsem poloviční upírka z jiného světa a k němu jsem si přišla pro Acylpyrin?“

„Bereš všechno na lehkou váhu, Lauren. Co, když je to něco vážného?“

„Není, Nicolasi. Tím jsem si jistá.“ Víc jsem se o tom s Nicolasem bavit nechtěla a vrátila jsem se zpět do své měkoučké postele. V hloubi duše jsem měla jisté tušení, ale nechtěla jsem to nikomu prozradit. Alespoň do chvíle, dokud si nebudu stoprocentně jistá.

***

„Takže ty ses rozhodl, že budeš dělat problémy?“ promlouval klidným, ale vážným hlasem Adrian a obcházel Luciuse, který stál v prostřed síně a byl svázán těžkými okovy.

„Rozhodl ses, že nebudeš poslouchat mé rozkazy?“ Adrian se tentokrát zastavil pár centimetrů od Luciusova obličeje a svou svalnatou rukou ho chytil pod krkem. Lucius sebou mírně trhnul, ale dále stál na místě jako přikovaný.

„Řekl jsem ti, že si přísady toho lektvaru již nepamatuji. Dělal jsem ho jen jednou před více jak tři sta lety,“ odpověděl Lucius přiškrceným hlasem.

„Lžeš!!!“ Adrian se rozkřiknul tak, až se jeho hlas odrazil od kamenných zdí a vytvořil ozvěnu.

„Toho budeš litovat. Odveďte ho!“ Dva vysocí a urostlí muži popadli Luciuse každý za jedno rámě a odvedli ho do vězení.

„Možná bychom ho měli nějak postrašit,“ navrhnul jeden z Adrianových strážců, který celou dobu stál vedle vlkodlačího trůnu, kam se nyní Adrian posadil.

„Ale jak?!“

„Co třeba ta upírka... ta Lauren. Když jsme je přepadli, byli přeci spolu ne? Jak se o něm dozvěděla? A vůbec jak se jí povedlo ho najít? Vždyť vyhnanci se přeci nesmí vrátit. Na to je zákon.“

„Já znám zákony moc dobře, Aragaine... a neopovažuj se mě je učit znát!!“ Adrian vstal z trůnu a začal přecházet po místnosti, vzteky celý bez sebe. Najednou se prudce zastavil a zapřemýšlel se.

„I když na jednu stranu... si mě přivedl na dobrý nápad. Dokonce na dost dobrý nápad.“

„Smím vědět, co máte v plánu, můj pane?“

„Upíři jsou po minulém boji oslabeni a ztratili spoustu svých válečníků. My jsme přišli o Dariuse i o jeho dva syny. Nevědí, že jsme se tak rychle vzchopili.“ Adrian se na chvíli odmlčel a pak se otočil směrem k Aragainovi.

„Svolej ostatní a řekni jim, ať se připraví k boji.“ Aragaina Adrianův rozkaz zaskočil, ale neodvážil se svému pánovi odporovat a tak vyšel ze síně, aby oznámil ostatním vlkodlakům, že je čas na další boj s upíry.

***

Seděla jsem na kraji své postele a hlavou mi probíhalo tolik myšlenek, že bych s nimi vystačila na celý život. Bylo tolik věcí, které mě trápily a já nevěděla, jak je vyřešit. Stále jsem myslela na svého dědečka. Na Luciuse. Jak jen ho osvobodit? Je v pořádku, živý a zdravý? Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na okno mého pokoje. Rychle jsem vstala z postele a šla se podívat k oknu. Nikde ale nikdo nebyl. V tom se ozvalo další zaklepání a já si všimla černé vrány, která právě přistála na kamenném chrliči na balkónové římse. Otevřela jsem dveře a vyšla na balkón. Vrána mě hlasitým zakrákáním pozdravila a pak zlehka slétla dolů a přelétala nad temnou krajinou. Opřela jsem se o římsu, abych se rozhlédla po okolní krajině a v tom jsem je spatřila. Smečky divokých zvířat, kteří mi stáli po boku v nedávném boji s vlkodlaky. Pod rouškou věčné noci se shromáždili před branami našeho hradu na rozsáhlém bitevním poli. Z jejich stínů vykročili vpřed dva velcí bílí tygři a  na důkaz poddanosti se mi oba poklonili a totéž učinila i ostatní zvířata. Vrána, která mi před pár vteřinami klepala do okna, se nyní posadila vedle mě na kamennou římsu a něco svírala v zobáku. Natáhla jsem k ní ruku, aby mi to podala. Do nosu mě udeřilo štiplavé zvířecí pižmo. Byl to trs vlkodlačích chlupů. Teď už mi bylo naprosto jasné, proč se zvířata shromáždila zde, před naším hradem. Přišli nás varovat. Na nic jsem nečekala a vyběhla ven ze svého pokoje. Díky své upíří rychlosti jsem seběhla schody a proběhla do zasedací místnosti během pár sekund. Lars, Christopher a Nicolas se tu na něčem domlouvali. Kousek od nich stála také má matka. Neměla jsem ale čas zjišťovat, co probírají.

„Larsi! Vlkodlaci se blíží! Chystají se nás znovu napadnout!“ Všichni tři měli co dělat, aby jim čelisti neskončili na podlaze. Dávka šoku z mé zprávy je připravila o řeč.

„Tak co je to s vámi?!“ Můj zpanikařený hlas se odrazil od stěn a rozléhal se místností. V tom se konečně řeči ujal Lars.

„To je nemožné, Lauren. Jak si na to přišla?“

„Zvířata mi to přišla říct.“

„Zvířata?“ Lars obešel kulatý stůl a přistoupil ke mně.

„Jaká zvířata, Lauren?“

„Ta, která s námi bojovala proti vlkodlakům. Jsou před našimi branami na bitevním poli a čekají na mé rozkazy. Tohle je důkaz.“ Podala jsem Larsovi hrst chlupů a on si ji s dávkou odporu zkoumavě prohlížel.

„To je část z Adrianovi srsti,“ vložil se do toho Nicolas a vzal si od Larse trs hnědo-šedých chlupů.

„Jak víš, že jsou zrovna jeho?“ Nemohla jsem si pomoc a musela se ho na to zeptat.

„Každý vlkodlak má jinou barvu srsti a také svůj charakteristický pach. Pro vás upíry páchneme všichni stejně, ale my vlkodlaci se takhle poznáme na míle daleko.“

„Vy vlkodlaci?“ Má matka zřejmě netušila, co je Nicolas zač a rozhodně jsem teď neměla náladu a ani čas to řešit.

„Přesně tak, Catherine.“ Nicolas se otočil směrem k mé matce, která k nám přistoupila.

„Nejsem upír, jak jste si myslela. Jsem vlkodlak a můj otec byl vůdcem vlkodlaků. To on mě zabil v oné bitvě poté, co jsem já zabil svého bratra.“ Matka na Nicolase zírala s ústy dokořán a zřejmě nemohla pochopit, jak je možné, že vlkodlak je s námi zde, na našem hradě.

„Jeho bratra jsi také znala, mami. Byl to Bill. Ten, který tenkrát jel se mnou a Kirsten k jezeru. Ten, který se vydával za mého přítele.“ To už bylo na mou matku moc. Chytla se za čelo a zavrávorala. Lars byl ale pohotový a zachytil ji dříve, než dopadla na zem.

„Omlouvám se... jdou na mě mdloby.“

„To bude v pořádku, Catherine. Měla by ses posadit.“ Lars pomohl mé matce dojít k židli, aby se posadila. Z Nicolasova výrazu mi bylo jasné, jak ho to všechno mrzí.

„Myslela jsem, že matka tohle všechno věděla.“

„Zřejmě jí to neřekli a já na to prozatím neměl čas.“ Přistoupil blíže ke mně a vzal mou tvář do svých dlaní.

„Myslíš, že nám po tom všem dá své požehnání?“

„To bude muset. Nic jiného jí totiž nezbývá, protože...,“ přitiskla jsem se k Nicolasovi a pohladila ho po tváři.

„... protože já tě miluju.“ Jeho smutný výraz se náhle vytratil. Na rtech se mu rozlil kouzelný úsměv a pak jsme se políbili. Tu krásnou chvíli přerušil Sebastian, který vtrhnul do zasedací síně jako kdyby mu za patami hořelo.

„Larsi! Vlkodlaci! Překročili hranice! Za pár minut jsou tady!“ Všichni jsme na okamžik zdřevěněli, než Lars vydal rozkaz.

„Všichni do zbraně!“ V okamžiku se dal celý hrad do pohybu. Všichni jsme se převlékli do brnění a popadli své zbraně jak jen nejrychleji to bylo možné. Zbývalo už jen jediné a to zaujmout své pozice na bitevním poli.

Lars, Christopher, Sebastian a já jsme stáli před velkou vstupní branou vedoucí na kamenné nádvoří našeho hradu. Ostatní bojovníci stáli buď na hradbách nebo bránili opevnění našeho hradu. V dáli byly slyšet blížící se dunivé kroky vlkodlaků, kteří se pomalu, ale jistě blížili k našemu hradu. Obyčejný smrtelník by na takovou dálku nedokázal rozeznat blížící se nebezpečí. Cítila jsem pach jejich zvířecí krve, ale dokázala jsem rozeznat také krev lidskou. Netrvalo dlouho a armáda vlkodlaků se rozprostřela podél lesa. Někteří byli již ve své zvířecí podobě, ale někteří byli stále lidmi. Byla jsem si naprosto jistá, že to jsou ti, které jsem zasáhla svými šípy namočenými v měsíčním lektvaru. Podívala jsem se na oblohu a měsíc se stále skrýval za černou oponou nočních mraků. Nedokázala jsem zadržet škodolibý, ale potěšující úsměv při té podívané. Jistá výhoda byla na naší straně. Ti, kteří se nemohli proměnit, byli ve své lidské podobě dosti zranitelní. Vlkodlaci zůstali stát na svých místech a jeden z nich vystoupil vpřed. My čtyři jsme se mu vydali naproti. Když byl jen kousek od nás, vzal na sebe svou lidskou podobu. Byl to Adrian.

„Tak vidím, že naše chystané překvapení bylo vyzrazeno.“

„Máte zájem o další boj? Myslel jsem, že od posledně si od nás budete udržovat jistý odstup,“ odpověděl mu na to Lars.

„No řekněme, že se nám po vás stýskalo.“ Po té odpovědi se podíval na mě a usmál se.

„Obzvláště po tobě, Lauren.“

„Co jí chcete?“ Christopherův hlas byl rozzuřený a bylo zřejmé, že je připraven mě bránit zuby nehty.

„Máme pro vás návrh. Když jej přijmete... k žádné bitvě nedojde a my v míru odejdeme.“

„O co se jedná?“ zeptal se Lars.

„Ona půjde s námi,“ zněla Adrianova prostá odpověď a opět na mě vrhnul uspokojivý pohled.

„Tak to jen přes mou mrtvolu!“ Christopher si přede mě stoupnul a tasil svůj meč. Adrian o kousek poodstoupil, ale přihlouplí úsměv mu z tváře nezmizel.

„Počkejte!“ Konečně jsem dostala příležitost se do toho vložit.

„Proč chcete, abych šla s vámi?“ zeptala jsem se Adriana.

„Řekněme, že máme tvého společníka... toho vyhnance... slavného Luciuse Haganského. Když půjdeš s námi, nic se mu nestane. Ovšem... když odmítneš... bude to pro něj znamenat konec. Teď už doufám, že je vám vše jasné.“ Podívala jsem se na Larse a bylo očividné, že mu hlavou probíhaly myšlenky nad tím, jak tomu všemu zabránit. Po krátké chvíli k Adrianovi promluvil.

„Lauren nikam nepůjde... a Luciuse pustíte a to hned.“ Larsův hlas byl klidný a dokonale skrýval hněv, který mu prostupoval tělem.

„Takže vidím, že na naši nabídku přistoupit nehodláte. V tom případě mi nezbývá nic jiného, než upozornit mé bojovníky, aby se připravili na boj.“

„Tvé bojovníky?!“ Hluboký a rozzuřený hlas se rozezněl kolem nás a Adrian zůstal stát jako přikovaný, když viděl z našich stínů vystoupit Nicolase.

„Nicolasi... co... co ty tady... ty... ty jsi živý?“

„Nepochybuji, že tě to jistě zaskočilo, strýčku.“ Adrian při pohledu do Nicolasovi tváře ztratil řeč. V jeho obličeji se objevil vystrašený a překvapený výraz člověka, který právě spatřil ducha.

„Nevěděl jsem, že jsi přežil, drahý synovče. Ujal jsem se vlády nad naším rodem jenom proto, aby se dokázali vzchopit a....“

„Přestaň mi lhát!!“ Nicolas se tak rozzuřil, že jsem z něj i já dostala strach. Takhle jsem ho ještě neviděla. Přešel blíže k Adrianovi, chytil ho za límec jeho kabátu a přitáhnul k sobě.

„Celé ty roky ti nešlo o nic jiného, než usednout na náš trůn. Podařilo se ti obrátit otce proti mně a získat mého bratra na svou stranu. Věděl jsi, že Bill nikdy neusedne na trůn, dokud budu já živ. Tak jsi mě pronásledoval a snažil se mě zabít. Málem se ti to povedlo, co? Tenkrát v lese. Jenže Lauren byla rychlejší a vrazila do tebe dýku dřív, než jsi stihnul vykonat své dílo. Pak nadešel den té hrozné bitvy. Měl jsi v plánu zabít Billa, jenže to jsem za tebe vykonal já. Otec mi za smrt bratra rozdrásal hrdlo a on sám pak padl rukou Lauren. Tvůj plán vyšel a tak ses stáhnul z bitevního pole a prohlásil se vůdcem!“ To poslední slovo Nicolas vykřiknul a pak chvíli nabíral dech, jak byl rozzuřený. Adrian nic neříkal, jen dál vystrašeně zíral do Nicolasova obličeje.

„Abys věděl, drahý strýčku... za tohle tě trest nemine.“ Nicolas pustil Adriana ze svého sevření a strčil do něj tak, až upadl na zem. Vstát se ale neodvážil.

„Vykazuji tě z naší země. Od této chvíle jsi vyhnancem! Nikdo se nesmí opovážit s tebou promluvit! Nikdo tě nesmí vyhledat! Jinak postihne trest i jeho!“ Nicolas mluvil dostatečně nahlas tak, aby ho slyšeli i ostatní vlkodlaci, kteří stáli podél lesa.

„Prosím tě, Nicolasi. Slituj se nade mnou. Vždyť jsem nic špatného neudělal. Jen jsem nechtěl, aby náš rod zůstal bez vůdce.“

„Nezasloužíš si slitování, Adriane.“ Nicolas ho obešel, jako by to byl kus špinavého hadru válícího se na ještě špinavější zemi. Šel k lesu, kde stáli ostatní vlkodlaci.

„Nařizuji vám, abyste okamžitě propustili Luciuse Haganského a již nikdy nepotáhnete do boje proti našim upířím přátelům.“ Někteří vlkodlaci se na sebe nevěřícně podívali, čehož si všimnul i Nicolas.

„Ano, slyšeli jste dobře. Upíři jsou od této chvíle naši přátelé a spojenci. Kdokoliv z vás, kdo se rozhodne neuposlechnout můj rozkaz, bude za to krutě potrestán. Teď běžte a přiveďte zpět Luciuse. Neopovažujte se mu zkřivit jediný vlas!“ Vlkodlaci uposlechli rozkaz svého nového pána a vůdce a vydali se zpět na své území.

Lucius se vrátil zpět mezi nás a radou starších mu byla udělena milost. Jeho zázračné elixíry se brzy staly nedílnou součástí naší existence. Mezi námi upíry a vlkodlaky skutečně nastal mír, o který se zasloužil můj drahý Nicolas. Přestěhovali se dokonce na náš hrad, abychom mohli společně žít a vzájemně si pomáhat. Nekonečné války, které naše rody vedly dlouhé řady let, konečně skončili, aby mohla nastat nová éra v tomto světě plném nekonečné temnoty.

„Sakra! Když já se do ničeho nevejdu!“ Takhle jsem se rozčilovala každé ráno již pět měsíců.

„Ukaž. Já ti s tím pomůžu.“ Má matka zůstala s námi na našem hradě, aby mi byla v tomto mém „šťastném“ období oporou.

„Díky, mami. Bez tvé pomoci bych si ty šaty nikdy neoblékla. Už abych byla zase štíhlá tak, jako dřív.“

„Zlatíčko moje, vždyť čekáš miminko a věř mi, že na štíhlé bříško si ještě pár měsíců počkáš.“

„Děkuji ti za útěchu, mami. Ty vždycky víš, jak mě povzbudit.“ Obě jsme se tomu zasmáli, když v tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ vyzvala jsem příchozího a když se dveře otevřely, stál v nich Nicolas – můj manžel a otec mého ještě nenarozeného dítěte.

„Jsi připravená? Za chvíli tu bude.“

„Ano, Nicolasi. Myslím, že už můžu jít.“ Všichni tři jsme vyšli z mého a Nicolasova pokoje, abychom se mohli připravit na návštěvu někoho pro mě velmi důležitého. Přešli jsme do velké zasedací místnosti. Velký kulatý stůl byl celý obklopen těmi nejvybranějšími lahůdkami. Nemohla jsem odolat a ukrojila si pořádný kus čokoládového dortu se šlehačkou a posypala ho solenými chipsy.

„Zlato, ať zbyde také na našeho hosta. Jistě bude pořádně vyhládlý.“ Nicolas se mi neustále posmíval, když viděl, jak ráda míchám chutě a sním všechno, co vidím.

„Neboj se, lásko. Něco málo pro ni jistě zbyde,“ odpověděla jsem mu s pusou plnou dortu.

„A navíc... na tomhle mém stavu máš největší zásluhu ty, takže bys mi měl být oporou a dopřávat mi jen samé vybrané lahůdky.“

„Tak to dělám již pět měsíců a ještě čtyři mě čekají.“ Všichni tři jsme se rozesmáli a v tom vstoupil do síně Lars.

„Lauren... tvůj host je již zde.“ Na nic jsem nečekala a vyběhla ze sálu rychlostí blesku. Uprostřed vstupní haly stála krásná tmavovlasá dívka oblečená v koženém sáčku s útlými džínami a černými kozačkami na nohách. V ruce svírala cestovní tašku a užasle si prohlížela naše rozsáhlé sídlo.

„Kirsten!“ vykřikla jsem nadšením, když jsem ji spatřila.

„Lauren?“ Užasle se na mě dívala a trochu nejistě ke mně přistoupila.

„Jsi to vážně ty?“

„Ano, Kirsten. Jsem to já.“

„No to je báječný!!!“ Kirsten upustila tašku se svými věcmi a padli jsme si do náruče.

„To není možný, ty jsi vyrostla, Lauren.“

„Jo, před nějakou dobou.“

„Propána!“ Kirsten si zakryla rukama ústa a dívala se na mé kulatící se bříško.

„Lauren... ty jsi...?“

„Ano, Kirsten. Budu mít dítě.“

„No to je úžasné!“ Opět jsme se pevně objaly a obě se radostí z našeho setkání rozplakaly.

„Pojď. Někoho ti musím představit.“ Vzala jem Kirsten za ruku a přešla s ní do zasedací síně.

„Kirsten... tohle je můj manžel, Nicolas.“

„Moc mě těší, že tě konečně poznávám, Kirsten. Lauren o tobě v jednom kuse neustále mluvila.“ Nicolas přistoupil ke Kirsten a políbil jí ruku.

„No teda... taky tě ráda poznávám, Nicolasi.“

„A kde je Mark? Myslela jsem, že přijede spolu?“ zeptala jsem se své nejlepší kamarádky.

„No víš... ukázalo se, že je to pěkný blbec.“

„Co se stalo?“ Nedokázala jsem si představit, že by se Kirsten s Markem rozešla. Tolik se k sobě hodili a jeden bez druhého neudělal krok.

„Po matuře jsem mu navrhla, abychom se k sobě nastěhovali. Když se tak stalo, všechno jsem musela cálovat já a on jenom celý den vysedával u televize. Přestal chodit i do práce a tak ho vyhodili. Pak si sehnal nový flek v jednom obchodním centru a když jsem ho tam šla navštívit, byl zakouslí do jedný prodavačky z vedlejšího obchodu. Tak jsem mu tam rovnou donesla jeho věci a od té doby jsem o něm neslyšela.“

„To je hrozné. Jak něco takového mohl udělat? To bych do něj nikdy neřekla.“

„Chlapa nejlíp poznáš, když s ním začneš bydlet.“ Kirsten se podívala na mě a na Nicolase a pak se rozesmála.

„Ale to ty už, koneckonců, sama dobře víš.“

„To máš pravdu a jsem nesmírně šťastná.“

„A teď konec řečí o mě a vyprávěj mi o sobě. Jak ses vlastně dostala sem a cos tu celý ten rok a půl dělala?“

„No... myslím, že na to bychom se měli posadit, protože ti mám opravdu hodně co vyprávět.“ Rozhodla jsem se říci své kamarádce celou pravdu a jak ji znám, bude nadšená, protože mýtické bytosti ji vždy nesmírně zajímali, narozdíl ode mě.