OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve svitu měsíce - 6. kapitola

06.02.2011 (10:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 879×

6. kapitola - Proměna

„Lauren! Vstávej, zlato. Je ráno. Musíš do školy,“ zaklepala mi mamka na dveře tak, jako to dělá každé pondělní ráno.

„Jasně, mami. Hned jdu,“ odpověděla jsem jí a rychle zaklapla svůj notebook, kdyby náhodou vešla ke mně do pokoje. Celou noc jsem totiž zase nespala a snažila se na internetu najít nějaké informace o otcově náhrdelníku. Bohužel jsem na ten znak nikde nenarazila. Nikde ani zmínka, co by pěticípá hvězda v kruhu mohla znamenat. Našla jsem samozřejmně podobné znaky, ale nikde tenhle konkrétní. Vím, že to nelze jen tak přehlédnout. Nejdřív se záhadně objeví v mé skříni a poté září také na otcově náhrobku pod jeho jménem, i když tam nikdy předtím nebyl. A nebo jsem si ho opět nevšimla. Asi bych se měla začít soustředit na detaily.

„Jaký byl víkend? Včera si toho moc nenamluvila,“ usmála se na mě mamka a upila ze svého šálku čaj.

„Nebylo ani co. Počasí se vydařilo, měli jsme táborák, pak jsme se koupali v jezeru. Prostě to bylo super,“ přikývla jsem hlavou a ukousla ze svého sendviče.

„A co ten chlapec? Ten, který tě včera přivezl?“ Matčina otázka mě docela vyvedla z míry, ale nijak nepřekvapila. Čekala jsem, kdy se na to zeptá.

„No víš... on... no... my totiž spolu... chodíme,“ znervózněla jsem a bylo to na mě znát.

„Ale to je skvělé! Je to moc hezký mladík a třeba ti to konečně výjde,“ mamka se zaradovala, ale já její radost nesdílela. Už jsem se o tom nechtěla víc bavit. Dojedla jsem snídani, vzala si věci a vydala se na cestu do školy. Tam jsem jezdila školním autobusem, ale domů jsem se vracela pěšky.

Kirsten už měla ruku řádně ošetřenou od lékaře a několik stehů teď zdobilo její levou dlaň. Naše víkendové dobrodružství naštěstí zůstalo u jezera a za celý den nepadla zmínka o těch mých zvláštních stavech. Opět jsme se skvěle bavili, a tak nám škola rychle utekla.

„A kdy se vlastně s Billem zase uvidíte?“ zeptala se mě a v tom jsem si vzpomněla, že jsem mu večer nezavolala, jak jsem slíbila.

„No... to vlastně nevím. Měla jsem mu večer zavolat, ale... byla jsem tak unavená, že jsem zapomněla,“ opět jsem trochu zalhala.

„Tak proč ti teda nezavolal on? To je tak natvrdlí, že vážně čekal, až to uděláš ty?“

„No... slíbila jsem mu to. A sliby se mají přece plnit, ne?“

„Jo, jenže někdy to prostě nevýjde.“

„Třeba byl taky unavený a prostě usnul,“ snažila jsem se to Kirsten rozmluvit a navodit konečně jiné téma. Prostě jsem se o Billovi nechtěla bavit. Sice mě velmi přitahuje a je mi s ním dobře, ale to je asi tak všechno. Byla jsem si naprosto jistá, že tohle láska nebyla. V kabelce mi zazvonil telefon a žaludek se mi podivně stáhnul. Je to snad Bill? Kámen ze srdce mi ale spadl hned, jak jsem mobil z kabelky vytáhla. Byla to mamka. Chtěla mi říct, že se dnes zdrží v práci a nestihne uvařit oběd. Proto mi doporučila jít se najíst do restaurace. Chtěla jsem, aby Kirsten šla se mnou, ale ta slíbila mamce, že po škole půjde rovnou domů a pomůže jí s úklidem. Tak mi nezbývalo, než se jít naobědvat sama.

Hned po škole jsem šla na své obvyklé místo. Navštívit tátu. Pak jsem zamířila do nejbližší restaurace, abych si objednala něco k jídlu. Vešla jsem dovnitř, ale kromě servírky tam nikdo nebyl. Posadila jsem se ke stolu hned za dveřmi a začetla se do jídelního lístku. Jak jsem si ho tak pročítala, došlo mi, že vlastně vůbec nemám hlad. Když ke mně dorazila servírka, objednala jsem si pouze skleničku minerálky. Po nějaké době a pár sklenicích vody jsem si musela jít odskočit. Prošla jsem přes jídelnu a vydala se do druhého patra, kde byly toalety. Vyšla jsem schody a po pravé straně byly pootevřené dveře do nějaké místnosti. Úplně jsem zapomněla, kam jsem to chtěla jít a vešla dovnitř. Byl to taneční sál. Nic jiného, než několik repráků visících ze stropu tu nebylo. Už dlouho jsem nebyla tančit. Nejspíš bych si to měla zopakovat, než bude maturitní ples, abych tam nebyla jako úplné dřevo. Začala jsem se procházet po parketu, představovala si krásné dlouhé šaty a jak kolem mě všichni tančí. Tak jsem se ponořila do svých představ, že jsem skoro přeslechla hlasitý dusot kroků, které se blížily k tanečnímu sálu. Něco se děje. Cítím to. Cítila jsem nebezpečí.

Přikrčila jsem se a začala ustupovat do středu místnosti. Mnozí lidé by se stáhli ke zdi, ale instinkty mi říkali, abych to nedělala. Dveře do sálu se rozlétly a dovnitř vpadli čtyři muži. Rozestoupili se od sebe a kolem mě utvořili kruh v takové rychlosti, že by to oko obyčejného smrtelníka nemohlo postřehnout. Vnímala jsem jejich pohyby a také jsem z nich cítila nebezpečí. Chtějí mi ublížit. Tihle muži jsou mí nepřátelé. Mé instinkty mi ale jasně radily co mám dělat. Přikrčila jsem se ještě víc, ruce si odtáhla od těla a mé prsty se změnily v pařáty. Horní ret se mi zvednul a mé špičátky se protáhly přes ten spodní. Z hrdla jsem vydala zvláštní zvuk. Něco mezi zasyčením a výkřikem. Ti muži kolem mě se přikrčili stejně jako já, ale nevydali ten samí zvuk. Z jejich hrdel znělo vytí. Neváhala jsem, odrazila se od země a vyskočila ke stropu. Pařáty, které jsem nyní měla místo rukou, jsem se zabořila do stropu, abych se udržela. Nebála jsem se, že spadnu. Žádný strach mě netížil. Bylo to naprosto přirozené, jako kdybych takhle jednala už několikrát. Přecházela jsem po stropu a syčela na ty zrůdy pode mnou. Kdo jsou oni zač? Věděla jsem, že mě chtějí zabít, ale proč? Přecházeli po tanečním parketu sem a tam a čekali na vhodnou příležitost, kdy mě stáhnout dolů a zabít. Cožpak nikdo dole v restauraci není? Nikdo neslyší mé syčení a jejich vytí? Rychle jsem se podívala na dveře, které vedly do sálu a ty byly zavřené. Možná jsou z tak silného dřeva, že nepropustí žádný zvuk. I přes tu hrůzu, která se tady odehrávala, jsem ucítila náhlý příval naděje a štěstí. A to právě ve chvíli, kdy se dveře do sálu opět rozlétly a v nich stál vysoký muž s dlouhými černými vlasy, zahalen do dlouhého černého kabátu. Po jeho boku kráčeli další dva muži a dvě ženy. Jejich obličeje byly stejně bledé, jako ten můj. Jejich oči měly jantarovou barvu a když uviděli čtveřici mužů pode mnou, nahrbili se, vycenili své dlouhé zuby a vrhli se střemhlav na ně. Svými pařáty se jim zabodávali do obličeje a po celém těle jim začaly stékat pramínky krve. Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo, v krku mi vyschlo, v ústech se mi nahromadily sliny a v hlavě mi začalo hučet. Celým sálem se nesla ta příjemná a sladká vůně. To už ale řev pode mnou pomalu utichl. Ti čtyři, kteří mě napadli, leželi teď na podlaze v kalužích krve a nejevili sebemenší znaky života. V tom ten vysoký muž v dlouhém plášti pohlédl na mě a pak promluvil.

„Už můžeš slézt dolů, Lauren. Teď už ti nikdo neublíží.“ Odkud zná mé jméno? A co jsou zač? Uposlechla jsem ho tedy a pomalu seskočila před ně na parket. Místo pařátů jsem měla opět ruce, špičáky se mi zmenšily na původní velikost a po pocitu nebezpečí nebylo ani stopy.

Prohlédla jsem si toho muže, který stál přede mnou. Jeho čtyři společníci, kteří přišli s ním, se rozestoupili kolem mě a mile se na mě usmáli. Už jsem ho viděla a není to tak dávno. Je to on. Ten, co stál na druhém břehu jezera dvě noci po sobě. Vždycky ale záhadně zmizel. Bylo jasné, že mě sledoval. Byl tam kvůli mně a teď mě přišel zachránit před těmi čtyřmi.

„Kdo jste? Co jste zač? A kdo byli oni?“ nával otázek mi spaloval jazyk a musela jsem je pustit ven.

„Jen klid, dítě. Jsme tví přátelé. Je na čase, aby ses dozvěděla, kdo skutečně jsi,“ přistoupil ke mně blíž a nabídl mi ruku. Chytla jsem se ho a zadívala se mu do očí. Tentokrát už nebyly jantarové, ale temně černé.

„Pojď. Musíme jít.“ Pomalu vykročil kupředu a já ho následovala. Za námi šli ti ostatní a když jsme vyšli z tanečního sálu, rozpřáhl svou náruč a přehodil přese mě svůj kabát. Přitáhl mě blíže k sobě a pevně objal kolem ramen. Tázavě jsem se na něj zadívala a on mi můj pohled oplatil úsměvem.

„Neboj se. Tohle je náš obvyklý způsob cestování. Za chvíli budeme na místě.“ Jen to dořekl a kolem mě se rozlila černota. Hlava se mi točila a cítila jsem, jak mi pod nohama zmizela pevná zem. Než jsem se ale stihla nadechnout, stáli jsme v předsíni mého domu.

7. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve svitu měsíce - 6. kapitola: