OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 39. kapitola

04.02.2017 (14:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 738×

Pohled Diego

Celá ta noc byla jako v mlze. Jako sen, ze kterého vás někdo probudí a vy si dokážete vybavit jen pár okamžiků. Pamatuji si zběsilý úprk z našeho domu a Emilyn smích. Tedy smích té bytosti, která kdysy bývala mou malou Emily. Měla její tvář, stejné rty, stejný hlas, a přesto v jejích pohybech a způsobu, jakým mluvila, bylo poznat, že jde o naprosto jinou osobu. Jako by to opravdu nebyla ona a jen podvodník nosící její masku. Celou svou existencí jsem vnímal jen její přítomnost a doopravdy jsem ucítil ten moment, kdy se Emily přeměnila v tu takzvanou Nikol. Naše spojení bylo pryč. Ta osoba, které přede mnou v ten moment stála, byl někdo úplně jiný. Někdo, kdo necítí mou bolest ani nevidí do mé mysli. A já nevidím do její. Možná právě proto, že jsem se soustředil hlavně na ni, si vůbec nevybavuji, jak jsem se dostal domů. S překvapením zjišťuji, že se kolem mě nachází Emilyna rodina a má matka jim převypravuje události z našeho domu.

Ve snaze uniknout hovoru, který pro mě splývá v otravné bzučení, odcházím na terasu. Posadím se do svého starého křesla a zahledím se do temného lesa. I ten pamatuje mnohé okamžiky ze života dívky, kterou jsem zachránil před roztrhání vlkodlakem.

„Diego?“ ozval se mi za zády hlas mé matky. Jen lehce kývnu hlavou, aby viděla, že beru její přítomnost aspoň trochu na vědomí. Přišla ke mně blíž a vzala mou ruku do svých. Vím, že mě tím chtěla jistě utěšit, ale dosáhla pravého opaku. Vzedmula se ve mně vlna obrovského vzteku. Vzteku vůči celé mé rodině, která jediná byla zodpovědná za osud, který nás teď čeká. Emily dělala, co mohla, aby u ní ta nemoc nepropukla. Nechala se kvůli tomu i proklít, a co udělají oni? Zničí ji. Zničí mě.

„Proč jste to udělali?“ procedím tvrdě mezi zuby. Matka se zatvářila nejistě a vypadalo to, jako by snad ani úplně nechápala, na co se ptám. To mě rozzuřilo ještě víc. „Jak jste mi to mohli udělat?“ zařvu téměř nepříčetně a prudce shodím její ruku ze své.

„Diego, prosím, uklidni se.“

„Nechci se uklidnit, matko! Nemám proč se uklidnit! Žádal jsem tak málo... tak málo, a co jste udělali vy? Vzali jste mi naprosto všechno!“ To už můj křik přiláká zbytek mé rodiny. Antonio, Marysa, matka a otec mě bedlivě pozorují. V jejich tvářích se jasně zračí přesvědčení, že jsem se úplně zbláznil. Jacksonovi zůstali v domě, ale vím, že nás poslouchají. Koneckonců, týká se to i jejich rodiny.

„O čem to tu, sakra, mluvíš? Vypustil jsi na nás zkázu!“ zasyčel tvrdě otec. A Marysa neváhala ho hned podpořit.

„Vytvořil jsi stvůru, která nás jako jediná dokáže zabít, a ještě ke všemu jsi ji mezi námi nechal žít po kolik měsíců!“ Antonio mlčel a zdálo se, že neví, jak si s celou situací poradit.

„Emily není žádná stvůra! A ani není naše zkáza! To jste vy! Celá léta se od nás držela dál, nechala se kvůli nám i proklít, a co jste udělali vy? Všechno jste zničili!“ vychrlím vztekle a můj vztek se čím dál tím víc propadá v čisté zoufalství.

„Diego, jsi člen královské rodiny. Vládce upírů a dokonce ten nejvýše postavený. Náš svět má pravidla a zákony a my je musíme respektovat,“ promluví matka, ale zdá se, že to spíš říká sobě, než mně.

„Ano, možná, že jsem vládce a zákony jsem dokonce sám psal, ale nic z toho mě nezajímá. Vy jste mi vzali úplně vše. A začali jste s tím už hodně dávno... Kvůli otcově chybě se z nás stali upíři, a tím jste mi vzali život. Dali jste mi do rukou skoro veškerou moc a pověřili mě vládou, protože jste se tomu sami věnovat nechtěli, a tím jste mi vzali volnost. Můj vlastní bratr mi vzal jedinou ženu, o kterou jsem se kdy zajímal, a tím mi vzal štěstí. Po tisíce let jste se věnovali především svým životům a partnerům a já jsem chátral a zbytky mé duše postupně umíraly. Upadal do těžké deprese a nakonec mě z ní probudila malá holka. První živý tvor, o kterého jsem projevil zájem po staletích smutku a opuštění. Bylo to, jako by mi vrátila život. S ní jsem si nepřipadal mrtvý a s ní jsem nedokázal být krutý. Dělal jsem, co se dalo, abych ji ochránil, a stejně jsem selhal... A pak se objevila po letech. Jako zázrakem. A já byl... byl jsem... v životě jsem nebyl tak šťastný... Ale teď je pryč. Vzali jste mi ji, a tím jste mi vzali všechno znovu. Všechno naráz. Život, volnost, štěstí a...“ Zarazím se. Ucítím něco na tváři a šokovaně si uvědomím, že to jsou slzy.

„A co? Co jsi to ještě chtěl říct?“ naléhá matka. Já mám ale jiné starosti. Než Emily zmizela, dala ke mně schovat Vanessu, a já ji teď uslyšel. Šeptala na mě. A její slova pro mě byla tím samým, co voda pro člověka bloudícího sto let pouští.

„Myslím, že vím, jak Emily zachránit, Diego.“

„Jak?“ vyhrknu a vysloužím si tím nechápavý pohled své rodiny. No jistě. Oni ji přece neslyší.

„V momentu smrti. Když je její duch mezi naším světem a světem mrtvých,“ odpoví Vanessa v mé hlavě.

„Nechápu to,“ přiznám se po  pravdě.

„Emily může zemřít jen jediným způsobem, a to tvou rukou. Ovšem když ji zabije někdo jiný, tak nezemře doopravdy. Je mezi dvěma světy. A v tu chvíli je možné Emily pomocí kouzla oddělit od Nikol. Díky tomu, jak dlouho Emily Nikol potlačovala, se z Nikol stala samostatná osoba a může být z Emilina těla vyhnána. To kouzlo ale musí provést tvoje matka, Diego. Já takovou moc nemám.“ Prudce se nadechnu a ani na vteřinku nezaváhám.

„Matko? Říká ti něco moment smrti?“

„Už jsem o tom něco slyšela... Proč?“

„Protože vím, jak zachránit Emily.“

V rychlosti matce převyprávím, co mi řekla Vanessa, ale odkud to vím, matce neprozrazuji. Vanessa a její vztah a úkryt v Emily je stejně unikátní, jako sama Emily. Je to stav, který se nedoporučuje už jen kvůli tomu, že nikdo neví, kdy nad ním duch může převzít kontrolu. Hned nato matce vysvětluji svůj plán na to, jak od sebe Emily s Nikol oddělit.

„Je tu možnost, že by to mohlo fungovat, ale jsi si jistý? Je tu stále šance, že při tom Emily zemře.“

„Když nic neuděláme, zemře stejně. A Nikol nad ní převezme vládu navždy.“

Přetrpím jeden z dalších matčiný pátravých pohledů. Není to pohled, kterým se na mě dívá otec. S ním si přijdu více sebejistý, že mě nedokáže prokouknout. Ale u matky jako bych byl otevřená kniha. Ona ve mně pořád vidí svého malého chlapce, kterým jsem býval před dávnou dobou a dokáže vidět to, co už před jinými umím skrývat.

„Udělám to, Diego. Ale jen z jednoho důvodu,“ řekne a já přikývnu. Nechci, aby pokračovala, protože trochu tuším, co asi chce povědět. Ona však pokračuje. „Ctím naše zákony už jen proto, že nás chrání a naše rodina je sama sepsala. Je tu však ještě jeden zákon, který je pro mě daleko důležitější, než všechna ostatní nařizení.“

„Jaké?“

„Zákon, který matce nařizuje udělat cokoliv pro štěstí jejího dítěte. A já vidím, že ta dívka je tvé štěstí.“

„Je to má dobrá přitelkyně,“ přikývnu s nadějí v hlase, že už nebude pokračovat. Mýlím se.

„Přítelkyně? Diego, zřejmně vidím i to, co ty ne. Kdysy jsi něco cítil k Maryse, a i když už je to velmi dávno, stále si pamatuji to, jak ses na ni díval. Jistě, měl jsi ji rád, ale nebyla to zas tak velké láska... Ale ten pohled, jakým se díváš na Emily. Jak ji bráníš a co vše jsi ochotný pro ni udělat... Možná si to sám ještě neuvědomuješ, ale já vím, co byla ta další věc, co jsi chtěl prve říct. Ta hlavní věc, o kterou jsme tě podle tvých slov okradli.“

„Asi nevím, co přesně myslíš, matko.“

„Nevíš? Ach, Diego, s tebou bylo tohle téme vždy náročné... Chtěl jsi říct, že jsme ti vzali život, volnost, štěstí a lásku. Ty Emily miluješ, Diego.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 39. kapitola: