Velcí kluci - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co říct, můj styl skoku do vody byl zkrátka nemožný...

21.07.2015 (11:00) • Kejvi • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1395×

2. kapitola

Co mě to napadlo? Co jen to dělám?! Vždyť nevím nic o první pomoci! Nevím nic o resuscitaci! Jak mu mám pomoct? Jak dostanu vodu z plic? Co budu dělat?!

Svět se se mnou zvláštně houpal, když jsem doběhla k bazénu a skočila do něj. Nedělala jsem si naději, že bych při tom vypadala jako holky z Pobřežní hlídky, můj styl skoku do vody byl a bude nemožný, ale na tom v daném okamžiku záleželo asi tolik, jako když Lori na kvalifikačkách doběhla pátá místo šestá. A to se skutečně událo...

(Někdy během té chvíle, kdy mě to napadlo, mi začalo docházet, že můj mozek někde v koutku začala balit kuférek a míří za rekreací k moři, protože přemýšlet teď o Lori a o tom co zpackala? Jo, je to definitivní, oficiálně mi z toho všeho hráblo.)

Chlórovaná voda byla pro mé oči peklem, co bylo ale mnohem horší, mé ruce až neskutečně brzo začala opouštět síla. Snad poprvé v životě jsem zalitovala, že nejsem jako Lori a že denně neposiluju kvůli fyzickým testům, které byly nezbytné pro přijetí na vojenskou školu; moje filozofie mi tu byla tak trochu na prd.

Jednotlivé údery srdce mi duněly v hlavě, když jsem bolestivě propínala konečky prstů, abych přemohla vodu, která mi kladla čím dál větší odpor a táhla mě k hladině. A pak jsem tam konečně byla; u dna a sevřela jej v náručí. Co jsem cítila? Radost to nebyla...

Cesta nahoru byla oproti tomu všemu, s čím jsem se potýkala, záležitostí pár sekund. Ani jsem se nenadála a chlapečkovo bezvládné tělo, jenž za mnou ve vodě vlálo jako stuha ve větru, mi zmizelo z rukou.

A pak už jsem nedokázala nic jiného, než následujícím událostem nehnutě přihlížet.

Dějová linie byla poněkud zvláštní: moje úžasné dlouhé vlasy se mi přilepily na celý obličej a zadělaly mi zhruba osmdesát procent mého celkového výhledu; Lori a Mack propustily plavčíka ze svého chapadlového zajetí; k výše zmíněnému plavčíkovi se přidal ještě jeden, hnědovlasý; blonďatý plavčík – později už jen plavčík číslo jedna – se rozklepanýma rukama pokoušel oživovat toho malého klučinu (zdálo se mi to, nebo ten mistr byl asi takový záchranář jako já?); Mack a Loreile na mě furt něco křičely, ale já zaboha nerozuměla co; všichni návštěvníci centra buď blbě čuměli a postrkovali se, aby měli ještě lepší výhled, nebo komandovali plavčíky a nadávali jim; plavčík číslo dvě zanedbával svou povinnost a raději koukal po mně a všechno to završil moment, kdy se o slovo přihlásila ta uřvaná bloncka, do které jsem vrazila, s tvrzením, že je jeho matka.

„Vy jste se mi pokusil zabít dítě! To si odskáčete! Nechám vás zavřít! Budete sedět do konce svého podělaného života! Vy-vy-vy!“ vřískala na celé kolo k plavčíkovi číslo jedna a já jen valila oči. Copak si ta potřeštěná ženská nevšimla trička s maxi nápisem plavčík? Nebo snad toho, že jí tu zrovna oživuje syna?

A pak se ta ženská - dál nevšímajíc si svého dítěte - otočila na mě.

Říkalo se, že já dokážu pohledem vraždit (a to jsem si toho skutečně ani nebyla vědoma), ale vím, že jí jsem se rozhodně vyrovnat nemohla. Krve by se ve mně nedořezal a obzvláště po tom, co se mi před očima objevil výjev, jak její blonďatá hlava letí vzduchem, vyumělkované pařáty mě škrtí okolo krku a já se dusím vlastními spolykanými vlasy jako nějaká kočka. (Když to tak vezmu z pohledu přihlížejícího, asi by to byla i prča... Ale v ten moment, pro mě, spíš to noční můra.)

Instinktivně jsem před ní začala couvat, i když ona sama stála na bazénové obrubě dobré dva metry nade mnou, a žuchla při tom hlavou pod vodu, protože jsem úplně zapoměla na hloubkový rozdíl okraje a středu bazénu, kde končil tobogán. Nemusím doufám upozorňovat, že jsem se k ní zase dobrovolně vrátila a odhazovala si při tom znovu namočené vlasy z tváře.

„Já…“ vypadlo ze mě na mou obhajobu, k ničemu dalšímu jsem se ani nedostala.

„Ty jsi mu určitě pomáhala, že jo? Má tady kumpána! Taková malá holka!“ Otevřít pusu, vykulit oči, zalapat po vzduchu. Případně omdlít, když na to dojde... Cože prosím? Kumpána?

„Mohla byste se laskavě zklidnit? Vždyť to ona ho vytáhla z tý vody!“ vyštěkl na ni někdo za jejími zády a vysvobodil mě tak z hadího pohledu. Když jsem se pak podívala, kdo mi to tak šlechetně pomohl, lápla jsem po vzduchu znovu. To je teda výhra... Plavčík číslo dvě. A v celé své výšce... Snad si nemyslím, že jí nažene strach? Tyhle nemají žádný pud sebezáchovy...

A měla jsem pravdu. Blonďatá střelenka se na něj v mžiku osoptila s úmyslem spustit další tyátr (dalo se jí to docela dobře poznat na ramenou, která vždy nahrbila), ale pro štěstí nás všech jí v tom nečekaně zabránil ten malý; ach, probral se.

„Mami?“ ozvalo se chrchlavě o blondýs se k němu bez vyčkání vrhla.

Stala jsem se svědkem podivuhodného momentu, kdy si matka brala chlapce do náručí. Oproti tomu, jak se chovala, teď byla něžná, jako by se bála, že mu může už tak letmým dotykem ještě ublížit, šeptala mu cosi do ucha a odhodlaně odrážela všechny dotíravé ruce z okolí.

„Jsi v pohodě?“

Sice jsem plavčíka dvě slyšela a brala jej na vědomí, nepovažovala jsem však za nutnost se na něj podívat, proto jsem po něm až střelila pohledem až po hodné chvíli a pak se bez odpovědi opět vrátila k srdečnému výjevu před sebou.

Dav shluknutý okolo trojice na zemi se rozrazil a do jeho středu vkročili dva muži; jeden byl zaručeně lékař, v bílém plášti a maskou pokerového hráče, jehož tvář neprozrazovala sebemenší emoci. Za to ten druhý vypadal, že co nevidět bude potřebovat pomoc svého doprovodu. (Kdyby bylo možné, aby se člověku při vzteku kouřilo z uší jako Harrymu ve Vězni z Azkabanu, tenhle by měl okolo sebe hotovou parní lázeň.) Nerada jsem to v ten moment přiznávala, ale plavčíka číslo jedna jsem nepatrně litovala, hodně nepatrně, muž v nepadnoucím obleku a plovacím kruhem okolo pasu schovaným pod košilí totiž musel být jeho šéf. Good luck, chlapče!

„Jeremy, pojď okamžitě za mnou!“ zahřmělo halou a plavčík číslo jedna spustil od chlapečka ruce, se svěšenou hlavou se postavil a bez sebemenšího vzdoru za doprovodu doktora, jemuž se podařilo vypáčit dítě z matčina náručí a sám si jej přivinul na hruď, odcházel uličkou poražených v několika krokovém závěsu za dopáleným ředitelem, kterému se mezitím dlouhé nohavice namočily do vycákané vody a dost mu tak ubraly na serióznosti. No, pokud to ještě šlo…

Stále jsem nedokázala odtrhnout oči od místa, kde se to všechno před kratičkou dobou stalo; lidé už se začali pomalu rozcházet a jediný, kdo tam stále zůstával a ani se nepohnul, byl plavčík číslo dvě, jehož přítomnost jsem vnímala víc, než mi bylo milé, a Lori s Mack.

„Jsi v pohodě?“ ozval se plavčík starostlivě (i když bych teda dala klidně ruku do ohně za to, že se mi i trochu vysmíval) a spustil se plynule do dřepu oproti mně.

Němě jsem k němu stočila pohled a dál zaraženě zírala.

„Tak ji vytáhni – kruci! Na co čekáš?!“ zpustila vztekle Lori a máchala při tom neurčitě rukama.

Před očima se mi objevily dvě rozevřené dlaně; tázavě jsem pozdvihla obočí a skepticky si jeho napřažené paže změřila. Tak to si dělá srandu, ne? Čeká, že se ho chytnu a on mě jednoduše vytáhne? Chlapec si myslí, že mě unese? Ta sladká naivita…

„Ne,“ zamítla jsem rezolutně a při tom se neubránila drobnému uchechtnutí. Hned na to jsem ale pocítila, že na můj názor tu buďto: a) nikdo nedbá, nebo b) si plavčík číslo dvě srovnal, že můj hněv bude rozhodně míň bolet než ten Lorin, a prostě mě se škubnutím jako malé dítě v podpaží vytáhl ven.

Chtěla bych moc poděkovat za komentáře k minulé kapitole, doufám, že jich tady bude zase tolik. :))

Příště nás čeká první pomoc na druhou. :P

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kejvi (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování