OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 10.

21.04.2011 (15:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1092×

„Gracias, Pedro,“ odpověděl jeden z mých společníků. Úleva, která jim umožnila znovu opět zhluboka dýchat, se projevila hlasitými oddychy a úlevnými úsměvy.  Pedro. Snědý vysoký muž v policejní uniformě. Vlasy na krátko střižené, ale přesto jakým si zvláštním způsobem tvořily geniální účes. A třebaže jsem tohoto člověka viděla poprvé v životě, někoho mi připomínal.

„Tak to je ona? To je ta holka, Sydney, kvůli které mě bratr po dlouhé době opět kontaktoval, div jsem se nezajíkl z rychlosti, v jaké celá ta situace kolem ní měla být vyřízená?“ popichoval a sjížděl mě pohledem od paty až k bradě. „Hm.“ Promnul si rukou mírné strniště a napřáhl ke mně svou ruku. Mírně jsem odskočila. „Já jsem Pedro, bratr Pablo mi o tobě něco málo řekl,“ konstatoval. Nezdál se, že by byl zaskočen mými úhybnými manévry, či snad neochotou podat mu ruku na přivítanou. Že by si Pablo pustil pusu na špacír o mém znásilnění? Fuj… jak hnusně to znělo. Bylo těžké mluvit takhle otevřeně o sobě. Jen nerada jsem si připouštěla, že na mně byl spáchán zločin ještě daleko těžší, než je samotné obchodování s lidmi.

Chviličku, opravdu jen nepatrnou, jsem váhala, ale posléze jeho ruku přijala. „Annie. Jmenuji se Annie. To je mé skutečné jméno. Sydney mi přidělili proti mé vůli,“ nepozapomněla jsem opomenout. Pravdomluvnost u mě občas dostávala propustky na dovolenou, ovšem momentálně se zcela pilně věnovala své práci. Nepřeji si, aby mě někdo ještě někdy v životě oslovil Sydney. Chtěla bych zapomenout. Nechat zločiny, které na mně byly spáchány, zamknuté v cele, kterou jsem ráda opustila.

„To máš jedno, na tom zas tak nesejde,“ odbyl mě a zklamal, těžce. Nepočítala jsem s tím, že v něm najdu svého spojence a vrátím se zpátky do států, protože naivita mě snad už dávno přešla, ale alespoň jsem z malé části své duše, tam někde hluboko v zákoutí, doufala, že špetka pochopení a lítosti by se našla. Ovšem nic takového se nekonalo. Jak dneska lidé dokáží být sobečtí...

„Proč máš na sobě tu uniformu, Pedro?“ zeptal se muž po mé pravici. Sama jsem byla zvědavá.

„To aby ses měl na co ptát.“ Věnuje mu úškleb.  „Abych neupadl do podezření, ty tupče. Na co jiného si myslíš, že ji mám? Pro parádu?“ vystartuje po něm ironicky. Docela mě překvapil. Nepůsobil na mě výbušným dojmem, spíše naopak bych ho typovala na totálního kliďase. „Hele já i ta malá musíme už jet, abychom dorazili včas do domu pana Carranza. Navíc si po cestě musíme popovídat.“ Náhle mě popadla zvědavost, co mi chce. Pocit hrozícího nebezpečí jsem se snažila potlačit. Pablo mi poskytl pomoc a požádal i svého bratra, aby se svým způsobem podílel. Jen spolu pojedeme v autě, Annie. Nic víc. Chlácholila jsem se.

Moji dosavadní společníci se rozloučili a popřáli nám klidnou cestu. Poté se znovu vydali k hranici, kde si počali vlézat do studené vody. Vraceli se zpět do Ameriky, na rozdíl ode mě.

„Tak pojď.“ Pokynul mi rukou kudy a já poslušně poslechla. Cesta k autu nebyla zrovna nejkratší. Lezli jsme všelijakým houštím a keři, dokud se mi nepodařilo konečně spatřit auto. Černé auto s tmavými skly mi dodávalo lehký pocit bezpečí před okolním světem. Nejistě jsem k němu zrychlila krok. A když mi Pedro otevřel dveře na straně spolujezdce, rychle jsem do něj nasedla. Byla mi strašná zima a poté, co ze mě počáteční obavy opadly, uvědomila jsem si původ mého třesu.

„Promiňte, zamokřím vám auto.“ Nechápala jsem, kde se ve mně bere ta slušnost. Matka by na mě byla hrdá. „Jak dobře jsem tě to vychovala,“ říkala by si.

„To je v pohodě, stejně není moje,“ zažertoval a sešlápl plyn. Auto se bez protestů rozjelo. Bylo luxusní a podle vzhledu patrně i nové. Pokud ne v brzké době umyté a vyšlechtěné.

Koukala jsem z okýnka na ubíhající krajinu a ze všech sil se snažila nemyslet na blízkou budoucnost, která mě nedočkavě vyhlížela. Jakoby mi šla naproti, jakoby se mě už nemohla dočkat. Zároveň jsem však nespouštěla z očí Pedra. Pokradmu jsem po něm pokukovala, ne ovšem ze zájmu o něj, jak by ostatní napadlo, ale z obezřetnosti. Čím více prudkých a nečekaných pohybů dělal, tím jsem byla neklidnější. Naštěstí i jeho počáteční ošívání později ustalo a cesta počala být klidná. Ticho mi svým zvláštním způsobem dopřávalo odpočinku a stávalo se mým mírumilovným společníkem na cestách. Občas samozřejmě byly časy, kdy bych to tíživé ticho za všechno na světě vyměnila za pořádnou hlasitou rockovou hudbu nebo uvolňující meditační skladby, které nám doma mamka často přehrávala. Když jsem byla ještě malá holčička, často jsem se s maminkou pokoušela navodit stav hypnózy a podobné nelogické blbiny, kterým se věnovala ve svém volném čase, když zrovna neopravovala písemky, ale později jsem na meditační skladby zcela zanevřela a cédéčko spolu s příručkou zavřela do šuplíku psacího stolu. Patrně tam někde pod stohy papírů leží dodnes.

„Ani se nedivím, že na to Pablo tak spěchal. Už ho asi chápu,“ přerušil to dlouho rozprostírající se ticho mezi námi Pedro. Poupravil si zpětné zrcátko, aby mu vyhovovalo pozičně. Otočil se na mě a očekával jakoukoliv reakci z mé strany.

„Jak to myslíte?“ Prostá a jednoznačná otázka. „Nechápu vás.“

„Měli jsme sestru, jmenovala se Ovelie. Až na tu bílou pleť si jí strašně podobná. Máš stejné oči,“ zašeptal. Natáhl se rukou pro můj pramen vlasů a promnul si jej mezi prsty. „Máš stejné vlasy.“ Odtáhla jsem se od něj, co jen mi omezený prostor auta dovolil. „Jsi stejně plachá, ale v očích se ti zrcadlí statečnost. Jsi přesně jako Ovelie. Jsi jí tolik podobná,“ povzdechl si.

„Co se s ní stalo?“ Posmutněl. Jednoznačně a nepřehlédnutelně se mu zkrabatilo čelo a tvář zvážněla.  Zajímal mě příběh jeho sestry a pochopila jsem Pablův počin. Pomohl mi, protože jsem mu připomínala jeho sestru. To znělo logicky a uvěřitelně.

„Byla unesená. Je to asi deset let,“ řekl sotva slyšitelně.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 10.: