OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 12.

23.04.2011 (20:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1122×

„Poslouchám.“ Vyčkávala jsem.

„Samozřejmě o tobě víme vše, co bylo třeba. Tady se ti žádnej pokus o útěk tolerovat nebude,“ zastrašoval mě. „Můj otec každé neuposlechnutí trestá. Za další, co řekne, to platí. Ostatně i mé slovo má velkou váhu, na to nezapomínej.“ Poukazoval na to, že i on je tu pán. „Mám malého bratra Alejandra. Je mu sedm let. Chodí do školy. Je to ještě dítě ale i přesto uděláš vše, co mu na očích uvidíš. Bude chtít přečíst pohádku, přečteš mu ji. Bude mít hlad, uděláš mu svačinu a podobně. Za malou chviličku se seznámíš s ostatním personálem domu.“ Zastavil, aby se mohl nadechnout a pokračoval. „Máš zakázáno volat, zvedat telefon, opouštět pozemek, což se vztahuje i na zahradu, až na pár výjimek. V těch výjimečných případech překročíš plot a je s tebou zle.“ Jeho oči teď byly tvrdé, už ne zdaleka tak hezké, jako se mi zdáli napoprvé. Mluvil tvrdým neobměkčitelným hlasem. Působil na mě zastrašujícím dojmem, i když věřím, že je to jistě moc milý kluk, přesto mi naháněl svým způsobem hrůzu. Chtěla jsem věřit v jeho dobrotu, tak proč mi počal kazit iluze?

„Co budeme dělat s tou španělštinou?“ zeptala jsem se na odlehčení situace. „Pedro říkal něco o tom, že mi pomůžeš,“ řekla jsem a odvrátila od něj pohled. Způsob, jakým se mnou jednal, krutost, s jakou se mi díval do očí, ho nejevili zrovna v jasném světle, a třebaže ze začátku působil tak mile a možná, že opravdu i milý je, si vše zkazil svým vystupováním. Nezasloužila jsem si, aby byl tak tvrdý. Nebo ano? Nemýlím li se, v životě jsem si toho snad prožila už dost, tak mě prosím netrestej ještě krutěji, než už jsi mě potrestal.

„S tou ti samozřejmě pomůžu. Kdyby ses náhodou dostala do nějaké situace, kdy to bude nesmírně třeba, ovšem není to nic akutního.“ Doufala jsem, že tu najdu nějakou přátelskou duši, se kterou si budu moct čas od času popovídat. „Můj otec nemá rád, když mu někdo odmlouvá. Ve tvém vlastním zájmu bych to nezkoušel,“ radil mi.

„Dobře, děkuji,“ poděkovala jsem, ale nepodívala se na něj. Nelíbilo se mu to.

„Když s někým mluvíš, je slušnost dívat se při tom na něj. Tak laskavě odlep oči od země a podívej se na mě,“ přikázal mi tvrdě. „Podívej se mi do očí!“ Nemohla jsem, beztak už tak jsem svou paličatost hodně krát ponížila, když jsem se sebou nechala zacházet jako s hadrem. Potřebovala jsem vyzkoušet, co se stane, pakliže neuposlechnu syna pana Carranza. Dělat jsem to ale neměla. Naštval se… přiskočil ke mně, chytl mě za bradu a donutil mě tak podívat se mu do očí. Roztřásla jsem se, tohle se mi nelíbilo. To mi tak ještě scházelo, aby byl násilnický typ. „Přikázal jsem ti, podívat se mi do očí, měla jsi poslechnout,“ konstatoval, ale o poznání klidněji. Pustil mě a odkašlal si. „Promiň, nechtěl jsem být hrubý, ale musíš se naučit, jak se chovat.“ Jeho střídání nálad bylo pozoruhodné. Jaký pak si mám na něj udělat obrátek, když se každou chvíli chová jinak? Jak mám vědět, kam ho mám ve svém seznamu zařadit? Možná že do položky psychopata s rozdvojenou osobností…

„Señor Diego?“ ozvalo se za námi. Otočila jsem se za milým hlasem a spatřila postarší ženu snědé pleti. Oplácela nám překvapený pohled a počala hovořit s Diegem, samozřejmě k mé smůle španělsky. Hovořili spolu dalších několik minut a poté žena opustila místnost. Předtím mi však ještě stihla věnovat přátelský úsměv.

„To byla Luisa, naše kuchařka. Je to celkem milá dáma. Kdybys někdy něco potřebovala, na ní se můžeš vždycky obrátit. I pro mě tu vždycky byla, když jsem něco potřeboval. Pro pomoc druhým by byla schopna se i rozkrájet.“ A právě v této chvíli, kdy mluvil s úctou, a řekla bych, že i s citem o dámě, jež představovala v jejich domě prostou kuchařku, pochopila jsem, že milý být dokáže. Možná svým odlišným způsobem, trošku jinak než ostatní muži v jeho věku, ale dokázal projevit obdiv a pochválit před lidmi i pouhé služebnictvo. Kdyby už nic jiného, alespoň to vypovídalo o tom, že se podřazené vrstvy neštítí.  Jak na tom byl jeho otec, jsem samozřejmě tušit nemohla, ale jeho počáteční reakce mi cosi naznačovala. „Asi tě nechám, aby ses převlékla,“ odkašlal si.

„To by bylo milé.“ Na víc jsem se nezmohla.

„Až se převlečeš, přijď za námi do salonu,“ přikázal a nechal mě samotnou ve svém novém domově.

Má místnůstka byla malá, přibližně tak jak naše koupelna doma. V šerém rohu stála postel z masivního bukového dřeva. Zbytek nábytku se k ní absolutně nehodil. Malá skřínka vedle postele vypadala, jako by měla každou minutu vypovědět službu a sesypat se na podlahu. Lampička, která na ní byla postavená, nepůsobila starožitně. Takovou koupíte všude, za malou částku. No a naproti byl samotný hřeb. Proutěné křesílko s polštářkem. Nedá se říct, že by mi udělalo velikou radost nebo snad že bylo tak krásné. Své nadšení jsem neprojevovala jemu, ale oknu, které bylo za ním. Přistoupila jsem k němu, dotkla se lemu látky z honosných vrstvených závěsů a pohlédla ven do zahrady. Byla nádherná, opravdu. Obdivovala jsem člověka, jenž ji udržoval, staral se o ni a zaléval všechny ty květiny a stromky. Kdyby místo velkého bazénu nechali postavit kašnu, připadala bych si jako v nebeské oáze. Snažila jsem se posbírat svůj dech, neboť mě zahrada velmi upoutala. Její jedinečnost a barevnost jí dodávaly trvalé kouzlo. Byla jsem si zcela jista, že krásnější jsem v životě neviděla. Nejen kvůli tomu, že jsem nikdy nebyla u někoho tak bohatého, kdo by si mohl dovolit sázet nejdražší druhy rostlin a najmout si vzdělaného zahradníka, který se jisté vyzná a je ve svém oboru jeden z nejlepších. Musel být, o takovou krásu by pan Carranza určitě nenechal pečovat nějakého nepracovitého a nespolehlivého začátečníka. Jenže takhle krása v sobě skrývala mnohem více. Nejen přírodu, tahle zahrada měla svou duši a určitě i nějaký příběh, který se s ní pojí.

Ponechala jsem zahradu zahradou a sesunula se na postel. Svým hlasitým zavrzáním mi sdělila, že i přes svůj báječný vzhled má mnoho chyb. Rozvrzaná… skvělé, opravdu.

Nakoukla jsem do malé skřínky, která se rozprostírala hned vedle a snažila se vyhrábnout nějaký vhodný kousek oblečení. Jenomže ať jsem hledala, jak jsem chtěla, žádné tepláky nebo něco podobného jsem neobjevila. Všude samé šaty, sukně, svetříky a halenky. Ne snad, že by onen šatník byl bohatý, ale od každého kousku tu byly alespoň dva kusy, jiné barvy. Byl to opravdu výběr. „Mám si vzít ty šedé šaty, nebo by byly lepší ty hnědé?“ přemýšlela jsem a snažila se nepuknout smíchy. Bylo to komické. Proč proboha mají od každého dílu dva stejné? Smysl mi unikal. Třeba se mi podaří najít někoho, kdo by mi to objasnil. Co třeba ta milá žena, kuchařka? Luisa? Byla jsem rozhodnutá vyhledat ji a seznámit se.

Shodila jsem ze sebe vlhké šaty od Pabla a oblékla na sebe jiné, o poznání míň luxusnější. V těchto jsem si připadala jako šedá myška, i když to mi zas tak moc nevadilo. Spíš jsem nechápala, proč musí mít služebnictvo na sobě takovej kus hadru. Tenhle hadr si určitě pamatuje vznik celé naší planety. Svým bohatstvím vyčnívají a nepřehlédnutelně se jím pyšní, tak proč nemohou udělat něco hezkého pro lidi, na kterých tenhle dům závisí, a nepořídí jim kvalitnější oblečení? V tuhle chvíli nemluvím jen o sobě, i když to vše způsobil popud těchto šatů, které jsem na sebe navlékla, ovšem ostatní služebnictvo se svým šatníkem jistě tolik lišit nebude.

Celá nesvá a zároveň plná očekávání, jsem vešla z pokojíku a počala hledat salónek. Nebylo těžké ho najít. Na kožené sedačce a dvou křeslech, jak jinak, že opět šíleně drahých, seděla celá Carranzovic rodina. Pan Carranza jako správná hlava rodiny samostatně na prostorné pohovce, a třebaže by se vedle něj vešlo ještě dalších pět lidí, jeho synové seděli spořádaně na křeslech opodál. Za zády všech stála ta milá žena, Luisa a vedle ní ještě mnoho dalších lidí, s kterými jsem zatím neměla tu čest se seznámit.

„Přijď k nám,“ vyslovil mladý pán Diego a přizval mě, abych přistoupila před ostatní. „Můj otec si tě chce prohlédnout a představit tě zbytku služebnictva.“

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 12.: