OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 14.

28.04.2011 (17:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1075×

V žilách mi kolovala perná dávka adrenalinu. Dech jsem měla nepravidelný. Moje obavy mě zcela pohlcovaly a dělaly tuhle chvíli o tolik děsivější. Můj poslední pokus o útěk nevyšel, jenomže to jsem ještě nebyla tady. Zde je více šancí, je tu pro mě jistá naděje. Sice poloviční, ale o mnohem zřetelnější. Mé kroky byly nejisté, ale přesto jsem byla pyšná na své tělo a na jeho opatrné pohyby. Často jsem zakopávala o vlastní nohy a tohle byla jedna z těch méně vhodných chvil, kdy se to stát mohlo. Snažila jsem se svou věrnou kamarádku únavu potlačit a myslet jasně a zřetelně. Jen matně jsem si vybavovala, kde se přibližně nacházejí dveře. Nevěděla jsem, jak si budu počínat dál. Nemohla jsem se tím teďka zabývat, ale později si tu otázku položím, hlavně najít únik z domu.

Svými dlaněmi jsem ve tmě jezdila po nábytku a stěnách. Nemohla jsem si rozsvítit, protože jsem se bála, že bych na sebe mohla upoutat něčí pozornost a to bylo to poslední, co jsem nyní potřebovala. Doufala jsem, že má snaha nepřijde vniveč. Podařilo se mi najít dveře. Vzala jsem za kliku, ovšem jejich otevření se nekonalo. Bezvýsledně jsem zaklela. „K čertu!“ sykla jsem si pro sebe. Okna byla také zavřená, ale s nimi to bylo o mnohem jednodušší. Stačilo zatáhnout za kliku a má radost se mohla drát napovrch. Ovšem vše bylo jinak. Kdy mi bylo naposledy něco ulehčeno?

„Hledáš tu snad něco?“ uslyšela jsem tvrdý, autoritativní hlas pana Fernanda Carranzi. Trhla jsem sebou a otočila se za jeho původcem. „Nesnažíš se snad utéct, že ne?“ zeptal se mě. Stál naproti mně jen v pruhovaném pyžamu a bez přestání mi věnoval tvrdý a neobměkčitelný pohled.

„Já… já jen jsem chtěla trochu vyvětrat, pane,“ vymlouvala jsem se. Úporně jsem se snažila uvažovat. Tohle nebyla dobrá situace, počítala jsem s tím, že všichni už dávno spí.

„Já si vůbec nemyslím, že jsi chtěla větrat.“ Sklopila jsem svůj zrak na jeho bačkory a snažila se znít důvěryhodně.

„Chtěla.“ Bránila jsem se. Ovšem nikdy jsem nebyla dobrá lhářka. Poznal to. Obávala jsem se, do jaké míry za svou troufalost budu potrestána. Bála jsem se nejhoršího… smrti?!

„Lžeš!“ zakřičel na mě. „Utéct si chtěla.“ Zuřivost a zlost z jeho gest doslova sálala. Bylo to jako hrát nebezpečnou partii se samotným ďáblem, který představuje nebezpečí pro celý okolní svět a byť víte, že vítězství vám není nakloněno, přesto je už zbytečné, snažit se vše uklidnit, protože je to nemožné. Tohle nemohlo mít dobrý konec.

„Promiňte mi to, já jsem nechtěla. Neuvědomila jsem si…“ přiznala jsem se. Snažila jsem se zmírnit své provinění svými omluvami.  Rozsvítil lampu a přibližoval se ke mně. „Už se to nebude opakovat,“ slibovala jsem mu. Potřebovala jsem, aby se nade mnou slitoval.

„To si piš, že se to nebude opakovat, chudinko,“ řekl až příliš sebejistě. Napřáhnul se a svou dlaní mířil proti mně. Udeřil mě svou plnou silou. Nezvládla jsem ten velký nápor a šok, sesunula jsem se k zemi lehce jako smítko prachu. Jeho síla absolutně předčila má očekávání. Takovou ránu jsem od něho nečekala, jestli vůbec mě někdy napadlo, že mě udeří, i když ta možnost tu byla vždycky. „Tady jsi nic, jasný? Budeš poslouchat. Jíst, mýt se, bavit se s ostatními a podobně budeš dělat jen ve chvíli, kdy ti to poručím či dovolím. Jak jsem řekl, teď jsi nic. Jsi jen můj majetek. Já rozhoduji o celém tvém bytí.“ A tak jsem se taky cítila. Jako majetek, jako věc, která neměla právo o sobě rozhodovat. Kdyby mi srdce divoce netlouklo a dech nebyl zrychlený, nepřipadala bych si jako člověk. Přiblížil se znovu ke mně a znovu mě udeřil. „Snad si budeš pro příště pamatovat, že útěky se nevyplácí.“ Tloukl mě stále. Byly to spíše už jen mírné facky, rozhodně ne tak silné, jako byla rána prvotní, přesto se mi zdálo, že mě bolí stále víc a víc. Nechala jsem se fackovat jako malá holčička. Neměla jsem sílu odporovat mu. Měl pravdu, všichni tady měli pravdu… jsem nic a nic taky budu.

„Papá!“ vykřikl kdosi za námi. Ten hlas jsem znala, patřil Diegovi. „Pápá dost! Ublížíš jí!“ hrozil se. V jeho hlase byly stopy po zděšení. Nechápala jsem, proč se tak obtěžuje. Stejnak jsem v jejich domě pouhým parazitem. Každý z nich mi to dával najevo. Něčí ruce ode mě odtáhly mého pána a přitáhly si mě do náruče. Ona cizí náruč mi nabízela pocit bezpečí a jistoty. Možná jen na malinkou chvilku, ale kdyby nic, alespoň ta chvilka mi pomohla vzpamatovat se. „Nemůžeš ji takhle bít. Bude mít modřiny. To není zrovna nejlepší úkaz pro ostatní personál domu,“ snažil se otce uklidnit. V jeho náručí mi bylo příjemně. Chránila mě před fackami a ranami od pana Carranza, která se snažil marně uklidnit a rozdýchat svou zlost. „Navíc by si mohl zbudit Alejandra. Nemyslíš si, že by ho to vyděsilo?“ Strachoval se o klid svého bratra a tiskl mě přitom v náručí. Voněl podobně jako můj bratr Logan. Zauvažovala jsem, zda li by oba nemohli používat stejnou kolínskou…

„Chtěla utéct.“ Snažil se vinu z jeho fyzických skutků hodit jen a jen na mě. Jako by bití lidí za chyby bylo naprosto normální.

„Beztak, tohle by si neměl. V žádném případě se jí nezastávám. Plně si tvůj trest zasloužila, ovšem na tvém místě bych ji potrestal jinak. Fyzickým násilím přeci nic nezmůžeš. Navíc si slíbil, že už to nikdy neuděláš. Že už nikdy nikoho neuhodíš. Vzpomeň si na matku,“ hlesl tiše Diego. Jeho sevření nepovolovalo, spíše naopak jako by přitvrdilo. Něco se tady dělo. O své matce mluvil hlasem podbarveným smutkem.

„Nepředhazuj mi tu svou matku, synu,“ rozčiloval se. „Už nikdy.“ S těmito slovy odešel. Koukali jsme oba za ním. S ním, jako by mě můj strach opouštěl. Spolu s ním se vzdaloval a ponechával mě v klidu.

„Tohle už se nikdy nebude opakovat, rozumíš? Jinak to budu já, kdo ti uštědří pořádnou nakládačku,“ vyhrožoval mi Diego. Jenomže já poznala, že se mu násilí příčí. Pociťoval k němu stejný odpor, jako já. V jeho hlase se žádná zloba neobjevovala. Odtáhl se ode mě. Vstal a se svou rukou položenou na mých zádech mě doprovodil do pokoje a tam mě zamknul. Zřejmě pojistka. Sotva jsem se stihla svalit na postel. Má dlouho potlačovaná únava mě dostihla. Bezostyšně si mě brala proti mé vůli, jako bezbranné malé ptáčátko, jenž své matce, spadlo z hnízda. Temnota počala pohlcovat mou mysl a nastolovala příjemný pocit klidu. Ničím nerušený spánek jsem si nedopřála už takovou dobu. Bohužel dnešek se nelišil. Mé sny mi pokoje nedaly. Zdálo se mi o hluboké, temné a ledové vodě, do které jsem se potápěla stále hlouběji a hlouběji. Bylo tam se mnou tolik lidí, co mi mohlo poskytnout pomocnou ruku, ale nikdo se nenamáhal. Každý jen bezčinně přihlížel na mé zbytečné počínání, na mé bezúspěšné pokusy o plavecká tempa, která připomínala spíše zbrklé mávání křídel kukaččího mláděte. Z každého přítomného vyzařovala temná aura. Přáli mi dlouhou a bolestnou smrt… utonutí.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 14.: