OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - Kapitola 15.

29.04.2011 (16:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1321×

Následující ráno jsem měla celé tělo rozlámané. Při snaze o jakýkoliv pohyb mi odpovědí bylo tak akorát mé tiché zasténání. Bolest z mého pomláceného zdevastovaného těla mi vystřelovala přímo do hlavy, kde si počínala nesnesitelně. Nedokázala jsem si představit, že bych měla vstát z postele, natož pracovat. Naštěstí pan Carranza odešel z domu časně ráno se svým starším synem. Luisa mi pomohla zorientovat se v domě a projela se mnou denní řád povinností. Celé dopoledne utíkalo v neuvěřitelné sklíčenosti. Má nálada byla ta tam, a třebaže se Luisa snažila, jak mohla, náladu mi zvednout nedokázala. Alespoň její hlas na mě měl uklidňující účinky, přesto, že se mé myšlenky ubíhaly smutným směrem.

V příštích několika dalších dnech jsem si celkem navykla na to, jak to v domě chodilo. Pan Carranza mě stále nesnášel a bral mě jako přítěž. Jeho syn Diego mě občas popřál dobré ráno stejnak jako zbytku služebnictva, ale jinak mě nebral více na vědomí, než bylo třeba. Na útěk jsem se snažila ze všech svých sil nemyslet, ale jednou se mi stejně mé naděje nepovedlo potlačit a zkusila jsem znovu své štěstí. Marně. Nepovedlo se mi, ale tentokrát to byla právě Luisa, co mě načapala, jak se protahuju oknem a přivolala pana Carranzu. Skončilo to jako minule. S pár ranami jsem byla odvedena do pokoje, kde jsem strávila zamčená o hladu celý den a celou noc.

Jednoho dne krátce před obědem do kuchyně vtrhnul maličký Alejandro a domáhal se pozornosti. V jeho společnosti mi přišlo všechno veselejší. Byl jako slunce, které se z ničeho nic vyskytne na obloze v tom nejchmurnějším dni a bojuje s mraky o kousek místa na obloze. „Hej, Luiso,“ křikl na ni. „Pojď si hrát. Třeba videohry,“ nabízel jí. Svýma očima bezděky těkal po pokoji a snažil se nespočinout svým zrakem na mém obličeji. Přemýšlela jsem, čím to asi bude. Zpočátku jsem tomu nepřikládala velký význam, ovšem později mi to přišlo zvláštní. Kdykoliv se jen na malinkou chvilku zaklesnul pohledem do toho mého, rychle se odvrátil. Až o něco později mi došlo, čím to bylo. Zrovínka jsem se nakláněla nad kastrolem s bramborami, když jsem svým zrakem na druhé straně místnosti zabloudila k zrcadlu. Na mém obličeji se po líci táhla obrovská fialová modřina, ke které jsem přišla o předešlé noci, za to, že jsem nesprávně naservírovala prostírání k večeři. Nevím proč, ale pána taková strašná maličkost strašně rozzlobila. Musel být opravdu spokojen se svou prací. Modřina se na mé tváři opravdu vyjímala. Byla jsem jako omalovánka…

„No teda. Já vypadám,“ povzdechla jsem si. Mohlo mě napadnout, že se včerejší řádění pana Carranza na mém zevnějšku podepíše, ale nezkoumala jsem se nijak. Proto se jsem cítila překvapená.

„Jako strašidlo,“ zachichotal se. „Jak že se vlastně jmenuje ta paní, Luiso?“ Je pravda, že mi tady nikdo jménem neříkal, "hej ty" přeci bohatě jako oslovení pro podřadné vrstvy stačí.

„Slečna,“ opravila jej. „Jmenuje se Annie,“ představila mě. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech. Byl to celkem roztomilý kluk s uličnickým úsměvem na rtech. Svým způsobem mi připomínal svého staršího bratra.

„Víš co Alejandro, Annie si s tebou půjde hrát, já tu mám moc práce, víš?“ Otočila se ke mně. „Jen klidně jdi holka, beztak už to není skoro co na práci.“ Věnovala mi povzbuzující úsměv. Klučina mě čapl za rukáv oděvu a táhl mě nahoru po schodech. Měl celkem páru na to, že byl tak o dvě hlavy menší než já.

„Co bys ráda? Střílečku? Mám tu i auta, kdyby tě nebavilo zabíjet lidi,“ smál se. Snad nebude brutální po svém otci.

„No víš, nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, abych si s tebou hrála. Mohla bych pak dostat vyhubováno. Co takhle udělat si nejdřív úkoly do školy, co? Máš nějaké?“ ptala jsem se jej. Úkoly… normální, nudná a každodenní věc v životě kdejakého dítěte školou povinné.

„Po těch neštovicích jsem byl ve škole zatím přece jen dvakrát, navíc my přes víkend úkoly nedostáváme,“ huhňal. S ním jsem se cítila uvolněně. S ním mi nic nebezpečného nehrozilo. Bylo to jen malé bezbranné dítě, které nemohlo za činy svého otce či bratra. Strašně moc jsem toužila po společnosti, ničím nekonfliktní, milou a příjemnou. Jen on mi ji mohl poskytnout. Celou svou duší jsem toužila poznat toho malého chlapce a stát se jeho starší kamarádkou. Aby věděl, že já tu pro něj budu pořád, protože já tu zřejmě napořád budu. Chtěla jsem, aby se se mnou cítil tak bezpečně, jako já s ním.

Vzpomněla jsem si na nedávný rozhovor Diega s otcem. „Kde máš vlastně maminku? Co se s ní stalo? Musela být opravdu krásná, protože ty jsi moc pěkný chlapec,“ optala jsem se, ale ne proto, abych v něm vzbudila smutek, což se mi evidentně povedlo. Chtěla jsem se jen dozvědět něco víc. Jenže jsem to pokazila. Nejprve na mě vyčítavě hleděl a v další chvíli už běžel po schodech s brekem. Utíkala jsem za ním a snažila jsem se jej doběhnout, ovšem jeho dětská mrštnost porážela s přehledem mou rychlost.

„Hej, Alejandro. Počkej,“ křičela jsem za ním a snažila se jej donutit k zastavení. „Hej, slyšíš? Tak promiň. Můžeš se prosím tě zastavit?“ S mými posledními slovy se zastavil i on. Uprostřed schodiště se otočil. „To bude dobré,“ mírnila jsem chlapce. Jeho uslzený obličej ve mně vzbuzoval výčitky svědomí. Nechtěla jsem mu ublížit. Jak jsem mohla tušit, že zmínka o jeho mámě pro něj bude tak bolestivá? Samozřejmě, že jsem to tušit nemohla a možná že kdybych to předvídala, dalo by se zabránit tomu, co se právě stalo. Vše se seběhlo tak moc rychle. Alejandro se snažil znovu uniknout před mým soucitným pohledem, ovšem podjela mu noha a posledních pár schodů sjel po zadku. Křičel na celé kolo. Jen hluchý by ho neslyšel. Luisa přiběhla k nám, spráskla ruce a počala klít.

„Rány Kristovy! Děvenko nešťastná, co jsi to provedla? A ty chlapče! Stalo se ti něco?“ Krve by se ve mně nikdo nedořezal. Stála jsem tam uprostřed schodiště a hleděla na Luisu, jak se snaží utišit malého.

„Je v pořádku?“ pípla jsem.

„To nevím, asi ano.“ Uslyšeli jsme na příjezdové cestě auto. Pláč Alejandra bych zřejmě tak hlasitý, že to nově příchozí popohnalo do domu. Sotva uviděli malého, už se k němu hnali a ptali se, kdo za to může.

„Já nevím, pane. Poslala jsem Annie nahoru s Alejandrem a potom jsem slyšela jen pláč. Doběhla jsem sem a už tady tak seděl.“ Líčila jim sice pravdu, ale v tuhle chvíli bych byla ráda za prach sprostou a obyčejnou lež. Všechny zraky se stočily ke mně.

„Já za to nemůžu,“ fňukala jsem bázlivě. „Povídali jsme si a z ničehož nic se rozběhl pryč. Podjelo mu to. Já fakt… pane, přísahám! Nemůžu za to,“ obhajovala jsem se. Přes mé vidění se drala clona plná slz. Všechno svedou na mě, obviní mě, že je to má chyba a pošlou mě zpět k Joeovi, ten mě prodá jako prostitutku.

„Je to její vina!“ Hlas pana Carranza se nesl celým domem jako ozvěna. Všichni se utišili, dokonce a malý Alejandro zastavil své vzlyky a naslouchal. „Ty americká nulo. Kdyby se mému synovi cokoliv stalo, pěkně by si to odskákala,“ vyhrožoval mi. „Kliď se mi z očí. Neměl jsem si tě uvazovat na krk, měl jsem tušit, že s tebou budou jen problémy,“ brblal si pro sebe. Snažila jsem se přimět své končetiny k nějakému pohybu, ale nešlo to. Všechny mé svaly v těle byly ztuhlé strachem. Diego, jako by poznal, že svádím vnitřní boj se svým tělem, popadl mou ruku a táhl mě pryč z dohledu svého otce. Nevnímala jsem, kam mě to táhne, ale nikde jinde než v mém pokoji jsme skončit nemohli. Proč by si taky tahal poddaného do své luxusní ložnice nebo herního salónku, kupříkladu? Odstrčil mě k posteli, na kterou jsem se bez kompromisně svalila. Cítila jsem obrovskou lítost nad událostí, která se stala, ale cítila jsem, že jsem měla právo ptát se. Proč bych sakra nemohla vědět, jak to bylo s jejich matkou? Stejnak se za zdi tohoto domu nedostanu, tak s kým bych si o tom povídala? Jenže ostatní byli zřejmě jiného názoru, a třebaže mi pan Carranza dal okatě najevo, jaké city ke mně chová, a já si byla jistá, že jeho chování vůči mně se v bližší době určitě nezmění, ve svém novém pokoji jsem se cítila klidně. Dokonce ani společnost mladého pána Diega mi nevadila. Jako bych se už dávno smířila s tím, že soukromí se získává těžko, vlastně i pocit bezpečí. Možná, že to co se stalo, mě zničí na pár dní a nebudu se moct podívat lidem okolo sebe do očí, ale zvládnu to. Postavím se na nohy a přejdu to, jako ty potupné chvilky, kdy mě můj pán bije jako psa.

„Je to tvoje vina,“ řekl tvrdě a koukal mi zpříma do očí. „Říkal jsem ti, že kdykoliv budeš s bratrem sama, musíš dávat bedlivý pozor,“ obviňoval mě.  Cítila jsem se zdrcená krutými slovy, které používal, aby mě přesvědčil o mé vině. Byla jsem překvapená, jak brzy si všichni ke mně tady v domě vytvořili nenávistný cit. Z celého svého srdce jsem toužila poslat ho tam, kam si to zasloužil. Chtěla jsem nechat proplout svůj potlačovaný vztek z několika posledních dní napovrch, ale nakonec jsem si to přeci jen rozmyslela, protože bez ohledu na to, jak moc já nenávidím celej tenhle dům a osazenstvo v něm, jsem věděla, že mě kdykoliv můžou poslat nazpět. Zavolat Pedrovi, který si pro mě přijede a předá mě spolu s Pablem znovu do spárů Joa a jeho nadrženejch zákazníků. Najednou jsem cítila touhu spatřit malého Alejandra. Podívat se mu do těch jeho očí a říct, jak moc mě to mrzí. Chtěla jsem mu poděkovat za to, že alespoň on je tady jedním z těch lidí, kterých se nebojím, ale zároveň jsem se chtěla ptát. Chtěla jsem vyzvědět všechny odpovědi k mým otázkám. Protože já na ně mám právo.

Jenomže Diego mi neustal připomínat, co se stalo. „Měla si dávat pozor. Kdyby se mu cokoliv stalo, skončila bys daleko hůř, než s jednou modřinou,“ křičel na mě dál a nedbal na mé slzy. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi kopnout do něčeho a pustit zlobu ven. Nikdy jsem do sebe nenechala takhle bezhlavě šít, ale v poslední době jsem se sebou dovolila zacházet jako s hadrem. Jenže tomu nastane konec. Měla jsem miliony teorií, jak můj život skončí, když si dovolím něco, co bych neměla a patrně se to taky brzy dozvím. Bála jsem se. Bála jsem se stojícího přede mnou nebo spíše jeho reakce na má vzpurná gesta. Bála jsem se Diega Carranza. Ale odhodlala jsem se…

„Já nejsem fackovací panenka. Nejsem ani hračka, kterou postavíš do kouta a následující den ji tam zas najdeš. Já nejsem trofej vaší rodiny, nejsem váš otrok. Jsem lidská bytost. Jen člověk, který se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě a teď za to platím.“ Nechávala jsem své emoce drát se napovrch. Ruce jsem měla zatnuté v pěst a hleděla do jeho čokoládových očí. I on se zlobil. Byl strnulý a nevěřícně se díval do mé tváře. Patrně se divil, kde se ve mně bere tolik odvahy postavit se mu. I já jsem se zpočátku divila.

„Tak já ti řeknu, co jsi,“ smál se. „Ty jsi přesně hračka. Ty jsi přesně fackovací panna,“ poškleboval se, zatím co ve mně rostl vztek. Co horšího by se mi teď mohlo stát? Existuje ještě něco horšího, než to, co už se mi stalo? Ne! Už mi nemohl ublížit víc, než mi ublíženo bylo. Nechala jsem své tělo, aby jednalo na vlastní uvážení. Svou ruku jsem vymrštila tak rychle, až jsem se sama divila, kde se ve mně tak prudké pohyby berou. Dala jsem mu facku. A pak ještě jednu. Naprosto se nebránil, nechal se bít, a když se konečně dostavil pocit provinění z mé strany a přirozený strach o sebe, stáhl mé ruce a přitáhl si můj obličej k tomu svému. Přiložil své rty k těm mým a počal je hrubě a tvrdě líbat…

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - Kapitola 15.: