OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vězněná - kapitola 16.

03.05.2011 (12:00) • Carlie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1171×

Hned jak usoudil, že se mé společnosti nabažil, odtrhnul se ode mě a trhavě dýchal. „Ty jsi přesně moje hračka,“ zhodnotil mě. A třebaže jeho hlas nebyl podbarvený nenávistí, ba dokonce ani krutostí, velice mě to zabolelo. Cítila jsem se ještě více rozzlobená, než tomu bylo před chvílí. Byl to akorát nafoukaný, rozmazlený synáček vlivného muže, co se neuměl chovat a neznal city. Byl to tak povrchní chlap, až jsem se divila, jak se vůbec mohl narodit. Hrdlo jsem měla stažené úzkostí a v hlavě mi pořád zněl majetnický tón jeho hlasu, kterým mi oznamoval, že kdykoliv si bude chtít hrát, hrát si bude, protože jak řekl, jsem hračka.

„Jak se opovažujete?“ Tahle pusa nepatřila jemu. Měla být věnována někomu jinému, někomu kdo si ji zasloužil a toužil po ní. Někomu, komu bych ji ráda a dobrovolně věnovala, šeptala bych mu mezi polibky jeho jméno a cítila se šťastná a milovaná. Jenomže tohle byl jiný okamžik. Tohle nebyl muž, kterého bych bezmezně milovala, ale jen směšná náhražka. Muž, co tomu mému vysněnému nesahal ani po kotníky. „Nepřeji si, aby se tohle někdy opakovalo.“ Kompromisy jsem nepřijímala. Umanutě a paličatě jsem si stála za svým, protože já vím, co si přeji a co ne. On to tedy rozhodně nebyl!

„To ti slíbit nemůžu,“ řekl nepřestávaje mi hledět do očí. Ve tváři se mu zrcadlil neutrální výraz. Jeho pocity jsem v tuhle chvíli nedokázala vyčíst. Pár minut jsme si jeden druhého zlobně měřili a poté se jednoduše obrátil na patě a zmizel. Prostě odešel, jen tak, bez omluvy či vysvětlení. Nechal mě tady napospas mému hněvu a myšlenkám. Hrudník se mi nazvedával pod palbou mých nádechů a v krku se mi usídlil knedlík. Z očí se mi hrnuly slzy zklamání a bolesti. Kdybych se nebála, že mě uslyší, nechala bych své vzlyky, ovládnou mě. Jenomže jsem mu nechtěla přivodit tu radost. Nechtěla jsem, aby věděl, že mě to ranilo. V tichosti jsem se sesunula na podlahu a nechala své hořící tváře chladit o studenou zem. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, čas jsem nevnímala. Kdyby se mě Luisa neoptala přes dveře, zda-li jsem v pořádku, asi bych na zemi i usnula. Ne, už jsem se nechtěla trápit tím, co se stalo. Prudce jsem vstala a rozhodla se hodit vše nepodstatné za hlavu. Budu žít okamžikem a nedovolím tomu ničemovi, aby mě vícekrát vyvedl z míry a zaskočil. Nic neumí, jen hloupě žvanit a vyhrožovat slabším. Je stejný jako ten slizký chlápek tenkrát. Bezostyšně si bere, co chce a nedbá na mé protesty.

Přiřítila jsem se k umyvadlu v koupelně přes chodbu a opláchla si obličej studenou vodou. Svůj odraz v zrcadle jsem nepoznávala. Už jsem dávno nebyla ta klidná a vyrovnaná Annie, studentka střední školy, dobrá kamarádka, neposlušná dcera a provokativní sestra. Ne. Už jsem byla někdo jiný. Akorát jedovatý jazyk mi zůstal. Ano, byla to právě drzost, co mi připomínala, že jsem to pořád já. Sice ne už tak usměvavá a vyrovnaná holka, ale svým způsobem pořád stejná osoba, nebo alespoň podobná.

„Annie, pojď mi pomoct poklidit dům, než půjdeme spát,“ vyrušila mě Luisa. Ohlédla jsem se na ni a následovala ji do jídelny, kde jsme poklízely ze stolu od talířů až po hrnečky. „Proč byl tak rozrušený, že utíkal po těch schodech?“ optala se na vysvětlení při skládání talířů do dřezu.

„Ptala jsem se na jeho matku.“ Znovu se dostavoval ten pocit provinění, že jsem tomu malému chlapci způsobila bolest. Výraz v jeho očích si pamatuji dodnes.

„Tak to už nedělej, on je na tohle téma opravdu citlivý, vlastně jako všichni v tomhle domě.“

„Jak to? Co se stalo?“ Doufala jsem, že mi objasní chlapcovo zbrklé jednání.

„Jeho matka utekla zhruba před rokem. Už nechtěla snášet konflikty s pánem. Od té doby o chlapce neprojevila žádný zájem. Nikdo o ní nic neví.“ Povzdechla si, ale dál se k pokračování neměla. Jenomže já jsem věděla, proč odešla.

„Takže ji bil,“ uvedla jsem na pravou míru to, co bylo jasné. Luise se to nelíbilo…

„Radím ti dobře, má milá, nech to být. Nevrtej se do věcí, do kterých ti nic není. Já vím, že to pán Carranza často přehání, ale jinak je to dobrý člověk,“ zastávala se ho. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli do něj náhodou není zamilovaná, jenomže potom jsem ji rychle zavrhla. Byla ještě o něco starší a zdálo se, že pán o ni neprojevoval větší zájem, než o ostatní. Takže i kdyby ona k němu jakékoliv sympatie chovala, on by jí pomohl názor změnit, to zejména svým chováním. Luisa byla dobrá, on byl její naprostý protiklad, a třebaže se o nich hovoří, že se přitahují, v tomto případu to tak být nemohlo.

„Jo, hrubý a násilnický, ale jinak opravdu milej chlap.“ Ani jsem se nedivila, že od něj jeho žena utekla, ovšem divila jsem se, že opustila své děti a svůj dosavadní život.

Dál jsme se už nebavily. Poklidily jsme vše, co bylo potřeba a když bylo vše čisté a nablýskané, odebrala jsem se do svého pokoje, kde jsem se vyčerpaně svalila na postel a upadla do spánku. Nebyl to však klidný spánek. Měla jsem noční můru. Utíkala jsem před vysokým mohutným mužem kdesi neznámo v lese. Křičel za mnou, nazýval mě mým přiděleným jménem, Sydney. Zpočátku se mi dařilo mu unikat, ale později jsem mu už nestačila. Doběhl mě. Srazil mě k zemi a přinutil mě podívat se mu do tváře. Znala jsem se ji, bála jsem se jí. Byla to tvář, co mě děsila dnem i nocí, kterou jsem viděla pokaždé, když se mě někdo dotkl nebo jsem jen zavřela víčka. Byla to jeho tvář. Tvář s dioptrickými brýlemi. „Parádně si to užijeme Sydney,“ hlásal a smál se mému zděšení. Prasák!

Probudila jsem se s křikem a házela kolem sebe rukama s úmyslem ubránit se jeho dotykům. Nade mnou se skláněla tvář Juana, osobního řidiče rodiny Carranzových. „Hej, prober se.“ Odhrnul mi divoce rozházené vlasy s obličeje. Jeho dotyk mi však neseděl, připadal mi falešný. Odtáhla sem se od něj. „Promiň, jen… vzbudila jsi mě. Křičela jsi na celý dům, už jsem si myslel, že tě tu někdo vraždí. Nechtěl jsem, aby si vzbudila pana Fernanda, tak jsem tě radši přišel vzbudit," chechtal se. „Opravdu jsem si myslel, že je tady Jack Rozparovač,“ vtipkoval.

„Jen noční můra, už je to dobré. V pořádku,“ uklidňovala jsem nás oba.

„Dobře, kdybys cokoliv potřebovala, pokoj mám hned naproti,“ nabídl mi. Tohoto člověka jsem si tu moc nevšímala. Zahlédla jsem ho párkrát, ale nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on mě přijde vysvobodit ze zlého snu. V tuhle podstatnou chvíli nahradil prince, jenž budí princezny, až na to, že on mohl být spíš tatínkem králem nebo kouzelným dědečkem. I přesto mi ten večer přirostl k srdci. Byl další osobou, se kterou jsem si mohla uvolněně popovídat nebo jsem se aspoň nemusela přetvařovat, jak je všechno v pořádku.

Když odešel, už jsem nemohla usnout. Odebrala jsem se proto do sprchy, kde jsem na sebe nechávala stékat proud horké vody. Bylo to tak uvolňující, poslouchat ty kapky, které z mého těla stékaly na desku sprchového koutu. Když jsem konečně po dlouhém přemlouvání samu sebe vylezla ze sprchy a počala se oblékat, rozhodla jsem se ušetřit Luise práci a začít připravovat snídani sama, aby si mohla déle odpočinout.

Manuální práce mi šla sama od ruky, ale při zaměstnávání rukou tu beztak byla jedna velká nevýhoda. Má mysl zaměstnaná nebyla. Kdyby nezazvonil telefon, patrně bych se dále užírala úvahami, o své budoucnosti. Bez rozmyšlení, naprosto automaticky jsem přešla ke stolečku a natáhla se po sluchátku od telefonu. Zcela jasně jsem zapomněla na zákaz o braní telefonů. Už jsem svými prsty spočinula na sluchátku, kdy se ode dveří ozval hlas trýznitele mého spokojeného života.

„Ani bych to nezkoušel,“ řekl Diego a převzal si telefon z mých rukou do svých. „Diego Carranza,“ zahlásal do přístroje a měřil si můj ustrašený výraz. Nemohla jsem rozumět jeho tichému dialogu, protože mluvil ve španělštině, ale netvářil se spokojeně. Ba naopak, jako by ho něco trápilo. Vlastně chvílemi i zvyšoval hlas. Po nějaké době, když jsem zrovínka krájela chléb, položit telefon a usadil se na barovou židličku přede mě. Čekala jsem výhružná slova z jeho strany, ale nedostavily se.

„Víš, ten včerejšek…“ začal vzpomínat z jiného soudku.

„Nebudeme o tom mluvit,“ utnula jsem ho. „Dáte si kávu?“ nabízela jsem. Jen němě přikývl a díval se na mou práci. Nevadilo mi obsluhovat ho, zvykla jsem si, ale byl to jeho pohled, co činil tuhle situaci zvláštní. V jeho očích se zrcadlilo tolik nerozpoznatelných pocitů, že jsem jej nedokázala identifikovat.

„K tomu včerejšku,“ nadhodil opět. „Vážně bych se ti chtěl omluvit. Dovolíš mi to, prosím?“

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vězněná - kapitola 16.: